Novostředověk - Kapitola 2.

Už je to třetí den, co se ke mně Markéta připojila. Za tu dobu už jsem měl několikrát možnost zjistit, jestli pod tou sukní něco má. První se mi naskytla hned ve chvíli, kdy se převlékala do šatů, které získala ve vesnici, jíž jsme procházeli. Ani nevím, jak k nim přišla. Každý jiný muž by té situace možná využil a opodál by sledoval, jak se převléká. Moje vychování mi ale nedovolilo nic víc, než na to jen myslet. Naštěstí jsme už dávno venku z lesa, takže o Amazonky strach mít nemusíme. Jenže teď musíme dávat pozor na všechny ostatní. Bohudík ale máme výhodu oproti ostatním. Díky naší stejné barvě pleti můžeme říkat, že jsme sourozenci. I tak je na nás pohlíženo s opovržením. Nyní holt už jsou běloši menšina. Dokonce král téhle země je míšenec černocha a asiata. Je to ale jistá výhoda, nikdo se o nás moc nestará. Také můžeme lovit větší zvíře. Králíci jsou pro nás malí a kůže z kolouška nebo jiného zvířete se zpracovává snadněji, než z nějakého malého ušáka. Nyní jdeme po polní cestě mezi polem máku a kukuřice. Protože je horko, tak nám ty výpary z máku lezou na mozek ještě víc, než normálně. Doufám, že nás tu teď nikdo nepřepadne. Neměli bychom žádnou šanci. Na Markétu to očividně působí víc, než na mě. Takže teď jde asi metr přede mnou, motá se ze strany na stranu a nepatrně si pobroukává.
Jdeme takhle asi čtvrt hodiny, když tu Markéta jde k zemi. Sedí na zaprášené cestě plné kamínků a sotva kouká. Ten mák jí oddělal. Skláním se a s velkou námahou jí zvedám a beru jí do náručí. Musím říct, že i když je o hlavu menší než já a štíhlá, tak je docela těžká. Sotva jsem jí zvedl, hned se mi zatočila hlava a málem jsem na té zemi byl taky. Zahnul jsem tedy do kukuřice a teď si to klestím s Markétou v náručí mezi stonky kukuřice. Každou chvíli to Markéta dostane kukuřicí po hlavě a s nevrlým zabručením se mě chytá kolem krku a tiskne se ke mně. Už dlouho jsem neměl dívku přitisknutou tak blízko. Cítím tu horkost, její dech i tep. Najednou zjišťuju, že už nejdu. Sedím na zemi mezi kukuřicemi a spící Markétu mám v klíně. Nemám sil už pokračovat dál, proto jí pokládám na zem a sám si lehám vedle ní. To jsou mi narozeniny. Usínám sjetej v kukuřičným poli vedle holky, která je na tom s vědomím stejně.
Je k večeru, když se probouzím. Markéta nikde. Zvedám se a jde mi to ztuha. Snažím se rozhlédnout, ale nemám šanci mezi tou kukuřicí něco vidět. Sedám si a ještě chvilku odpočívám. Během deseti minut je tu Markéta s plnou náručí kukuřic a směje se. „Byla jsem hledat cestu a narazila jsem na tyhle krásné kukuřice,“ chlubí se a pokládá kukuřice na zem. Nechápavě na ní koukám. Proč trhala kukuřice někde na kraji pole, když tady je jich tolik? Bude mi trvat asi pěkně dlouho, než jí pochopím. Vstávám a sbírám si věci. Ona mezi tím nastrkala kukuřice do vaku, který udělala z kůže, kterou vzala někde ve vesnici. Ta holka se mi asi opravdu bude k něčemu hodit.
Vycházíme z kukuřice a já se rozhlížím. Tady jsem nikdy nebyl. Ostatně jako nikde před tím. Přibližně za půl hodiny zapadne Slunce a v takový čas je nejlepší si najít pořádný úkryt, nebo jít i přes noc. Volíme chůzi. Spali jsme celé odpoledne, takže unavení nejsme. Zajímavé, jak rychle se nechávám ovlivnit dívkou. Před čtyřmi dny bych jí nejspíš zabil a teď bych zabíjel kvůli ní. Ona se očividně taky změnila. Už to není ta divoká Amazonka, kterou jsem odříznul od stromu. Nyní je to dívka, která si užívá své dospívání a učí se ode mě, jako od svého otce.
Kolem jedenácté v noci, když sedíme u ohně pod stromem na jednom kopci, se mě Markéta bez jakéhokoliv varování ptá: „Filipe, kam to vlastně jdeme?“ To mě dostalo. Nikdy jsem nad žádným cílem nepřemýšlel. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, kam bych chtěl dojít. Prostě se jen toulám krajem a přežívám. „Možná by nebylo na škodu po něčem toužit,“ pokračuje po chvíli. Nejspíš vytušila, že mě tou otázkou vykolejila. Najednou si uvědomuji, že má možná pravdu. Vždyť nemám nic, za co bych chtěl bojovat, čeho bych chtěl dosáhnout. Neskutečné! Celý svůj život žijete spokojeně. Pak do něj vstoupí ženská a vy najednou zjistíte, že to co vám dřív stačilo, je vám najednou málo. Když ani po několika minutách neodpovídám, vrátí se opět k zírání do ohně a šťourání se v něm klackem. Ta otázka mi naprosto znemožnila dělat něco užitečného. Když jsem utekl od spáleného domu a mrtvé rodiny, chtěl jsem svou rodinu pomstít. Když jsem pak po půl roce spolu s dalšími muži vyvraždil půlku kmene Amazonek, které v té oblasti byly, věděl jsem, že musím zmizet. Ale teď, po roce a půl zjišťuju, že já vlastně nemám co dělat. Celý můj život se teď odvíjí od toho, že se snažím nenarazit na někoho, kdo by mě poslal na věčnost a od toho, abych sehnal nějaké jídlo. Proč se vlastně schovávám? Jsem jeden z nejlepších bojovníků, jaké jsem kdy potkal. Ještě nikomu, kromě mého otce, se nepodařilo mě byť jen odzbrojit. Až na tuhle holku. Známe se čtyři dny a ona mě donutí jedinou otázkou přemýšlet nad svou budoucností.
Ráno jsem se vzbudil jako první. Sedám si a ukusuju ze své snídaně. Když tu jsem se přistihl, že si jí prohlížím. Její nádherné vlasy, které jsou tak úchvatné i po noci na zemi. Její svůdné rty a krásné, ohebné tělo. Její hrudník, který se pravidelně zvedá a vzápětí zase klesá. Ještě teď cítím ten dotek jejích ňader, když se na mě tiskla v tom kukuřičném poli. Vytrhávám se ze zamyšlení, až když se pohne. Nejspíš se jí ještě něco zdá. Převrací se na záda a probouzí se. Sedá si a protahuje se. Panebože, to se musí ještě tak vystavovat?! Ona mě snad zkouší. Otáčí se na mě a já ve snaze zakrýt své vzrušení žvýkám automaticky kukuřici a tvářím se při tom nezúčastněně. Vypadám jako vůl, který přežvykuje trávu. Markéta se kouká na náš jídelníček, a když zjišťuje, že si může vybrat mezi kukuřicí a druhou kukuřicí, s nechutí odstrkává vak s jídlem a zvedá se. S nepatrným: „Jdu na záchod,“ odchází. Tohle je moje chvíle. Když mizí pod kopcem, vymrštím se na nohy a už zpoza stromu sleduju, kam jde. Mizí ve vysoké trávě. Rychle se vyšvihnu výš do stromu a koukám. To je divné. Než si přidřepla, tak si zpod sukně něco stáhla. Ještě jsem neviděl Amazonku, která by nosila spodní prádlo. Spokojen s tím, že jsem konečně zjistil to, nad čím přemýšlím už pátý den, slézám ze stromu a uklízím zbytek kukuřice, protože už nemám hlad. Když se Markéta vrací, už likviduju ohniště. Balíme si věci a vyrážíme. Pod kopcem narážíme na několik bedel. Bereme jen čtyři, protože jen tolik dokážeme sníst hned. Kdybychom si je nechali až na večer k ohni, mohlo by se stát, že by toho k jídlu moc nezbylo.
Přichází poledne. Markéta trhá kopretinu a dává si jí do vlasů. Při tom si vesele vykračuje a směje se. Nutí mě to přemýšlet o té otázce, kterou mi položila včera večer. Pořád nevím, co bych jí odpověděl. To, že přichází poledne, mě ale trochu děsí. Jestli nenajdeme stín, tak v tomhle horku pomřeme. K naší smůle široko daleko nic není. Jen jeden dům, ve kterém nás ale neschovají. I když zkusit bychom to mohli. Upozorňuji Markétu a mířím k domu. Jsem tam během chvíle. Klepu na dveře. Chvíli se nic neděje a pak se dveře prudce otvírají. Stojí tam muž ve věku něco přes čtyřicet let. Pupek mám jako soudek piva a z jeho odéru je zřetelné, že na hygienu moc nedbá. „Co bys chtěl, chlapče,“ ptá se opovržlivě a snaží se při tom tvářit autoritativně.
„Omlouvám se, že ruším…“ ani to nestačím dopovědět.
„To teda rušíš,“ přerušuje mě a ukousává si z klobásy.
„Víte, blíží se poledne a chtěli bychom vás požádat, jestli byste nám neumožnil schovat se ve vaší kůlně,“ pokračuji stejným tónem a při tom kývám na dřevěné dveře vedoucí nejspíš do kůlny.
„My? Vás je tu víc?“ ptá se podezíravě ten všivák a vykoukne ven z domu, „no vida,“ říká, když uvidí Markétu, a oplzle se při tom zatváří, „ta děvenka se ochladí u mě v postýlce, ty se ochlaď pod tamtou jabloní,“ pokračuje a ukazuje na starou, uschlou jabloň uprostřed dvora. Ohlížím se po Markétě. „Pane, je to moje sestra,“ namítám a snažím se tvářit všedně.
„Pořád lepší, než kdyby to byla tvoje žena, ne?“ odpovídá mi vypočítavě to prase a usměje se. Ještě jednou se koukám po Markétě a pak se na něj vrhám. Instinktivně mi pravá ruka sjela k dýce a nyní ji má ten chlap na krku. „Jí se ani nedotkneš, nebo ti vyříznu tu klobásu, kterou jsi právě spolykal,“ vyhrožuju mu a musím při tom čuchat ten jeho zápach. „Zřejmě jsi to nepochopil. To nebyl návrh,“ odpovídá on a v tu chvíli cítím na břiše jakýsi chlad. Koukám se dolů. Ten hajzl jeden. Na světě je už jen málo zbraní z minulé doby a zrovna on musí mít jednu z nich. Je to brokovnice. Je sice stará a dost možná i nepoužitelná, ale riskovat to? Když nereaguju, muž obrací pušku proti Markétě. Zřejmě si myslí, že jsem ochoten položit svůj život namísto ní. Tohle je přesně ten typ člověka, kvůli kterému jsme tam, kde jsme. Neustále nenažraný prase, které by bylo nejradši, kdyby žena za něj dělala všechnu práci a ještě ho při tom uspokojovala. Když se rozhoduju, jestli to přece jen nemám s tou dýkou risknout, cítím na rameni ruku. Je to Markéta. Kyne mi, abych ho nechal. Udiveně se na ni dívám, ale ustupuji. Proč mi to tak vadí? Vždyť je to v podstatě jen někdo, kdo se na mě přilepil. I tak mi ale vře krev a nejradši bych něco rozmlátil. Markéta však pokojně vchází do dveří. Muž se perverzně olízne a plácne ji po zadku. Pak zavře dveře a já zůstávám na dvoře. Všechno je špatně. Dřív bych toho hnusáka oddělal hned na místě. Teď tady chcípám vztekem a horkem jen kvůli tomu, že je to atraktivní mladá běloška. Usedám na studnu a snažím se uklidnit. Najednou uslyším nějaký zvuk z té kůlny. Co to je? V tý tmě tam přece nic žít nemůže. Zvedám se a opatrně prohlížejíc si ty dveře mířím ke kůlně. Sahám po závoře a otevírám. Do kůlny vpadne světlo a já proti sobě vidím něco neuvěřitelného. Chvíli tam tak stojím jako socha a pak se ve vzteku otáčím ke dveřím, ve kterých zmizel ten prasák i s Markétou. Rozeběhnu se, vyrážím dveře a snažím se najít ložnici. Našel jsem ji, vbíhám dovnitř a s úžasem zůstávám stát na prahu pokoje. Chlap jako hora leží mrtvej na posteli a nad ním stojí Markéta, která si obléká pravý rukáv šatů. Úplně jsem zapomněl, čeho jsou Amazonky schopné. Usměju se a oddychnu si. Ona se také usměje a slézá z postele. Míří ke mně a říká: „Možná bys mi mohl také začít věřit.“ Má pravdu. Dovolil jsem jí jít se mnou, protože jsem věděl, že mi bude prospěšná. Měl bych se konečně přestat chovat jako opatrovník a nechat jí taky odvádět její práci. Vycházíme ven a já mířím ke kůlně. Je tam malá holčička. Může jí být tak pět, nanejvýš šest. Má potrhané a špinavé šaty. Bojí se mě a schovává se. Přistupuje tedy Markéta a bere jí do náručí. „Už ti neublíží,“ chlácholí jí a sedá si s ní do stínu. Já se přiblížit nemůžu. Kvůli lidem jako byl ten chlap, uznávám to, co Amazonky dělají. Jenže i tak je pořád nenávidím. Co teď ale s ní? Nemůžeme jí tahat s sebou. Mohla by snadno přijít k úhoně a jen by nás zdržovala. Nechat jí tu taky nemůžeme. Nic mě nenapadá. Zvedám se a mířím do kuchyně. Beru všechno, co se nám bude hodit, kromě vajec, ty bych rozmačkal. Když mám plný batoh jídla, plním ještě váčky s kořením.
Jsme tu ještě hodinu a půl. Pak vyrážíme se zásobami skoro na dva týdny a s malou černošskou míšenkou. Ta se ani náhodou nehodlá od Markéty hnout. Je na ní přilepená jako klíště. Pokaždé, když promluvím, ta malá začne natahovat. Díky tomu jdeme skoro celou dobu zticha. Slunce už tolik nepálí a začíná foukat mírný vítr, který chladí. Když už holčička vybrečela snad úplně všechny svoje zásoby, začala si s Markétou povídat, ale tak, abych nic neslyšel. Nesnažil jsem se ani zjistit, o čem si povídají. Chápal jsem to.
„Říká, že tu prý nedaleko zná jednu rodinu. Možná by bylo lepší, kdyby zůstala u nich,“ říká mi Markéta, když ta malá spí.
„Víš, jakým to je směrem?“ ptám se souhlasně. Ta jen pokyvuje a mění směr. Po necelé půl hodině vidíme statek a několik dalších domů. „Říkala něco o tom, že by to mělo být na tom statku,“ upřesňuje Markéta a míří ke statku. Během deseti minut stojíme před vraty toho statku a klepu na dveře. Je slyšet vrznutí a pak kroky. Jde nám otevřít nějaká žena. Je oblečená jako hospodářka a tváří se velice mile. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že je to běloška. Skoro omdlela, když uviděla tu malou holčičku. „Kde jste jí našli?“ ptá se šťastně, když si bere tu malou od Markéty. Vysvětlujeme jí, co se stalo a ona nás zve dovnitř, aby nás mohla pohostit. Markéta by ráda přijala, ale já odmítám a s poděkováním se otáčím a odcházím. Markéta s rozpaky udělala to samé a přidala se ke mně. „Proč jsme tam nezůstali?“ ptá se nechápavě.
„Začínáš ztrácet svou obezřetnost. Nemůžeme tam zůstat. Nakrmili by nás, uložili by nás a v tom nejlepším případě by tu zítra byli vojáci se ptát, co se stalo. Myslíš, že by nám věřili? Jsme ozbrojení a jsme tuláci. Nemůžeme si dovolit riskovat,“ vysvětluju jí, když míjíme zahradu statku.
„Vždyť jsme tu malou holčičku zachránili. Třeba by se nám nic nestalo,“ namítá Markéta.
„Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Jen si vzpomeň, jak se k tobě zachovali, když jsi odmítla zabít toho malého chlapce. Tohle není pohádka, Markéto. Všechny lidské ctnosti jsou pryč. Teď se můžeš spoléhat jen sama na sebe,“ odpovídám jí a zrychluji. Už nic neříká a jen mě následuje.
Na večer jsme dorazili k polorozpadlému stavení se sadem. Markéta šla samozřejmě hned dovnitř. Nemohu udělat jediný krok. Ta zbořená střecha a rozbité okenice. Všechno mi to připomíná dům, ve kterém uhořela moje rodina. Znovu se mi před očima objevuje ta chvíle, kdy jsem se vrátil z lovu a viděl, jak od hořícího domu utíkají Amazonky. Slyším i ten jejich smích a praskání hořícího dřeva. Opět se mi do těla dostává ta zuřivost, kterou jsem pocítil tehdy. Slyším, jak na Mě Markéta zevnitř domu volá, abych šel za ní. Probírám se ze zamyšlení a jdu pomalu za ní. Nohama ušlapávám trávu a mezi tím se snažím co nejlépe si dům prohlédnout z venku. Stoupám na beton a cítím, jak botami drtím malé kamínky o beton. Procházím místnostmi a vybavuju si, jak to vypadalo u nás doma. Nacházím Markétu, jak stojí v pokoji s krbem. Nikde v domě nic není a přece je tu všechno. „Myslím, že to tu na přespání bude dobré,“ oznamuje mi Markéta, když se chlubí tím, co objevila. Kývu na znamení souhlasu a pokládám batoh na zem. Přecházím ke krbu a přesvědčuji se, jestli není komín zastavěný. Je to dobré, budeme tu moct topit. „Je to dobré místo,“ chválím Markétu a zvedám se, „jdu pro nějaké dřevo.“
V krbu praská hořící dřevo. Zamyšleně ukusuji klobásu, kterou jsem vzal u toho perverzního tlusťocha. Pořád nemůžu dostat z hlavy tu vzpomínku na tu noc, kdy jsem přišel o všechno. Koukám do ohně a ani se nehýbu. Markéta si toho všimla a prohlíží si mě. „Co se stalo?“ ptá se po chvíli.
„Nic,“ odpovídám ve snaze zakrýt své pocity.
„Poznám, když člověka něco trápí,“ naléhá ona.
„To ten dům. Připomněl mi to, proč jsem se stal tulákem,“ odpovídám trochu zamyšleně a beru si vak s vodou, abych se napil.
„Mrzí mě, co se stalo tvé rodině,“ nejspíš se mě snaží pochopit. Pochybuji, že to někdy dokáže. Markéta po večeři usíná. Já nemohu. Začíná se mi všechno vracet. Vzpomínky na dětství, otcovo učení, smrt rodiny a všechno to, co se od té doby stalo. Vstávám a jdu ven. Mířím do sadu a přitom si prohlížím ty stromy, které teď v noci připomínají strašidla z pohádek, které jsem kdysi slýchával. Za mnou něco zašustí. Tasím meč, prudce se otáčím a jsem připraven odrazit útok. Je to jen ježek. Dupe a funí a v trávě hledá něco k jídlu. Sedám do podřepu a prohlížím si ho. Můj periferní zrak po chvíli ale něco zachytí. Po levé straně, tedy odtud, odkud jsme přišli, se k nám blíží několik světel. Ihned se zvedám a rychle mířím do domu. Budím Markétu a v zápětí hasím oheň. Na její otázku, proč jí budím, odpovídám krátce: „Musíme zmizet.“ Beru si věci a mizím do sadu. Markéta je mi v patách. Mizíme v čas. Světla jsou od domu už jen tři sta metrů. Probíháme sadem a schováváme se do křovin na jeho odlehlém konci. Markéta by hned chtěla běžet dál. Držím jí pevně u země a špitám: „Teď ještě ne. Mohli by nás vidět.“ Už jsou skoro u domu. Když se světlo odráží od stěn, zjišťuji, že je to skupinka čtyř mužů a dvou žen, které vypadají stejně bojovně, jako jejich společníci. Jakmile všichni mizí ve dveřích, pobízím Markétu a sám vybíhám ze křoví. Máme náskok asi jen půl minuty. Naší jedinou možností je les, který je odtud asi tři minuty běhu. Nedlouho po nás vybíhají i dva muži a jedna žena. Oslepení světlem ještě několik málo vteřin stojí, aby zjistili, kudy utíkáme. Nakonec se za námi rozbíhají a nutí nás tím do ještě rychlejšího běhu. „Proč s nimi nebojujeme?“ ptá se rychle Markéta při běhu. „Nezabíjím, pokud to není nutné,“ odpovídám, stručně a běžím dál.
„Víš stejně jako já, že to není pravda,“ oponuje Markéta a bohužel má pravdu. Jenže mně se teď bojovat nechce. Konečně je tu les. Zabíháme do něj a běžíme ještě nějakou chvíli dál.