Princezna podsvětí - část I.

Na věži právě odbili půlnoc.
Vnitřní město již dávno utichlo v hlubokém spánku. Avšak Chudinská čtvrť právě ožívala. Podsvětí města se probouzelo k činnosti.
V tomto ruchu byla tichá jediná ulice. Před půl rokem ji celou zachvátil požár a od té doby byla pustá, prázdná, bez života. Po zemi se povalovaly odpadky a s listy starých novin si pohrával studený vítr, který přinášel do zatuchlé ulice trochu čerstvého vzduchu. I potulní všiví psi a ožralí páchnoucí žebráci se jí vyhýbali. Mezi lidmi kolovaly zvěsti, že tam přebývají duchové uhořelých.
Právě tuto ulici si vybrala Jinne. Vysoká mladá žena v těžkých okovaných botách, které sebevědomě zvonily na kamenech neudržované silnice. Tvář jí halila kápě rozevlátého šedivého pláště. Jinne byla vzteky bez sebe. Zlostně kopla do ztrouchnivělých dveří jednoho polorozpadlého domu, s křikem prohodila placatý kámen jedinou neporušenou okenní tabulkou domu naproti. Pak se sesunula k zemi. Vztek vystřídal žal. Už se nedokázala ubránit slzám, které ji pálily v očích.
„Jinne?“ ozval se roztržitý hlásek. Patřil sotva čtrnáctiletému chlapci, který se plížil stínem ulice. Úzkostlivě se ohlížel za sebe, jestli jej nikdo nesleduje.
„Běž pryč!“ odsekla Jinne a otřela si špinavým rukávem modré haleny tváře. Chlapec se připlížil až k ní. Neznala ho. Aspoň ne jménem, ale párkrát ho tady, v podsvětí, určitě viděla. A podle baculatých tváří si nežil v nouzi. „Tak co chceš?“
„Jmenuji se Maxmilian. Víš… potřebuji tvou pomoc… Chtěl bych se osamostatnit, postavit na vlastní nohy, ale nemůžu… Mohla bys mi v tom pomoct?“ žadonil chlapec. Upínal bledé oči Jinne do tváře v naději, že zahlédne nepatrné znamení, nepatrný posunek, kterým mu dá najevo, že ho zbaví toho prokletí, které jej spoutávalo.
Na věži právě odbíjeli čtvrt.
„No dobře, jestli chceš, můžeš jít se mnou, už tak jdu pozdě,“ souhlasila nenadšeně a hbitě vstala. „Tak pojď, Maxi!“

„Máš zpoždění, Inn!“ zasyčel už z dálky chlapík v obnošeném plášti s několika zelenými ornamenty na rukávech. Tmavý klobouk zaražený do čela. Natáhl ruku a jedním špalkovitým prstem s masivním zlatým prstenem ukázal na Maxmiliana. „Kdo je tohle?!“
„Klídek, příteli. Patří ke mně,“ odbyla ho Jinne. Potom vytáhla z kapsy pláště balíček. „Prvotřídní kvalita, jenom cena se poněkud zvedla,“ usmála Jinne a hbitě ucukla, když se chlapík pokusil chňapnout po balíčku.
Muž se zamračil. „Jak zvedla? Nezahrávej si, pašeračko…“
Jinne pohodila hlavou. Už čtyři roky nic nepašovala, ale stále se našli tací, kteří ji tak oslovovali. „Jak říkám, ber nebo nech ležet. Od té doby, co Viktor Rayner nasadil na Šedou cestu tu svoji slavnou Novou armádu, je pro naše lidi pašování ze Sivých vřesovišť víc než obtížné.“ Max se nepatrně usmál. Ta holka v tom prostě umí chodit.
„Kolik?“
„Deset.“
Chlapík si posunul klobouk víc do týlu a vytřeštil oči v nefalšovaném překvapení.
„Rozmysli se rychle, příteli. Vím o pár dalších lidech, kteří jsou ochotni připlatit. Tak co?“ Muž rezignoval. „Dobrá, tady jsou prachy a zmiz, než si to rozmyslím!“ Jinne se zazubila. Shrábla peníze a hodila balíček chlapíkovi a s Maxmilianem v patách zamířila směrem k řece. Thyrn – převalující se zatuchlá voda plná odpadků. Thyrn – oddělující Chudinskou čtvrť od Vnitřního města.
Po úzké cestičce zamířil ke břehům líné řeky a dál až pod most.
Tohle bylo Jinnino nejmilejší místo ve městě. Seděla na sešlé trávě pod mostem oddělujícím Chudinskou čtvrť ovládanou podsvětím od rozlehlé Zlaté promenády s vysokou a nablýskanou věží čarodějů. Seděla tiše a pozorovala světýlka domů mihotajících se na hladině, spadlé listy stromů, rozmočené stránky novin a mrtvá těla ryb, které vynášely vlnky nad hladinu v němé obžalobě.
Vládlo tu půlnoční ticho, bylo slyšet pouze tlumené šumění řeky.
Tady Jinne nikdo nehledal. Tady hledala útočiště před světem, který jí tolik ublížil a bude ubližovat. Tady ji zaplavovaly vzpomínky na těch pár radostných chvil v jejím smutném a temném životě spojky mezi pašeráky a odběrateli drog.
Až žalostné zamňoukání toulavé kočky navrátilo Jinne do přítomnosti. Krátce pohlédla na svého malého společníka. „Tak, a teď k tvému problému,“ nadhodila, jakoby nikdy nepřestali v rozhovoru.
„Víš… pracuji u Franka, znáš ho přece. Často o tobě mluví, má na tebe zálusk. Jsem u něj od té doby, co mé rodiče zavraždil jejich bývalý spojenec a já přísahal, že je pomstím, ale pokud budu u Franka… Musím od něj pryč. Sice mi slíbil pomoc, když mě odváděl pryč z té hrůzy masakru, ale já mu nevěřím. Musím to udělat sám…“ vychrlil ze sebe jedním dechem. Rozčileně hodil kámen do řeky.
Jinne pokývala hlavou. S takovým příběhem už se párkrát setkala. Bohužel ten její tu drobnou zápletku o ušlechtilé pomstě rodičů postrádal. Zalovila v kapse u kalhot a vytáhla malý balíček podobný tomu, který prodala před chvílí tomu chlapíkovi. Několika hbitými pohyby ubalila jointa. Škrtla sirkou. Normálně se jí z toho zvedal žaludek, ale dneska měla nervy na dranc. Potřebovala se uklidnit. S jistým uspokojením sledovala namodralé obláčky. Potom podala jointa Maxovi.
„Je to sotva pár hodin, co Nová armáda zavřela jednoho mého kamaráda. Málem nás dostali oba, kdyby mě Kristián nedonutil utéct,“ řekla Jinne na vysvětlenou. „Máš nějaký nápad, jak ti mám pomoci? Nebo mám prostě vtrhnout do Frankova sídla a použít násilí?“ navrhla Jinne žoviálně. Při představě, jak fackuje Frankovu ochranku, se rozesmála nahlas.
Náhle zmlkla. Smích jenom zakrýval zoufalství.
„Tak jo, jdeme za Frankem!“

Záměrně se vyhýbali příliš hlučným místům. Nechtěli působit rozruch. Navíc dnes nebylo bezpečno už ani zde – Jinne neměla strach z vlastních lidí. Zato jí hrůzu nahánělo náhodné setkání s Novou armádou. Až dodnes z nich měla spíš legraci, jak postávali před Vládním sídlem Viktora Raynera ve svých směšných oranžových uniformách s bílými punčochami. Ale teď… Poté, co zatkli pět lidí na předávce – Kristiána a čtyři pašeráky, měla strach.
I před domem Franka stála stráž. Dva valibukové, kteří ji nechali bez problému vejít dovnitř. Maxmilian ji zavedl do síně, kde okna byla zakryta těžkými černými závěsy a sešlapaná a propálený koberec dávno ztratil barvu. Na druhé straně síně za stolem v odřeném koženém křesle seděl podsaditý muž. Na stole před ním stálo několik poloprázdných lahví. Přivřenýma lesknoucíma se prasečíma očkama pozoroval nově příchozí.
Jednou rukou si zajel do prořídlých podlouhlých šedivějících vlasů. Zazubil se a odhalil přitom těch několik zkažených zubů, které mu ještě zůstaly. „U sta hromů, to je samotná Jinne, naše malá a nedostižná pašeračka! Pořád fušuješ do drog? Pokud bys chtěla, měl bych pro tebe lepší uplatnění…“ Jinne ho nechala ještě chvíli slintat nad zvrhlými a nechutnými představami Jinne jako kurtizány a pak ho hlasitě přerušila.
„Frankie, už jsem ti jednou řekla ne, a to pořád platí!“
Úsměv i zápal v mužíkových očích okamžitě pohasly. „Tak proč jsi přišla? Kvůli němu?“ ukázal bradou na Maxe. „Nedám ti ho!“
„Zaplatím…“ nabídla Jinne a v duchu počítala, kolik peněz má u sebe. „Řekněme třeba sedm?“
„Sedm? Děláš si ze mě blázny?“ vyhrkl Frank.
„Dobrá, tak deset!“ prohlásila Jinne a hodila mu peníze na stůl mezi lahve. Měla štěstí, že byl Frank opilý. S úsměvem popadl peníze a nadšeně je přepočítával. Vůbec si nevšiml, když Jinne s Maxem odešli.
„Vítej na svobodě, Maxmiliane!“ usmála se Jinne a poplácala chlapce po rameni. Ten se na ni vděčně usmál. „Všechny ty peníze ti vrátím! Budu pracovat a všechno ti splatím!“ vykřikl horlivě. Jinne mával rukou. „To nestojí za řeč. Byly to jen peníze. Takhle mám aspoň pocit, že jsem udělala dobrý skutek.“
„Kam půjdeme teď?“ zeptal se Max plný elánu. V očích mu zářily radostné jiskřičky. To tam bylo to ustrašené dítě. Teď z něj byl svobodný mladík toužící poznat všechny krásy života.
„Já se půjdu nejdříve trochu prospat.“