Zkáza Gaurů

Pocházel lesem. Byl znavený dlouhou cestou, i vedrem panujícím v tomto odlehlém konci říše. Trmácel se již od svítání a nyní padal soumrak. Složil tedy své potlučené kosti pod nejbližším smrkem.

Jeho jezdecké zvíře mu v bitvě o hranice uteklo vážně zraněné, nedalo se tedy předpokládat, že by přežilo. Vždyť on sám byl raněn. Bezmyšlenkovitě si sáhl na rameno. Nahmatal rozervanou košili a zasychající krev na ne moc hluboké ráně. Povzdychnul si a zavřel oči.

Ráno bylo chladné a mokré. Navíc padla mlha, která mu jen ztížila už tak špatnou orientaci.

Za několik hodin doklopýtal na louku. Padl obličejem do vysoké trávy. A ztratil vědomí.

 

Pootevřel jedno oko. První, co uviděl, byl kus černých vlasů. Celý svět se s ním podivně houpal. Do tváře ho cosi šimralo a do břicha ho tlačil nějaký klacek, či co.

Rozlepil i druhé oko. Uvědomil si, že to černé nejsou vlasy, ale hříva, jež ho šimrá do tváře. A on se nehoupal, nýbrž jel na koni. Pozvedl hlavu a narovnal se v sedle. Klusal na hřebci barvy antracitu. To cosi, co ho tlačilo do břicha byla hruška sedla. Otočil pohled doleva. Vedle něj jel další jezdec, na koni bílém jako padlý sníh.

„Ztratil jsi moc krve. Můžeš být rád, že tě Adallas našel tak brzy,“ promluvila k němu osoba, aniž by otočila hlavu či ukázala svou tvář. Ale on poznal, že se jedná o dívku.

„Já… Kde to jsem?“ zeptal se jen. Ušklíbla se.

„Zatím nikde. Ale jedeme do sídla Gaurů.“

S touto odpovědí se zřejmě spokojil, protože dál bylo ticho. Slyšet bylo jen pravidelné dunění kopyt na lesní půdě.

Brzy se před nimi objevila zdobená brána.

„Už tam skoro jsme,“ prohodilo děvče jen tak, do éteru. Dál jeli mlčky.

První domky už minuly a mířili do středu města. Děvče zarazilo svého bělouše těsně před malým skromným domkem. I jeho vraník se zastavil. Seskočila a pomohla mu ze sedla. Po tak dlouhé jízdě ho bolely nohy. Opatrně ho zavedla do temné místnůstky.

„Bratře, zapal svíce a dones vodu, obvazy a mast!“ přikázala chlapci sedícímu v rohu místnosti. Ten jen přikývl a zmizel za dalšími dveřmi.

 

Přiložila mu na ránu kus látky namočené v bylinném vývaru. Zasyčel.

„Nesyč na mě, jsi snad zmije?“ usmála se na něj. „Raději mi řekni, jak kde jsi se takhle zranil?“

Muž se zadíval do stropu a potom spustil.

„Král ze Slunečného království nás naverboval. Vardeni prý napadli naše hranice. Když jsme na ně dorazili, nebyli po Vardech ani stopy. Rozbili jsme tedy tábor.

Předevčírem v noci se rozezněl gong. Někdo útočil. Rychle jsem na sebe naházel kousky brnění a vyskočil na svého koně. Jeli jsme jen kousek, sešikovali jsme se a potom dali velitelé signál k útoku. Můj kůň se v půli bitvy splašil a jeden z nepřátel ho vážně poranil mečem na nohách a na hrdle. Shodil mne a utekl bůh ví kam.

Já se bil… bil jsem se… a potom mi někdo zarazil meč do ramene… Otočil jsem se a utíkal… někam pryč… daleko…daleko od boje…“ Při posledních slovech se mu třásl hlas. V očích ho pálili slzy.

„Nezachoval jsem se jako voják… ale hlavně… zradil jsem svého koně… svého přítele…“

Děvče k němu zdvihlo pohled. Její bratr mu položil ruku na rameno. Zamumlal pár soucitných slov a potom dodal:

„Běžel jsi na opačnou stranu. Tohle je sídlo Gaurů. My nejsme zlí, ani jsme nikdy nebojovali proti Slunečnímu králi. Stejně jako Vardenové. Byl to podraz.“

Řekl to tak klidným hlasem. Jako by sděloval, jak se má.

Uběhlo několik dní. Voják se stále zotavoval ze svého zranění a nabíral nové síly.

„Vstávat a cvičit!“ vzbudil ho Avrilin smích.

„No tak, polez é postele. Mám pro tebe překvapení!“ a odešla z pokoje.

Po snídani ho táhla ke stájím. Adallas a Melengo ho pozdravili radostným zaržáním.

„Ahoj hoši… vy taky dostanete do těla… Potom se pojedeme projet, ano?“ pohladila je Avril.

Vyšli k pastvinám. Na té nejmenší a nejbližší se pásl jediný kůň. Hnědák uždiboval trávu a okolo něj pobíhal dosti velký pes. Když přišli blíž, zeptala se:

„Poznáváš ji?“

„Kira…“ vydechl. Přikývla a s úsměvem se zadívala na dvojici zvířat. Pes zavětřil a oddělil se od svého koňského přítele.

Vesele oběma olizoval ruce. Teprve teď si všiml, že to není pes. Podobal se spíš vlku. Ale neměl čas se tím zabývat. Hnědák si všiml společnosti a vydal se k hrazení.

„Kiro!“ zvolal. Hnědák, poznavši hlas svého pána, rozcválal se naplno. Muž přelezl ohradu a rozpřáhl ruce. Objal svou klisnu kolem krku, hladil ji po bocích, po hřbetě.

„Jak? Jak jsi ji dokázala vyléčit?“ vyhrkl. „To je snad sen.“

„Ne, tomu se říká magie,“ odpověděla a začala se věnovat psovi.

 

Hřebec, temnější než noc, cválal pod klenbou z listí. Za ním Meleng, který se svou dokonale bílou srstí kontrastoval s Adallasem. A za nimi Kira, hnědka s ovázanýma předníma nohama. Jak se na ně tak díval, uvědomil si, že jeho klisna nikdy nebyla šťastnější.

 „Už se tady docela zabydlel,“ poznamenal Eleas k Avril.

„Ano, to je jen dobře. Jemu i Kiře to jen prospívá!“ připustila.

„Pomohl bych ti s tím, kdybys mi řekla, jak,“ řekl s lehkou výčitkou v hlase.

„Děkuju Eleasi, ale tady opravdu není s čím,“ odstrčila ho jemně.

 

„Za Ilias!“ zaznělo ze stovek úst.

„Za pravdu!“ vykřikla osoba zahalená v černém plášti. Hřebec barvy antracitu se vzepjal na zadních. Meč prosvištěl vzduchem  zaduněl roh k útoku.

 Země byla celá nasáklá krví. Všude stovky padlých. A uprostřed dívka na černém koni, s tenkým pramínkem krve v koutku. Přejela pohledem tuhle otřesnou scenérii a skácela se ze sedla. Na bílé košili začala vzkvétat rudá růže.