Souboj o duši

Démon zlomyslně pozoroval dívku a tiše se usmíval.
Náhle ho zaplavil pocit nebezpečí, ohrožení. Zmateně se podíval dolů na Alici a Davida, kteří společně odcházeli. Najednou dostal strach.
Překvapeně se zadíval do očí anděla.
„Ne! Tohle ne!“ zašeptal zděšeně démon. Na andělově tváři se mihl škodolibý úsměv. Přesto se v očích zaleskly slzy. Anděl zopakoval démonova slova: „Vidíš? Rozhodli to za nás. Nepotřebují nás… svou bitvu si prohrají sami i bez nás dvou.“
Tentokrát první zaútočil démon. Bojovali s ještě větším nasazením, s větší prudkostí i nenávistí. Rány je nezastavovaly. Lepkavá krev vytékající z čerstvě utržených ran je neomezovala. Už nebojovali za duše smrtelných. Bojovali sami za sebe. Všechna ta nelítostná agrese byla jen pro záchranu vlastní kůže. K čemu ušlechtilé cíle spasit duše těch hříšníků? Láska je chemie. A tím víc se cítili anděl i démon ohroženi. Láska… ten ušlechtilý a sžíravý cit, který spojí náhle dva lidi. To by bylo krásné, pokud by ten druhý nebyl chráněncem démona… nebo anděla.
Oba cítili, jak se po nich sápou pařáty nebezpečí. Ohrožení.
Boj se podobal tanci. Ladné pohyby mečů, elegantní úhyby před ostrými čepelemi. Bojovali proti sobě, aby v sobě navzájem navždy zabili ten obludný pocit hrozby, aby zabránili Davidovi propadnout podmanivým očím démonovy schovanky a Alici bezhlavě se zamilovat do svěřence anděla.
Horečnaté hlavy bojovníků mezitím rozvíjely dlouhý řetězec tezí a apokalyptických myšlenek. Co by se stalo, kdyby jeden z nich prohrál? Byl by anděl svržen a stal se padlým? Ještě nikdy neprohrál. Ano, několikrát už svedl nelítostný souboj, ale nikdy neprohrál. Čím by se stal démon po porážce? Ani on nikdy nesložil zbraně. Musel sice párkrát ustoupit od svých záměrů, ale nebyl nikdy poražen. Dokonce ani tímto andělem, se kterým nebojoval poprvé.
Přesto si oba nechtěli připustit, že jejich zběsilý boj je marný.
Někdo jiný rozhodoval o jejich osudu. Ten nejvyšší a nejproklatější ze všech citů – láska. A proti ní se nedá bojovat.
Vysíleni padli na zem. Pochroumaná křídla bezvládně spočívala v trávě. Meče se leskly v matných slunečních paprscích pohozené nedbale vedle nich.
Leželi na zemi a všechny jejich rány, hluboké a krvácející, se bolestně ozývaly. Ano, všem andělům i démonům se rány opět zacelí, ale ta neskutečně lidská bolest smrtelníků je provázela od počátku věků.
Leželi příliš blízko vedle sebe.
„Prohráli jsme…“ zašeptala dívka skrze vyprahlé rty.