Gwyn 1. část

Zlatavé slunce zacházelo za obzor. Temnota přebírala vládu nad městečkem, které vypadalo jako tisíce dalších. Nejvíce ruchu bylo v místní hospůdce, která byla taktéž tuctová s tuctovým názvem, jenž měl dodat epičnosti a výjimečnosti - doslova. „Epické dobrodružství“, tak hlásal štít nad vchodem. Největší dobrodružství však mohli návštěvníci zažít, když uráželi cestujícího elfa u baru, nebo když se semlela nějaká rvačka. Dnešek měl nakročeno k tomu, že bude jen další z mnoha nudných večerů. Štamgasti seděli u svého stolu, tajemní cizinci se zas v rozích chumlali do svých temných plášťů a promluvili pouze v momentu, když chtěli dolít.

U jednoho ze stolů, kde nebylo přeplněno, seděl muž, podle kterého byl se dal utvořit  model severského muže. Tvář měl zarostlou zacuchanými vousy stejně tmavé hnědé barvy, jakou měly i jeho vlasy. Několik předních pramenů vlasů měl zapletené do copánků zakončené několika korály. Každý korál symbolizoval něco jiného. Postavou připomínal válečníka zvyklého na naprosté vypětí sil, pro normálního člověka nemožné. Ve své mozolnaté ruce sevřel džbán se zdejším pivem. Po prvním loku jej odtáhnul od úst a znechuceně se ušklíbl.

„Elfí chcanky,“ zamručel naštvaně.

„Jsi nevděčnej, to je celé. A rasista, když jsme u toho,“ odpověděla mu dívka, která seděla naproti němu. Šaty krémově hnědé barvy byly prosté a bravurně zakrývaly všechny její přednosti. Přes ně nosila tmavě červený plášť, který schovával ramena. Jediné, čím ona připomínala severský lid byla její bílá pleť a světlé ryšavé vlasy.

„Pořád nechápu, proč jsi takhle navlečená - do tolika věcí.“

            Usmála se.

            „Protože tu nejsem od toho, abych tě rozptylovala.“

            „Určitě jsou mé fantazie daleko odvážnější a ne tak upjaté,“ zahučel.

            Protočila oči.

            Jejich tichý rozhovor přerušil příchod tří štamgastů. Muž u stolu se na ně ani nepodíval, dívka si je naopak přeměřila od hlavy až k patě. Obyčejní ochlastové, ohodnotila je v duchu. Jejich vypracované ruce svíraly džbány.

            „Viděli zme, jak tu sedíš tak sám a mumláš si u tak velkého stolu něco pro sebe, tak zme si řekli, že si přisedneme.“

            „Je tu obsazeno,“ zahučel se džbánem u úst a následně se napil.

            „Jasně.“

Jeden z nich si drze sedl naproti němu a postavil svůj džbán na stůl přesně na místo, kde měla dívka položenou ruku. Povzdychla si a ruku, která se pod jeho nádobou na pití rozplynula, si stáhla do klína, kde se opět zformovala.

            „Řekl jsem, že je tu obsazeno,“ pronesl o poznání naštvanějším hlasem.

            Další dva si sedli také ke stolu. Ten první, nejspíš jejich vůdce, se zasmál, až se mu rozklepal dobře živený břich.

            „Ale no tak, kamaráde, přece nebudeš takovej nafrněnej, my tě vobtěžovat nebudeme, zme přece mezi svejma!“ Na důkaz toho rozhodil rukama a znovu se zasmál. Dívčiným obličejem proletěla jeho dlaň a zápěstí. Celý její obraz vybledl a rozplýval se. Vypadalo to jako kdyby někdo rozvířil prach. Cestovatel se v mžiku natáhnul přes stůl, chytl toho muže za vlasy a prudkým pohybem praštil jeho hlavou o stůl. Další ze štamgastů se zvedl tak rychle ze židle, že ji převrhl. Vyvalil přitom své oči na kamarádův krvácející nos.

            „Gwyne, kašli na to,“ zaprosila plavovláska, když se jí obličej začal vracet do původní podoby. Nebylo to však k ničemu, oslovený, Gwyn, se zvedl a svým džbánem srazil kolegu zraněného k zemi jednou ranou. Křupnutí čelisti bylo dobře slyšitelné. A následky budou ještě dlouho patrné. Vlastně bude moct mluvit o štěstí, jestli bude ještě někdy schopen pít pivo ze džbánu. Zůstal ve hře už jen jeden. Gwyn k němu mrštil pohledem, který by vzbudil strach i ve zkušeném žoldákovi. V tmavých očích se zrcadlil jen hněv a nevraživost. Poslední z nich vstal a udělal tři kroky pozadu. Následně zakopl. Jen co dozněla rána jeho dopadu, Gwyn už nad ním stál a svíral jeho hrdlo jednou rukou. Stačilo jen trochu zmáčknout.

            „Gwyne! Nezabíjej ho, vždyť nic neudělal!“ ozvala se již hlasitě plavovláska. „Prosím...“ zašeptala zoufale.

            Všichni upírali oči na ty dva.

Chvilku se nic nedělo.

Pustil jeho hrdlo a zvedl se.

            „Příště až ti někdo řekne, že je obsazeno, tak to neignoruj.“

            Hodil na stůl peníze za útratu a podíval se na dívku. Krátká výměna pohledů a pak vyšel z hospody pronásledován několika páry zvědavých očí. Epické dobrodružství večera právě skončilo.

 

***

 

„Ale on ti ublížil, Chloe!“ zaprotestoval uraženým hlasem dítěte. Což bylo docela paradoxní vzhledem k jeho vzezření.

„Nevěděl o mně, nemohl mi ublížit, když tu nejsem!“ oponovala mu vyčítavě plavovláska přecházející tam a sem.

„A když ublíží tobě, tak tím vlastně ublíží mně! A to se přece musím bránit.“

Zastavila se a podívala na něj.

„Jaká je šance, že se se mnou přestaneš hádat?“

„Jsi výplod mého mozku, měla bys to sama vědět,“ opáčil s pokrčením ramen a vyndal opečeného králíka z ohně. Voněl přímo nádherně a cestovateli se už sbíhaly sliny. Celý den nic nejedl krom kořalky. Plavovláska si sedla naproti němu, nohy způsobně pokrčené pod sebou. Znechuceně mlaskl.

„Nechápu, jak takhle můžeš sedět.“

„Je to pro mě pohodlné.“

„Kecy.“

„Radši jez, než ti vystydne,“ kapitulovala zrzavá dívka.  

Spokojeně se usmál nad svou výhrou a zakousl se do chutně opečeného zvířete. I dívka se odmlčela a sledovala ho, jak se krmí. Ten se na ní po očku podíval a ukousnul další kousek králíka.

„Víš, jsem slušně vychovanej, nabídnul bych ti, ale když ty si musíš hlídat váhu,“ zazubil se a mezi zuby ukázal i kousky masa, které se tam zachytily.

Zasmála se a zavrtěla hlavou.

„Jistě, jistě, ty vychovanče, vidím jaký máš hlad, buď rád, že tu nejsem skutečně, jinak bys měl jen půlku,“ usmála se.

Gwyn chvilku přežvykoval a díval se na ni zamyšleně.

„Chceš tím říct, že někde na světě existuje holka, co vypadá přesně jako ty a chová se tak?“

„To jsem říct nechtěla. Jen že jsi hladový.“

Vstala.

„A ty jsi viděl nějakou dívku, která vypadala jako já a chovala se i tak?“ prohodila ledabyle a usmála se.

„No... ne,“ zahuhlal Gwyn a pokrčil rameny.

„Třeba se skládám z několika dívek, které jsi znal, nebo sis mě úplně celou vymyslel.“

Zatočila se kolem dokola. Někdy se chovala až nepřirozeně vážně a jindy zase jako malé dítě. Tím se mimo jiné odlišovala od ostatních dívek, které byly navíc živé, a naopak se podobala jemu samému. Žil si svůj sen osamělého cestovatele. Bez závazků, bez pána, bez starostí. Mohl jít kam chtěl, mohl si dělat, co chtěl. Jen občas splnil nějaký úkol, aby měl pár zlaťáků v kapse, a šel zase dál.

Znovu si ji prohlédl, ale tentokrát se pousmál.

„Ne, určitě mi tě do hlavy nasadila nějaká jeptiška jako pomstu,“ zachechtal se.

 

***