Novostředověk - Kapitola 1.

V roce 2012 měl končit mayský kalendář a existovala spousta teorií o zániku světa v tomto roce. Všichni mysleli, že přijde konec. Všichni… se mýlili!
V druhé polovině tohoto roku začala být vyspělá populace lidstva neklidná. Myšlenka na to, že přichází konec toho, co stvořili, je doháněla k šílenství. Vše se uklidnilo až dva roky poté, když žádný konec nepřicházel. Ekonomika i politická scéna se začala uklidňovat. Ne však na dlouho. V roce 2016 i přes všechny snahy došla ropa a svět se zastavil. Všechna pozornost se upírala k vývoji nahrazení ropy obnovitelnými zdroji. Jenže bez dopravních prostředků nebylo možné tuto myšlenku a jakoukoli další uskutečnit. Nebylo tedy překvapením, když po dalších dvou letech lidé začali o ropu bojovat. Země utrácely poslední zásoby ropy k tomu, aby získaly zásoby těch druhých. Byla to absurdní válka, při které zahynulo pět šestin z celé mužské populace a polovina žen. Následně padly téměř všechny vlády a zákony byly jen předmětem legend. Nastala anarchie. Tehdy se začalo mluvit o opravdovém konci světa. Teprve po šesti letech se začala situace uklidňovat. Byl tu však problém. Ženy odjakživa tvrdily, že pokud by bylo nutné, obejdou se i bez mužů a to i v otázce rozmnožování. Ty, které se o to pokoušely, neuspěly. Muži začali být téměř podpultovým zbožím a ta žena, která sehnala jejich genetický základ, nenašla téměř nikoho, kdo by ji dokázal oplodnit. Z toho důvodu začali z nejméně rozvinutých zemí proudit do ostatního světa muži a svět se velmi brzy zaplnil míšenci. Za necelých třicet let od konce světa v roce 2020 europoidní rasa téměř vymizela a během této doby lidstvo urazilo cestu zpátky do minulosti. Díky nedostatku ropy, válkám, nepokojům a nízké populaci se svět vrátil v čase přes vývoj techniky, do časů parních strojů. Poté se svět vrátil do časů otroctví, kvůli kterému kdysi severní a jižní Amerika mezi sebou válčili. Až se ručička stroje času zastavila ve středověku. Zbylo už jen málo z toho, co by připomínalo starou civilizaci.
Nyní se píše rok čtyřicet devět po konci a já jsem jeden z mála původních obyvatel Evropy. Jeden z mála bílých obyvatel světa, kteří zapříčinili tohle. To, že mi teď u nohou leží ozdobný štít z nějaké honosné stavby. Au! I po těch letech je pořád tvrdý. Neměl jsem do něj kopat. Za tři dny mi bude osmnáct a právě procházím lesem. Dříve by to nijak nevadilo, ale nyní, když ho obývají Amazonky, to není nejlepší místo na procházku. Amazonky jsou pěkně nebezpečná společnost. Pokud narazí na muže, který neudělá všechno, co po něm chtějí, umučí ho způsobem, který v zájmu každého muže raději nebudu popisovat. Bože, jak já ty Amazonky nenávidím. Alespoň, že to sluníčko hřeje. Hele tamhle je studánka. Třeba si konečně naplním vak vodou. Nenaplním. Tohle dělají všichni muži, kteří s těmi divoženkami bojují. Do každé studánky, kterou najdou, se vymočí a vykálí ve snaze, že tím donutí Amazonky jít si pro vodu jinam, kde jsou pro ně snadná kořist. Pošetilci. Neví, že Amazonky mají vždycky záložní plán a to nejen ohledně zdrojů pitné vody. Počkat, co je to tamhle? To je Amazonka uvázaná ke stromu. Většina mužů by hned vzala luk a zastřelila jí. Než by to ale stihli udělat, oni sami by byli prošpikovaní šípem, který by patřil nějaké sestře té uvázané. Je to prekérní situace s těmi Amazonkami. Tahle je ale jiná. Past to není. Kdyby to byla past, nebyl by v korunách slyšet drozd a nebyl by tu ten šramot, který vymizí pokaždé, když narazíte na ten spolek bláznivých panen. Dokonce ani ona by neměla zavázané oči a v ústech roubík. Má také zašpiněné šaty, což u nich nebývá zvykem. Součást maskování to bahno na její sukni určitě nebude. To se stane pokaždé, když nějaký dobrosrdečný chlapík, nebo nějaká spřízněná žena chytí mladou, nezkušenou Amazonku. Uvážou jí naprosto bezbrannou na kraji lesa, aby si s ní poradil někdo jiný. Co teď s ní? Když jí tu nechám, buď jí ostatní zachrání a ona bude zabíjet muže stejně jako ty další, nebo jí tu najdou muži a zabijí ji jako pomstu za to, co dělají Amazonky mužům. Téměř ihned vytahuji dýku. Možná dělám tu největší chybu ve svém životě. S téměř neslyšným „lup“ řežu a Amazonka je volná. Lano, kterým byla připoutaná, se sune k zemi. Je vidět, že je vyděšená. Téměř ihned se otáčí a sundává si šátek z očí. Zbavuje se i roubíku a v mírném podřepu se připravuje na to, že na mě skočí a zakroutí mi krkem. Kašlu na ní. Je ještě moc mladá na to, aby mohla udělat něco, pro co bych jí mohl zabít. Navíc, nikdy nezabíjím někoho, kdo je neozbrojený, i kdyby to byl můj nejhorší nepřítel. I když musím uznat, že s těmi lany v rukách, teď vypadá, jak hrdinka z knih, které jsem kdysi četl. Nic neříkám a otáčím se k odchodu. „Kam jdeš?“ ozývá se za mnou zvýšeným hlasem.
„Rozhodně ti nejdu podat ruku a popřát ti hezký den. Jsi volná, dělej si, co chceš,“ odpovídám suše přes rameno. Udělám další kroky a pomalu mizím v lese. Ta mladá Amazonka tam pořád stojí a hledí za mnou. Vím to, i když jsem se neotočil. Otec mě nevycvičil jen v poznávání bylinek a stopování. Za všechno, co mě naučil jsem mu vděčný. Nejradši bych se vrátil domů, objal ho a poděkoval mu za to všechno. Mohl bych to udělat, kdyby z našeho domu nezbylo už jen torzo.
Je noc a na ohni se peče zajíc, kterého jsem našel v jednom z pytláckých pastí. Nejspíš asi hodně trpěl, než umřel. Čelisti pasti ho téměř rozpůlily. Alespoň jsem ho nemusel zabíjet. Je ale pravda, že stahovat rozšmelcovaného králíka také není žádná slast. Naštěstí se králíkům teď daří. Ostatně jako všem dalším zvířatům. Vypasení a v hojném počtu si pobíhají kolem, jen vzít luk a střelit si nějakého pořádného kolouška. Kdo by se s tím ale dělal. Když světem šlapete sami, nějaký kolouch s váhou padesát kilo vás akorát tak zdržuje a téměř všechno přijde na zmar, protože to prostě nemůžete sníst. Jediná možnost je maso z takového zvířete usušit. To byste ale museli na jednom místě zůstat o několik dní déle a to se žádnému osamělému poutníkovi nedoporučuje. Zvláště když máte na zádech luk s dostřelem téměř pět set metrů a s mečem ostrým jako břitva, který se vám houpe u pasu. Pokud u vás k tomu všemu najdou ještě dýku nebo nějaké jiné nádobíčko, je s vámi amen. Amazonky vás nařknou z toho, že lovíte jejich sestry. Bohužel to udělají až poté, co vás zabijí, takže namítat už nic nemůžete. Pokud vás najdou muži, obviní vás, že jste to někomu ukradli a na místě vás propíchnou. Pokud vás chytí obyčejní lidé, pověsí vás za to, že jim kradete po nocích slepice a že zabíjíte jejich děti. Málokdy se stane, že na šibenici skončí někdo, kdo to má opravdu na svědomí, ale znáte lidi. Vždycky potřebují někoho, na kom by se mohli pomstít. Nemusím snad ani připomínat, že pokaždé vaše věci změní majitele. Ten králík začíná pěkně vonět. Měl bych ho sníst dřív, než přivábí vlky nebo nějaké dvounohé zvíře se zbraní v ruce. Kůrčička je pěkně křupavá a směs koření dala masu nádhernou chuť. Je to pohlazení pro chuťové buňky. Polykám první sousto. Ukusuji si další kus masa a žvýkám s takovou chutí, jako bych týden nejedl. Oni už to vlastně jsou čtyři dny, co jsem neměl pořádné jídlo. Všude okolo je krásné ticho. To ticho! Napůl rozkousané maso mi téměř ihned mizí v hrdle. „Můžeš vylézt. Jestli to neuděláš, raději zmiz,“ říkám do tmy a při tom mířím zrakem na jeden keř. Chvíli se nic neděje. Pak nalevo ode mě zašustí tráva a na světlo vystoupí dívka. Je to ta Amazonka, kterou jsem dopoledne odřízl. Co tu sakra dělá? Rozhlížím se a přitom poslouchám a snažím se zavětřit nějaký pach. Nic. Je tu sama. Pak mi to dochází. Má nejspíš hlad. „Máš hlad?“ proč jsem se vůbec ptal? Vždyť mě to nemusí zajímat. Ona jen přikyvuje. „Jestli chceš dostat najíst, odlož všechny zbraně tamhle k ohni,“ co to dělám? Mám jídlo tak akorát pro sebe a já se budu ještě dělit s nepřítelem? Teď už s tím nic nenadělám. Dívka se sklání poblíž ohně a odkládá to jediné, co má. Dva kusy lana, kterým byla před tím spoutaná. Udiveně na ní koukám. Jaký blázen by s sebou tahal tak krátké lano? Radši se tím nezaobírám a půlím králíka. Práci mi to žádnou nedá, díky rozdrceným žebrům mi už brání jen kostra. Podávám jí zadní část. Nejen, kvůli tomu, že je toho na ní méně, ale také proto, že je tam maso jemnější a jí se to bude možná lépe jíst. Téměř bez čekání se pouští do toho kusu masa. Drží ho s takovým zájmem, jako by její život závisel právě na tom kusu žvance. Asi dlouho nejedla. Opět se zakusuji do masa a během žvýkání sleduji tu mladou dívku, jak sedí proti mně na holé zemi. Kromě šatů, které splývají s okolím, na sobě nemá nic. Tedy alespoň myslím. Pokaždé, když jsem viděl nějakou mrtvou Amazonku, nikdy pod sukní nic neměla. Tahle ale sedí tak dobře, že mi její sukně zakrývá jakýkoliv výhled. Jisté ale je, že má holé nohy. Nemá ani žádný svršek. Má to holka ale štěstí, že je léto. V opačném případě by dlouho nevydržela. Teprve teď si uvědomuji, že je to běloška.  Může jí být tak šestnáct. Také je to brunetka. Není to ale jen taková obyčejná barva. Je to ta zlatavě, červeno kaštanová. Tahle kombinace se jen tak často nevidí. Já sám jsem ji viděl jen u své matky. Za takovou holku bych dostal hodně peněz, kdybych ji přivedl svázanou k tomu správnému překupníkovi. Raději na to nemyslím a pokračuji v jídle.
Dojídám poslední sousto a utírám si mastnotu do trávy. Rozbaluju si deku a ukládám se. „Nesnaž se mě zabít. Spím tak lehce, že mě vzbudí i můra,“ upozorňuji dívku a zavírám oči. Usínám během chvíle.
No ona si snad dělá srandu. To se mě vážně pokouší zabít? Budím se, rozhlížím se kolem. Je stále tma. Ona to nemohla být. Pořád spí. Oheň už nehoří, to znamená, že jsem spal tak hodinu a půl. Konečně vím, kdo mě to vzbudil. Rychle vstávám a budím i tu holku. „Rychle vylez na ten strom,“ říkám jí polohlasem a ukazuju na nedaleký strom s mnoha větvemi.
„Ale proč?“ptá se hloupě.
„Tak dělej,“ říkám už hlasitěji. Konečně se sebrala a leze na strom. Během chvíle tu jsou tři muži. Dva asijští míšenci a jeden černošský. „Co byste potřebovali?“ ptám se hloupě, když vidím, že každý z nich má v ruce meč a já ten svůj nechal u deky. „Hledáme tu jednu mladou Amazonku, kterou někdo přivázal ke stromu. Bohužel jí někdo opět odvázal. Nevíš o tom něco?“ odpověděl ten černošský míšenec a pohrozil mi.
„Naposled jsem jí viděl, když se svíjela u toho stromu a snažila se vyprostit. Měl jsem svých problémů dost na to, abych se zabýval nějakou holkou, kterou stejně někdo dřív, nebo později zabije,“ říkám na to s nezájmem a přikládám na oheň. Byli dost netrpěliví, během chvíle byli všichni tři pryč. Teprve teď jsem si uvědomil, že celou tu dobu byla ta rozřezaná pouta vedle ohniště. Čekám, než zmizí v černi lesa a balím si věci. Amazonka mezi tím leze dolů ze stromu. „Ty tvoje lana nás málem stály život. Sbohem,“ rozčiluji se trochu a odcházím druhým směrem, než kterým odešli ti tři. Během chvíle mám vedle sebe tu Amazonku. Beze slov jde vedle mě a já stejným způsobem pokračuji v chůzi. Najednou se zastavuje, natahuje ruku a říká: „Jmenuji se Markéta,“ na chvíli se zastavuji a s nezájmem na ní koukám. Když její ruka klesá, dám se opět do chůze. „Proč se mnou nechceš mluvit?“ ptá se skoro uraženě.
„Ty se ještě ptáš? Třikrát jsem ti zachránil život. Na to, že jsi můj nepřítel je až příliš,“ odpovídám učitelsky.
„Ale proč mě považuješ za nepřítele? Nic jsem ti neudělala?“ snaží se bránit.
„Prober se. Ty jsi Amazonka, já jsem muž a navíc Amazonky nesnáším. Proč radši nejdeš za svými sestrami?“ odpovídám rozlítěně.
„Už to nejsou moje sestry,“ říká pochmurně a zpomaluje. Také zpomaluji a překvapeně na ní koukám. „To ony mě přivázaly k tomu stromu. Odmítla jsem zabít šestiletého syna jednoho obchodníka, který nám neprodal sůl. Neprodal jí nám proto, že žádnou už neměl. Sestry ho obvinili, že je proti nim a zabili ho. Já jsem nemohla,“ vysvětlila smutně Markéta se skloněnou hlavou.
„Ale i tak. Nemůžeš počítat s tím, že když se hlásíš k takové věci, jakou vyznávají Amazonky, a pak odejdeš, že tě svět hned přijme,“ odpovídám mírněji a doufám, že jí to pomůže. Nepomohlo. Samozřejmě, že to nepomohlo. „Filip,“ říkám a podávám jí ruku. Zvedá hlavu a s mírným úsměvem a vlhkýma očima mi potřásá rukou. Znovu se pouštíme do chůze. Oba dva víme, že čím dál se dostaneme, tím lépe. Bez jakéhokoliv dalšího slova jdeme lesem celou noc. Podivné spojení. Dva naprosto rozdílní lidé, ještě nepřátelé, spolu kráčejí lesem a snaží se chránit toho druhého. Jestli to spíš nebude jen kvůli tomu, že si tím chráníme vlastní krk.
Je hodinu po svítání. Za chvíli budeme z lesa venku. Markéta najednou něco špitá: „To jsou ony.“ Ihned to chápu. Jsou to Amazonky. Všude je tu to ticho, které nastane pokaždé, když jsou na blízku. „Nezastavuj se,“ říkám zase já, „jakmile se zastavíš, je po nás.“ Jdeme dál a snažíme se spočítat, kolik jich tu je, i když to jde kvůli jejich maskování těžko. „Devět,“ šeptám k ní. Mírně zavrtí hlavou a odpoví: „Deset.“ Je to tak. Jedna je ještě skoro čtyři sta metrů od ostatních. Nejspíš to bude lučištnice. Došli jsme na místo, kde kolem nás ve vzdálenosti tří metrů není žádný strom. V tu chvíli jsme je měli kolem sebe. Jejich velitelka byla asijská míšenka s krátkými vlasy. Ostatní byly spíše černošské míšenky nebo také jihoamerické. „Koukám, že sis našla novou společnost,“ pohrdavě říká ta velitelka a prohlíží si mě. Všechny mají nějaký meč a každý z těch mečů na nás teď míří. Mně samotnému putuje ruka pomalu k rukojeti meče. Všimly si toho, raději chvilku počkám. „Vděčím mu víc, než vám,“ odpověděla vzdorně Markéta.
„Ale ochočila sis ho dobře,“ uštěpačně odpověděla ta Amazonka a znovu si mě prohlédla.
„Aby ses nepřepočítala,“ odpovídám podrážděně. Možná to byla chyba, ale nenechám se urážet žádnou Amazonkou.
„Pozor na jazyk,“ varuje mě ta Amazonka. I Markéta vedle mě se pokouší mě varovat.
„Nebudu poslouchat žádnou Amazonku,“ opět odporuji a cítím, jak mi stoupá hladina adrenalinu.
„Jestli chceš přežít, tak budeš muset,“ odpovídá povýšeně a varovně Amazonka.
„Nikdy nebudu poslouchat někoho, kdo upálí celou rodinu, včetně ženy a dětí, když spí,“ a je to venku. Moje tajemství je konečně známo. Sahám po meči a vytahuji ho z pochvy. Zároveň podávám Markétě dýku. Sice jí nemůžu úplně věřit, ale bude pořád lepší, když mě propíchne ona, než když mě zabijí ty ostatní kvůli tomu, že mi nepomohla. Slova už jsou zbytečná. Odrážím první útok a hned vrážím meč do první Amazonky. Ta lučištnice mě štve. Málem jsem to od ní schytal. Střílí další šíp. Chytám jednu z Amazonek, kterou jsem odzbrojil a stavím jí do dráhy šípu. Je po ní. Otáčím se a pomáhám Markétě, která ztratila dýku. Zabil jsem ještě jednu Amazonku, než ty ostatní utekly. Tři mrtvé. Skláním se a probírám se v jejich věcech. Moc toho neměly. Jen meče, maximálně dýku, nebo váček s kořením. Beru meč a dýku a podávám je Markétě, která ještě stále sleduje svoje mrtvé ex sestry. Skoro z povinnosti si je ode mě bere a se znechucením na mě kouká. „Proč,“ ptá se s pláčem na krajíčku.
„Zvykej si. Amazonky nikdy nevezmou zpátky někoho, koho vyloučily. Jsi teď na tom stejně jako já. Člověk, kterého nikdo nepřijme. Buď se přizpůsobíš, nebo zemřeš,“ říkám zkušeně a zvedám se od mrtvých těl. Mířím ke konci lesa, který je teď už na dohled. Ve chvíli jí mám zase vedle sebe. Když si utřela slzy, ptá se: „Mohla bych jít s tebou?“
„Jo,“ říkám krátce, aniž bych nějak změnil styl chůze.
„To je všechno? Žádné podmínky?“ ptá se udiveně. Hledím stále před sebe a při tom vysvětluji: „Můžeš jít se mnou. Můžeš se ode mě učit. Můžeš ode mě žádat pomoc. Pokud ale budeš chtít jít jinam, nebo budeš chtít dělat něco jiného než já. Tak klidně, ale se mnou nepočítej.“ Vypadá to, že chápe. Připevňuje si meč i dýku k pasu. Zastavuji se a jí taky. Přesvědčuji se, jestli si meč připevnila správně. Připevnila si obojí dobře, jen trochu musím utáhnout pásek, kterým se pochva meče připevňuje k pásku. Podívám se jí do tváře a usměju se. „Musíme ti pořídit nové šaty. Takhle by bylo za chvíli po nás,“ dodávám, když se opět dávám do kroku.
„Jak to, že toho o Amazonkách víš tolik?“ ptá se po několika krocích.
„Před dvěma roky mi Amazonky upálily celou rodinu. Můj otec byl totiž velmi dobrý bojovník a ony se ho bály. V noci tedy zapálily náš dům, ve kterém nebyl jen můj otec, ale také matka a sestra s bratrem. Přežil jsem jen kvůli tomu, že jsem byl na lovu. Už před tím mě otec učil všemu, co uměl. Po jeho smrti jsem se učil ještě horlivěji a sám jsem Amazonky lovil. Zabil jsem jich hodně, ale jen v obraně. Je pravda, že jsem ty konflikty vyhledával, ale jen proto, abych o nich věděl všechno,“ vysvětluji se zájmem. Očividně jí to trochu znepokojilo, ale nic nenamítá. Nejspíš jí už došlo, že její sestry už nejsou sestry a tohle je její jediná šance na přežití. Musím ale uznat, že její pomoc se mi bude taky hodit. Takový zběh může poskytnout informace, které by mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.