Princezna v hadrech

Byl červencový večer, teplá noc, a na lavičce v parku seděla krásná dívka v roztrhaných šatech. Vzhlédla ke mně, když jsem šla okolo ní, a zašeptala: "Je mi zima. Je mi mezi vámi zima. Co si mám počít?"
"Kdo jsi?" zeptala jsem se s účastí a sedla si vedle ní.
"Jsem Láska," odpověděla dívka. "Ploužím se mezi lidmi jako žebračka. Vyhánějí mne ze svých příbytků a srdcí. Kdysi jsem bývala bohyní a paní všeho tvorstva. Teď jsem jen zchudlá princezna v rozedraných šatech. A mám i silného protivníka, stále je mi v patách. Lidé se kvůli němu zabíjejí častěji než dříve kvůli mně."
"Myslíš peníze," řekla jsem. "Ale ony mohou sloužit i dobrým všem, užívá-li jich člověk moudře. A ty se i jinak mýlíš. Jsi stále krásná, jsi dosud bohyní a královnou světa."
"Nelži mi," pravila vyčítavě."Svět je špatný a lidé se zřejmě zbláznili. Rodiče týrají a zabíjejí děti, děti zabíjejí sourozence nebo rodiče, na ženách je pácháno násilí, manželství již není posvátné, pravá pomoc bližnímu či osamělému je vzácná. Dobré slovo a úsměv se mění v nadávku a škleb. Dokonce i váš bůh je čím dál tím osamělejší a cit a věrnost milenců často nepřežijí první slovní bouřku."
"Máš pravdu, dějí se zlé věci, avšak ne všude a vždy," odpověděla jsem ve snaze obhájit svůj rod. "Lidé nejsou pouze špatní, bezcitní a povrchní. Jsou - nu, moderní. Měla bys se pokusit je pochopit a přiblížit se jim."
"A co ty? Ty jsi také - moderní?" zeptala se Láska s posmutnělou ironií.
"Jsem a nejsem," snažila jsem se vykroutit.
"Nevytáčej se, čtu tvé myšlenky. Ani pro tebe není tento svět ideálním domovem. Nemáš o něm iluze. Dávno jsi odhodila růžové brýle mládí. Zažila jsi lidskou zlobu, nízkost a lhostejnost."
"Povznesla jsem se nad ně, neboť i ty jsi byla u mne na návštěvě. Teď o tom všem píši básně, povídky a pohádky."
"Myslíš, že tím svět proměníš?"
"Ne, stačí mi, že jsem se dnes znovu setkala s tebou. Zůstaň ještě chvíli."
"Ale já už jdu. Je mi zima. Nesvítí měsíc, který mne hřeje. Je to můj přítel, něžný a věrný. Vracím se domů, do snů básníků, do starých písní, eposů a legend."
"Stůj!" zvolala jsem. "Mnoho dobrého nás opouští - čest, přátelství, poctivost, slitování, krása i radost. Odejdeš-li i ty, život ztratí smysl."
"Život má smysl sám o sobě. I beze mne. Je obručí ze sebe se roztáčející, je spirálou objímající vesmír, je šroubovicí DNA. Je to jediné skutečné perpetuum mobile."
"Ty jsi jeho hybnou silou, nic jiného."
"Až se přetočí váš a můj hvězdný kruh, až do sebe zapadnou jako slunce a měsíc při zatmění, vrátím se v plné slávě na Zemi."
"Přijdeš podruhé na svět jako Ježíš?"
"Jako on, i jako Afrodita, Venuše, Ištar. Vrátí se všichni bohové lásky a zatančí svůj nejkrásnější společný tanec."
"Kdy to bude?"
"Za krátký nebo za dlouhý čas. Nevím. Čas má čas, jak se říká. Ale zanechám lidem něco k útěše. Touhu po mně, hledání mé podstaty, hledání sebe samých. Každou myšlenkou, již mi věnují, přiblíží se o skok doba mého návratu. A nyní buď zdráva."
"Nerozmyslíš si to?", otázala jsem se naléhavě a téměř zoufale. Dívka mi nestačila dát odpověď. Kdesi v blízké postranní ulici práskl výstřel. Vyskočila jsem. Za několik vteřin zaječela policejní siréna. Jako člověk ve velké bolestí Když jsem se otočila zpět, dívka už na lavičce neseděla.
Kde jsi, Lásko?
Snad se jen někam polekaně schovala. Není možné, aby zmizela úplně. Hledejme ji. V sobě i všude kolem nás. Jistě se pak vrátí. A bude na Zemi její království po všechny časy.