5. díl

Další den.
Budila mě sestra. Brzy ráno do mě začala dloubat, já se probrala a musela se vzpamatovávat a údovem rozhlížet. Stejně jako ona. Krvavé skvrny na podlaze. Odvázané a zpřeřezané lano. Než se mě stačila na cokoli zeptat, Propia vykulila oči a zůstala se dívat na mě. Pohlédla jsem dolů. Zjistila jsem, že když ze mě spadla tlustá kožešina, která normálně byla pohozená u nářadí v rohu stáje, byla vidět moje košile, protkaná spletitou sítí červených vlákének, která jako pavučina směřovala stále do středu, kde se ale nespojila a tak tam zel jakýsi bílý kruh. Nadloktí a ramena jsem měla potom pořezaná několika ranami. Vzpomněla jsem si na všechny události dnešní noci a pohlédla sestře do očí. Vždycky jsme si říkaly všechno. Já teď ale jen zavrtěla hlavou a uvědomila si, že musím sklapnout údivem otevřenou pusu. Sestra mě objala.
„Neměla jsem...Leo...něměla jsem tě sem posílat, něměla jsem to dělat, promiň mi to.“
Uchopila jsem ji pevně za ruce a podívala se jí vážně do očí.
„Nemůžeš za to. A...nic se nestalo. Skoro nic. Všechno je v pořádku, někdo mi pomohl-“ dořekla jsem a ukázala na bílý kruh uprostřed pavučiny. Kdyby nepomohl...uprostřed pavučiny by bylo rudé moře a na podlaze by bylo mnohem víc krve. Nepomohl? Pomohl! Uvědomila jsem si, že onu vůni pořád cítím. Tušila jsem že je to ta, ze které se mi podlomila kolena nedávno, zabalila jsem se do deky a vyběhla ven. Vůně slábla.
„Děkuju!“ zakřičela jsem ke korunám stromů a ozvěna to nesla dál a dál. Ucítila jsem poslední záchvěv, jako pohlazení nebo vzduchem poslaný polibek na rozloučenou.
Sestra vyšla za mnou trošku nechápavě přimhouřila oči a pak jsem spolu zjistily, že dnešním překvapením ještě není konec. Kus opodál někdo ležel. Šly jsme dál, i když já už tušila co uvidíme. Znetvořené rozdrásané tělo v krvavé louži, u nějž byl zachován jen obličej, abych ho poznala. Odplivla jsem si.
„Ty zrůdo.“ Nic jiného jsem ze sebe nedostala a na sestřin tázavý pohled jsem jen dodala na vysvětlenou: „Od NĚJ mi někdo musel pomoci. Ne za to, co udělal, ale zaslouží si to za to, co udělat chtěl a téměř se mu to podařilo.“
Chytila mě kolem ramen a dovedla dovnitř, zatímco jsem se oblékala, oběma nám mozek pracoval na plné obrátky. Chtěla jsem si obléklout halenku, ale když jsem uviděla ty cáry, co z ní zbyly, oklepala jsem se. Propia řekla, ať počkám. Uklidila věci poházené po zemi, sbalila všechny moje a za ruku mě odvedla do našeho pokoje. Tam odněkud vytáhla malou lahvičku, lok jejího obsahu mě po prvním pocitu lávy v útrobách přímo úžasně uklidnil a já se připojila k sestře při probírání šatníku. Vybraly jsme něco, co nemohlo žádného z rodičů nijak udivit a zároveň jsme tím zakryly moje rány i podivně zabarvenou košili. Dokud pro nás nepřišla maminka, abychom šly pracovat, seděly jsme jen proti sobě a snažily se jedna druhé v očích najít nějaké vysvětlení nebo se navzájem uklidnit a hlavně si všechno uspořádat v hlavě. To se mně osobně nedařilo.


Den plynul v jakémsi zvláštním oparu zamyšlení, sestra byla trošku nervózní a měla neodbytné tendence mě neustále kontrolovat a ptát se, jestli je vše v pořádku. Já byla v klidu...svým způsobem. ON mě nějak uklidňoval, věděla jsem, že tam byl a byl by znova kdyby bylo třeba. Asi. Spíš jsem to tušila. Přitom mě zneklidňoval dojem, který po sobě vždy neznámý zanechal, a roztřeseně jsem si spojovala útržkovité vzpomínky z události ve stáji a z těch několika málo vteřin pohledu z očí do očí na trhu. Několikrát během dne jsem se neovladatelně rozplakala, respektive tekly mi slzy proudem a já nechápala proč. Propia mě poslala brzy spát – ne že bych mohla usnout. Ležela jsem, chvílemi mi tekly slzy a chvílemi jsem se třásla. Pak jsem ucítila zase tu vůni. Jako by mě obestřela temnota a klid, neznámá a tajemná vůně mě objala a já se poddala bezvědomí, které tak lehce odnímalo těžké myšlenky z mého čela. Usnula jsem a snila. Nevím, jestli to byl sen nebo co jiného, ale konečně mi bylo dopřáno spatřit to, co jsem tolik potřebovala vidět. Byl to jediný obraz. Les u nás za hospodou, před ním malá louka, vše se lesklo ve stříbřitém měsíčním světle a lístky stromů povlávaly v mírném vánku. Klid. Moje duše byla jako v bavlnce, nic jsem necítila, moje smysly byly zbystřené. Kousek ode mě stála ona osoba. Chlapec. Viděla jsem tu postavu z trhu, jeho oči. Cítila jsem vůni jeho duše a těla, klid a zároveň zneklidňující nejistotu. Konečně jsem mohla studovat každý detail jeho vzhledu. Polodlouhé rovné vlasy černé nebo snad velmi tmavě hnědé barvy spadající mu na ramena. Vzhledově příjemná tvář, jemné rysy a přitom jakoby lehce vystupující mužské rysy v obličeji chlapce. Mohlo mu být tak...17, 18? Svýma tmavýma hlubokýma očima se přímě díval do těch mých bez jakékoli změny výrazu nebo pohybu, jako by byl mramorovou sochou. Zaujala mě jeho nepřirozeně bledá kůže. Mě vždy všichni říkali, jak mám světlou pokožku, ale oproti němu jsem byla opálená jako jižané. Kontrastem k jeho bledosti mu kromě tmavých očí a vlasů byla rudá košile, u které měl jakoby neformálně rozepnutý horní knoflík. Spolu s jeho černými kalhotami vzbuzoval velmi...formální a oficiální dojem. Všimla jsem si jeho křečovitě v pěst zaťatých rukou, jinak ani nemrkl a jako by ani nedýchal. Zapisovala jsem si do paměti každičký detail, zkoumala jsem každou nit a každou drobnost z jeho tváře. Mlha všude kolem byla jako ve strašidelné pohádce a tak mě nepřekvapilo, že když jsem chtěla zkusit přijít kousek blíž, nohy mě vůbec neposlouchaly. On se ale pohnul a váhavým krokem popošel ke mně. Jako zvíře, které poprvé vidí člověka a opatrně se k tomu tvorovi blíží. Nějak na mě svou přítomností působil, čím mi byl blíž, tím více jsem vnímala jeho samotného a jeho podstatu a tím více jsem byla přesvědčená o tom, že to není jen sen.
Pak jako bych se ponořila do jeho očí nebo snad on do mých, najednou jsme byli oba jedno, já jím a on mnou a tak jsme kráčeli po cestě. Vzhůru, stále vzhůru. Podél písčité pěšiny se zjevovaly různé předměty a scény, já je poznávala a učila se je. Chlad se změnil v teplo. Tma se změnila v šero a šero ve světlo. Roztrhaná zvířata i lidé, kaluže krve. Zastavující se tlukot srdce. Živé zelenohnědé oko ztmavlo, ztemnělo, zmrtvělo. Cítila jsem jak mi narůstá tlak v hrudníku a někde uvnitř mě se něco chvěje. Cítila jsem bláznivou radost a závratné štěstí, moje srdce plesalo. Byla jsem na dně, zarývala nehty do země a chtěla jsem kříčet a nahlas plakat, ale místo toho jsem se tiše dusila, aby mě nikdo neslyšel. Na vteřinu jsem pocítila strašlivou agónii bolesti, všechny moje svaly byly napjaté a hrozně nahlas jsem křičela. Zpocená jsem se třásla v koutku místnosti a vzrůstala ve mně energie a touha. Touha po krvi. Odcizení a vzdálený pohled na to, co kdysi tvořilo můj domov a rodinu. Boj, bojovala jsem po jeho boku proti nim a za svůj ztracený život.
A na konci zase on...pohled a šibalský úsměv odhalující bělostně zuby...a opravdu nápadné špičáky.