Pozemské hvězdy

,,Polovina střední je za námi,“ Vzdychnu a vstanu s ostatními. Je něco kolem deváté. Jsme v hale, kde se koná uvítání pro nový rok, ředitelova řeč právě skončila.

,,Letí to rychle.“ Odpoví mi Jessica a zasměje. ,,Koukej, houbička má pěkný sáčko.“ Zahihňá se znovu a strčí do mě loktem. Dívám se do míst, kde stojí učitel matiky.

Obrátím oči v sloup a posunu se řadou dál. ,,Hele, Yur, co ti říká slovo první den?“

,,To není slovo, ale spojení.“

Jessica zamává rukou. ,,To je fuk!“

Na chvíli se zamyslím. ,,Myslím, že mi to charakterizuje něco jako ,,Další rok brzkého vstávání.“

,,Ne!“ Vykřikne vzrušeně. ,,Zbláznila jsi se, ne? Začátek nového roku přece znamená paření! Oslavu! Slyšela jsi, že je zase otevřeno v Koryto?“

To není dobré.

,,Půjdeme tam hned jak skončíme. Což znamená,“ Podívá se na hodinky, na tváři se jí rozlije šibalský úsměv. ,,Že za pět minut si jdeme užívat.“

,,Je deset, káčo.“

,,No a?“

,,Logicky vzato se Koryto vždycky otvíralo až kolem třetí hodiny odpoledne.“

Jessica se zarazí, na její tváři se jasně zračí zklamání. ,,Aha. Tak to je v háji.“

Je mi jí skoro líto. A právě to mně asi přinutí říct něco, čeho vzápětí lituju. ,,Můžeme jít až navečer.“

Jess zvedne zprudka hlavu a na tváři se jí rozletí nejšťastnější úsměv, který jsem kdy viděla. Trochu mně to udivuje, že někdo dokáže mít takovou radost z takové maličkosti. ,,Díky, Yur! Seš zlatá!“ Zaječí na celou halu a skočí mi kolem krku. Několik lidí se po nás otočí, někdo se zasměje, někdo protočí oči v sloup.  Potom se mně pustí a ve vteřině odlítne jako balonek naplněný vzduchem pryč. Zůstávám v hale skoro sama, všichni odcházejí obrovskými vraty pryč. Většina z nich jdou ve skupinkách, nebo přinejmenším ve dvou. Všichni jsou v dobré náladě, zvesela si povídají a smějí se. Rozhlížím se po stěnách, které jsou díky nedostatku oken temné. Nechtěla  bych tu být přes noc.

,,Yurri?“ Ozve se za mnou hlas. Otočím se. Za mnou stojí černovlasá holka o hlavu a půl vyšší než já. Pátrám v paměti, odkaď ji znám. Ale nemůžu si vzpomenout.

,,Promiň?“ Ptám se a do tváře se mi hrne krev.

,,Jsem Lori,“ Představuje se. ,,Z třetího béčka.“

,,Třetího béčka?“ Opakuji. Pak mi dochází. Třetí třída B. Aha. Zatřesu hlavou. ,,Promiň, ale neznám tě.“ Usměji se na ni. Chci se otočit, ale ona na poslední chvíli zvedne ruku a chytí moji.

,,Hodně jsem o tobě slyšela.“ Řekne tiše a podívá se mi do očí. Trhnu s sebou a chci ruku vytrhnout, ale její ruce mně pevně svírají.

,,Od koho?“ Ptám se slabě.

,,Její jméno moc dobře znáš. Ale bude to dlouho, řekla bych.“

,,Nechápu, o čem mluvíš.“

,,Nehraj blbou!“ vykřikne a trhne mi s rukou.

,,Au!“ Vyjeknu a chci se jí znovu vytrhnout. ,,Pusť mně. Hned.“

,,Engly. Vzpomínej, blbko!“ Zavrčí.

,,E-Engly?“ Vykoktám. ,,Nikoho takového neznám. Ani jsem neznala.“ Dodám pro jistotu. Přemýšlím, jestli bych neměla začít ječet. Ale pochybuji, že by učitelé čekali celý napjatí za rohem, aby tu někomu pomohli.

Lori najednou moji ruku pustí. ,,Jsi vážně blbá.“ Rozesměje se. Najednou se rozmáchne a já v další chvíli ležím na zemi. Padám na ruce, kterými mi v další chvíli projíždí ostrá bolest. Hlavu se ťuknu o chladnou zem. Snažím se zvednout na lokty i přes bolest v rukou. Lori se nade mnou tyčí jako obr. ,,Co máš za problém?“ vyhrknu. Lori se neotočí a pomalu odchází. Ve dveřích se ještě otáčí. Šaty jí začne objímat mírný vánek, který jí rozežene vlasy po tváří. ,,Ještě se uvidíme.“ Usměje se na mně a rozplyne se ve slunečním světle.

Sbírám se ze země. Ruka mně bolí, jak jsem na ni tvrdě dopadla. Začíná červenat. Ale zlomená není. Žádný hrozivý křupnutí jsem neslyšela. Oprašuji si zadek.

,,Hej ty, jsi v pohodě?“ Ozve se. Znovu za mnou. Pomalu se otočím. O zeď se opírá vysoká postava s černou mikinou a kapucí nahoře.

,,Naprosto,“ Vzdychnu.

,,Hele,“ Kluk se odlepí od zdi a udělá ke mně dva kroky. Dělí nás od sebe asi další tři. Ukáže do míst, kde si držím ruku. ,,Co s ní máš?“ Zeptá se.

,,Nic.“ Řeknu a pustím ji.

,,Tak si se mnou plácni.“

,,Cože?“

,,Plácni si se mnou.“ Nastaví ruku.

,,Proč?“ Ptám se. Schovám ruku za záda.

,,Proč ne?“ Udělá ke mně další krok.

,,Protože nechci,“ Ale natáhnu levou ruku nepatrně k němu.

,,Většina praváku si plácne pravou rukou.“

,,Jak můžeš vědět, že jsem pravačka?“

,,Stačí sledovat tvoje pohyby. Člověk to pozná snadno. Tedy alespoň ten, který se dívá. Díváš se?“

,,Víš, že je to trochu divný?“

,,Mhmm?“ Udělá ke mně další krok. Tři mínus dva, rovná se jedna. Teď nás dělí už jen jeden krok. Zamává mi rukou před nosem. ,,Tak co?“

,,Nechci si s tebou plácat.“ Je možné, že se u tohohle téma můžeme udržet déle jak pět minut? Třeba uděláme rekord v přesvědčování, aby si holka plácla bez pádného důvodu s klukem. A bude to rekord napsaný za střízlivosti.

,,Hele, ahoj.“ Otočím se a udělám krok pryč. Najednou  mně něco strhne zpátky. Rukou mi projede znovu bolest, jak mi ji někdo pevně stiskne.

,,Blbče!“ Vyjeknu a vytrhnu se mu.

,,Bolí to?“ Zeptá se posměšně.

,,Samozřejmě že ne.“

,,Proč lžeš?“

,,Nelžu.“ Znovu se otáčím a vyběhnu ze dveří. Kousek před dveřma se otáčím ve dveřích. ,,Slušnost by byla sundat si na chvilku tu děsnou kapuci! Černá není v módě!“

,,Ty máš co mluvit o módě.“ Odsekne mi. ,,Tvůj styl je nudný. Teď je normální nosit tričko dvacet centimetrů nad tím malým otvorem, co máš v břiše. Víš co myslím, ne? Nebo spíš.. víš, kde ho máš?“

,,Jdi debil!“ Vykřiknu. Můj hlas se nese ozvěnou přes halu.

,,Měj se hezky.“ Odpoví mi a otočí se ke mně zády.

Naštvaně vyběhnu z vrat. Slunce mně zprudka bodne do očí. Je to stejně nepříjemné, jako když mně můj nový známo-neznámý chytil za ruku.

Když odemykám dveře od domu, cítím stísněnost.

Nikam nejdu.

Pošlu krátkou zprávu Jessice. Jsem odhodlána jí lhát jen pro to, abych si mohla pozbytek dne špinit postel.

Odepíše mi nadpozemskou rychlostí. Proč???!!

Rodiče.

Tak zdrhni!

To těžko.

Buď jí dojde moje neochota, nebo se snaží vyrovnat s návalem vzteku. Má dvě možnosti. Buď půjde sama, nebo vůbec. A i když je Jessica klasické splašené pubertální a výstřední střevo, sama by nikam nešla. Celkem mně to těší.

Fajn. Jak myslíš. Půjdu s Leem.

Asi jsem ji podcenila.

Ještě ráno svítilo sluníčko. Teď na parapet dopadají kapky s ohlušujícím rachotem. Mám déšť ráda, ale se znuděnou náladou ho nenávidím. Je skoro pět. Krom toho, že jsem si přečetla dvě věty z biologie a naučila se dvě slovíčka němčiny jsem se na učení vůbec nepodívala. Už dávnou školu neřeším a vycházím s úsměvem na tváři s papírem v ruce se čtyřkami. Je celkem obdivuhodné, že jsem se dostala na střední školu, kde berou jen ty s nejlepšími výsledky.

Za chvíli mi znovu zavibruje mobil.

Prosím!

Položím mobil zpátky rozhodnutá, že neodpovím. Nehodlám někam vyrazit a vzápětí se nechat donutit nalit do sebe co nejvíce alkoholu dokud mi nebude tak blbě, že se poplazím po čtyřech domů. Udělat ze sebe ještě většího idiota by bylo kruté. Zvlášť pro mé citlivé ego.  Opatrně si ohmatám ruku, která mně pořád bolí a nehodlá s tím pravděpodobně přestat. Ztěžka vzdychnu. V hlavě se mi objevuje obrázek známoneznámýho. Jediné, co si pamatuji bylo černomodré triko a sprané džíny. Do obličeje jsem mu neviděla. Tam, kde mu díky kapuci nepadal stín, byly černé vlasy.

Po chvíli se přistihnu, jak koukám tupě před sebe. Rukou mám podepřenou hlavu a moje myšlenky se ubírají sladkou představou mého nového známého.

Nezajímá mně, kdo to byl. Spíš mně zajímá, kde se tam vzal. Pochybuji, že by takový blbec jako on přestoupil na křesťanskou školu. Ani nevím, kde jsem se tam vzala já, natož abych mluvila o někom, koho neznám.

Všechno je strašně šedé. Venku mží, slunce je schované za mraky, neochotné se probojovat skrz ně. Kdyby alespoň nepadaly ty prokleté kapky vody, které mi úplně zničí den.  Ulice jsou úplně prázdné. Štěbetání náctiletých, které většinou zaplňuje celé náměstí mi chybí. Stejně jako rozzjařené povídání malého dítětě držící se za ruku jeho matky, které líčí svůj první den ve škole, nebo jak se mu povedlo předběhnout svého kamaráda o dva roky staršího. Všude je až přehnané ticho. I motor aut a smog vymizel z atmosféry města. Je pravda, že ticho uvítám raději, než když mi někdo ječí do ucha, ale tohle ticho je už až moc přehnané. Vyloženě mně to nebaví. Z nudy, která byla částí zábavou se stala nuda. Když procházím kolem hřiště, vidím dva obyvatelé, kterým je kolem patnácti, jak vedle sebe sedí schoulení a drží se za ruce. Pocítím osten závisti. Je to už pár měsíců, co závidím všem šťastným párům, jak si šeptají do ucha tři slova, která doslova pohladí po duši. Zvlášť, pokud jsou upřímná a od srdce. Dívka s vlasy po pás vzhlídne a od hlavy a po paty si mně prohlídne. Po té se nakloní ke klukovy a něco mu pošeptá do ucha. Ten zvedne hlavu a se zájmem se na mně podívá. Až po pár vteřinách mi dojde, kdo to je.

,,Yurri?“ Zavolá na mně. Trhnu rameny.

,,Ehm…. Deny?“ Zeptám se váhavě. Nejsem si úplně jistá, jestli to je dotyčný, koho myslím. Až jeho úsměv, který se mu rozlije po tváři mě ujistí, že je to ta stejná osoba, která mi vyplula ve vzpomínkách jako desetileté dítě skákající šipku do jezera, do hlavy. Jak postupně vzpomínám na hyperaktivního kluka, objevuje se mi na tváři obrovský úsměv. Opřu se o zeleně natřený plot.

,,Už nehoníš slepice?“ Zeptám se ho se smíchem. Deny na mně zírá, jako bych ho zradila.

,,To jsem nikdy nedělal.“

To mně rozesměje ještě víc, ale v zážitcíh z dětství nepokračuji. I když je to lákavé, přece jen mu nebudu ničit jeho ego před holkou, která je jeho druhá polovička. ,,Jak se vůbec máš?“ Ptám se ho. Za posledních pár let se změnil. Teď, když mu vidím do obličeje, tak bych ho na zmíněných patnáct rozhodně netipovala. Skutečnost, že je o tři roky starší než já teď dokonale potvrzuje jeho vzhled. Už to není vychrtlé pískle honící se za klasickými klučičími aktivitami, ale hotovej chlap!

,,Mám se dobře, Yurri, jak vidíš,“ Usměje se na mně, obejme jednou rukou svoji dívku a přivine ji k sobě. ,,Ale spíš mi řekni, jak se máš ty? Slyšela jsem od Jessicy, co se ti stalo v minulosti, ale řekla mi jen to hlavní. Co se stalo?“

Cítím, jak ve mně tuhnou všechny buňky v těle. ,,Ty se znáš s Jessicou?“ Vyjede ze mě přiškrceně.

,,Samozřejmě. Je to moje sestřenice.“

Zůstanu před ním stát s otevřenou pusou. Překvapení na mně znát rozhodně je. A že to překvapení je hodně velké! ,,Aha.“ Vytlačím se ze sebe. ,,Jessica se nikdy nezmínila.“ Vlastně jsem se s ní nikdy o Denym nebavila. ,,Moje minulost je dlouhá a není třeba se s ní zabývat. Není to důležité.“

,,V minulosti může být plno důležitých věcí.“ Opáčí mi.

,,To je jen věc názoru.“ Pokrčím rameny.

,,Samozřejmě.“ Pohledu, který se do mě zarývá, si nemůžu nevšimnout. Zkousnu si ret a monotónně přikývnu. ,,I tak by mně to zajímalo,“ Dodá. Můj pohled zabrousí k dívce po jeho boku. Vidím její nervózní pohled. Jde vidět, že jí to je víc než nepříjemné.

,,Myslím, že už raději půjdu.“ Udělám krok dozadu. ,,Ráda jsem tě po těch letech viděla.“ Kývnu na dívku a rychlým krokem odcházím. Po zádech mi přebíhá mrazení. Vím, že moje dětství až čtrnácti let se mi ztratilo v černotě zákoutí mysli, ale nikdy se mnou o tom nemluvil.

Slyším šustění listí, popoháněné větrem a cítím, jak se mi vítr opře do zad, po nichž mi přeběhne nepříjemné zamražení. Ovšem to se studeným větrem nemá nic společného.