Dámy a Rebelové

Světlo. Tma. Stín. Šero. Voda. Vzduch. Oheň. Země. Teplo. Zima. Dobro. Zlo. Život. Smrt......

Celý svět se všemi galaxiemi a se vší svou pro nás nepředstavitelnou nekonečností je namíchán z toho všeho. A každý nejmenší detail reality toto všechno obsahuje. Kdyby jakákoliv část zmizela, nebo naopak narostla a pohltila ostatní.... Co by se stalo? Přestal by existovat svět? Nevím a nejsem tu od toho, abych to posoudila. Jsem strážce své vlastní rovnováhy a z moci svěřené i strážce rovnováhy toho střípku světa na který si troufám. Odkud pocházím a co mám za sebou do tohoto příběhu nepatří. Je toho dost a ne všechno je pěkné a něco mě poznamenalo navždy. Ale ještě jsem nenašla odvahu to někomu vyprávět. Tohle je příběh o vzniku cechu Dámy a Rebelové.

Armády spektra vedly zničující války o moc. Ničilo to všechny a všechno. Svět se chvěl.

A pak se objevily "Dámy" Na počátku byly dvě. Dvě sestry čarodějky, které přišly z východních krajů. Katty a Carrie. Ovládaly magii i boj s mečem a ovládaly kouzlo řeči. Tišily nenávisti a hledaly cesty tam, kde údajně žádné nebyly. Jejich dům se stal místem usmíření a vyjednávání. To ony dokázaly války celých armád spektra změnit na sobojový turnaj čtyř mužů. Smrt stovek mužů a žen změnili na smrt tří vyvolených. Ale i to bylo bohužel málo.

Pozvolna kolem sebe shromažďovaly družinu dívek a žen a učili je své umění. Některé zůstávaly, jiné po čase odcházely. Vznikl silný, uznávaný a vyhledávaný cech diplomatek a vyjednavaček, kterému se jinak neřeklo než "Dámy".

Utíkala jsem před svou minulostí a potkala jsem Carmen. Zavedla mě do cechu a učila mě. Výcvik byl neobyčejně tvrdý a náročný i pro mě, zkušenou bojovnici.

Katty a Carii jsem viděla poprvé, když jsem skládala zkoušku. Prošla jsem. Carmen mi předala svůj stříbrnočerný prsten. Teprve tehdy jsem pochopila, že mě cvičila jako svou nástupkyni. Ještě ten den opustila cech a odešla za svým snoubencem.

Stala jsem se jednou z Dam. Katty a Carrie mi každá položila ruku na jedno rameno.

Katty zašeptala: "S tebou přichází změna." Carrie pokračovala: "Změna přináší smrt." Zachvěla jsem se. Katty se vlídně usmála a řekla: "Bez změny přijde nicota." Poslední promluvila opět Carrie: "Změň pomalou smrt v nový život. To je tvůj úkol."

Tenkrát jsem nechápala, co tím myslí. Dnes to začínám tušit. Jisté je že musely už tenkrát vědět, co přijde.



Bylo nás v té době v cechu asi padesát. Katty a Carrie už byly tenkrát velmi staré, ven nevycházely a přijímaly jen velmi důležité návštěvy. Já byla nováček a začínala jsem, jako vyjednavačka drobnějších a méně osudových sporů. Pokyny a úkoly jsem dostávala od Kinywy, která zastupovala Katty a Carii. Byla mladá, krásná, energická, sebevědomá a silná. Měla neobyčnějné úspěchy v jednáních. Obdivovala jsem jí.

Ve stejném roce jako já, přišla do cechu i Dalena. Tichá, tajemná a záhadná. Studovala často v archivu a knihovně staré záznamy a několikrát jsem jí slyšela, jak se hádá s Kinywou. nebo spíš Kinywa s ní. Dalena byla jediná, která jí neposlouchala. Kinywa si stěžovala Katty a Carii, ale ty se k tomu odmítly vyjádřit.

Šel čas a mně se dařilo. Dělala jsem pokroky v práci i v hierarchii cechu. Už jsem nebyla nedůležitý nováček, ale členka rady cechu a moje slovo už mělo cenu. Zvládala jsem urovnávat spory nejen mezi lidmi, ale i mezi dalšími rasami. Naučila jsem se myslet jako elf, znát sny orků, touhy obrů a nenávisti skřetů, upírů a kdekoho dalšího, kdo mé diplomatické schopnosti potřeboval. Najít smír mezi pánem ohnivých trollů a královnou lesních dryád byl opravdu oříšek. V té době jsem se také zamilovala. Jmenoval se Tyro. Tyro z Norgastu byl bojovníkem strany Šera a první rádce Pána Šera. Zpočátku byl náš vztah čistě pracovní, ale dlouho u toho nezůstalo. Byl odvážný, chytrý a statečný, ale hlavně - měl mě rád. Já pocházela ze Stínu a on z Šera. Naše vnímání světa bylo podobné. Rozuměli jsme si beze slov. Začala jsem plánovat, že opustím cech a odejdu za ním, jako odešla kdysi Carmen. Smál se a říkal, ať neodcházím z cechu já, ale ať přesvědčím velitelky, aby naopak přijali ony jeho do cechu. Náš cech se mu moc líbil a nebyl sám. Náš společný přítel alchymista a mág Beat ze strany Tmy prý už dávno říkal, že by chtěl vstoupit do tohoto cechu, kdyby to šlo. Dlouhé hodiny jsme napůl v žertu a napůl vážně přemýšleli, proč vlastně v diplomatickém cechu nejsou muži. Proč by muži nedokázali přeměnit válku v mír stejně dobře? "Protože jim není nic svaté, do všeho se pletou a všude dělají chaos. Kdo by o takové rebely ve svých řadách stál?" Cvrnkla jsem Tyra do nosu a snažila se tvářit přísně. Ale postupně jsem i já začala přemýšlet o tom, proč nerozšířit řady cechu nejen o muže, ale vybrat zástupce všech spekter a živlů. Z Tyra by byl dobrý vůdce takového cechu, napadlo mě nejednou. Došlo to tak daleko, že jsem poprosila Kinywu, aby mi domluvila schůzku s Katty a Carrie. Zeptala se proč. Řekla jsem jí to. K mému překvapení se velmi rozzlobila a křičela na mne. Co si prý dovoluji kritizovat zaběhnutý řád a pravidla. Byla červená vzteky a vypadala, že mě uhodí. Nepoznávala jsem jí. Zaraženě jsem odcházela. U dveří jsem potkala Dalenu. Ani se nesnažila skrýt, že poslouchala. Výsměšně se na mne podívala. "Hloupá a slepá jsi. Prober se!" Pak se otočila a zmizela za rohem. Rozzlobilo mě to tak, že jsem skoro zapomněla na nečekané odmítnutí od Kinywy.

Když jsem to vyprávěla Tyrovi, tak se tvářil zamračeně. Pak se trošku nelogicky zeptal:"Víš že před tebou řešila všechny spory strany Šera právě Kinywa?"

"Vím a také vím, jaké měla skvělé výsledky. Chtěla bych být tak dobrá, jako ona."

"To nechtěj," vyštěkl nezvykle tvrdě. "Není dobré, že právě ona vlastně vede cech."

"Proč?" Udivilo mě to.

"Vaše práce má určitě svoje pravidla a ona je má ve zvyku příliš často porušovat."

"Jak je podle tebe porušuje a jak jsi na to přišel." Začala jsem mít nepříjemný pocit.

"Používá nepovolené prostředky. Dalo by se říct."

Konečně mi to došlo. Byla jsem s ní na tolika misích. Proč jsem si to neuvědomila? Jsem vážně hloupá, slepá a naivní! Dalena má pravdu. "Ale přeci nejsou muži tak hloupí, aby tam, kde jde o jejich lid mysleli místo mozkem ...." nedořekla jsem.

"Bohužel jsou. Byl jsem jeden z nich. Asi možná proto nechtěly Katty a Carrie mezi sebe muže. Není na ně občas spoleh..." Zatvářil se trpce. "Dlouho jsem se bál, že jsi stejná jako ona. Díky, že jsi mi dala čas poznat, že to tak naštěstí není."



Další den jsem večeřela v budově cechu. Najednou jsem si uvědomila, jak je nás málo. Během posledního roku odešlo z cechu devět děvčat a dvě byly zabity při nepovedené misi. Nová přišla jen jedna. Morgana. Byla nejmladší, ale rychle se učila. V jídelně vládlo nezvyklé ticho. Jen Triany a Sechmet si tiše povídaly. Do ticha zazněl hlas Daleny. "Chtěla bych se s vámi rozloučit. Moje práce je tu u konce. Ráno odjíždím."

"Jaká práce? Děláš jen to, co se hodí tobě!" zavrčela Kinywa

"Pracuji pro Carrii a Katy, ne pro tebe." Dalena se zvedla od stolu a odcházela. Ticho v jídelně se prohloubilo. Moc kamarádek tu tedy neměla. Byla nepříjemně upřímná ke každému. Kinywa upírala pohled na odcházející Dalenou. Její hezká tvářička se divně změnila, když se jí dotkla její vlastní nenávist. Jinak se ta emoce, co se jí mihla v očích nazvat nedala. Pojednou jí ale vystřídal výraz zadostiučinění a vítězoslávy. Všimla si, že se na ní dívám a rychle ukryla pohled do číše s vínem.

Večer jsem nemohla spát. Vyšla jsem si k bráně. Hlídku měla Gala. Seděla a tiše pozorovala okolí. Opřela jsem si čelo o ozdobnou mříž a dívala jsem se na světla z města. Litovala jsem, že jsem nezůstala na noc u Tyra v hostinci. Pozítří zase odjede. Už teď se mi stýskalo.

Od hlavní budovy se tiše blížila postava. Byla to Dalena. Měla na sobě cestovní plášť a na zádech vak.

"Chtěla jsi jít, až ráno." Poznamenala Gala.

Dalena pokrčila rameny. "Na co čekat?" Potom se obrátila ke mně. "Mám ti vyřídit vzkaz. Přišel čas, abys splnila svůj úkol. Nezvorej to!"

V hlavě mi kroužily otázky. Jaký úkol? Co nemám zvorat? Od koho vzkaz...? Nahlas jsem ale řekla jen: "Jak jsi věděla, že tu budu?" Dalena se usmála. "Dobrá otázka. Už se učíš. Jestli budeš mít zájem, tak za třicet dní budu zase tady ve městě. Hostinec u Dvou lišek. Stav se na kus řeči a já ti vyřídím zbytek vzkazu."

Gala mezitím odemkla bránu. "Držte se holky." Dalena na nás naposledy mrkla, proklouzla branou a rychle mizela po cestě směrem k městu. Zvláštní. Poprvé se tvářila mile, napadlo mě.

Dívala jsem se za ní, dokud mi nezmizela ve stínech. Pak jsem se otočila. Na střeše hlavní budovy schlíple visela vlajka cechu. Ve tmě vypadala jen jako nějaký podivný nestvůrný pták. Krásná zlatá květina vidět nebyla. Těsně pod střechou jedno okno slabě svítilo. Světlo bylo slabé, jako od jediné svíčky. V okně se rýsovaly dvě siluety. Katty a Carrie. To byl jejich pokoj. Sledovaly také odcházející Dalenu? Pracovala pro ně. To od nich byl ten vzkaz? Nepochybovala jsem o tom. Jaký úkol? V paměti se mi vynořila slova, která zazněla při mém přijímání do cechu. "Změň pomalou smrt v nový život." Chvíli před tím, než postavy zmizely od okna jsem měla pocit, že sledují mě. Svíčka zhasla.

Pojednou jsem pocítila únavu. Ještě jednou jsem obešla zeď kolem budov cechu a zamířila jsem do svého pokoje. Těsně před usnutím jsem měla podivný pocit, že něco není v pořádku, ale místo, abych se probrala, tak jsem naopak usnula tvrději než jindy. Vzbudil mě až naléhavý zvuk našeho malého zvonu. Zvonil hlasitě a rytmus byl jasný. Poplach!!! Rychle jsem vklouzla do bot, natáhla si přes hlavu dlouhou halenu, popadla jsem meč a vyběhla ven pod zvonici. Byla jsem tu mezi prvními. Svítalo. Z budovy vyběhly se zbraněmi v rukou ostatní. Všechny se tvářily napjatě a tázavě. Naše oči se obracely ke zvonici. Zvon utichl. Z okna zvonice se vyklonila Kinywa, pohledem nás spočítala a o chvíli později přiběhla k nám. Tvář měla rozrušenou. "Katty a Carrie jsou mrtvé, někdo je zavraždil! "Varda a Morwen půjdou se mnou a ostatní se rozdělte a prohledejte budovy. Nikdo nesmí ven, ani dovnitř. Vem si to na starost Sechmet!"

Utíkala jsem s Morwen za Kinywou. Vyběhly jsme do nejvyššího patra k pokoji velitelek. Na chodbě proti dveřím bylo otevřené okno. Vešly jsme dovnitř. V pokoji slabě voněly fialky. Katy a Carie ležely každá na své posteli. Ani jedna nedýchala a když jsem sáhla Katty na čelo, bylo studené a víčka očí měla namodralou barvu. Kinywa přistoupila k oknu, které bylo také otevřené a zavřela ho. Vybavila jsem si siluety Katty a Carrie tak, jak jsem je viděla večer. Večer bylo okno zavřené a staré dámy už měly rády na noc teplo... Kinywa se otočila k nám." Byly určitě zavražděny. Přeci jen tak neumřou obě najednou v jednu chvíli. A já už asi vím kdo to byl. Dalena chtěla dnes nějak narychlo odjet. A kde vůbec je? Neviděla jsem jí nikde." Mlčela jsem. Dívala jsem se na ní a myslela na to, co o ní řekl Tyro." Slova se chopila Morwen. "Neukvapuj se. Zamkni pokoj a svolej všechny, až prohledají budovy do hlavního sálu. Poradíme se a rozhodneme co dál. Měla bys zavolat nějakého odborníka na jedy."

Morwen byla nejstarší v cechu a i Kinywa coby zástupkyně velitelek z ní měla respekt. "Dobře. Svolám radu, ale žádného chlapa sem nepustím. Sežeňte mi odbornici na jedy - ženu."

O několik minut později se začaly členky cechu "Dámy" scházet ve velkém sále. Chyběly jen hlídky a ty co byly mimo město za svým posláním. Všechny mlčely a obracely oči na Kinywu.

"Dámy, došlo tu k vážné události, které může ohrozit celý cech a všechno, co jsme vykonaly. Zachovejme chladnou hlavu. Došlo k vraždě našich velitelek a učitelek. Musíme dopadnout vraha a já myslím, že není těžké uhodnout, kdo to je. Kde je Dalena? Dnes ráno chtěla odejít. Určitě proto, protože jí naše velitelky vyhodily pro její neschopnost. Nepochybně se jim chtěla pomstít a povedlo se jí to. Kde je? Našly jste ji?"

Teď jsem se ujmula slova já. "Jak můžeš vědět, že je to vražda? Vypadá to tak, ale bez podrobného vyšetření to nemůžeš říct. Chtěla jsem pozvat z města mága Beata, je odborník na alchymii a jedy. Byl by výborný. Často jsem s ním spolupracovala. Nechceš ho - dobrá. Počkej tedy do zítra. Dostala jsem zprávu od Selidah, že se vrací z mise už teď. Pokud myslíš, že k vraždě došlo s pomocí jedu. Ona bude vědět, jaký to byl. Pošli Galu, aby zamkla pokoj Katty a Carrie zámkem času. Do zítřka to vydrží. Mimochodem pokud jde o Dalenu, tak ta to být nemohla. Odjela už večer. Mluvila jsem s ní u brány a na hlídce byla Gala. Té neproklouzne ani myš. Katty a Carii jsem viděla po odjezdu Daleny a byly v pořádku."

Kinywě se zúžily oči. "Jestli to byl jed, tak nezáleží na tom, kdy Dalena odjela. Mohla jim ho dát už dřív. A k čemu Selidah? Je to nájemná vražedkyně. Podle mě do tohoto cechu nikdy neměla být přijata. Chceš aby vraždu vyšetřoval vrah?"

"Ano, přesně to chci." odpověděla jsem a cítila jsem se překvapivě klidně. Kinywa , můj velký vzor, se za poslední dva dny v mých očích hodně změnila a ta změna rozhodně nebyla k lepšímu.

"Co si myslíš? Mně vybraly Katty a Carie, jako svou zástupkyni. To já to tady už dlouho držím pohromadě. Já mám teď právo rozhodnout co dál a pomstít jejich smrt."

Do hovoru se vložila Morwen. "Myslím, že tu mám něco, co bude zajímat všechny. Před měsícem byla u nás vzácná návštěva. Mezi jinými smlouvami, které tu podepsaly, byla i tato." Morwen pozdvihla v ruce zapečetěný svitek. Katty a Carrie jí svěřily mně, jako nejstarší z rady. Myslím, že nastal čas jí přečíst." Morwen napřed nechala všechny, aby si prohlédly neporušené osobní pečetě Katty a Carrie. Většina přítomných se tvářila zvědavě. Kinywě se na čele objevila vráska. Všechny do jedné potvrdily neporušenost a pravost pečeti. Morwen pečetě rozlomila, rozvinula pergamen ze kterého vypadla na stůl menší, také zapečetěná obálka, a začala číst.

Já Kattylena z Vratsu a já Carie z Vratsu při plném vědomí odkazujeme svůj hmotný i duchovní majetek takto:

V případě, že zemře jen jedna z nás. Veškerý majetek a celý cech přechází do majetku té druhé. V případě, že zemřeme násilnou smrtí obě najednou, určujeme jako novou velitelku cechu Vardu z Havraního kamene. Ostatní se mohou svobodně rozhodnout, jestli novou velitelku přijmou, nebo jestli opustí cech. Veškeré hmotné majetky patří cechu. Kdo se rozhodne opustit cech, dostane na odchod 10000 zlatých z majetku cechu. Kdo se rozhodne zůstat, má naše poděkování.

Mimo peněžní hotovosti jest majetkem cechu i pozemek na severozápadě Edonuru. Veškeré listiny jsou uloženy v archivu pod ochranou Morwen. Ukládáme tímto Vardě, pokud přijme vůdcovství cechu, aby přemístila cech tam a nechala vystavět vhodnější sídlo s obranným systémem. Další pokyny určené pouze Vardě jsou v přiloženém zapečetěném listě.

Následoval soupis majetku cechu, včetně obsahu archívu, knihovny a zbrojnice.

Na konci závěti stálo:

Svými podpisy stvrzujeme pravost a platnost této závěti:

Kattylena z Vratsu Velitelka cechu Dámy

Carrie z Vratsu Velitelka cechu Dámy

Omgard z Niobe Pán strany Šera

Linora z Brestu Paní strany Stínu

Anhord z Jony správce panství cechu Dámy

Morwen z Nugralu z rady cechu Dámy

Ticho v místnosti by se dalo krájet. Morwen vzala do ruky dosud zapečetěný list a podívala se na mne. "Přijmeš dědictví a svěřený úkol?" Měla jsem pocit, že se zastavil čas. Myslela jsem na Tyra. Po chvíli přemýšlení jsem si od ní dopis převzala. "Přijímám. Přečtu si pokyny. Za hodinu se tu sejdeme opět. Mezitím se rozhodněte, zda mne přijmete." Kinywa na mě hleděla se ztrnulou tváří. Ústa měla pootevřená, jako by chtěla něco říci. V očích měla něco, co jsem tam dosud neviděla. Strach? Zvedla jsem se a zamířila jsem do svého pokoje, pak jsem si to ale rozmyslela a pokračovala jsem po schodech až na nejvyšší patro a pak po strmém žebříku na půdu. Prolezla jsem vikýřem a usedla na sluncem ozářenou střechu. Chvíli jsem obracela dopis v rukou a pak jsem ho otevřela.

Dlouho jsem na ten list zírala. Uprostřed byl rukou nakreslený znak cechu. Tajemný, magický květ rostliny, kterou hledaly celé generace, protože prý dokázala každému splnit jeho sen. Pod květem byla černým inkoustem napsána jedna věta. "Cech jsi ty a ty jsi cech. Změň pomalou smrt v nový život. Hodně štěstí K+C" Nic víc a nic méně. V hlavě mi vířilo mnoho myšlenek. Pocítila jsem tíhu odpovědnosti a zároveň závan svobody. Zvláštní směs pocitů.

Vrátila jsem se do sálu. Všechny pohledy se upřely na mne. První promluvila Gala. "Zamkla jsem časovou pečeť. Vydrží nejméně dva dny. Před pokojem Katty a Carrie hlídá Bogara. U brány je na stráži Frisket a vzadu Fatima. Všechny tři ti vzkazují že stojí za tebou a souhlasí dopředu se vším co řekneš."

"Děkuji Galo." Pak jsem se otočila k ostatním. Přečetla jsem si pokyny od Katty a Carrie. Až vyšetříme jejich smrt, začneme plánovat přesun do Edonuru. Cech bude posílen. Přijmeme každého, kdo bude mít chuť a schopnosti k naší práci. Tím každého, myslím i osoby mužského pohlaví, případně zástupce ostatních ras. Budeme potřebovat každého schopného jedince. Cech se musí opět posílit a musíme být schopní se ubránit nejen diplomacií, ale i silou. Každý zájemce musí pochopitelně projít vstupním výcvikem a zkouškou, jako dřív To jsou mé nejdůležitější plány do nejbližší budoucnosti. Jinak každá bude pokračovat v úkolech, jako doposud. Kdo chce odejít, odejde ještě dnes a peníze dostane také ještě dnes. Je to na každé z vás." Odmlčela jsem se. Po chvíli rozpačitého ticha se zvedla Desdemona. "Já odejdu. Mezi muži bych se necítila dobře. Odpusťte." Kývla jsem hlavou. Po Desdemoně se zvedly ještě tři další dívky. Kinywa se na mne upřeně dívala, ale mlčela.

Pokračovala jsem. "Zítra od vás ostatních budu chtít obnovit přísahu krve." Morwen a některé další kývly automaticky hlavou. "Triany, doběhni prosím do města do hostince U dvou lišek. Zeptej se na Tyra z Norgastu. Vyřiď mu, ať okamžitě přijde a přivede Beata." Pak jsem tišeji dodala. "Řekni, že mu to vzkazuje velitelka cechu Dámy Varda z Havraního kamene a že přišel čas Rebelů." Triany kývla hlavou a odběhla. Morgano, přijď mi říct až se vrátí Triany. "A vy čtyři pojďte se mnou." Odvedla jsem odcházející dívky do pokladnice a vyplatila jsem každé deset tisíc zlaťáků. Klíče od pokladnice jsem měla v opatrování již dávno já. Deset tisíc bylo opravdu hodně. Za to si každá mohla dovolit koupit dům ve městě i se služebnictvem, nebo statek na venkově. Ale práce v cechu, kterou doposud odvedly za to stála. Mrzelo mě, že odcházejí, ale snažila jsem se to na sobě nedat najevo. Vrátila jsem se do svého pokoje. Z mého odchodu z cechu a ze svatby nebude nic. Cech mě potřebuje. Ve skrytu duše jsem ale doufala, že to půjde nějak skloubit dohromady. Časem. Až se situace uklidní. Nejdůležitější bylo vyšetřit smrt Katty a Carrie. Beat si poradí a zítra se vrátí Selidah. A pokud je ten, nebo spíš ta, která vraždila mezi námi, tak neprojde zítra přísahou krve. Lež by jí stála život. Z odcházejících dívek jsem nepodezřívala ani jednu. Překvapilo mě, že nechtěla odejít Kinywa. Nečekala jsem, že se smíří se mnou, jako s velitelkou. Měla jsem z toho divný pocit. Ale zítra u přísahy se uvidí. Pak mě čeká hlavně archiv. Musím se seznámit se všemi akcemi dokončenými v poslední době a se vším, co je momentálně rozjeto. Budu muset dojet obhlédnout pozemek a pozvat architekty na návrh hradu pro cech. Čeká mě strašně moc práce.

Někdo zaklepal na dveře. Byla to Kinywa. "Můžu dál?" Pustila jsem jí dovnitř. "Přišla jsem se ti omluvit Vardo." Mluvila nezvykle krotce. V duchu jsem odhadovala, jestli nemá v rukávu nůž, ale v tom, co měla na sobě se opravdu žádná zbraň skrývat nemohla. Vždycky ze svého těla radši víc odhalovala, než zakrývala. "Katty a Carrie určitě věděly co dělají, když vybraly právě tebe. Z úcty k nim bych o tom neměla a nebudu pochybovat. Zítra složím přísahu krve, ale já ti chci slíbit věrnost cechu už teď." Napřáhla ke mně ruku. Ruka byla prázdná, až na zlatý prsten s růžovým kamenem. Přijala jsem nabízenou ruku a stiskla jí... V dlani jsem ucítila ostré bodnutí. Zatraceně - ten prsten! Nikdy jsem ho u ní neviděla! Já hloupá! Nezasloužím si být velitelka cechu! Dobře mi tak! Kinywa svírala mou dlaň a vítězoslavně se smála. Před očima se mi dělaly barevné kruhy. Cítila jsem jak padám na zem. Kinywa se nade mnou sklonila a něco říkala. Neslyšela jsem jí. V uších mi hučel nějaký obří vodopád. Poslední co jsem viděla bylo, jak se odněkud vymrštil nějaký stín a smetl Kinywu z mého zorného pole. Pak byla už jen tma....

Ze tmy se vynořila Bolest. Ne Bolest, to musela být bohyně Bolesti. Jsem v pekle? Asi ano. Před očima se mi objevily ohnivé záblesky. Bolest se soustředila do hlavy. Pokusila jsem se pohnout. Žaludek se mi obrátil naruby a já začala zvracet. Kupodivu to pomohlo. Bolest lehce polevila a ohnivé záblesky se proměnily v normální světlo. Pokusila jsem se rozpoznat kde to jsem. Ležela jsem na zemi. Byla mi zima. Vedle mě klečel Tyro a utíral mi ústa. Připadal mi divně bledý, ale když viděl, že se na něj dívám, tak se usmál. "Výborně lásko,"řekl a políbil mě - radši na čelo. Ze vzpomínek se mi vynořila věta jedné kořenářky, kterou jsem kdysi potkala. "Přítel není ten, kdo s tebou pije víno, když jsi mladá a krásná, ale ten co ti drží hlavu, když zvracíš a jsi stará a hnusná." Pokusila jsem se zasmát, ale další nával bolesti mě za to potrestal. Zavřela jsem zase oči. Chtěla jsem si vzpomenout co se stalo, ale myšlení bolelo. Usnula jsem. Další probuzení už bylo lepší. Ležela jsem ve své posteli. Tentokrát u mě seděla Selidah a dávala mi napít. Nápoj byl odporně hořký. "Jen se necukej a pij. To máš jako trest za to, že jsi nikdy neposlouchala, když jsem ti říkala, že nemáš nikomu věřit." Vzpomínky se mi vrátily jako úder blesku. "Kinywa! Kde je? To ona zabila Katty s Carrií! Nesmí utéct!" Pokusila jsem se vstát. Nešlo to. "Á už se ti vrací paměť. Skvělé. Beat bude mít radost."

"Beat? On je tady? Už přišel?"

"Jasně že přišel. Už je tady týden a já taky. Buď ráda, že přišel hned po mně. Kdyby bylo po mém. Usekla bych ti ruku." Zašklebila se.

"Cože? Týden? Co se všechno stalo? Měla jsem pocit, že tu byl Tyro". Pak mi došla poslední věta. "Tys mi chtěla useknout ruku?" Zvedla jsem obě ruce před obličej. Byly na svém místě. Pravá bolela a byla ohavně oteklá a divně žíhaná.

"Vážně je ti už lépe? Chceš slyšet novinky?" Zeptala se Selidah.

"Chci." Začala jsem být netrpělivá.

"Tak dobře. Dopij ten utrejch. Míchal ho Beat. Já ti zavolám vypravěče." Selidah mi vtiskla do ruky hrnek a odešla. Usrkla jsem. Bylo to mimořádně hnusné, ale cítila jsem, jak se mi vlévá síla do žil.

Za pár okamžiků se ve dveřích objevil Tyro. Vypadal unaveně. "Dobré ráno." políbil mě.

"Co tu děláš?" Zeptala jsem se ne příliš chytře.

"Nevzpomínáš si? Poslala jsi pro mne a pro Beata Triany. A pak jsem svůj odjezd domů odložil. Pán Omgard mi dal na pár dní volno." Dveře se znovu otevřely a vešel Beat, Triany, Morgana, Morwen a Selidah. Děvčata si sedla kolem mne na koberec. Beat mi sáhl na čelo a dlouho se mi zamračeně díval do očí. Ale on se mračil pokaždé, takže bylo vše v pořádku. Pak si konečně sedl taky. "Tak už povídejte." Vyzvala jsem je netrpělivě. A pak mi postupně vyprávěli toto:

Triany doběhla do hostince, ale Tyro tam nebyl. Rozhodla se, že se tedy pokusí najít rovnou Beata. Bylo to docela těžké. Bydlel ve městě krátce. Většina koho se zeptala ho neznala a z těch kdo ho znali věděl kde ho hledat až mlékař na trhu. "Jo, ten bydlí v té křivé uličce pod hradbami. Má pronajatý pokoj u paní Rózy. Každý den mu dodávám tři konvice mléka. Je to dobrý zákazník." Triany běžela tam. V domku paní Rózy našla i Tyra. Vypověděla jim rychle o vraždě Katty a Carrie a vyřídila mou prosbu, aby přišli. Neváhali a hned vyrazili. Čekali jen chvíli na Beata, než si zabalil vše potřebné. U městské brány, kde začínalo stoupání k bráně cechu potkali Selidah, která se vracela z mise. Sesedla z koně. "Co je to tu za procesí? Ve městě se říká, že se u nás něco stalo, ale nikdo neví co. Chtěla jsem na noc zůstat a pobavit se trošku ve městě, ale radši jsem to otočila hned domů." Triany, už zběhlá ve vyprávění jí opět všechno pověděla. Selidah na ní chvíli nevěřícně zírala. "A kdo hlídá Vardu?" Triany se zarazila. "Nikdo - nejspíš." Selidah rychle nasedla zpátky na koně. "Velitelky cechu jsou zabity. Nová velitelka je Varda a Kinywa se tváří jako jehňátko? Vy jste ale banda zatracených pitomců!" Pobídla unaveného koně do trysku. Tyro se rozběhl za ní. Beat také zrychlil, ale s těžkým zavazadlem to moc nešlo. Triany se mu snažila pomoct.

Selidah se přiřítila k bráně. "Hej Friski, otevři, nebo to rozkopu." Frisket odemkla bránu."Co se stalo?" Selidah neodpověděla sklonila hlavu a projela bránou. Z koně seskočila až u dveří. Tam se srazila s Morganou. "Kde je Varda?"

"No asi ve svém pokoji. Čeká na Beata. Víš tady se toho strašně moc stalo...." nedořekla. "A ještě se stane. Nežvaň a poběž za mnou!" Pak vyběhla k mému pokoji. Právě včas. Ten stín, co smetl Kinywu byla ona.

"Kde je Kinywa?" Přerušila jsem Selidah. "Zjistili jste, jestli zabila velitelky opravdu ona?"

"Ano byla to bezpochyby ona," kývl na to Tyro. "Beat zjistil, že zemřely na otravu plynem z mrtvé sopky v Utnupu. Říká se mu "květinová smrt" a je zatraceně nebezpečný. Kinywa musela být velmi opatrná a dobře zase vyvětrat, než spustila poplach a zavolala vás. Morwen potvrdila, že byla otevřená okna v pokoji i na chodbě."

"Voní po fialkách a v Kinywině pokoji jsme našli ještě jednu lahvičku. Selidah si jí chtěla nechat, ale myslím, že u mně jí bude lépe." Poznamenal Beat. Selidah se zašklebila.

"Tak kde je Kinywa?" Zeptala jsem se znovu. "Na co jí chceš? Ty bys jí nejradši zavřela do vyhřívaného žaláře a nosila jí denně čerstvý chléb a vodu co? Na takové věci já nevěřím. Rychlá čistá práce. To je můj styl. Můžeš s ní třeba nakrmit psy." Selidah se zatvářila spokojeně. Trošku mně zamrazilo. Byla jsem ráda, že je Selidah na mé straně.

"A pak ti chtěla useknout ruku." Řekla Morgana vyčítavě.

Morgana s Tyrem doběhli v okamžiku, kdy Selidah vytahovala dýku Kinywě z krku. Pak se rychle otočila ke mně. Hned jí padla do oka moje ruka. Dívala se na černé pruhy, které rychle stoupaly po mojí paži vzhůru. Rozhlédla se po pokoji a uviděla můj meč. Vytasila ho a obrátila se zpátky ke mně. "Podržte jí!" Přikázala Morganě a Tyrovi. "Počkej přece jí nemůžeš useknout ruku!" Vyděsila se Morgana. "Jasně že můžu! Chceš aby umřela? To je jed z Lokturtuské sépie! Protijed stojí tolik, co tenhle barák i s tebou! Musí se podat do pěti minut. Skočíš ho koupit k hokynáři ty chytrá?!" Morgana pobledla.

"Počkej okamžik! Beat by ho mohl mít! Hned tu bude!" Tyro se vrhl ke dveřím a začal křičet. "Beate pohni! jestli tu nebudeš do minuty, tak tě zabiju!" Pak vzal Tyro Selidah z ruky meč. "Jestli tu Beat nebude než jí začne černat loket, tak jí tu ruku useknu sám. Slibuji." Selidah ustoupila.

Poslouchala jsem vyprávění a dívala jsem se na svojí oteklou ruku. "Děkuju. Moc vám všem děkuju. Nevím, jak se vám odvděčit. Ten protijed ti zaplatím Beate. Slibuji."

"V pořádku. Už je zaplacený." Beat kývl k hlavou k Tyrovi.

Pak se slova chopila Morwen. A jestli se nám chceš nějak odměnit, tak se co nejrychleji seber a začni konečně něco dělat. Holky jsou připraveny na přísahu krve. Když se v noci pořádně vyspíš, tak jí budeš zítra schopná přijmout. Pak se rozneslo, že budeme rozšiřovat řady. Začali se hlásit zájemci o výcvik. Musíš rozhodnout koho přijmeš a koho ne. A potřebuji podepsat a rozhodnout asi tisíc věcí. Budeš mít na čem procvičovat ruku."

"První zájemce jsem já," ozval se Beat." Čekám na to už dost dlouho. Ne že dovolíš, aby mě nějaký cucák předběhl."

"Slibuji, že se osobně ujmu tvého výcviku." Usmála jsem se. Pak jsem se obrátila na Tyra. "Vidíš, nakonec se tvé nápady opravdu změní ve skutečnost. Požádáš taky o přijetí do cechu? Je to tvoje myšlenka. Měl bys být velitelem vlastně ty."

Tyro mě pohladil po vlasech. "Velitelka jsi ty. Do cechu přijdu, ale Šero mě ještě potřebuje. Mám před sebou ještě jeden velký úkol. Jestli ho splním, tak přijdu. Slibuji."

"Ehm, a ještě jedna maličkost..." zamručel Beat. "Nic proti Dámám, ale... je nezbytně nutné, abych byl dáma, až vstoupím do cechu?" Teď už se smáli všichni. "Ne, neboj. I na to už jsme s Tyrem mysleli. Co takhle Dámy a Rebelové?"

Všem se to líbilo. "Jdu načít novou kapitolu do Kroniky cechu, řekla Morwen a zvedla se jako první.



Tady by mohlo moje vyprávění o vzniku cechu Dámy a Rebelové skončit, ale možná ještě kousek…



Zůstala jsem v posteli ještě celé další dva dny. Nebylo to tak zlé, protože noci mi zpestřoval Tyro. Přísaha se musela ještě odložit. Pozvala jsem z města muže, který se vyznal v zákonech. Jmenoval se Rossal a pomohl nám přepsat celé stanovy cechu. Chtěla jsem, aby u přísahy každý věděl o co jde. Rossal byl génius a myslel snad na všechno. Věděl přesně jak co formulovat. Toho kdyby se podařilo přesvědčit, aby vstoupil do cechu...

Samotný obřad přísahy nebyl složitý. Připravila ho Gala. Uměla to z nás s magií nejlépe. Ve velkém sále na stole ležela rozložená červená vlajka se zlatou květinou. Na ní zakládací listina cechu, stará 75 let, podepsaná Katty a Carií. K ní byl připojen nový řád cechu. Vedle stál zlatý pohár ve tvaru květu, do poloviny naplněný obyčejnou vodou z naší studny. Vedle stolu stál stojan s hořící loučí. Všechny už jsme tímto obřadem prošly, ale vždy jen jednotlivě, tak jak jsme do cechu vstupovaly. Dnes to bylo jiné. V sále jsme se shromáždily jen my, dosavadní členky cechu. Než projdou výcvikem první nováčci, bude to chvíli trvat. Nedovolila jsem vstup do sálu nikomu. Ani Tyrovi, nebo Beatovi. Poslala jsem je místo nás hlídat bránu, aby je zvědavost přešla.

Gala stála u kalichu a držela v ruce malý ostrý nožík. Pomalu odříkávala slova přísahy. Napsala bych je, ale možná se tento můj záznam dostane i mimo cech a nepatří to mezi věci, které se prozrazují na veřejnosti. Mohu jen stručně říct, že se přísaha týká pochopitelně věrnosti cechu a jejímu přesnému poslání. Přísaha má magickou sílu a ten, kdo nepronese přísahu s čistými úmysly, tak zemře. Smrt při křivé přísaze jsem viděla jen jednou a stačilo mi to.

S posledními slovy přísahy se Gala lehce řízla do dlaně a nechala pár kapek skanout do poháru s vodou.

Pak podala nůž mně. Odříkala jsem slova přísahy a cítila, jak se magie kolem mne ovíjí, jako krajta připravená sevřít smyčky. Řízla jsem se do levé ruky. Měla jsem ještě trochu potíže udržet nůž v nemocné pravici. Krev stekla do poháru a rozplynula se. Podala jsem nůž Morwen… To celé se opakovalo, dokud jsme přísahu neodříkaly všechny. Na konci byl pohár plný. Tekutina v něm byla stále čirá. Gala pozvedla pohár a dokončila přísahu ve starobylém jazyku. Na chvíli se zastavila a pak celý pohár vychrstla na hořící louči. Louče nezhasla, ale rozzářila se oslnivým bílým plamenem. Zatajila jsem dech. Výborně. Odnikud ze sálu se neozval žádný křik šílené bolesti, ani nebylo cítit spálené maso. Rozhlédla jsem se po ostatních. Většina se usmívala. „Teď už chybí jen složit přísahu nové velitelce,“ řekla Morwen a poklekla přede mnou. Ostatní jí následovaly. Vzalo mi to dech. Připadalo mi to divné. Byly to moje kamarádky, nebyla jsem jiná než ony. Jako ve snu jsem položila Morwen ruku na rameno, tak jako kdysi Katty a Carrie mně. „Tvá cesta je v nové krvi…“ řekla jsem, ale dodnes nevím proč. Pak jsem se otočila na Selidah „Hledej dál svoje srdce...“ Nepamatuji se přesně, co jsem které řekla, bylo to jako by mluvil někdo mými ústy bez mojí vůle. Některé z těch divných a nesmyslných vět se časem vyplnily. Některé ne, nebo - ještě ne? Cítila jsem magii kolem sebe. Ovládala mne. Ale nebyla to zlá magie démonů se kterou jsem se již kdysi setkala. Tohle byla magie Naděje, jinak to pojmenovat neumím. Tento stav jsem později prožívala při každé přísaze každého nováčka. Asi je to tak v pořádku.

Obřad byl u konce. Magická nálada se pomalu rozplývala.

Morgana se tvářila zamyšleně. „Jak je možné, že přísaha nespálila Kinywu, když vstupovala kdysi do cechu?“

„Protože to tehdy myslela upřímně. Lidská srdce a duše se mohou měnit k lepšímu i horšímu.“ Odpověděla jsem.

„Holky, něco tu pro vás mám,“ řekla Bogara a vytáhla zpoza závěsu dva veliké měchy. Jak se ukázalo, byly plné vína. „Bogy, ty jsi hvězda. Jak víš na co jsem myslela?“ zajásala Selidah a nebyla sama. Měla jsem chuť se smát. Úleva, že vše proběhlo v pořádku byla velká, ale přeci svou roli velitelky nezahodím hned na začátku. „No Dámy, to nemyslíte vážně. Svět kolem nás se hroutí pod tíží problémů, spoléhá na nás, že to urovnáme a vy jdete chlastat?“ Bogara se otočila ke mně. „Tak za prvé se svět bude vesele hroutit dál, jinak bychom se nudily, za druhé - podívej kolik nás je a měchy mám jen dva - z toho by s neopilo ani dvouleté děcko a za třetí… Má vznešená paní… dostaneš napít pochopitelně první.“ Tak to už jsem nevydržela a rozesmála jsem se s ostatními. A to víno bylo vážně skvělé.

Druhý den odjel Tyro zpátky ke svým povinnostem. Stýskalo se mi, ale měla jsem spoustu práce a nebyl čas na nějaké přemítání nad budoucností.

Přesně za měsíc po osudné noci, kdy zemřely Katty a Carrie jsem vstupovala do dveří hostince U dvou lišek. Dalena už na mě čekala. Objednala jsem si pivo a sedla si k ní. „Vypadáš strašně,“poznamenala, když si mě prohlédla od hlavy k patě. „Ta modrá ruka ti fakt nesluší.“ Následky jedu mizely jen zvolna

„Tak tedy Na zdraví.“ Ťukla jsem svým džbánkem o její, který stál před ní.

„Už jsi si rozmyslela, jaké otázky mi dáš?“ zeptala se.

„Na některé jsem našla odpověď sama. Hmm předpokládám, že tě Katty a Carrie pozvaly do cechu, když přestávaly věřit Kyniwě a potřebovaly vědět víc. Patrně jsi jim opatřila důkazy, které potřebovaly, ale nevím proč jsi odjela právě ten večer, co byly zabity. A proč jsi si se mnou dala dnes tuhle schůzku.“

„Máš pravdu, že jsem měla za úkol sledovat Kinywu. Napřed jsem dávala dohromady smlouvy, které nebyly podepsány příliš čestně. Vydírala některé klienty. Málokdo z chlapů jí odolal a věděla o každém, vlivném, který byl existenčně závislý na manželce, kterou s ní podvedl, nebo o každém, kdo složil slib celibátu a porušil ho, díky ní. Některé řády to berou opravdu hodně vážně a tresty nejsou jen plácnutí přes ruku. Hlavně když uklouzne někdo hodně vysoce postavený. Napřed jsem se Kyniwou bavila. Prostě taková malá šikovná děvka. Jenže šlo o čest celého cechu. Katty a Carrie mi kdysi hodně pomohly a teď potřebovaly mojí pomoc. Navíc nešlo jen o tohle. Kyniwa se pokoušela převzít moc v cechu a byla jsem si jistá, že ho chce ovládnout celý. Varovala jsem velitelky, že je schopná i vraždy, aby dosáhla svého. Ten den mi poděkovaly a zaplatily za práci a přikázaly mi, abych oznámila veřejně, že ráno odjíždím, abych zdůraznila, že pracuji pro ně a abych odjela potichu ještě ten večer. Také mi řekly že u brány najdu tebe a co ti mám všechno říct. Jak věděly, že tam budeš nevím. A to je celé. Moc lituju, že jsem nezůstala. Mohla jsem tomu třeba zabránit. Ale byly obě velmi neústupné a vypadalo to, že přesně vědí, co se stane.“ Chvíli jsme obě mlčely. Pak Dalena jiným tonem pokračovala. „A co cech? Po celém městě se mluví jen o tom, jak tam všechno obracíš naruby. Ale… zdá se, že se to většině líbí.“ Vypověděla jsem jí všechny novinky za poslední měsíc. Kývla hlavou. „Mám teď zrovna nějakou práci, ale až s ní budu hotová, tak se u vás stavím, a když tak nějaký čas zase pobudu. Zajímá mě, co tam vyvádíš.“ O tom, co má na práci neřekla nic. Dopila jsem, poděkovala jí a rozloučily jsme se.

Do cechu se překvapivě přihlásilo hodně zájemců, ale ve výcviku mohli být nejvýš čtyři nováčci najednou a výcvik trval tři měsíce. Museli jsme opravdu pečlivě vybírat. Já jsem začala, tak jak jsem slíbila s výcvikem Beata. Nebylo to těžké. Byl zkušený a už toho ledacos zažil. Měla jsem radost z jeho pokroků. Ale on sám se často divil, co všechno po něm chci a navíc, že tohle všechno opravdu ovládají i ty „křehké dívčiny“ z cechu, jak jim říkal. Mračil se pořád na celý svět, ale na mně se mračil docela mile. Další z nováčků se jmenoval Mac Barton a přišel odněkud ze severu. Nosil kostkovanou suknici a používal obouruční meč. Vypadal spíš jako barbar z legend, než jako zastánce nekrvavých řešení. Váhala jsem zda ho přijmout, ale zastala se ho Fatima, která ho znala z dřívějška a ujala se jeho výcviku. Časem jsem jí musela dát za pravdu. Mac byl skvělý i jako diplomat. Pak přišel usměvavý silák Ladi, kterého si vzala na starost Morgana a tichý Tinmar, kterého přivedla Dorry. Ostatní jsme museli odkázat na později, pokud je nadšení neopustí.

Den po tom, co první nováčci složili přísahu přijel Tyro a litoval, že neviděl Beata jak se potí před zkušební porotou. Ubytovala jsem Tyra ve svém pokoji. Zdržel se týden a mně ten týden utekl, jako voda. Přijel na schůzku zástupců Světla, Tmy, Šera a Stínu, která se odehrávala na neutrální půdě našeho cechu. Do velkého, osudového turnaje čtyř spekter o nadvládu na celý další rok chybělo jen pět měsíců. Jednání byla bouřlivá a náročná. Poslední roky vyhrávala strana Temna a bylo vysloveno podezření, že podvodem. Průběh souboje totiž znali jen čtyři vybraní bojovníci a jen jeden z nich přežil. Souboj probíhal v předem určených lokalitách, chráněných magií. Místa byla nebezpečná sama o sobě. Dno jezera. Sopka. Údolí démonů a podobně. Někdy se stalo, že se z bojovníků nevrátil nikdo a nadvládu nezískal nikdo po celý další rok. Šlo o životy nejlepších bojovníků, proto byla všude spousta magických i obyčejných opatření. Ale i tak opakující se úspěchy Temné strany sváděly k pochybnostem. Po vášnivých sporech byly určeny pravidla, místo i čas turnaje. Tento rok bylo zakázáno používat v boji magii. Jako místo boje byla vybrána Ledovcová jeskyně na severu Sebastiánského království. Všichni zástupci podepsali úmluvu a vyslali přesný počet mágů a vojáků, aby už teď střežili místo souboje. Celé odpoledne pak trávil Tyro s Beatem, až jsem skoro žárlila. Vedli spolu nějakou dlouhou a vážnou debatu a nechtěli mi říci o čem. V noci mi to ale Tyro vynahradil. Věděla jsem, že teď bude mít jako rádce Pána Šera Omgarda spoustu práce. Budou muset vybrat bojovníka za svou stranu a připravit vše na turnaj. Příliš moc toho bylo ve hře. Předpokládala jsem, že Tyro bude Omgarda doprovázet na místo turnaje. Pán Šera a Paní Stínu se účastnili turnajů vždy osobně. Pán Světla a Pán Tmy většinou posílali jen své zástupce. Já jako Paní cechu Dam a Rebelů jsem měla jet také. Dříve jsem už dvakrát doprovázela Katty a Carrii. Nebylo to příjemné poslání. Nemám ráda smrt, která se mi navíc zdá zbytečná. Ale bylo to pořád lepší, než vleklé války dřív.

Doufala jsem, že se po Turnaji vrátí Tyro se mnou do cechu, když ne napořád, tak alespoň na hodně dlouho. Zasloužil by si volno. Řekla jsem mu to. „Nic lepšího bych si nepřál,“ odpověděl a přitiskl mě k sobě. Oči se mu podivně třpytily.

Ta poslední noc byla vážně úžasná…..



Na cestu jsme vyrazili už tři týdny před termínem souboje. Bylo to daleko. Vypadali jsme jako malý vojenský oddíl. V plné zbroji a na silných koních. Turnaj byl příliš důležitý a tak jsem s sebou chtěla vzít jen ty nejzkušenější. Morwen jsem nechala doma, jako svou zástupkyni. Jela se mnou Selidah, Triany, Morgana, Nikyta, Fatima a Bogara jako osobní stráž a pak Gala, protože jsem chtěla mít po ruce někoho dobrého v magii. A jako jediný z nováčků jel s námi Beat. Velice na mne naléhal, že musí jet, protože to slíbil Tyrovi. Nakonec mi řekl, že pojede, i kdyby měl jet tajně za námi. Dokonce se mě snažil přesvědčit, ať zůstanu tady já a pošlu místo sebe Morwen. Nelíbilo se mi sice, že mě nechce poslechnout, ale už mi dokázal, že dokáže být užitečný a že je dobré ho mít nablízku.

Naše družina jela rychle a bez vážnějších potíží. Zástava cechu, kterou nesla Morgana nám otvírala brány osad a hlavně pomáhala sehnat slušnější noclehy bez blech a štěnic. Ale stejně jsme radši tábořili v lesích. Jen jednou se nás pokusila přepadnout skupina banditů, ale muselo by jich být na nás podstatně víc. Sebevýmluvnější diplomat je k ničemu, když nepřežije tak dlouho, aby ho nechali mluvit. Je dobré mít meč stejně ostrý, jako jazyk.

Postupovali jsme rychle. Ačkoliv se vše dařilo. Tvářil se Beat čím dál nevlídněji. Kupodivu i Morgana se Selidah, které měly většinou dost dobré nálady nevypadaly moc spokojeně.

Dva dny cesty před cílem jsme potkali skupinu mágů z cechu Nekonečné cesty. Měli na turnaji stejný úkol, jako my. Dohlížet na dodržování pravidel a potvrdit vítěze. Večer jsme se utábořili spolu. Mistr Daniel, tak se jmenoval zástupce Velmistra cechu Nekonečné cesty si přisedl večer k mému ohni. „Už jsi dostala paní seznam bojovníků vybraných pro Turnaj? Já ho mám od včerejška, kdy nás dohonil posel.“ Zavrtěla jsem hlavou a on vyňal z kapsy složený list a podal mi ho. „Budete ohlašovat bojovníky před zahájením turnaje vy, nebo to mám vyhlásit já? Většinou to četla paní Carrie, měla moc hezký hlas.“

Dívala jsem se do listiny bojovníků a svět se zastavil. „Ano, přečtu to.“ Můj hlas mně samotné zněl divně a cize. „Omluvte mě.“ Vstala jsem a zamířila jsem mezi stromy. Došla jsem k mohutnému jilmu a opřela si o něj čelo. Pevně jsem zavřela oči, ale jako bych pořád držela v ruce ten strašlivý list. Před očima se mi míhala písmena, ale ať jsem doufala sebevíc, že se vzbudím, poslední z těch jmen bylo „Tyro z Norgastu válečník strany Šera.

Když jsem otevřela oči. Stáli kolem mne Morgana, Selidah a Beat. Mlčeli. Morgana se tvářila soucitně.

„Vy jste to věděli že?“ zašeptala jsem.

„Ne, to víme až teď, když tě vidíme, jak se tváříš, ale báli jsme se toho. Beat nám naznačil, že se to může stát.“ Řekla Selidah

„Já to věděl. Tyro mi poslední den, co byl v cechu řekl, že se přihlásí do výběru a pokud bude vybrán, tak bude bojovat. Chce dokázat, že strana Temna podvádí,“ řekl temně Beat.

„Proč mi to neřekl? Proč ty jsi mi to neřekl?“

„Změnilo by to něco? Trápila by ses jen o něco dřív. Proto jsem chtěl, aby jela místo tebe Morwen.“

„Proč právě on? To chce vážně radši umřít, než být se mnou?“ Měla jsem pocit, že nemohu dýchat.

„Nemluv hlouposti!“ okřikl mě Beat. „Jde tam, protože ví, že je nejlepší. Ví co je jeho povinnost. Copak ty bys místo sebe poslala na smrt některého jiného člena svého cechu?“ Zavrtěla jsem hlavou. Přestala jsem vidět přes slzy. Snažila jsem se nerozvzlykat nahlas. „Na jeho místě bys udělala to samé, stejně jako třeba tady Morgana, nebo Selidah.“ Chvíli mlčel a čekal, až se poperu sama se sebou. Moc to nešlo. „A ještě jedna věc. Sedni si a tvař se, že obdivuješ noční krajinu. Dámy a vy se vraťte do tábora a hlídejte, aby k nám nikdo nepřišel na doslech!“ Selidah a Morgana odešly. Posadila jsem se. Stejně jsem se bála, že omdlím. Beat začal. „Jediný způsob, jak dokázat, že Temná strana nehraje fér, je výpověď svědka turnaje. Jenže jediný svědek turnaje je vítěz a ten se případnými podvody chlubit nebude. Žádný magický předmět se do arény nedostane. Znáš obsidiánové zrcadlo?“ Kývla jsem. Věděla jsem to, i když jsem ho nikdy neviděla. Byl to speciálně vyleštěný rovný kus obsidiánu. Odrážel světlo, jako zrcadlo. Sám o sobě magický nebyl, ale pokud se použila magie, tak mohl zpětně zrcadlit to, co se nedávno stalo v jeho okolí. Podívej na tohle. Beat odepjal od pasu pochvu s mečem, který od začátku výpravy opatroval, jako oko v hlavě, ale nikdy ho nevytasil, ani když nás napadli bandité. Radši tehdy použil jen dýku. Teď meč z pochvy povytáhl. Ostří bylo vyrobeno z dokonale vyleštěného obsidiánu. „Musíš ten meč nějak dostat k Tyrovi!“ Rychle meč zase schoval. Vyděsila jsem se. „Ale s takovým mečem se nedá bojovat. A dva mít sebou nesmí. Chceš, aby tam šel beze zbraně?“ Měla jsem chuť křičet. Beat mě přerušil. „To je Tyrův plán. Slíbil jsem, že mu tuhle věcičku seženu. Potřebuji mu to předat a ty mi musíš poradit jak. Já nevím, jak to chodí na turnaji!“ Zakryla jsem si rukama obličej, ale slzy mi tekly po tvářích dál. „Proč Beate? Vždyť ty jsi přeci ze strany Temna? Proč bys to všechno dělal?“

Beat mi odtáhl násilím ruce z obličeje a donutil mě, abych se mu podívala do očí. „Protože podvádět nesmí nikdo, protože i Temno potřebuje Světlo, i když o tom někteří nevědí. Stejně jako Světlo potřebuje Temno a všichni potřebujeme Šero a Stín. Protože Tyro je můj přítel. Protože ty jsi moje přítelkyně a protože patřím do cechu Dam a Rebelů. Vzpomínáš si? Není to tak dávno, co jsem přísahal! Nevěříš mi? Tak odpověz! Nevěříš mi?“ Dívala jsem se mu do očí. Věřila jsem mu. Pomalu jsem se nadechla. „Tyro nosí svůj meč v černé neozdobené pochvě. Bogara má podobnou.“ Pak jsem mu mezi slzami řekla svůj plán.



V den Turnaje se na kraji kamenné pláně sešli zástupci a vyslanci všech čtyř stran spektra. Stáli do kruhu ve čtyřech šikách. Nejvíc lidí přijelo ze strany Světla a Temna. Šero a Stín měly méně okázalé družiny. Uprostřed velkého kruhu stál malý kruh utvořený z mágů Nekonečné cesty a z mého cechu. Do tohoto kruhu se smělo vstoupit jen beze zbraně. Mág mistr Daniel, Linora Paní řádu Stínu, Omgard Pán řádu Šera, Dax starší paladin řádu Světla, Regon z rady řádu Temna a já. Postupně jsme vešli do vnitřního kruhu a na jeho vnější straně jsme odkládali zbraně. Položila jsem pomalu obsidiánový meč schovaný v Bogařině pochvě mezi Beata a Selidah.

Daniel přečetl pravidla boje. Já jsem přečetla jména bojovníků.

Mara z Dračího údolí z řádu Temna

Siob z Efrezu z řádu Světla.

Cedrik Norejský z řádu Stínu

Tyro z Nugralu z řádu Šera

Hlas mě nezradil, ale něco zevnitř mě rvalo na kusy.

Každý z jmenovaných vystoupil z řad svých lidí, kteří mu provolali slávu. Potom vstoupili do vnitřního kruhu a také přitom odložili zbraně. Tyro položil svůj meč mezi Selidah a Triany. Všichni bojovníci skládali podobný slib krve, jako se skládá v našem cechu. Jen na konci mistr Daniel nevylil číši s krví do plamenů louče, ale vyhodil jí do vzduchu a nechal jí pro větší efekt vybuchnout v záři jisker. Přísahou prošli všichni.

Tyro stál pět kroků ode mne. Naše oči se potkaly jen na kratičkou chvilku. Tyrův pohled se mi vpálil do duše. Díval se na mě smutně. Oba jsme cítili, že je to rozloučení. Pak se obrátil, prošel mezi Beatem a Selidah a zvedl obsidiánový meč. O chvíli později jsem já zvedla ten jeho a držela jsem se ho s bezmocnou zoufalostí. Bojovníci sestoupili do ledovcové jeskyně. Turnaj začal.

Nevím jak jsem se dostala do svého stanu. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a prosila jsem všechny bohy, aby mi dali sílu na to co přijde.

Ráno jsem stála opět na kraji pláně. Měla jsem na opasku zavěšený Tyrův meč. Svůj jsem dala Beatovi, aby nebyl neozbrojený. Čekali jsme. Minulo poledne. Pocítila jsem mrazivý závan, který mnou projel, jako ledový blesk. Roztřásla jsem se. „Co je?“ Zeptala se Morgana.

„Tyro je mrtvý.“ Zašeptala jsem zoufale.

„Jak to můžeš....“ začala Morgana, ale když se na mě podívala, tak utichla.

Čas běžel dál. Ve vstupu do jeskyně se objevila klopýtající postava. Ženská postava. Zavřela jsem na pár chvil pevně oči. Mara přiklopýtala mezi nás. Zvedla nad hlavu zkrvavený meč a s vítězným pokřikem se sesula k zemi. Lidé strany Temna se rozjásali. Všichni čekali na oficiální prohlášení vítěze.

Beat zvedl ruce nad hlavu a otočil se ke mně a k mistru Danielovi. Dav se utišil. „Podávám námitku. Souboj je neplatný. Strana Temna podváděla.“ Dav zahučel. Mara vyskočila a vztekle vykřikla. „Já nikdy nepodvádím. To zaplatíš krví!“ Pán Omgard a Paní Linora jí zastoupili cestu. Byla po boji unavená a dala se zastavit snadno. Alespoň vztekle syčela na Beata kletby.

„Mohu to dokázat.“ Pokračoval Beat. „Pusťte mne do jeskyně a dejte mi hodinu času.“

„Ne, do jeskyně mimo bojovníků nikdo nesmí.“ Křičeli Temní. Ostatní naopak souhlasili, aby se věc prošetřila. „Vyberte svědky, kteří půjdou se mnou.“

„Já půjdu. Je to moje povinnost.“ Přihlásil se mistr Daniel.

„Já půjdu.“ Řekla jsem. Beatovy oči se ke mně obrátily a jeho ústa němě vyslovila slovo „Ne!“

„Je to moje povinnost,“ dodala jsem tišeji.

„Já půjdu! Jde o mojí čest a čest mojí strany!“ Vykřikla vztekle Mara.

Nakonec bylo vybráno šestnáct lidí. Beat, já, mistr Daniel a jeho dva mágové, Selidah a Gala, Mara a z každé strany spektra dva svědkové.

Vstoupili jsme do jeskyně. Zem byla pekelně kluzká. Ze všech stran trčely ostré krápníky, jakoby popíraly zemskou přitažlivost. V jeskyni bylo překvapivě světlo. Led stropu, prosvítal. Zmrzlá zem byla pokryta stopami. Pár desítek metrů od vchodu jsme našli tělo Cedrika, nabodnuté na špičatý krápník. Daleko se nedostal. Beat mířil do středu jeskyně. Sioba z Efrezu jsme našli v kaluži krve skoro na prostředku jeskyně. A úplně uprostřed jeskyně ležel můj milovaný Tyro. V ruce držel Siobův meč. Poklekla jsem u něj a otřela mu krev z obličeje. Vypadalo by to, jako když spí, kdyby neměl po těle tolik strašlivých ran. Cítila jsem v sobě děsivé prázdno a doufala jsem, že se v tom prázdnu utopím a nebudu už cítit nikdy nic. Zvedla jsem oči. Kousek ode mne stála Mara z Dračího údolí. Dívala se na Tyra. Ve tváři měla udivený a zmatený výraz. Vedle mne si klekla Gala a zašeptala. „Ona za to nemůže. Podvedli jí stejně, jako nás. Nemohla lhát u přísahy krve.“

Beat obrátil pohled ke stropu a tam v asi šestimetrové výšce byl do ledového stropu jeskyně zabodnut obsidiánový meč. Selidah bez pobízení odmotala od pasu tenké lanko. Udělala na něm smyčku a už na druhý pokus se jí podařilo meč zachytit. „Nesmí se rozbít. Opatrně!“ Mistr Daniel natáhl ruku a uvolněný meč se snášel pomalu k zemi, jako pírko. Všichni mágové pochopili o co jde. „Mohu?“ obrátil se mistr Daniel na Beata. „Ano, proto jsme přece tu.“ Zavrčel Beat. Mistr Daniel pozvedl meč a pronesl zaklínadlo, které jsem ještě nikdy neslyšela. Pak se objevilo zrychlené vidění. Míhající se stěna jeskyně. Tyrova tvář a pak se vše zakymácelo a celá jeskyně byla vidět seshora. Vidění se prolínala a byla místy zrychlená. Postava Cedrika šplhající obratně po stěně. Nad ním ve skrytu tvář Mary. Záblesk meče a Cedrik řítící se do hlubiny. Pak Siob útočící na Tyra. Neozbrojený Tyro uskakuje před jeho výpady. Siob se najednou otočí zády k Tyrovi. A z útoku přejde do obrany. Útočník je Mara. Mara je rychlá jako blesk a nenechá Sioba ani chvíli na pokoji. Nakonec Siob uklouzne na zledovatělém povrchu a na setinu vteřiny se odkryje. Mara mu vrazila čepel meče do břicha. Siobův meč, který mu vypadl z ruky, klouže po ledu. Tyro po něm skočí a zvedne ho. Právě včas, aby odrazil útok Mary. Teď je boj mnohem vyrovnanější. Tyro nemá problémy s vykrytím Mařiných útoků a sám přechází do protiútoku. Po nějaké chvíli je jasné, že Maře docházejí síly. Špatně vykryje útok a Tyrův meč jí nezadržitelně míří ke krku. Najednou se vidina změní. Mařina postava stále stojí a nehýbá se, vypadá, jakoby zkameněla. Meč se odrazí od jejího krku, aniž by po sobě zanechal jedinou stopu. Mara se ani nepohne. To co dosud vypadalo, jako Mařin stín začne narůstat do obřích rozměrů. Tyro ustoupí. Mezi ním a Marou stojí třímetrový démon. V každé ze čtyř paží drží jeden meč. Pak skočí kupředu…

To co jsem viděla pak, mne dodnes budí ze sna. Nechci o tom mluvit, ani psát. Nechybělo moc a zešílela bych tenkrát. Když bylo po všem. Tak se démon opět zmenšil a splynul s Mařiným stínem. Nepřirozeně strnulá postava Mary se opět začala hýbat. Otočila se pomalu jako loutka, aniž by pohlédla na to co zbylo z Tyra a klopýtavě odcházela. Vidění se rozplynulo.



Dlouho bylo ticho. Pak se ozval vyděšený šepot Mary. „U všech bohů, co to bylo? To jsem nemohla být já. Já… nemůžu si na nic vzpomenout. Já vždycky bojuji čestně, tohle bych nikdy….“

Mistr Daniel se k ní obrátil. „Věřím, že jsi tohle nevěděla, neprošla bys přísahou krve. To byl démon. Není sám o sobě magický, stejně, jako nebylo ještě před chvílí magické to zrcadlo skryté v meči, je to prostě démon, jak a proč je s tebou spojený, to nevím, když o něm nevíš ani ty sama. Ale spojení muselo být provedeno magicky. A musel o něm vědět ten, kdo tě sem poslal. Mara zbledla a sevřela pevněji meč. Pak si klekla vedle mne.

„To byl tvůj milý Paní?“ Zvedla jsem k ní oči. Odpověď ani nečekala a pokračovala. „Jsi šťastná paní. Tvůj milý byl čestný muž. Ten můj mě zradil, kéž bych tu ležela teď já. Odpusť.“

Bylo rozhodnuto pohřbít mrtvé přímo v jeskyni. Mistr Daniel a Gala vypálily v ledu tři hroby. A všichni tři byli do nich šetrně uloženi. Beat položil k Tyrovi obsidiánový meč. Naposledy jsem Tyra políbila a pak Gala zakryla všechny tři hroby silnou ledovou vrstvou.

Oba muži vybraní jako svědkové ze strany Temna po celou dobu mlčky stáli opodál.

Pak jsme se vrátili na povrch. Všichni čekali na naše rozhodnutí.

„Turnaj je neplatný. Duše Mary z Dračího údolí je spojena s démonem.“ Pronesl nahlas mistr Daniel.

„Ne, to strana Šera podváděla, přinesli sebou magický meč!“ vykřikl jeden z temných svědků.

Strhla se vřava a všichni křičeli jeden přes druhého.

„Já vám dodám důkaz sama.“ Zavrčela Mara směrem k mistru Danielovi. Vytasila meč a vyrazila přímo přes prostranství ke svým lidem. Vedle Regona stál vysoký, mladě vypadající mág. Nebylo pochyb, že Mara s pevně stisknutými rty míří přímo k němu. Lidé pomalu utichli. Mara neřekla nic a rozmáchla se mečem. Jeden z vojáků skočil před mága, odrazil Mařin útok a provedl proti ní výpad. Mara se trpce zasmála a úmyslně ránu nevykryla. V té samé vteřině strnula tak, jako předtím dole v jeskyni. Démon, který vystoupil z jejího stínu zabil vojáka jedním úderem. „Meče ne! Schovejte zbraně!“ Vykřikl mág. Všichni zadrželi dech. Démon, nemající nepřítele se pomalu ztratil. Mara se pohnula, než ale stačila udělat krok, tak temný mág stvořil v dlaních ohnivou kouli a hodil ji po Maře. Mara zmizela v ohnivém sloupu. Bylo cítit spálené maso.

Vojáci strany Temna zaútočili. Smlouvy a dohody ztratily cenu. Cech selhal. Já jsem selhala. Nedokázala jsem zajistit, aby všichni dodrželi pravidla. Kdybych to dokázala, Tyro by žil.

Stín a Šero se spojili. I tak byli nejslabší „Sem!“ vykřikla jsem a pozvedla Tyrův meč. Jediné, co jsem teď mohla udělat, byl pokus o ochranu těch co mi důvěřovali. Postavili jsme se před bojovníky Šera a Stínu. Mistr Daniel a jeho mágové udělali to samé. Strana Světla naši pomoc nepotřebovala. Jejich paladinové měli dokonalý výcvik a bylo jich podstatně víc, než nás. Srážka byla rychlá. Pokusila jsem se udržet svoje Dámy a jednoho Rebela pohromadě. Moc se mi to nedařilo. V srdci jsem se radovala, že smrt po které toužím přijde tak brzy, ale zároveň se ve mně probudilo to na co jsem se snažila zapomenout a co patří do úplně jiného příběhu. No co, čím víc jich vezmu sebou, tím lépe. Dva jsem zabila rychle, třetí už byl opatrnější. Vedle mne nalevo stála Selidah. Měla radši práci s dýkou, ale s mečem jí to šlo taky skvěle. Napravo jsem koutkem oka zahlédla Nikitu, jak se ze všech sil brání mohutnému bojovníkovi ve zbroji. Rozeběhla jsem se k ní, ale bylo pozdě. Poslední rána jí téměř oddělila hlavu od těla. Jediné co jsem mohla udělat bylo poslat jejího vraha do pekla.

Temní ustoupili. Nikdo z nás nejásal a nikdo se nepokusil temné pronásledovat. Byli jsme naživu, ale tenhle boj ve skutečnosti vyhráli oni. Přeskupili jsme se do výhodnějšího postavení a čekali. Zraněných a mrtvých bylo hodně. Bogara našla tělo Fatimy a malou Triany mi přinesl v náručí sám Pán Omgard. „Zachránila mi život. Ta rána byla určena mně.“ A opatrně jí položil na zem.

Čekali jsme na další útok strany Temna celou noc. Před svítáním vyslali paladinové Světla zvědy do okolí. Nenarazili na žádného bojovníka Temna.

Konala se rychlá porada. Všichni rozeslali své posly do svých domovů se zprávami, co se stalo. Poslala jsem Selidah. Přišla jsem už o tři bojovnice a nechtěla jsem přijít o další. Nevěděla jsem, co posla na cestě čeká, teď když před námi prošli vojáci Temné strany. Jestli má někdo šanci bezpečně projít, tak je to Selidah.

Ještě ten den jsme vyrazili všichni ke svým domovům. Nevěděli jsme, jestli to není léčka a jestli právě na to temní čekají, ale nebyl čas otálet. Všichni jsme se shodli na tom, že Temní pravděpodobně spěchají zpátky do Nugralu, připravit se na válku. Roky práce byly pryč. Starší paladin Dax vybral dvě skupiny ze svých bojovníků. Jedna měla doprovodit domů nás a druhá Mágy Nekonečné cesty. Nabídku jsem přijala a umínila si, že do cechu napříště přijmeme víc bojovníků, abychom nepotřebovali cizí ochranu.

Vraceli jsme se jak nejrychleji to šlo. Cestou jsme minuli několik vypálených vesnic. Byli jsme na území Sebastiánského království, tudíž na území strany Světla. Temní se očividně mstili za odhalený podvod. Dále k jihu byla cesta klidnější. V půli cesty jsme potkali ozbrojenou družinu. Selidah se zprávami dojela bez nehody. Celý cech nám vyjel naproti. V řadách byli i naši nováčci Ladi, Mac a Tinmar. Ale nejen ti co už složili slib, ale i ti co teprve začali s výcvikem. Poznala jsem Kondora, Židlina a mladičkého Alminda. Některé jsem ještě ani neznala jménem. Co víc mě mělo přesvědčit, že k nám opravdu patří?

Poděkovala jsem paladinům světla a poslala je domů. Teď už nás bylo dost na bezpečnou cestu.

Příjezd domů byl smutný. Fatima, Nikita a Triany se už nikdy nevrátí.

Do svého pokoje jsem se dostala až pozdě večer. Shodila jsem ze sebe zbroj a padla na postel. Únavou jsem sotva stála. Otočila jsem se na záda s zírala do stropu. Konečně jsem měla čas se vyplakat, ale léčivé slzy nepřicházely. „Tyro, kde jsi? Já to bez tebe nedokážu....“ Hodiny noci míjely a nepřicházel ani spánek. Svítání mě zastihlo ještě unavenější a zoufalejší než večer.

První koho jsem na chodbě ráno potkala byl Beat. Podíval se na mě. „Jo, myslel jsem si, že budeš dneska vypadat nějak takhle.“ Pronesl chmurně.

„Jak?“ zeptala jsem se otupěle.

„Jako nemrtvá. Něco ti nesu. Na. Napij se toho. Pomůže ti to.“ Podal mi malou skleněnou lahvičku.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že kdybych ti to řekl, tak bys litovala, že ses ptala, takže se neptej.“

Nedůvěřivě jsem usrkla. Bylo to moc dobré. Chutnalo to báječně a mně bylo tisíckrát lépe. Jako bych pila tekutý spánek s těmi nejkrásnějšími sny. Dopila jsem rychle lahvičku.

Beat mi tu prázdnou rychle sebral z ruky. „Tak, víc nedostaneš nejméně dalších sto let. Snadno se na to zvyká. Dneska už koukej v noci spát normálně.“

Odpoledne se konala porada.

Naše práce utrpěla těžkou ránu, ale musíme pokračovat. Věděla jsem, že většina lidí Temné strany o podvodu nevěděla. Museli jsme válku zastavit.

Porada byla přes všechny zlé věci optimistická. Nováčci měli spoustu dobrých nápadů a vlili nám do žil novou sílu a naději.

Porady se neúčastnila jen Selidah. Dostala nějakou zprávu a odběhla do města. Vrátila se až pozdě večer. Přišla za mnou do pokoje.

„Byla jsem ve městě, přišla mi nabídka malého melouchu, tak jsem to šla prověřit. Myslím, že tě to bude zajímat. Beat tím obsidiánovým mečem jisté lidi pěkně naštval. Nabídli mi peníze, když ho zabiju. Už jsem ho varovala, ale je mu to úplně jedno, jak se zdá. Měla bys to vědět. Najdou na tu práci místo mě někoho jiného.“

„Kdo?“ zeptala jsem se.

„No dovol, ohradila se Selidah. Tuhle prácičku jsem sice odmítla, ale i vrahové, jako já mají svá pravidla, kam by to došlo, že?“



Uplynulo dvanáct let. Dvanáct let bojů a krvavých střetů. Až poslední dobou se začala situace obracet k lepšímu. Myšlenka turnaje se opět vrátila. Náš cech se hodně rozrostl. Beat stále vrahům úspěšně odolává a já taky. Selhání u Ledové jeskyně kupodivu nikdo jako selhání nebral. Přestěhovali jsme se na pozemky, které nám odkázaly Katty a Carrie a náš krásný nový opevněný hrad byl již téměř dokončen. Doufala jsem, že nejpozději za rok oslavíme jeho úplné dokončení.

Před týdnem skončilo vyjednávání pravidel Turnaje. Prvního po dvanácti letech. Tentokrát bylo použití magie povoleno. Turnaje se budou účastnit jen dva bojovníci. Šero a Stín odmítli. Nemají prý koho poslat po létech bojů. Turnaj bude jen mezi stranou Temna a Světla. Doufala jsem, že zvítězí Světlo. Po těch temných letech by to zoufale chtělo změnu. Zítra vyjíždíme na místo turnaje. Bude to zlé. Volba padla na obávanou Jámu temnoty. Byla to podmínka strany Temna, jinak by na turnaj vůbec nepřistoupili.



Posel mi právě přinesl jména vybraných válečníků

Lord Rogthak z řádu Temna

a

Paladin Bílá Vrána z řádu Světla.

Dlouho jsem se dívala na ta neznámá jména. Divné jméno Bílá Vrána. No hodně štěstí Vráno, kéž se ti to podaří...



KONEC



Pozn. Podobnost postav v příběhu s postavami z toho, čemu se říká reálný svět, je čistě úmyslná.