Tazemě; Pani(c)ka

---PANI(C)KA

„Panebože! Vidíš to Rony!? To je šílený, my tu umřeme. Chcípnem tu zavření mezi železnými stěnami, ve stavu bez tíže a naše mrtvoly tu pak budou lítat až do konce Galaxie..“ tak toto je naprostý začátek Tentambylova šílenství. Myslím, že pokračoval ještě dobrou hodinku rozpravou o tom, jak nás to tu všechno zabije. Chvíli měl i nápad jít ihned za Snopem a udobřit se s ním, protože jak řekl „Nechci umřít s vědomím, že mě někdo takový, jako je náš Snopík, nesnáší..“ a spustil další přívalovou vlnu slz. Chvíli se mi zdálo, že tím jeho třesem ani nedokážu zaostřit na jeho oči. Chvíli mi taky připadalo že nemá dvě oči, nýbrž jich na obličeji vidím víc. A pak ještě Kusvola. Spokojeně se procházela po chodbě a po očku na mě pokukovala.

Doufám, že na Tazemi budou mít špičkového psychologa. Mám až moc živé představy.

V tuhle chvíli nelze popřít ani vyvrátit to, že právě přistáváme. Z kulatých okýnek šla vidět celá Tazemě- sem tam moderní dům, sem tam pořádný nepořádek, sem tam člověk a spousta zábavy a jak tak koukám- kvantum věcí naprosto k ničemu, jako je například rybník vedle krytého bazénu. Nebo krytý bazén vedle rybníka? Tak tadyhle náš život ještě nabere obrátky.

Když jsme se už opravdu přibližovali k Tazemi, zmizel někam Tentambyl a pak jsem zjistil, že se z okýnka na celou tu situaci dívám sám. Celou dobu jsem si myslel, že je tu Kara, ta slušná dívčina, se mnou. Nikdy bych do ní neřekla, že ona a Snop..

„Karo? Karafiat! Haló, Karo, kde seš? Už přistáváme!“ přispěchal jsem s těmito slovy ke dveřím ke Snopovi. Když jsem se hodně snažil, zaslechl jsem jen úryvky rozhovoru „Mám žalud…teď lížeš ty…a co kule?..“ Nevím, co si o tom mám myslet. Že hrají karty? Teď? Když přistáváme? Z nenadání se tu objevil Tenty. „Nechoď tam,“ řekl jsem polohlasem a pozdě. „Prooč?“ Zeptal se až stál mezi dveřmi. „Proto, ty hňupe,“ špitl jsem a díval se se skloněnou hlavou přes prsty u ruky, abych náhodou neviděl něco co vidět nemám.

Teď mě tak napadá, co je vlastně špatného na tom, zakrývat si oči, když dva…hrají…karty? Jsem naprosto neinteligentní ucho. Právě si připadám jako znovuzrozený a neposkvrněný magor.

„Karo, Snope, nevím, jestli jste si vy dva ráčili povšimnouti, ale jak se zdá, tak nejspíše přistáváme na, pro  nás vyhnanecké, zemi Tazemi,“ vyřkl toto krkolomné souvětí Tentambyl se založenýma rukama na prsou, stojíc v Snopově pokoji. „Tak tohohle jsem si popravdě opravdu nevšiml. Ale pokud je to tak,“ podíval se Snop z okénka „tak se tu mějte hezky. Doufám, že už se nikde nepotkáme!“ Vykřikl, nasadil si na záda batoh a otevřel kulaté okýnko v pokoji. Do pokoje vlétnul pořádný vichr s čerstvým vzduchem. „Zavři—to—okno!“ dusila se Kara. Snop jen zamával a s nějakým přístrojem na obličeji vyskočil z okna. Naše hromadná reakce zatřásla celou lodí- „NÉÉÉÉÉÉÉ!“

„On se zabil! On nás nesnáší a proto se zabil! Můžeme za to jenom my, jen my můžeme za Snopovu smrt!“ uchýlil se Tentambyl ke svým pohnutkám v mysli. „Jsem v šoku,“ promluvila Karafiat po zavření okýnka. „Jsem v naprostém šoku..“ zopakovala během chvíle ještě jednou. Já jsem ani mluvit nemohl. Nešlo to. V hlavě mi neustále dřepěla myšlenka na to, co se asi takovou dobu dělo za zavřenými dveřmi. Že by…ale ne, taková přece Kara není. Najednou se na mě navalila chvilka melancholické nálady. „Bojím se, co když nepřistaneme, ale zřítíme se na Tazemi, a všichni zemřeme, jediný Snop se výskokem z lodi zachránil..“ špitl jsem do ticha. Dobře, ticho tam nebylo, odevšad bylo slyšet pípání a tůtání a různé pokyny pro posádku. „Připoutejte se prosím, právě přistáváme. Opakuji, připoutejte se prosím, právě přistáváme!“ Zmocnila se nás panika- Kde máme TADY sehnat pásy a kam se máme k sakru připoutat?!

Autorka z blogu www.amart.blog.cz

Ilustrace na blogu www.hikakara.blogspot.com