Překvapení, 1.díl

Bylo velmi chladné deštivé ráno, což se začátkem srpna nevidí. A ke všemu ještě pátek třináctého. Ne, že bych byla nějak pověrčivá, ale přeci! No co, do práce ale musím.
Kouknu se na hodiny a leknu se. To to tedy začíná. Já zaspala. Ach ne!... Rychle vylítnu z postele, hodím na sebe oblečení, trochu se upravím a utíkám na autobus. Snad to stihnu do práce včas!... Nevím, proč se kouzelníci nemohou přesouvat do práce po kouzelnicku. Ale to ne. Od té doby, co se Vy-víte-kdo znovu objevil, je letaxová síť velmi omezena, létání téměř zakázáno a spousta dalších omezení.
Z mého potichého nadávání mě náhle vyruší nějaká žena, kterou neznám. Nesměle se mě zeptá: "Dobrý den, mohu se vás na něco zeptat? Já vím, že to bude asi znít divně, ale vy mi připadáte jako kouzelnice." Já na ni vykulím oči. To je to na mně tak vidět?! Podívám se na své oblečení... Pane Bože! Já jsem si vzala kouzelnický hábit a ne mudlovské oblečení. Rozhlédnu se kolem. Všichni mě se zájmem pozorují.
Velmi mě to znervózní a cítím se být nejistá. To je opravdu den! Jak se z toho jen dostanu. Musím honem něco vymyslet.
Pokud se přemístím před zraky tolika mudlů, bude mít kouzelnický svět ohromný problém. Pokud ale zůstanu, budu mít velký problém já!
To mě ale napadne výmluva. Vždyť mudlové občas chodí na maškarní bály, nebo jak tomu říkají. Hned začnu koktat výmluvu. Ale asi to nezní moc přesvědčivě, protože se začnou mračit a šeptat si něco mezi sebou.
Náhle ucítím tlak na spáncích a cítím, jak mi svazují ruce. Musím se přemístit! Hned teď, nebo to dopadne špatně. Snažím se, ale nejde to. Nedokážu se dostatečně soustředit... Ten zatracený tlak na spáncích... Bolest... Pomozte mi někdo... Prosím...
Ucítím tupou ránu na hlavě a před očima se mi zatmí...
Proberu se na neznámém místě. Je to taková černá místnost s mřížemi. Napadne mě jediná věc - vězení.
Tu slyším kroky. Blíží se... klap klap... Už jsou asi deset metrů ode mě... pět metrů a ... a už osoba, které patřily, tady.
Zvednu hlavu. Podívám se na postavu a ... a nevěřím vlastním očím. Přede mnou stojí sám lord Voldemort! To znamená, že... že v tom autobuse nebyli obyčejní mudlové. Voldemort mě chtěl chytit... On na mě čekal.
Postavím se. On si mě zkoumavě prohlíží a nechá mě ještě chvíli uvažovat.
To na mě promluví: "To je ale překvapení, Wyrdo, co? Vítej zde, v Azkabanu. Vítej, slavná bystrozorko!" jak to zní posměšně. "Copak mi pěkného povíš? Hm? Pověz mi o všem, co víš. Fénixův řád, ministerstvo kouzel, bystrozorové. Je toho tolik, co mi musíš říci. Povídej, zajímá mě to."
Místo odpovědi se na něj pouze stroze usměji a plivnu mu do tváře.
Voldemort si setře slinu z obličeje, jakoby nic a pokračuje: "Moje milá Wyrdo, to jsem nechtěl. Já jsem se tě ptal na něco a ty jsi mi neodpověděla. Víš, co následuje?... CRUCIATUS!" ááá, to je bolest! Ne, já mu nic nepovím. Au. Nee! Mám nápad. Nic mu o tom neřeknu, radši zemřu. Ano, smrt. Vysvobození... Voldemort přestane a já začnu svůj plán realizovat: "Tome, ty jeden malý Tome. Přece bys mi neublížil, Tome." -
"Buď zticha. Nic o mně nevíš!" -
"Ale Tome, já tě znám. Myslím, že moc dobře. Copak ty si nepamatuješ na Bradavice? Hmm... Já z Nebelvíru, ty ze Zmijozelu, ale přesto jsme se milovali. To byla láska. I když se nám posmívali... Já tě mám v srdci pořád. Ty snad ne? To jsi na mě zapomněl?"
V tváři se mu objeví mírný úsměv, který ale ihned přejde v strašlivý úšklebek. "CRUCIATUS"... První úder mučení byl opravdu silný, pomalu jsem začala doufat v smrt. Ale pak začalo kouzlo slábnout, jakoby si vzpomněl na naši lásku...
Rozhodla jsem se pokračovat. Teď mě buď ihned zabije, nebo mě nechá být.
"Tome, ach Tome, já věděla, že mě pořád máš rád. Ale pověz mi, Tome," -
to mi skočil do řeči: "Já už nejsem Tom, jsem mocný lord Voldemort!" -
"Dobrá, ale pro mě jsi stále Tom." -
"No tak, buď zticha. A řekni, co všechno víš. Řekni!" -
"Ty víš, že ti nic neřeknu. I přes moji lásku, Tome. Nemůžu ti nic říct..." -
"Jak chceš AVA...." ale nedořekl to. Náhle se zarazil. Po tváři se mu skutálela slza. je to možné? On brečí! On... To se mi jen zdá. On snad lituje, že mě musí zabít. Ach Tome, já tě opravdu miluju. Ale nepovím ti nic, to radši zemřu. Tome..
Náhle se stane něco, co by nikdo nečekal. "Wyrdo, běž, jsi volná, ale pamatuj! Schovej se! Příště už nemusím být tak štědrý!! Ale hlavně o našem setkání mlč! Nechoď do práce. Buď zalezlá. Nikdo o tobě nesmí nic vědět. Honem, běž. Než si to rozmyslím... A... A já tě taky ještě mám pořád v srdci!!!" -
"Tome, nezapomenu, neboj." -
....
Celá rozklepaná jdu potemnělou uličkou. Přemýšlím, co se mi za posledních pár hodin stalo. Přemýšlím, jestli to nebyl pouhý sen. Ale nebyl. Mám roztrhané oblečení, cítím se velmi zmožena a moje city, moje emoce.. Mám v nich takový chaos.... Jak je to jen možné. Setkala jsem se s Voldemortem. Chtěl mě zabít, ale nezabil. Dokonce plakal. Nezapomněl na naši lásku. Dal mi naději na život. Ano! Naději na život. Ale nevím.. jak se mám schovat a nečinně přihlížet tomu, co se tady děje? Jak? .. Vždyť jsem bystrozor! Já mám pomáhat... Ale nemůžu, kvůli Tomovi. Já ho miluji. Musím se schovat, musím a doufat, že se s ním ještě setkám... Prosím, ať je tomu tak.
To byl ten osudný den, pátek třináctého.
Já jsem se schovala, nikdo nevěděl, kde jsem, ale já měla naprostý přehled o všem. Jak mě všichni hledali a postrádali.... Ale co neudělám pro svoji lásku...
Ach Tome, nezapomenu...