Princezna podsvětí - část II.

Při rozbřesku je vždy nejchladněji.
Jinne stála na starám kamenném mostě, který vedl ke Zlaté promenádě. Od úst jí stoupala pára. Tiše pozorovala plynoucí Thyrn. Odlesky rudého vycházejícího slunce tančily po hladině v nekonečných spirálách. Ráno byla řeka vždy o něco průzračnější, čistší.
Nikde ani živáčka.
Včera se tu setkala s Kristiánem. Dlouho spolu rozprávěli o řece. Proč se ten radostný potůček na severu neobrátí a neteče jinam? Proč trpí v tomhle zkaženém městě? Měla by odtud utéci i ona. Až doteď ji tu něco drželo, ale dnes byla volná. Kristián je ve vězení a podle toho, co se dočetla na vývěsní tabuli před Vládním sídlem, ho pozítří pověsí.
„Bože!“ povzdychla si Jinne. Řeka ji hypnotizovala. Měla sto chutí do ní skočit. Nechávat se unést a necítit bolest. Žít jí najednou připadalo nesmyslné.
Zaslechla kroky.
Blížil se k ní Max. Přestože byl rozespalý, usmíval se. Stáli vedle sebe a pozorovali Thyrn. Jinne potřebovala ulevit své přemýšlivé duši.
„Když mi bylo tolik, co tobě, usadila jsem se právě v tomhle městě. Narodila jsem se tu, ale nikdy jsem neměla tu možnost být se svojí rodinou. Moje matka mě prostě odhodila. Tehdy se mě ujal Leo. Byl to světaznalý pašerák ze severu. Vychoval mě a já s ním putovala po Šedé cestě s ostatními pašeráky, prošli jsme celý sever při hledání jednoho malého zlodějíčka a došli až na Brahnwenské hory. Byl to kus světa. Tam se naše cesty rozdělily.
Leo… tak mu říkali pašeráci. Tady ho nazývali Leodegarem Hnědým a seveřané ho pojmenovali Poutník.
Víš… když se na někoho moc upneš, je loučení o to horší. Leo tehdy zůstal za Brahnwenskými horami. Oženil se a otevřel hospodu. Začal žít spořádaně. Páni. Tehdy jsem tomu nemohla uvěřit, že je tomu všemu konec!
S různými skupinami hraničářů, kupců a pašeráků jsem se dostala zpátky až sem. A když už… když už jsem se konečně chtěla vymanit z podsvětí a začít normální život, tak se objeví Nová armáda! Člověku se hroutí sen o životě před očima a před sebou má pouze své prázdné ruce…“
Po mostě se blížily pravidelné kroky několika osob.
Jinne trpitelsky zavřela oči a potom uslyšela ten zlověstný hlas.
„To je ona! Jste zatčeni! Chopte se jich, obou!“ Nová armáda. Stáli tu kolem nich se svými směšnými oranžovými uniformami. Nakroucenými kníry. Provazy, kterými hrubě svazovali oběma ruce.
„Toho kluka pusťte!“ řekla Jinne klidně. Už jí to bylo jedno, nebránila se. Zato Max sebou házel ve snaze nedát vojákům šanci ho spoutat.
„Sklapni!“ okřikl ji velitel skupiny.
„Není mu patnáct, pusťte ho!“ přikázala znovu Jinne, ale marně. O tom prý rozhodují jiní… Jak směšné. Odváděli je na druhou stranu mostu a ještě tichými ulicemi kolem všech těch honosných paláců přepychových domů až k Vládnímu sídlu, poblíž kterého stála stará cihlová budova vězení. Místo, kterému se počestní občané města zdaleka vyhýbali.

Pokoje ve věži čarodějů byly malé stinné místnosti. Tento pokoj měl jediné malé okénko, které pouštělo do místnosti, vytapetované světle zelenými tapetami poseté stříbrnými magickými znaky, zlatou zář poledního slunce. Panovalo tu vlídné ticho. Kromě malého pracovního stolku ze světlého dřeva a tvrdé postele v rohu bylo jediným luxusem malé sytě žluté křesílko. Zbytek místnosti byt přesycen tlustými knihami, popsanými pergameny a spoustou svazků s magickými znaky. Na hřebících od stropu visely svazečky sušících se bylinek, jejichž vůně plnila celý pokojík.
Teď byl pokoj prázdný.
Jakmile se jeho majitelka dozvěděla o zatčení Jinne, vyběhla z věže čarodějů a ráznými kroky mířila k Vládnímu sídlu. Lidé jí uhýbali z cesty. Měli z čarodějů strach. A za to všechno mohl Rayner. Proslýchalo se, že chce kouzla zakázat.

Nevrlý tlustý chlapík odváděl Jinne i Maxe do jejich cely. Temnou úzkou chodbou, po jejíchž stranách byly promřížované cely. Maxmilian se úzkostlivě díval na vězně. Tak takto chutná svoboda. Je cítit špínou, potem, krví a slzami.
„Tak dělejte, dovnitř!“ zavrčel dozorce a popostrčil Maxe do cely za Jinne. Spolu s nimi tu bylo vězněno dalších pět lidí. Nebylo tu žádné osvětlení, přesto rozeznal pět obrysů ležících na hrstce slámy na zemi. Jeden člověk se s trhnutím probudil. Byl to muž, starší s neupravenými zrzavými vlasy.
„Ale ne, podívejme, to jsou k nám hosti! Za co vás zavřeli?“ zeptal se ochraptěle bez velkého zájmu.
Jinne si prohlížela tu špinavou tvář ve stínu. Ten hlas už slyšela. Odkud?
„No… nás za pašování…“ dodal muž.
Pašování? No jistě! „Mario?“ otázala se tiše.
„Jinne?!“ hlesl jiný muž, který se právě probudil. Ten hlas Jinne bezpečně poznala. Bezmyšlenkovitě se vrhla do tmy za hlasem. Kristián! Křečovitě ho objala a nevnímala poznámky ostatních.

„Okamžitě mě za ní pusťte!“
„Ale no tak, krasotinko, přece se nebudete paktovat s takovou…“
„Pusťte!“
Poslední výkřik donutil Jinne zpozornět. Přisedla k mříži a zírala na potemnělou chodbu. Blížily se kroky. Rázné, pravidelné. Znala je, byly nezaměnitelné.
Přiklekla k ní dívka v dlouhé fialové róbě čarodějů ozdobené starodávnými symboly. Na čelence jí stříbřitě zářil magický znak neporušenosti. Své oči plné výčitek upřela na Jinne.
„Takže z tebe už je velevážená čarodějka…“ ušklíbla se pašeračka a pohodlně se opřela o studenou celu svého vězení. Drze se na druhou dívku usmívala. Šum hlasů v cele za sebou nevnímala.
„Jinne!“ okřikla ji rozhořčeně čarodějka. „U všech všudy, copak jsi se pomátla? Ukazovat se ve městě, když po tobě pátrají?“ všimla si Jinnina nepatrného škubnutí hlavou. Proto dodala: „Rayner na tvou hlavu vypsal tučnou odměnu. Na tu malou nedostižnou pašeračku ze severu. Bude štěstím bez sebe, až tě uvidí houpat se na náměstí. Jako trofej! Má tě za elitu podsvětí. Když zničí tebe, myslí si, že likvidace ostatních bude hračka. A ty… ty se tu vystavuješ a pácháš sebevraždu!“ prskala rozhořčeně čarodějka.
„To je ale naivka, Luno,“ ušklíbla se spokojeně Jinne. Znala se s čarodějkou od té doby, co se vrátila do města. Bylo to to nejnepochopitelnější přátelství, ale bylo.
„Copak jsem ti neříkala, že si zahráváš s ohněm, Jinne?“
Pašeračka se otupěle dívala před sebe. „Ušetři mě těch svých proslovů, Luno. Tohle nikam nepovede. Odsoudili mě a já jsem s tím naprosto smířená. Můj život nestál za nic, tak ať si skončí. Aspoň o jeden problém míň…“ odmlčela se.
„Luno?“ hlesla tiše Jinne. Byla tu jedna věc, která by ji nenechala klidnou. „Jestli mi chceš pomoci, tak odtud dostaň Maxmiliana. Zatkli ho spolu se mnou, ale on s tím vším nemá nic společného. Je mu teprve čtrnáct, nemůžou ho odsoudit. Dostaň ho odtud!“
Dívky se na sebe tiše dívaly. Obě věděly, že je tohle loučení. Že je konec těm bezstarostným dnům, které trávily u řeky…
„Jak?“ zeptala se čarodějka a stěží přemáhala slzy. Tahle otrhaná holka byla její jedinou kamarádkou. Jedinou osobou, které mohla bezvýhradně věřit. A teď ji ztrácí. Přetrhávají a pošlapávají pouta jejich přátelství…
„Zaruč se za něj. Jedno jak. Něco si vymysli. Že je to tvůj učeň, bratranec, sluha… já nevím, ale dostaň ho pryč, prosím!“
Poslední pokus tonoucího o záchranu… o záchranu někoho jiného. Proč musí druzí ničit všechno krásné? Vyrvat přítele a zabít ho přímo před vašima očima. A Jinne už věděla, že dohrála. Přesto se nevzdala pokusů zachránit toho chlapce.
Obláčky páry jim stoupaly od úst. V podzemí bylo chladno.
„Tak už běž, Luno.“
Čtyři pašeráci zase spali. Maxmilian se choulil v koutě a chvěl se strachy. Kristián upíral oči na Jinne. Ta se otočila a usmála se na něj.