NKK: Ve jménu Tery (IV.)

 Stejně jako posledních pár dní vstávala časně ráno. Návštěva koupelny, výběr oblečení, pak snídaně. Bylo úterý, ale nechystala se do školy, jako všichni ostatní středoškolští studenti. Na ni čekalo něco jiného.

 Vzala do rukou tác s další porcí snídaně, kterou připravila, a vydala se po schodech na střešní terasu. Když otevřela dveře, uvítala ji teď už známá scéna osvětlená mdlými paprsky ranního slunce.

 Thanatos si oblíbil místo u okrajové zídky hned naproti dveřím vedoucím na terasu. Každé ráno tam vysedával oblečený přesně tak jako v den, kdy se poznali, a vyřezával něco ze dřeva. Musela uznat, že je na kluka docela šikovný, ale ten nepořádek ji přiváděl k šílenství. Metlu, kterou každé ráno uklízela dřevěné odřezky, si už radši nechávala u dveří společně s lopatkou a kbelíkem, kam piliny uklízela.

 „Tak copak to bude tentokrát,“ nakoukla mu s úsměvem přes rameno. Stejně jako kterýkoliv den předtím se však jejím posmíváním nenechal znervóznět.

 „Neměl bych se na tohle ptát spíš já?“ odpověděl otázkou s pochybovačným pohledem směrem k tácu v jejích rukou. A přesně tady začínala každodenní přestřelka.

 „Pche! Kolik kluků by dalo cokoliv za to, aby jim holka jako já připravila snídani,“ pronesla s teatrálně povýšeným výrazem a mírně zvednutým nosem.

 „Tak moc?“ usmál se Thanatos a konečně odložil svou práci bokem, „Nevěděl jsem, že existuje tolik hladových nezadaných zoufalců.“ Tentokrát Kit několikrát naprázdno otevřela ústa, než dokázala znovu nalézt svou rovnováhu k plnohodnotné odpovědi.

 „Ale ty přece zoufalec nejsi,“ frkla rozladěně, „takže tohle jídlo prostě odnesu zpátky, protože očividně nemáš hlad.“ Otočila se k odchodu. Většina jejich slovních potyček končívala jeho vítězstvím, takže už si zvykla jak na prohru, tak na jeho poznámky. Stejně jako on na fakt, že je opravdu schopná jídlo odnést a nechat ho do oběda o hladu.

 Rychle vstal a jemně jí tác přebral z rukou dříve, než stihla dojít ke dveřím.

 „Zabavuje se ve jménu Tery,“ zasmál se a položil si jídlo na zídku vedle svého oblíbeného stanoviště. Když si k němu Kit přisedala, právě začínal okusovat první z několika kousků třešňového koláče, který mu ten den připravila.

 „Když už používáš výrazy, které neznám, mohl bys je alespoň dodatečně vysvětlit,“ poznamenala s až příliš očividným zájmem.

 „Co myslíš?“

 „Právě jsi řekl „ve jménu Tery“,“ připomněla mu, „můžeš začít tímhle.“

 „Opravdu jsem to řekl,“ podivil se mladík.

 „Jo. A teď už to nezamluvíš,“ pohlédla mu neúprosně zpříma do očí, „takže to vysyp.“

 „Když to musí být,“ vzdychl si Thanatos, dojedl koláč a zavrtěl se, jak si hledal co nejpohodlnější pozici k sezení. Ještě chvíli mlčel a Kit pomalu začínala být nervózní.

 „Tak?“

 „No...už jsem ti myslím říkal, že ta naše křídla, nejsou zase tak zvláštní, jak se ti zdá, že?“

 Jen kývla a on pokračoval.

 „Žiju relativně nedaleko odsud v malém městečku jménem Arasta, ale většina z našich mu říká Vraní hnízdo. To proto, že velká část jeho obyvatel má černá křídla, stejně jako já.“

 Na chvíli přerušil vyprávění, aby se napil vody, kterou mu donesla se snídaní, a taky vyčkával jakoukoliv Kitinu reakci

 „Technická poznámka,“ ozvala se po pár sekundách přemýšlení, „když říkáš našich, myslíš tím...“

 „Všechny ostatní, kteří žijí jako má vesnice a ví o našem světě.“

 „Takže všichni, kdo jsou součástí „vašeho světa“ mají křídla?“    

 „Až na pár výjimek se to tak dá říct.“

 „Takže...kolik vás tak je?“

 „Pokud počítám celosvětovou populaci,“ zamyslel se s pohledem soustředěně upřeným kamsi před sebe, „tak asi kolem čtrnácti milionů lidí.“

 „To není zrovna málo,“ poznamenala dívka. Netvářila se příliš překvapeně, ale ve skutečnosti se jí okamžitě začaly honit hlavou všechny ty myšlenky a úvahy. Jak a kde ti lidé žijí? A proč vlastně mají křídla, k čemu? Do čeho se to ve skutečnosti namočila? Tohle ji ale asi mělo napadnout dříve...

 „Ani málo ani moc, ale zatím jsme nikdy neměli problém koexistovat s ostatními lidmi,“ pokrčil Thanatos rameny a ukousnul si z předposledního kusu koláče, „ignorujeme se navzájem. To je nejjednodušší strategie.“

 „Takže o vás někdo ví?“

 „Právě, že ne,“ usmál se rozpustile, „proto je pro lidi tak lehké nás ignorovat!“

 „Dobře,“ přitáhla si kolena k bradě a zadívala se do prázdna, „dej mi chvilinku, abych to mohla vstřebat.“ Přesto, že měl plnou pusu, se poťouchle usmál a šťouchnul ji rukou do ramene.

 „Aby bylo jasno,“ začala pomalu stále s tím prázdným výrazem, „ty mi tady tvrdíš, že po světě chodí jenom tak patnáct milionů okřídlených lidí a nikdo si jich nikdy nevšimnul.“

 „Čtrnáct.“

 „Co?“

 „Jenom čtrnáct milionů…“

 „Jo, to je jedno. Jak to děláte, že vás nikdy nikdo neviděl? To všem mažete paměť nebo co?“

 „Mažeme paměť, jak bychom to asi dělali?“

 „No třeba kouzlem, jako Harry Potter.“

 „Kdo?“ podíval se na ni zmateně.

 „Ale to nic,“ zatřepala hlavou, aby se zbavila představy Thanata v černém plášti a s pruhovanou kravatou, pak se konečně usmála. „Tak povídej, jak to děláte?“

 „No,“ začal pomalu, „vy o nás vlastně víte a nevíte.“

 „A to zase myslíš jak?“ pomalu začínala chápat, kam tím míří a vůbec se jí to nelíbilo.

 „No, asi už jsi někdy slyšela pojem anděl,“ usmál se omluvně.

 „Jako vážně?“

 „Už to tak bude,“ řekl mladík, „a víš, co je na tom nejvtipnější?“

 Na chvíli se umlčel, aby jí dal čas zavrtět hlavou.

 „Vy máte totiž pocit, že když má člověk křídla, je v podstatě všehoschopný. Bohové, občas si přeju, abyste všichni znali pravdu. Necítím se jako Superman a už vůbec ne, jako zlatá rybka!“

 „Takže Harryho neznáš, ale Supermana jo…“

 „Cože?“

 „Nic, nic.“

 Na chvíli se oba umlčeli, ale Kit neměla ticho zrovna v lásce.  Vstala, oprášila si kalhoty a jala se uklízet nejnovější odřezky dřeva.

 „Víš, Thanate,“ zastavila se na chvíli, „jedna věc mi pořád nedává smysl.“

 „Hmm?“

 „Pokud jsem se napila té vody a doslova mi narostly křídla, to jste tu vodu pili všichni? A co je vlastně zač?“

 „Aha,“ podíval se na ni překvapeně, „tímhle jsem měl asi začít a to už před pár dny, co?“

 „Asi jo,“ vrhla po něm pochybovačným pohledem.

 „Fajn, tak poslouchej…“

 

 Dřív, než vznikla tato planeta a tento vesmír, existovala energie. Můžeme jí říkat magie, protože tak lidé často nazývají věci, kterým nerozumí. Tato „magie“ je ve všem, co známe, ale na některých místech se koncentruje a takovým místům říkáme Prameny.

 

 „Jako ten v lese.“

 „Jo, jako ten v lese. A nepřerušuj,“ okřiknul ji.

 

 Říká se, že v dávných dobách, kdy ještě lidé uctívali přírodu jako svého boha, uctívali také Prameny tak posvátné, že nikdo nesměl užít jejich moci. Vždy se však najdou takoví, kteří poruší zákaz. Prameny byly rozesety po celé Zemi a z každého se napilo mnoho lidí.

 Těmto lidem pak narostla křídla, bylo jim dáno poznat Pravdu a stali se z nich první z těch, které lidská rasa nazývá anděly. Voda z Pramene jim však propůjčila obrovskou moc a ostatní lidé se jich začali bát. Opustili tedy svá obydlí, zničili chrámy a svatyně a našli si nová sídliště, zatímco andělé zůstali a pokračovali v pečování o zdroj své síly a poznání. My jsme jejich potomky.

 

 „Tak tohle,“ pronesla po lehké prodlevě Kit s pochybovačně zdviženým obočím, „vyznělo hodně blbě.“

 „Co? Proč?“ bránil se rozladěně Thanatos.

 „No,“ usmála se na něj smířlivě, „zní to tak trochu nadsazeně…ne, počkej, spíš bych použila výraz přehnaně. Ti andělé a všechno okolo.“

 „Nemůžu za to,“ naježil se, „takhle nás to učili!“

 „Fajn, příště použij vlastní slova,“ rozesmála se, „a teď pár technických dotazů.“

 „Ptej se,“ usmál se, „dneska už jsi ze mě vytáhla dost, něco navíc mě nezabije.“

 „Povídal jsi, že jste potomky těch, co se napili té vody, a taky, že měli nějakou moc a poznali pravdu. Co to ksakru všechno znamená?“

 „No, pravdou je, že vlastně nikdo neví, jak to všechno tehdy bylo. Prostě jsme se narodili takhle. S křídly. Jinak jsme jako úplně normální lidi, někteří mezi nimi dokonce žijí. O žádné ultimátní pravdě ani velké moci nic nevím.“

 „Počkat. Ty a ti další „vaši“,“ formulovala pomalu, „vy jste nikdy tu vodu nepili?“

 „Ne, nikdy. Nepamatuju si, že by se té vody vůbec kdy někdo napil.“

 „Takže asi nevíš, co to se mnou může udělat, že?“

 „To ne, ale nemyslím si, že bys byla jiná než my. Asi to jsou všechno staré bláboly.“

 „Tos‘ mě vážně uklidnil,“ utrousila otráveně.

 „Dobře,“ vydechnul nakonec, „ale teď už jdeme vážně cvičit.“

 „Jasně, jasně. Jenom ještě jedna věc, ano?“

 „No?“

 „Co je to ta Tera?“ zeptala se svatouškovsky.

 „Aha,“ vyhrknul, jako by si právě vzpomněl na něco hrozně zábavného, „tak takhle to všechno začalo!

 Tera je vlastně tohle všechno. Je to jméno území, řekněme státu, ve kterém žijeme. Víš, my máme trochu jiné územní rozdělení, než vy.“

 „Jo, a ještě něco?“

 „Co zas?“ zaúpěl už očividně otráveně.

 „Kdy mě vezmeš do toho vašeho Vraního doupěte?“

 „Je to Vraní hnízdo. A když to musíš vědět,“ ošil se, „musím se tam vrátit už zítra…“