Pozemské hvězdy 5.část

,,Yurri… přijď. Čekám tě.“ Zašeptal mi vítr do vlasů. Nehnutě jsem stála uprostřed pole, které bylo poseto žlutými květy. Byla jsem si jistá, že je něco špatně. Ale bylo mi tak hrozně dobře! Letní vítr mě hladil po tváři, šeptal do vlasů a pod nosem mi nosil krásné vůně květin. Pokud je tu něco špatně, tak to bude jen nepodstatný detail.

,,Jak mám přijít, když nevím, kde jsi?“

,,Jsem všude, kde jsi ty.“

,,Já vím,“ vydechnu a nasaji vůni frézií. Ta vůně je omamná, nádherně známá. ,,Ale jak tě uvidím? Nepoznám tě.“ Usměji se.

,,Zavři oči,“ Zavrní mi tiše do ucha. Cítím dlaň, která se dotýká mojí tváře. Cítím dlaň, která mě hladí po zavřených víčkách. Odhrnuje mi vlasy z tváře, jemným dotykem mi dokazuje, že mi neublíží. Chvěji se po celém těle. Chtěla bych oči otevřít, ale vím, že musím počkat, než mi řekne. Tohle je jeho sen. On udává rozkazy.

Ne já.

,,Otevři oči.“
Pomalu je otevřu. Vidím jen černý límeček trička. Dotyčný je vyšší než já. Chci zaklonit hlavu, abych viděla, kdo to je, ale on mi to neumožní. Drží moje hlavu pevně ve svých rukou.

,,Co cítíš?“ Ptá se mě. Zhluboka se nadechuji. Do nosu mi proudí vůně lesa, lesních jahod, aromatická vůně tabáku, cigaret.

,,Mnoho věcí.“ Zašeptám. Na obličeji se mi rozestoupí úsměv.

,,Tak si to zapamatuj.“ Vydechne. Přivine mě k sobě. ,,Víš, že mi budeš chybět?“

,,Vždyť jsi říkal, že..“ namítnu. On mi ale překryje pusu rukou.

,,Hodiny jsou horší, než dny, nebo roky. Víš, že to příjde už za chvíli. O to je to horší. Touha se nedá zkrátit.“
Usměji se. Kousek si mě od sebe odtahuje, ale pořád mi drží hlavu tak, abych mu neviděla do obličeje.

,,Chci vědět, jestli mě poznáš.“ Řekne tiše a políbí mě na čelo.

Potom všechno zmizí.

S nespokojeným zasténáním se zvednu z postele a odšourám se do koupelny, kde už na mě čeká teplá vody s mýdlem. Neochotně ze sebe sundám oblečení a vlezu pod teplou vodu. Chvíli nehnutě stojím. Snažím si vybavit sen, který mě pronásledoval celou noc, ale nemůžu si ho vybavit.
A to jsem byla přesvědčená, že si ho zapamatuju. Většinou si sny pamatuju. Je to něco jako útěk od reality. Člověk se vznáší, je šťastný a pak spadne, kde mu způsobí bolest krutá realita větší, než kdyby spadnul. Zastavím kohoutek, vylezu ze sprchy a naházím na sebe věci do školy. Tašku popadnu u dveří svého pokoje a vylítnu ven.

 

Mám takový pocit, že poslední dva dny vykonávám maximální hodnotu dochvilnosti, která je možná. Ve škole jsem první. Znovu.
A překvapivě společně s Jessicou. Ráno jsem ji nemilosrdně vzbudila už o půl šesté. Její nafouklý obličej vydržel celou cestu. Když zastavím a vystoupím, chystám se hravě strčit do Jessicy, zavěsit se do ní a dojít pospolu do třídy. Ta ale vyletí z auta jako namydlený blesk a s nosem nahoru, ublíženým a zároveň nafouklým obličejem se vydá ke škole. Cítím, jak se ve mně vaří žluč. Každý krok, kterým mezi námi zvětšuje vzdálenost ve mně zvedá čím dál tím víc větší vlnu naštvanosti. Chvíli stojím a zírám na její vzdalující se postavu.
A nakonec se k ní rozeběhnu. Chytnu ji za loket a naštvaně s ní trhnu. Postavím se před ni, prsty tisknu v pěsti k sobě. Zakloním hlavu, abych jí viděla do obličeje. Jsem ho hlavu menší, než ona. ,,Mohla by jsi mi říct, co máš za problém?!“ Zavrčím vztekle.
Jessica se zastaví, beze slova na mě hledí. Její pohled mě rozechvěje. Hněv mi běhá po zádech. ,,Ty jsi hulila?“ Vyrazím ze sebe. Dlouhé vteřiny mi neodpovídá. ,,Jessico!“ Zařvu na ni. Ta jen zamrká.
,,Nech mě na pokoji, Yurri.“ Odsekne, obejde mě a odejde. Ruce se mi chvějou, jsem rozčílená. Snad víc ani být nemůžu! Pozoruji Jessicu, jak se ode mě vzdaluje.

,,Tělocvik?“ Zaúpím, když vidím vyvěšený rozvrh na dveřích naší třídy.

,,Není dobrý?“ Zeptá se mě Engly.

,,Asi jsi nikdy tělocvik neměla, co?“

Engly s úsměvem pokrčí rameny a přepíše si rozvrh na papír. ,,Mám ráda sporty.“

Podívám se na ni jako na blázna. ,,No, to už je asi jen věc názoru.“ Hlesnu. Chodbou se roznese zvonek ohlašující začátek hodiny. Nelíbí se mi, jak vypadá středeční rozvrh.

Matika, tělocvik, francouzština, čeština, biologie, psychologie a nakonec náboženství. Každý den vychází na sedm hodin, což je vyučování do půl třetí. S délkou školy jsem spokojená, ale ty předměty!

Uf.

Zasednu do lavice. Z posledního města pozoruji ramena Jessicy. Drží si hlavu v dlaních. Už jen z toho, jak sklíčeně sedí mi dochází, že jí není zrovna moc dobře. Celou třídou se nese vykládání spolužáků. Hlasité a dokonale otravné. Od tabule se ozve krátké zatleskání, které přehluší veškeré hlasy. ,,Končíme, hodina začala, mládeži.“ Oznámí nám učitel od tabule. ,,Může mi někdo připomenout, jako máme hodinu?“

Někdo přede mnou váhavě zvedne ruku. ,,Matiku?“

,,Matematiku,“ Opraví dotyčného učitel. Popadne křídu z držátka připevněném na zdi a velkým, takřka nečitelným písmem napíše na vrch tabule Matematika. Tenhle učitel je ve škole velkou legendou. Přebírá žáky, kteří se objeví ve třetí třídě. Je známé, že polovinu z nich nechá ročník opakovat, čtvrtku pošle s odřenýma ušima. Pak je poslední skupina, která se stane jeho oblíbencema, kteří projdou s jedničkou, maximálně dvojkou.

,,I když jsme se párkrát minulý rok viděli,“ Pohledem se zapíchne do mě. ,,tak bych i přes to potřeboval zopakovat si vaše jména.“ A odpíchnul se ode mě.

Postupně vyvolává všechny spolužáky, kteří mu odpovídají svým jménem. Mě přeskočí.

A skončí u Jessicy. Ukáže na ni ukazovátkem. Jessica se ani nepohne. ,,Slečno? Vaše jméno.“ Slyším, jak takřka výhružně vepředu třídy mumlá směrem k Jessice. Po několika vteřinách slyším ,,Jessica Goe.“

Oddychnu si. Najednou se něco dotkne mé ruky. Mírně s sebou škubnu. Engly se ke mně naklání se zvědavým pohledem.

,,Jessica asi zná dobře trávu, viď?“

Vyjeveně na ni koukám. ,,Jak jsi to poznala?“ Šeptnu zpátky.

,,Stačí se jí krátce kouknout do očí a poznáš to.“

,,Neřekneš to nikdy, že ne?“ Ptám se jí.

,,Děláš si srandu, Yurri?“ Hledí mi do očí. Pohled je takřka vražedný. Chladné oči, které mě teď pozorují, nahánějí strach. Nepochybuji, že by byla schopná se zvednout a jít to učiteli říct. Kam se schovala nesmělá Engly?

Krutě se na mě usměje. ,,Příjemná změna, co?“

Šokovaně na ni hledím. ,,Co to meleš?“

,,Člověk musí dobře zapůsobit.“ Další chladný třpyt v očích a krutě zvednuté koutky.

,,Sayori!“ Rozlehne se po třídě moje příjemní. Trhnu s sebou a otočím se k učiteli. Mezi nejvyšší příčku oblíbenosti na jeho seznamu rozhodně nepatřím a že by to učitel se snažil alespoň trochu skrýt nehrozí. Je pěkné vědět, že vás má někdo tak strašně moc ráda, že vás nechá bez problému opakovat ročník. Zvednu k němu opatrně pohled. Oči neskrývající nenávist a pohrdání křičí po celé místnosti, ale její hlavní část je směrována na mě. Falešný úsměv, který mi věnuje je povědomý úsměvu Engly, která mě s ním obdarovala před chvílí.

Když zvonek znovu zazvoní s tentokrát záměrem oznámit konec hodiny, popadnu tašku a sešit matematiky do ruky a co nejrychleji vyletím ze třídy. Mám v plánu být v šatnách jako první a pořádně psychicky se připravit.
Moje nemotornost je takřka vzorová. Vzít do ruky míč, tak dřív, než ho chytím praskne, nebo při nejlepší někoho zraní v mém okolí v okruhu tří metrů. I přes moje obrovské nedostatky nepropadám.

Což je opravdu velké překvapení.

Ode dveří se ozve tiché zaklepání. Potom se pohne klika. Oči od tkaniček nezvednu. Moje mysl zůstává u názoru, že je to nějaká spolužačka. A po té, co se mi do zorného pohledu dostanou černé levisky, zvednu hlavu. Cítím, jak se mi horní a dolní patro od sebe čím dál víc vzdaluje. Než si uvědomím, že zírám jako největší idiot, černovlasý neznámý se otočí a vejde do tělocvičny.

Asi už i Bůh se ze mě dělá srandu!

Když se mi levisky ztratí z dohledu, chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. Ne zrovna pomalu, jak bych teď brala mi dochází, že student by na sobě neměl učitelský úbor na tělocvik.
Dveře se otevřou podruhé, tentokrát do dveří strčí hlavu spolužačka. ,,Yurri?“ Zeptá se překvapeně.

,,Co se děje?“ Zamračím se. Její údiv mě nechává zmatenou.

,,Viděla jsi to?“ Vydechne.

Uběhne pár vteřin, než mi dojde, co výrazem ,,to“ myslí. ,,Myslíš černý levisky?“ Zamumlám co nejtišeji.

,,Jo! Přesně tak!“ Vybafne Goly a vběhne do šatny. V životě jsem s ní neprohodila ani slovo a najednou se s ní začíná bavit o černých levičkách, se kterýma jsem strávila pár minut nesmyslným rozhovorem. ,,Pozdravil mě,“ Pokračuje dál šťastně. ,,cítila jsem, jak se mi do hlavy nahrnula krev! Totálně jsem se ztrapnila!“ Kvílí a naříká, až mi to trhá srdce na kusy. Jsem bezcitná, že pro to  nemám pochopení. Usměji se, natáhnu ruku a poplácám ji po zádech.

,,Neboj, o nic jsi nepřišla.“ Pronesu chlácholivě. V další chvíli svých slov lituji víc, než čehokoliv na světě.

,,Ty jsi s ním mluvila?“ Její výraz ztuhne. Vypadá skoro ublíženě.

,,Jo. Dýl, než jen přes ,,ahoj“.“ Zamumlám. Tohle mi je víc, než nepříjemné.

,,A jaký je?“ Zase na mě vybafne. Trochu mi připomíná mopslíka.

Sepnu ruce a pozorně se na ně zadívám. Moje slova, která vypustím z pusy hraničí s nepravdivýma pomluvami, ale nechám tak Goly u toho.

,,Sobecký, protivný, přehnaně sebevědomý,“

,,A?“ Zeptá se napjatě spolužačka.

,,Možná trochu děsivý.“

Spolužačka vypískne nadšením. Během vteřiny vyletí na nohy  a během půl vteřiny vyletí z šatny. Nesouhlasně zamlaskám a zavrtím hlavou.

Pro tohle nemám pochopení.

www.ph1.blog.cz