Legendy Elifantery

Osudový nález

O 1200 let později:
Byl to velmi chladný podzimní večer. Vál studený vítr, ale trpaslíkovi Denlovi to nevadilo. Seděl na své lavičce před domečkem a pozoroval západ slunce. Denl byl typický trpaslík. Byl malý ale mohutný. Měl nezvykle široká ramena a krátké nožičky s malými chodidly. Měl dlouhé hnědé vlasy a vousy sahající k opasku. Na hlavě měl posazenou stříbrnou helmu, ve které byl zasazen rubín velikosti vejce. Pod ním měla vyrytý znak zkřížených sekyr. Byl to znak jeho vojenského oddílu. Oblečenou měl koženou vestu a kalhoty, jež obepínal opasek zdobený rudými rubíny. Seděl na nízké hrubě vyřezávané dubové stoličce. Jeho domeček se nacházel v nejvyšší vnější části města Zeln. V pohledu na západ slunce mu však nic nebránilo, a tak tedy seděl a dál upíral oči k západu.
Najednou ho však něco donutilo odvrátit pohled. Podíval se směrem na sever a spatřil hejno letících hypogryfů. Ti se však najednou zformovali do tvaru šipky ukazující na severovýchod. Je to nějaké skryté znamení? Pomyslel si, podíval se tím směrem, ale nic zvláštního nezahlédl. Přestal se tím tedy zabývat. Zahleděl se opět na západ. Slunce však už téměř zmizelo. Zanedlouho za Denlem přispěchal jeho dobrý přítel Suel. Tento trpaslík byl o něco větší než Denl a také méně mohutný. Zpod bronzové helmy mu vyčuhovaly černé vlasy. Vousy měl stejné barvy avšak mnohem kratší než Denl. Měl oblečenou jen drátěnou vestu, košili a kalhoty z kančí kůže (pochopitelně že ne z mluvícího kance).
,,Denle, pojď se mnou na pivo!“ Zahlaholil vesele.
,,Ale ne, jsem ve službě…“ zdráhal se Denl.
,,Co to meleš?! Vždyť tu jen tak sedíš a koukáš na západ slunce! Ani nemáš uniformu a nejsi v kasárnách, jen se hloupě vymlouváš!“ rozhořčil se Suel.
Denl se zmateně koukal kolem sebe, jako by hledal nějakou pomoc. Do hospody chodil nerad. Vždy se opil jako první a potom byl všem jen pro smích. Suel se však nedal odradit.
,,Denle, pojď,“ naléhal, ,,uděláme závod, kdo dřív vypije deset korbelů.“
,,Tyhle závody nesnáším.“ Řekl Denl.
Suel ho však po několika málo minutách přemluvil. Denl tedy vešel do domku a vzal si s sebou třicet glevů (trpaslická měna), vzal si také svou sekeru.
,,Tak co? Kolik sis vzal glevů? Nerad bych za tebe platil.“ Vyptával se Suel.
,,Ale, vzal jsem si jen třicet glevů.“ Odpověděl nedbale.
,,Cože?! To ti stačí na třicet piv.“ Vykoulil oči Suel.
,,Ale no tak, chci se i navečeřet, dneska se mi nechtělo nic připravovat.“ Odpověděl.
,,A co si dáš?“ Zeptal se Suel se zájmem.
,,No, asi si dám medvědí kýtu, mám na ni chuť, medvědy zas tak často nekupuju ani nelovím.“ Odpověděl Denl.
,,Dáš mi kousek?“ Slintal Suel. ,,Doběhl bych si pro peníze navíc, ale však víš, bydlím daleko.“
,,No, pokud mě neopiješ…“ Zdráhal se se smíchem Denl.
,,Neboj, já určitě ne.“ Řekl kulišácky.
Oba trpaslíci za hovoru dorazili do hospody u Chrlícího Draka, byla to jejich nejoblíbenější hospoda. Často se tu potkávali se svými přáteli. Ihned jak vstoupili, zamířili k výčepu a objednali si pivo. Denl k tomu připojil i objednávku na medvědí kýtu. S radostí zjistil, že jim tu jedna pěkná zůstala od poledne.
Když se otočili, aby si našli prázdný stůl, zamával na ně jejich starý přítel Vaulin. Vaulin tu však nebyl sám, byl tu i jejich mlčenlivý přítel Leyargon. Přisedli si k nim.
,,Tak co?“ dáme si závod v pití piva?‘‘ zeptal se Vaulin.
,,Ne, chci mít volné místo na medvěda,‘‘ odpověděl Denl.
,,Dáš mi trochu?‘‘ zeptal se Vaulin i Leyargon zároveň.
,,To víš, šel bych si pro pár glevů, ale ta dálka, a víš, mé nohy již nejsou nejmladší.“ Stěžoval si Vaulin.
,,Co to povídáš za nesmysly?“ zasmál se Denl. ,,Vždyť bydlíš jen tři bloky ode mě a máš jen 80 let (trpaslíci se doužívají 400 let). To jsi přece mladší než já, ale dobře, co bych pro své přátele neudělal.“ Zasmál se.
Leyargon přišel s podobnou výmluvou. Denlovi to však nevadilo, raději se s přáteli podělí o jídlo, než by to snědl sám a žádné přátele by neměl.
Za pár minut Denlovi jídlo donesli. Kýta byla opravdu velká a Denl by ji jistojistě sám nesnědl. Požádal hospodského ještě o čtyři talíře. Kýta byla dozlatova upečená a byla na ní křupavá kůrčička. K tomu jim hospodský donesl pecen chleba (trpaslíci jedí mnoho). Když dojedli, objednal si každý z nich deset piv. Denla totiž nakonec přemluvili k závodu.
Jakmile hospodský na stůl postavil poslední korbel, závod začal. Trpaslíci pili, sic jim síly stačily. Závod trval pouhých deset minut. Musím se však svěřit, že do trpasličích korbelů se vešel jeden litr piva. A to bylo na pováženou. Závod vyhrál Vaulin. Denl však překvapivě skončil druhý. Suel to však prohrál na plné čáře. Asi v polovině závodu se začal dusit. Chtěl si to zopakovat, ale nikdo už nesouhlasil.
,,Tak vidíš -škyt- že jsem tě porazil -škyt- Suele.“ Řekl s určitými potížemi Denl a spadl pod stůl, vlastně to by ani moc dobře nešlo. Jak padal, tak se na něj stůl převrátil. To by nebylo tak nejhorší, ale Denla přitom zavalilo ještě čtyřicet korbelů. Když se z korbelů vyhrabal, řekl rozhodně. ,,Jdu-škyt-domů-škyt-.“ Hodil hostinskému měšec a odvrávoral se z hospody. Dveře nechal otevřené. Cesta mu neubíhala příliš dobře. Zakopával téměř pořád. Jednou si dokonce vyvrtnul kotník. Nakonec dosáhl vytouženého cíle, svého domku. Otevřel dveře. V tu chvíli se však zvedl vítr. Denl zaslechl, jak se něco roztříštilo. Myslel si, že to bylo u sousedů, a tak se tím nezabýval. Dovrávoral k posteli a lehl si. Ihned usnul.

PS: Chtěl bych, abyste mi to ohodnotili a napsali, co si o tomhletom myslíte, abych věděl, jestli mám pokračovat v tomto příběhu. Budu moc rád a předem díky. ;)