6. díl

Začínala jsem se chovat divně, stranit se společnosti a přemýšlet někdo v koutku o samotě. Poblíž naší vesnice, v lese, na jednom osamělém palouku bylo velmi tajemné posvátné mýtické místo. Ten, kdo jej šel navštívit, musel překonat vlastní strach, neboť ono místo bylo nalezitelné jen v noci. Překvapivě většina lidí se k němu nikdy nedostala, protože při pohledu na tmavý les ztratili odvahu. Několik moudrých jedinců se ale nebálo stínů ani lesní zvěře a právě oni na to místo nosili novorozence – tehdy a tam byl každému vypáleno do kůže navždy znak jeho horoskopického znamení. Nešlo ale jen o to místo...pravý důvod a příčina jeho mýtičnosti a návštěvnosti nebyl prostor, lokace, ale duch. V každičkém kopečku hlíny, v každičkém stéble trávy, v květu každé rostliny, ve všech listech stromů a v každičké molekule vzduchu – tam všude se nacházela starobylá a mocná síla. Nehmotná odpověď na nevyřčené otázky. Ti, kteří se tam vypravili pro pomoc a na své cestě uspěli, přinášeli s posvátnou úctou v očích zprávy o tom, co se tam vlastně odehrává. Ona síla se mohla změnit v jakýsi mlhavý útvar – ve zvíře nebo člověka, podle toho, jak se cítila duše návštěvníka. Místu ani oné síle se nijak neříkalo, když už o tom člověk mluvil, šel Tam aby se poradil s Tím, nic víc nebylo potřeba přibližovat. A já se pevně rozhodla, že Tam půjdu, protože jsem moc dobře cítila, že je něco ve velkém nepořádku a že se děje něco podivného a špatného.
V příhodnou noc, kdy byli rodiče zaměstnáni prací v hospodě a sestra vypomáhala jedné kamarádce, jsem vyrazila na cestu. S pečlivě přichstaným pláštěm proti zimě a loučí proti tmě jsem se přes stáj vyplížila do soumraku. Když jsem dorazila na místo, kde začínaly růst první stromy, padla už na kraj černočerná tma. Odevzdaně jsem uhasila světlo, protože to poslední, co bych snad chtěla, by bylo zapálit celý les. Nerozhodně jsem přešlapovala na místě, ale cítila jsem že narůstající touha po vysvětlení mi pomůže rozhodnout se. První krok. Druhý. Třetí a čtvrtý. Naposledy jsem se ohlédla na proužky hvězdnaté oblohy prosvítající skrz košaté koruny stromů. Myslím, že jsem asi musela zatnout pěsti, a pomalu jsem se pustila hlouběji do lesa. Nikde nebyly vyšlapány žádné stezky, takže jsem se nechala vést pocity mezi houštinami. Ubírala jsem se dál a dál, až mi doba mé cesty začala připadat příliš dlouhá. Zrychlila jsem krok a přešla do lehkého klusu. Hlavou mi problesklo, že bych neměla panikařit a že bych měla jít v klidu dál, ale nejadnou mě přepadl tak neobvyklý strach, že jsem se nedovedla ovládnout. Věděla jsem, že bych měla být možná už dokonce na druhé straně lesa, tak jsem začala utíkat stále dál rovně. Listy mě šlehaly do tváří, malé jehličnany mi škrábaly lýtka a srdce mi prudce bušilo. Vtom jsem zakopla o kořen a začala jsem se kutálet do nějakého údolí. Uhodila jsem se do hlavy a zůstala ležet na divně měkké trávě a poslouchala šumění vody. Když jsem přišla k sobě a posadila se, čelist mi poklesla údivem. Uprostřed mýtiny poseté trsy květů a ohraničené vysokými stromy se rozléhalo velké jezero, napájené vodami potoka, který protékal těsně vedle mě. Šla jsem podél něj a prodírala se porosty oslnivě bílých kopretin. Zakrátko jsem došla na písčitý břeh, který omývaly drobné vlnky, a posadila jsem se tam.
Pak se kousek ode mě bez jediného zvuku objevil nějaký tvor, zahalený závojem stříbřité mlhy. Přicházel blíž a s ubývající vzdáleností mezi námi jsem poznalá krásného lva. Kráčel s hlavou majestátně vztyčenou, hustá hříva mu lemovala vznešenou tvář a v očích se mu zračila starobylá moudrost. Strachy jsem se nebyla schopná hnout. Asi metr ode mě se zastavil a bez mrknutí jsme si hleděli do očí. Pak promluvil. Mě obestřela sladká temnota, zavřela jsem oči a nechala se pohltit tím starodávným uklidňujícím hlasem. Jak mě jen mohlo napadnout, že by mi ulížil? Jeho hlas mi zněl v hlavě.
„Čekal jsem na tebe už dlouho. Vím o tobě všechno a vím všechno o všem co se děje. Jsou ale věci které ti říct nemůžu, na něco musíš přijít sama. Ale neboj se. Povedu tě, ukážu ti cestu a pomůžu ti. Napadlo tě už, co je ON zač?“ Rozechvělě jsem přikývla se vzpomínkou na příběh staré cikánky. „Ano, ano, ta cikánka,“ zamručel a pokračoval: „Nevyslovuj to, jen přijmi ten fakt... Víš, já a tady tohle všude kolem tu není zbytečně. Tvůj kraj je starý, plný míru a lásky a Svět ví, že je potřeba to chránit. Ale Zlo stojí proti Dobru a pokouší se to překazit. Dobro i Zlo má své prostředky, já jsem na straně Dobra. Ti, kteří přišli, jsou na straně Zla. Ale věci dobré mohou skrývat Zlo a prostředky Zla se mohou stát dobrými. Tentokrát bude klíčem láska.“ Přisedl si ke mně a musel zpozorovat zamyšlené vrásky na mém čele. „Bylo vyřčeno proroctví. Zní takto: ,Přijde doba, kdy všechno kolem potemní. Kdy si člověk nebude jist sám před sebou ani před svýmí přáteli, kdy záhady vystoupí ze skrytého stínu a děs prostoupí srdce všech. Tehdy bude položena oběť. Tehdy jedna dívka dobrovolně podstoupí kruté utrpení, které pro ni bude milosrdnou láskou a krutou zkázou a osvobodí mírumilovný kraj od utrpení.' A to se začíná dít teď. Zlo se začíná drát na povrch a už brzy propukne. A tehdy se rozhodne, jestli bude kraj zachráněn nebo propadne zhoubě. Láska je klíčem. Opatrnost je nutná. Věř jen sama sobě.“ Už jsem nedovedla mlčet: „Dobře, ano, ale co mám vlastně dělat? Jakou úlohu tam hraji já a jak mám tu úlohu splnit? A co se vlastně děje?“ Nerozezlila jsem ho? Navzdory strachu jsem otevřela oči. Díval se na mě moudrým a jakoby posmutnělým pohledem. „Neboj se. Nech plynout čas a poznej Zlo. Podlehni svým instinktům, udělej to, co považuješ za správné.“ Teď mi tedy pomohl. Pamatuju si, jak jsem si připadala tisíckrát zmatenější než před jeho proslovem. Ale pochopila jsem, že už skončil. Ale já pořád nic nechápu.
„Můžu...můžu ještě někdy přijít? Poradit se, zeptat se, nebo...“
„Nepochybuji o tom že se zdaleka nevidíme naposledy.“
Vstal. Uklidnila jsem se. Bok po boku jsme vykročili směrem, který udával on. Myslela jsem, že nemůže překročit hranice mýtiny, ale svým způsobem mohl. Hřejivá mlha mě vedla lesem asi hodinu, než jsem uviděla probleskovat mezi stromy zeleň louky. Svítalo.
„Zase se uvidíme.“ ...Byla to jeho nebo moje myšlenka? Sama už jsem pokračovala po trávě smáčené kapkami rosy k naší hospodě a v srdci si stále uchovávala ten klidný a hřejivý pocit. Nebudu se bát a nechám zkrátka plynout čas.