Upír a člověk

Hřbitov, Londýn,1839

Temná postava v bílých dlouhých šatech se procházela mezi náhrobky. Zpoza stromu vyšla druhá.

,,Melliso? To jsem já, Zack," ozvala se postava u stromu.
,,Zacku…" vydechla Mellisa a přiběhla k němu. Vzápětí ho objala a políbila.
,,Neříkej, že jdeš," zoufale se ptala Mellisa a z očí ji tekly slzy.
,,Sama víš, že to bude nejlepší, víš, že lidé tady mě nenávidí," jakmile to dořekl, proťal vzduch těsně vedle něho stříbrný šíp.

,,Melliso, uteč!" přikázal jí a přikrčil se. Ze stínu vyšel muž s kuší a dýkou.
,,Já lidi nezabíjím. Jenom netvory," řekl ten člověk a připravil se k další střele.
,,Ty jsi netvor!" odsekl Zack, skočil nadlidskou rychlostí a přistál na tom lovci. Ten ho ale řízl do paže a odhodil.
,,Zemři, upíre!" s výkřikem vystřelil. Zack se usmál a střelu chytl do rukou v letu. Rozběhl se a bodl ji do nohy lovce. Nocí se rozlehl výkřik.

,,Ještě tě neomrzelo mě pronásledovat?" promluvil Zack skloněný těsně nad lovcem. Lovec tiše a nepravidelně oddechoval.
,,No tak, na co čekáš. Zabij mě. Ale nepomůžeš si. Přijdou další." Lovec začal kašlat krev.

Zack se zašklebil a vrazil mu facku. Vstal a vrátil se k Mellise.

,,Můj anděli. Sama jsi viděla, že nemohu zůstat. Byla bys stále v nebezpečí. I ostatní. Musím jít." Mellisa začala tiše plakat.
,,Zacku, jestli odejdeš, nebudu mít proč žít…. Miluju tě."
,,Ne!" zařval Zack. ,,Nemůžu! Nechápeš to? Jsem upír a ty člověk. To nejde dohromady," odvrátil se a z očí mu stekla jedna krvavá slza. Jeho černé vlasy plály ve větru.

,,Stejně umřeš!" zasmál se umírající lovec. Z nohy mu vytékala krev. Nesnažil se už zachránit.
,,Vrátíš se někdy?" zeptala se Mellisa. Zack se přiblížil a políbil ji.
,,Jednou možná. Když nás lidé přestanou pronásledovat. Musím najít svůj koven. Jako jednotlivec nepřežiju."

,,Budu na tebe čekat. Do konce života budu čekat." Zack se usmál, dal jí poslední polibek a otočil se. Chystal se odejít. Ale všiml si lovcova pohybu. Chystal se vystřelit na Mellisu. Skočil na lovce a jediným trhem mu zlomil vaz. Mellise věnoval poslední pohled a rozběhl se vpřed do temné deštivé temnoty. Mellisa klesla k zemi a dlouho do noci plakala.

Dům Makersových, Londýn, 1872

Na posteli ležela stará žena. Už umírala. Tohle byly její poslední minuty. Náhle slyšela otevření okna. S bolestmi otočila hlavu a uviděla temnou postavu, jak vstupuje dovnitř. Byl to její Zack, stále stejně krásný a mladý. Beze slova přišel k její posteli a políbil ji.

,,Já věděla, že přijdeš. Čekala jsem," pronesla tichým a skomírajícím hlasem. Zackovi kápla slza na její postel. Mellisa se usmála a usnula věčným spánkem. Zack zařval, vyletěl z okna a dopadl na zem. Naposledy pohlédl do jejího okna, do deště zašeptal: ,,Miluju tě." A odešel pryč.