Neodolatelná vášen

Bylo odpoledne a slunce krásně svítilo. Mladý hřebec a statný rytíř v ocelové zbroji se hnali cestou do sousedního království. Už dlouhou dobu se hnala válka mezi těmito sousedy. A nikdo nevěděl, kdy skončí..
Muž na koni se jmenoval Maren. Měl za úkol předat vzkaz druhé straně o usmíření. Byl to muž velmi mladý, mohl mít kolem dvaceti let. Na svůj první úkol se hrozně těšil a připravoval. Měl ještě dva dny cesty a tak, když se začalo stmívat a obloha potemněla. Utábořil se u blízkého lesa. Rozdělal oheň a opřel se o strom, aby si trochu zdříml. Jenže zaslechl dívčí křik a on nemohl jen tak sedět. Bránila mu v tom rytířská přísaha a i sama lidskost. Zvedl se proto a co nejrychleji dobíhal ke křiku, který slyšel.
Uviděl dva muže, kteří vypadali jako jeho druzi. Měli stejný znak a taky symbol na hrudi jako on. Pobídl je proto, proč trýzní tu nešťastníci. Stačil mu jediný pohled a poznal, že je velmi krásná a taky bezbranná. Rytíři zatím vytáhli zbraně, a snažili se ho odehnat, řečmi že to není jeho věc. Maren dlouho nečekal a vytáhl i svůj meč. Rychlým útokem se pokusil překvapit, ale nepovedlo se. Málem to schytal sám. Musel se teď chránit proti dvěma mečům, a to pro něho nebylo snadné. Pomalu litoval, že se do toho pustil. Po chvilce, co odrazil další útoky, se pokusil o další výpad. A ono to vyšlo. Jeho meč zakusil nepřítelovou hruď a pak nelítostně srazil hlavu k zemi. Bohužel Maren upadl a jeho život se zdál být na konci. Tlustý panoš se na něho pousmál a zvedl meč k poslednímu úderu. Úsměv ale byl to poslední co udělal. Zezadu ho probodla zachráněná žena.
Až teď si Maren opravdu všiml, jak je ta žena krásná. Skrz dlouhé blond vlasy jí nevěřícné koukal do očí. S posledních sil ji poděkoval a vyčerpáním omdlel.
Probudil se pozdě večer, všiml si ran, které mu žena obvázala. Se spokojením, že aspoň k něčemu byla, si šel své rány umýt k blízkému jezírku.
Strnul úžasem, když jí tam viděl nahou, jak se koupe. Schoval se za nejbližší keřík a skoro bez dechu šmíroval. Dívka po určité době vylezla z jezírka a oblékla. Muž nechtěl, aby věděla, že jí sledoval, a tak si šel lehnout na místo, kde se předtím probudil. Se štěstím dorazil dřív. Žena vzala hadr a v mysli, že on tu pořád byl, setřela pot z jeho čela. Myslela, že má teplotu. I když on měl pot z toho, jak dobíhal. Chytl ji jemně za ruku a přitáhl se k ní blíže. Žena vypadala, že nic nenamítá a dokonce na ní šlo vidět, že i ona k němu chová sympatie. Pomalu se hladili a líbali. Každý koutek jejího těla objevoval a láskyplně líbal. Zůstali v sobe zaháčkováni v náručí. Svíjeli se v milostném objeti a chvíle žáru a nekončící vzrušení přibývalo a nechtělo odejít ani přestat. Líbilo se jim to a taky dráždilo. Nakonec usnuli pod zápalem hvězd, které na ně koukaly.
Ráno po milostném románku si řekl, že musí dorazit přece se zprávou. A proto se chtěl rozloučit, Žena se ho ale zeptala, jestli ji může svézt. Nic nenamítal a posadil si jí za sebe. Jeli rychlým tempem a aniž si to myslel, dorazil o den dřív do města, kde měl předat vzkaz.
S výdechem se ušklíbl, nebylo to tak těžké. Seskočil z koně a pomohl i své krásce. Lidé se na něho dívali divně a nějak moc se zdravili s jeho spolujezdkyni. Stráže k němu přistoupily, ale žena je zastavila. Nechte ho být. Rytíř poděkoval a snažil se naznačit, že ještě musí předat zprávu. Dívka ho ale zastavila. Válka bude pokračovat! Já jsem princezna Natien. Dohoda o míru sice byla v plánu, jenže ty jsi mě osvobodil, a proto můj otec nemá proč to zastavovat.
Maren nevěřil svým uším. On zabil a osvobodil ….
Chtěl se zhroutil ale nešlo to. Nikdo se nepokoušel mu něco udělat. A sama Natien ho prosila o to, aby se stal jejím manželem. Nic ho neodlomilo a s brekem v srdci upaloval zpátky do své rodné vlasti. Vše, co udělal a pohnojil, řekl králi. Ten ho chtěl nejprve zabít, jenže neznal slitování a našel krutější trest. Maren dostal znak zrádce. Do dlaně mu vtiskli hořlavý kov, jenž se zahryzl do bezbranného masa. Ted už nemusel pro co žít. Stal se zrádcem. Nikým oblíbeným a pro všechny jen špína nejvyšší kvality. Potuloval se proto z vesnice k vesnici, až nakonec se rozhodl vrátit. Do země kde na něho ta smůla spadla. Vplížil se k městu, kde Natien nechal a čekal, až bude tma. Pak se přes hradby dostal, až k paláci, jenž sloužil královské rodině. Proplížil se a na jednom z lůžek jí spatřil. Byl radostí bez sebe, mohl ji zabít a jeho rodná zem mu to možná odpustí a on se vrátí. Jen tak stál, a pořád nic. Nešlo to ještě, pořád ji miloval. Vzbudil proto potichu Natien. A řekl, proč tu je a taky, že jí miluje. Radostí se dívka málem rozeřvala, kdyby jí v tom muž nezabránil, asi by se tak stalo. Teď se stal asi opravdu zrádcem, pomyslel si.
Po pár měsících se stál a na koni vzhlížel na království, které bylo jeho domov. S armádou za sebou postupoval a drancoval města svého bývalého krále. Trhalo mu to srdce, ale on chtěl svůj domov i svou vlast, jenže nevěděl ani netušil, že jak zničí a získá své staré lesy, město, svoji oblíbenou řeku. Že už to nebude jak předtím. Stane se to něčím jiným. Navždy zůstane zrádcem, i když to nebylo schválně. Jeho stará vlast zanikne, ale on zůstane, pomyslel si ještě naivně před tím, než jí úplně dobyl.