Zaklínadlo

Trnový meč a prach z kouzel
Kapitola 1: Zaklínadlo

Na Farwellu se zrovna konaly Královské trhy. Byla to největší společenská událost v roce.
Na hrad se sjížděli nejen všichni řemeslníci, ale také šlechta a poddaní ze sousedních panství i blízkého okolí. A pan Farwellu uměl být v těch dnech velmi štědrým hostitelem.
Oslavy trvaly tři dny a patřily k nim také všemi oblíbené rytířské turnaje. Během těchto dnů opět zažíval Farwell okamžiky zašlé slávy, když zde ještě v časech dávných hrdinů, sídlili králové. Nádvoří byla znovu přeplněna nejrozmanitějším zbožím a různými obchodníky, kteří o něm v živých debatách diskutovali. Tento ruch se nesl až k nejvyšším věžím hradu, kde však zněl pouze jako vzdálené ševelení.
A byl to krásný hrad. Jeho stavitelé odvedli mistrovskou práci. Vysoké a masivní zdi z černého kamene obepínaly šest mohutných základních věží. I když uplynulo již spousta staletí od dob, kdy byl zasazen první kámen do vysokého útesu, na kterém Farwell stál, zdálo se, že se na zdivu ani na vysokých rozhlednách zub času nepodepsal. Dokonce žádnému z dobyvatelů se nepodařilo tyto černé zdi porušit.
Majestátně se tyčil nad údolím, které jako by do země zatlačila obří pěst. Pouze útes, na kterém hrad stál, odolal náporu oné pěsti, a to pravděpodobně jen díky tomu, že vznikla mezera mezi zaťatými prsty tohoto obra. Na vysoký útes vedla dlážděná cesta z tmavých lesklých kamenů, která obepínala skálu až k vstupní bráně. Ale i stavitelé tohoto impozantního hradu byli zapomenuti ve vlnách času. Jistě by s hrdostí navštívili toto sídlo v dnešních dnech, kdy bylo opět plné života a radostí.
Konal se již třetí den oslav a nebylo mnoho těch, co by po dlážděné cestě přicházeli k hradu. Ani neodcházeli. Cesta byla naprosto prázdná. Možná, že s posledními paprsky slunce tohoto dne se po ní budou vracet stovky spokojených obyvatel zdejších krajů. A budou se jistě těšit na příští královské trhy, které se konají za rok.Teď však kráčel po tmavých lesklých kamenech pouze jediný muž. Kdesi v půli výstupu se líně belhal stařec v černém sutanu. Při chůzi si pomáhal dlouhou holí a zdálo se, že nikam nepospíchá. V tuto dobu pravděpodobně vyhlašoval pan Farwellu vítěze rytířského turnaje. Byla to nejoblíbenější část oslav, kterou si nikdo nechtěl nechat ujít. V to stařec doufal, že tam všichni budou. Spiklenecky se usmál a pohladil si dlaní lysou lebku. Zahleděl se přemýšlivě před sebe. „Nemusím spěchat, vždyť všichni na mě čekají, byť o tom ještě nevědí.“
Chvíli tam jen tak stál a potom se vydal dál loudavou chůzí, opírajíc se o dlouhou hůl.
„On nechodí pozdě, vždy přijde včas. Jako osud, jenž se také nikdy nezpozdí.“
Slunce ještě nedosáhlo svého nejvyššího bodu a nebe jasně modré jediným mráčkem nerušené, kam až lidské oko mohlo dohlédnout. Tento den přinášel poslední zbytky léta, ale ve vzduchu se dal již cítit chladný podzimní vítr.
Pod úpatím útesu se v krátícím se stínu věží hradu rozprostírala vesnice. V ohradách se tiše pásl dobytek a k uším starce doléhalo kokrhání kohoutů. Ti zastíněni před sluncem, zmateně vykřikovali nejspíše celé dopoledne. Neslyšel však hlasy lidí ani křik dětí. U ohrad s dobytkem nikdo nestál a mezi domy nikdo neběhal. V tento krásný den byli všichni na hradě.
Stařec se znovu usmál a koutky úst se mu protáhly do úšklebku, ve kterém se objevily až nelidské, ostré špinavé zuby. Tam kam směřovaly jeho kroky, šel spoustu dní a spoustu nocí. Jeho cíl byl neměnný a přesný. Možná šel už spoustu let, možná taky celý život. Je poslem, jenž jim nese zprávu. I když to bude zpráva nevítaná nebo poslední, zprávu od pána, jenž jim kdysi vládl všem a jehož zradili. Pána, jenž neodpouští ani za sto let. Nese jim zprávu o smrti, jenž postihne jejich kraj jako morová rána, jenž bere si bez výjimky ty nejstarší i ty nejmladší. Ta nejdelší pomsta bývá ta nejsladší. Stařec nepatrně zrychlil krok a zlověstně se při těchto myšlenkách usmíval.


„Do vašich životů vpadl jsem,
jako rána morová.
A až jediný budu odcházet,
nezbude nikdo, kdo vás pochová.“


Na tento den se bude dlouho vzpomínat, stane se černou tečkou v dějinách. Nebo je to však tento lid, který se ztratí v dějinách. Jak pošetilí lidé mohou být, zapomněli, že zrádcům se nedá odpustit. Ani jejich potokům. Dlouho se bude vzpomínat na tento krásný den, ne však na tento lid. Stařec se znovu usmál a hlubokým nádechem se rozhlédl po modré obloze.
Když dorazil k otevřené bráně, stál tam jen jeden znuděně se opírající strážný. Zřejmě nebyl právě natčen, že jako jediný musí zůstat strážit hradní bránu. Raději by teď stál na hlavním nádvoří a sledoval s ostatními, jak vítěz turnaje dostává polibek od krásné dámy. Letos místo na nejlepšího rytíře zíral na vychudlého plešatého starce, jež se sune loudavým krokem k němu. A není se čemu divit, že mladému strážci tento stařík připadal jako veselá kopa. Neustále se usmíval a občas si řekl něco pro sebe, na což se zase začal culit. Možná blázen, pomyslel si mladík a opětoval mu úsměv. Strážci v hradní zbrojnici nemohli najít menší velikost helmice, a tak se mu poněkud komicky sesouvala na stranu. Prohlížel si s nezájmem přicházejícího poutníka. Možná mnich, aspoň podle oblečení soudě. Potulný mnich nejspíš. Přišel pozdě po slavnostech a to znamenalo, že alespoň všechno, co se dávalo během královských trhů zdarma, bylo již snědeno. Potulní mniši bývají hladoví. Sice pan Farwellu uměl být v těchto dnech opravdu velkorysý, ale ne zase tolik.
Když stařec přišel blíže, strážný se pomalu vzpřímil a posunul si helmici dopředu. Ta se mu ovšem vzápětí opět sesunula na bok. „Buď pozdraven starče“, zvolal a opětoval stále se culícímu mnichovi úsměv. „Dnes jsou brány otevřeny všem i tedy vejdi a poraduj se z toho, co tam shledáš.“ Stařec neříkal nic, jen se dál usmíval. „Přicházíš v dny svátků, ale jdeš pozdě. Už je den poslední. I tak jsi vítán.“ Mladík ty slova ze sebe vysypal tak, jako by odčítal nějakou divadelní hru poprvé v životě. Ani nečekal na žádnou odpověď. Taky se mu žádné nedostalo.
Stařec jen mlčky probelhal kolem strážce. Z té blízkosti mu cizinec už nepřipadal tak přátelský. Jeho úsměv už nebyl vlastně žádným úsměvem, ale zlý škleb a jeho ostrý pohled nepříjemně sužující. Nervózně si narovnal helmici, když ho podivný poutník míjel.
A když mu opět sklouzla na bok, byl již stařec za branami vnějšího opevnění. Mladík si zhluboka oddechl a krátkou chvíli přemýšlel, koho to vlastně vpustil do hradu. Blázna, mnicha nebo jenom starce? Ale opravdu jenom krátkou. Potom si vzpomněl, proč jsou v tyto dny brány otevřeny každému a kde každý právě teď je. Znovu se znuděně opřel a začal si představovat, že je tam s nimi.





Gustav byl prostý a hodný mladík. Měl plavé vlasy, světlé oči a vrozenou ztrátu sluchu.
Jeho rodiče to velmi rmoutilo, až do jejich ubohé smrti. Jenomže tento urostlý mladík s mohutnými rameni a dobráckým výrazem nejenom, že pouze neslyšel, navíc to byl hlupák. A ne jen tak ledajaký, nýbrž hradním hlupákem. Gustav byl slabomyslný, a tak mu to, že je hluchým hradním hlupákem, příliš nevadilo. Vždy si myslel, že i přes jejich posměchy a neslyšitelné narážky ho mají rádi. Například paní kovářová ho měla ráda. A on jí, i když pana kováře se bál. Jeho mile se usmívající žena ho často chovávala na klíně hladíc mu ho po plavých vlnitých vlasech a tvářích, přičemž ho krmila koláči, které tajně brávala svému muži ze stolu. Alespoň tak si to Gustav vždy představoval. Možná proto se mu zdálo, že pan kovář se naň zle mračí. Teď již bylo mladíkovy přes dvacet let, a tato skutečnost Gustava trápila více nežli jeho hluchota. Jeho údělem se stávala samota. Paní kovářová již ho nechovala na klíně, ani ho nehladívala po tvářích, nehledě na to, že její muž se na něj dívá snad ještě zamračeněji. Musel se spokojovat pouze s domácími koláči, i přesto, že po smrti rodičů mu chyběl něžný mateřský dotyk. Již si sním děti nehrály, nýbrž jeho používaly jako zdroj zábavy a posměchu. A naprosto si sním přestala hrát děvčata, jejichž hry měl nejraději, protože se u nich nesestávala žádná zranění. Ne jako u chlapeckých her, kde téměř vždy právě on skončil dotlučený. Nešťastný byl z toho, že stárne.Ne snad, že by nějak dospěl, nebo zmoudřel. Lidé se k němu začali chovat jinak. Už ne jako k malému hluchému chlapci, i když ví bůh, že tím chlapcem stále je a navždy zůstane.
A tak s přibývajícími léty přibývalo Gustavovy i samoty. Měl jediného dobrého přítele, však nevěděl přesně, co ten pojem „dobrý přítel“ znamená. Neměl nikdy předtím v životě možnost s čím, nebo s kým by mohl svého přítele porovnat. Jmenoval se Isík, nebo tomu alespoň Gustav pevně věřil. Isík byl jediný, kdo si z Gustava nedělal legraci. Trávili spolu spoustu dnů na skalách nad údolím,podnikaly nespočetné výpravy do blízkých hvozdů a prozkoumávaly staré podzemní prostory pod hradem. Jestli existoval někdo jako dobrý přítel, byl to právě Isík. Kolikrát ho přisel navštívit v nejdelších nocích, když nemohl Gustav zamhouřit oka. Skvěle si spolu rozuměli Možná to bylo proto, neboť Isík také jednu vadu. Nemluvil. Gustav nevěděl, zdali jeho přítel nemluví od narození, nebo k tomu přišel v nějakých nepřestavitelně krutých vzpomínkách.
Jeho tichý společník, malý usměvavý mužík se zarostlou tváří, byl pravým opakem svého hluchého přítele. Své světlé rozcuchané vlasy neustále ukrýval nešikovně pod malým špinavým kloboučkem a co si Gustav pamatoval, nikdy ho z hlavy nesundával. Někomu by se jistě mohlo zdát, že vypadá jako skřítek. I Gustav si to myslel, kdysi dávno, když ještě býval malým chlapcem, předtím, než se z nich staly nejlepší přátelé.
Zatímco Gustav nejevil nikterak známky bystrosti, Isík působil dojmem bystrého podnikavého mužíka, s pronikavým a inteligentním pohledem. Neustále zkoumal své okolí, prohlížel si i ty nejbanálnější věci s vědeckým zájmem a pobíhal z místa na místo. Dalo by se říct, že byl neúnavný, nedokázal posedět ani chviličku na jednom místě. Běžně se stávalo, že při jejich vzájemné a také nevysvětlitelné komunikaci, Gustav na svého druha otočil ve snaze mu něco sdělit, ale jeho společník tam nebyl. Neustále se objevoval a zase mizel, za svými vše prozkoumávajícími výpravami. Gustav se tomu nedivil, už si tuto neobyčejnost zvykl, a tak se zni stala naprostá obyčejnost. Hlavní pro něj bylo, že se vždy vrátil, a pokaždé ho našel.
Jako například minulé léto. Ve vsi v podhradí slavili velký měsíc a hrála tam musica. Lidé tancovali a bavili se. I Gustav se chtěl bavit, stejně jako všichni ostatní, jako jeden z nich. Chtěl tancovat z děvčaty, ale ty se mu nahlas vysmáli. Styděl se, utekl do skal a plakal. A plakal by ještě dlouho, kdyby ho Isík nenašel. A přinesl mu dárek. Malého cvrčka v dlani. Ten dárek potěšil Gustava natolik, že rázem přestal plakat držel toho cvrčka v dlaních a dokázal poslouchat je cvrlikání s tichým zájmem až dokud neusnul. Gustav byl rád, že není sám, díky svému jedinému dobrému příteli a on pevně věřil, že jím ten malý mužík je, se cítil alespoň trochu jako obyčejný člověk.
Dnes svého jediného přítele neviděl. Za celý den ho nepotkal, ale vůbec ho to netrápilo. Isík ho vždy najde. Možná, že kdyby nebyl bláznem, přišla by mu tahle neobvyklá skutečnost zarážející. Ale on jím byl, zvyklý spatřovat ve svém životě věci, které by ostatním lidem přišli bláznivé. Tak například ve starém mlýně strašilo. Lidé si o tom místě vyprávěli a smáli se historkám o mlynářově ženě, jejíž duch je v té zchátralé a opuštěné stavbě uvězněn. Odvážné děti podnikaly do mlýna výpravy a pak se celé rozjařené vraceli s veselími historkami, plnými dětské představivosti.
Nebyla to však dětská představivost, co Gustavovi nahánělo hrůzu z tohoto místa. Již nespočetněkrát tudy šel, leč vždy se značným donucením. A pokaždé, když kolem staré budovy procházel, sledoval ho z nejvyššího okna bledá postava staré ženy. Nedával najevo že je živá, a nikdo jiný ji neviděl. Gustav byl přesvědčený že je to duch mlynářovi ženy. Nikdy se ho nesnažila oslovit. Vždy jen mlčky sledovala všechny kolemjdoucí. I přesto se jí bál. Bál se i hřbitova, který leží pod strmými stěnami útesu hradu Farwell.
Gustav s tomu místu vyhýbal a naposledy ho navštívil na pohřbu svého otce. Je tam spousta duchů. Neustále se snaží křičet na všechny kdo hřbitov navštíví. Gustav nemůže slyšet co křičí, ale vždy u toho vypadají rozčileně. A nejhorší z nich byl starý král, kterého nejspíše shodili na hřbitov z hradních věží. Alespoň podle toho soudil, jak jeho tělo bylo nepřirozeně pokroucené a rozpláclé. Bál se jejich křičení,i když slyšet je nemohl. Ostatní je neviděli, a nebo nechtěli vidět.
Ne všech věcí svého tichého a bláznivého světa se bál. Tak třeba rád pozoroval víly v nedalekých lesích. Nikdy se nedostal tak blízko, aby je doopravdy spatřil. Vždy jenom jako bílé siluety běhaly a tancovali po nocích na mýtinách a mezi stromy, na hranici viditelnosti. Zprvu se je snažil dohonit, jeho snaha však byla marná. Nikdy se k nim ani jen nepřiblížil. Teď však už je nepronásledoval. Kdykoliv je zahlédl, tiše se posadil a se zájmem, jaký mohou projevit snad pouze blázni, je sledoval jak si užívají divokosti a svobody až dokud neusnul. Občas měl pocit, že se k němu tančící víly přibližují, ale vždy usnul dříve, nežli je mohl doopravdy zahlédnout. A pak se mu zdály krásné sny o vílách.
Ani rarášků, kteří tu a tam objevovali v polích se svými drnovími klobouky, se nebál. Ostatní lidé je však nevídali. Ani rarášky či víly. Ani ducha mlynářovi ženy, či rozpláclého krále. Nevěřili, že existují někde jinde nežli v Gustavově pomatené představě.
On už dávno přestal přesvědčovat lidi o svém zvláštním světě. Dokonce se smířil ze skutečností, že většina ostatních je nemohou spatřit, se snadností jakou snad mohou projevit pouze blázni. Neměl ani příliš odvahy, i když byl na svůj věk velmi urostlý a jeho velké ruce dokázaly odvést práci za dva jeho vrstevníky. „Takový druh člověka, co by ani mouše neublížil.“ Jak by řekli lidé co ho znají, ale také by dodali: „Hodný ale hloupý, není k ničemu.“
A přeci ne úplně k ničemu. Jedno místo kde by s mohl hluchý blázen uplatnit se našlo i v těchto dnech královských trhů. V těchto dnech přijížděli na hrad lidé z celého kraje a Gustava pověřili prací stájníka. Na neštěstí nebyl jediným stájníkem, takže byl pod neustálým dohledem. Staral se pouze o vodu pro ustájené tažné buvoly, ale těch tu bylo tolik, že předčily všechny Gustavovi představy o množství buvolů na zemi. Od rána tahal vědra s vodou. Tu práci s ním dělal také starý hradní podkoní, který vždy když hoch hleděl zasněně někam za hranice normálního chápání, snažil se chlapce vypohlavkovat. Leč vždy to skončilo jen nemotorným úderem mezi lopatky. Podkoní byl již v úctyhodném věku a s jeho smršťující se postavou i nemalému hrbu nemohl na Gustavovu hlavu dosáhnout. Chlapec nemotorně běhal mezi ustájeným dobytkem a zakopával při tom o své dlouhé nohy. Ještě se nezastavil. Tolik vytížený nebyl ještě niky předtím ve svém životě. Těžce oddechoval a rozléval těžká vědra. Za chvilku začne na náměstí vyhlášení vítěze rytířského turnaje a on se ještě nepodíval na dnešní tržiště. Letoší královské trhy ho nijak nenadchly. Minulý rok ještě běhal s ostatními dětmi po hradě i jeho náměstích a teď?
Nevěděl jak ho do hromady povinností, nějakým neznámým způsobem zapřáhli. Pán Farwellu mu pár dní před slavnostmi osobně předal stužku nového hradního podkoního a přátelsky ho při tom plácal do zad. Zprvu to vypadalo přátelské, ale když tak nad tím později Gustav uvažoval, pokud toho byl vůbec schopen, již mu nepřipadal veliký rudým vousem lemovaný usměv barona upřímný. A silné dech vyrážející údery do zad již nepůsobily tak přátelsky. Možná byl blázen, ale uvědomoval si, že pokud mu tu stužku dají i příště, tak si na královské trhy již těšit nabude. Byla tu také možnost, že už mu druhou dávat nebudou, a že ta první má platnost na pořád.
Tahle myšlenka dloubala hocha v hlavě celý dnešní den. Zastavil se uprostřed ustájeného dobytka, pomalu spustil vědra s vodou na zem a smutně se zahleděl na onu stužku hradního podkoního, která mu visela nešikovně zavázaná kolem konopného opasku. Byli na ní tři barvy. Bílá, zelená a červená, ve třech proužcích. Neměl nejmenší tušení co ty barvy znamenají a ani to vědět nechtěl. Přál si tu stužku strhnout z opasku a zahodit jí do prachu pod nohama. Někam utéct a zapomenout na svět povinností. Ale neudělal to. Jenom tam stál a hleděl na ní jako na přetěžké břemeno, jež musí sundat. Někomu by se mohlo zdát, že sbírá odvahu k tomuto činu. Gustav však byl již dávno smířen se vším co se mu v jeho tichém zvláštním světě stane.
Baron z Farwellu mu tu stužku předal osobně a on, obyčejný hlupák, ji přece nemůže zahodit.
Možná by tam stál ještě dlouho, oči upřené k oné trojbarevné tkanině, kdyby ho nepraštil někdo ze zadu mezi lopatky. Gustav by se ulekl, kdyby nevěděl, že se jedná o starého podkoního. „Už zase čumíš do blba, ty blbe!?“ křičel na chlapce, leč věděl velmi dobře, že ho nemůže slyšet. „Hni sebou kluku líná! Tebe mi sem poslal sám ďábel!“
A kdyby mu mohl Gustav porozumět, nejspíše by jenom s vážností přitakal. Neboť on nyní pevně věřil tomu, že rudý baron z Farwellu je ďábel sám. Velmi dobře věděl, čím si od starého podkoního vysloužil ten nepovedený pohlavek. Ještě se zahleděl na svou barevnou stužku, a po té i na stužku starého podkoního. Vypadaly téměř stejně, akorát ta starcova měla barvy značně vybledlé a tkaninu na pár místech prodřenou na skrz. Odevzdaně se sklopenou hlavou sebral vědra s vodou za země a chystal se k odchodu. Stařík si však jeho Smutného pohledu na stužky všimnul. Pevně ho uchopil za zápěstí, čímž mladíka zatavil. Vytáhl z měšce u pasu jeden stříbrný dukát s nějakými slovy ho podával Gustavovi. Ten ihned pochopil co s mu podkoní snaží sdělit. Upustil vědra s vodou na zem, až se jedno z nich divoce rozkymácelo až se téměř převrhlo. To už Gustava nezajímalo. Ani vědra s vodou, ani ustájený dobytek. Jeho oči se upíraly na stříbrný peníz. I přesto že ho stařík držel mezi dvěma prsty přímo pod Gustavovou bradou, hoch si dukát nevzal. Stařec mu ho musel vložit do dlaně a potom mu cosi vystrčeným prstem výhružně připomínal. Gusta tam stál a bál se otevřít dlaň. Možná měl strach, že se chladný kov vypaří, nebo uletí, jakmile mu dá možnost.
„No tak už běž, blázne, ať o to celé nepříjdeš.“ Dodal shrbený podkoní a ještě jednou plácnul s úsměvem mladíka mezi lopatky. „Dneska už jsme se oba nadřely dost.“
Gustav už na nic nečekal. S posvátnou úctou svírajíc svůj dukát v dlani se rozběhl k náměstí. V poslední moment se zarazil, otočil se na svého mistra, zdali dobře porozuměl tomu, co se mu snažil sdělit. Stařík jen mlčky s úsměvem přikývl, a chlapec se rozeběhl k náměstí, kde se právě teď vyhlašoval vítěz rytířského turnaje.

Gustav kypěl radostí. Neustále se široce usmíval a zdravil všechny kolem kterých procházel. Spíše na všechny huhňal, neboť přes vlastní hluchotu nemohl ani příliš hovořit. Nejdříve se snažil zdravit všechny. Známé i neznámé. Ale bylo tu tolik lidí, že ho to brzo omrzelo, a tak dál jen mával těm které znal, nebo si alespoň myslel, že je zná.mířil přímo k pódiu, na kterém seděli pán Farwellu i se svými vzácnými hosty. Cestou zahlédl paní kovářovou i se svým přísně mračícím se panem kovářem. Neviděli ho. A on je nepozdravil. Když chvilku nad tím přemýšlel. Pokračoval rozhodně dál, stříbrný dukát při tom svíral pevně v dlani. Ani nevěděl za co ho utratí. Ještě nad tím nepřemýšlel. Na to bude čas až po vyhlášení vítěze, což bývala konečná a nejvíce očekávaná událost třídenních oslav. Gustav si po chvíli uvědomil, že lidé kolem něj začali tleskat. Vzhlédl k pódiu. Tam se teď za bouřlivého potlesku natřásal vítěz rytířského turnaje ve vyleštěné zbroji. Už to začalo. Chvíli přemýšlel kam s dukátem, který mu zavazel v ruce. Nakonec si ho strčil do podšívky konopného opasku. Gustav byl rád, že jde v čas. Byl vyšší nežli většina ostatních, a proto měl naň dobrý výhled.
Ke komicky se otáčejícímu rytíři přicházela ze zadu urozená dáma se spuštěným závojem. Dav začal tleskat hlasitěji a rytíř se začal natřásat ještě více. Urozené dámy na pódiu si zřejmě nevšiml. Domníval se, že potlesk patří jemu, a tak se s rozpaženými pažemi otáčel k divákům. Sličná dáma patrně přes svůj závoj také dobře neviděla, co její vítěz právě provádí. A tak, když se k němu přiblížila na dosah ruky, rytíř í při tom samochvalném otáčení srazil jednou oplátovanou paží. Vzduchem proletěla dámina zlatá korunka a dáma okamžitě padal k zemi. Rytíř se jí snažil nemotorně zachytit, při čemž se příliš zaklonil a tíha vlastního brnění ho posadila na zadek i se sličnou dámou v klíně.
Dav samozřejmě ihned propukl v šílený jásot a smích. Dokonce i pán Farwellu se svou vznešenou tribunou, sedící ve své slavnostní zbroji se popadal za břicho od smíchu.
I Gustav se smál. Smál se a byl vděčný, že o to nepřišel. Lidé nepřestávali tleskat a smát se. Když se to očividně nelíbilo výherci rytířského turnaje. Nejdříve na rozjásaný dav začal křičet,ale publikum ho přerušilo. Po té, co se nespočetněkrát sličné dámě omluvil, vytáhl meč, a začal jim vyhrožovat. To ale pobavilo přihlížející ještě více. Dav tleskal a Gustav tleskal s nimi. Smál se a tleskal. Každičký úder dlaní, který neslyšel, leč cítil, mu přišel tolik uvolňující. Tak šťastný se necítil už dlouho. Tleskal a smál se. Už ani nevěděl čemu. Zavřel oči, a užíval si každého úderu. Smál se, až mu tekli slzy. Jako jeden z nich baví se tu mezi nimi, stejně šťastný, stejně normální. To bylo to, co ho opravdu naplňovalo radostí. Ten pocit, který zažene všechny vzpomínky na samotu. Být jako všichni ostatní.
Tleskal by a smál se ještě dlouho, kdyby ho někdo nedloubnul loktem surově do žeber. Otevřel oči a zjistil, že už se nikdo nesměje, nýbrž všichni vrhají právě na něho vyčítavé pohledy. Nejhůře naň hleděl výherce turnaje. Gustav nechápal co se děje. Až potom si všiml, že na pódiu vedle rytíře a urozené dámy stojí také baron a snaží se utišit rozjařený dav. To se mu nejspíše také povedlo, až na hluchého blázna, který jeho přání slyšet nemohl. Gustav se chtěl proměnit do velikosti raráška a i s jeho rychlostí zmizet všem z dohledu. Styděl se až zčervenal. Chtěl se jim všem omluvit, ale nikdo si ho již nevšímal. Všichni upírali svou pozornost na pána Farwellu jež pronášel nějakou řeč. Po té následoval další krátký potlesk, kterého se zakřiknutý mladík raději nezúčastnil. Pán baron se zřejmě také dobře bavil. V ruce třímal velký mosazný pohár a během svého pronesu z něj neustále popíjel tmavé rudé víno. Spíše nežli popíjel, si tím vínem poléval plnovous a zdobený hrudní štít. Zřejmě už byl dosti opilý, neboť žádal rytíře o polibek od sličné dámy. Rytíř zůstal mlčky stát a nechápavě se ne nestabilně se pohupujícího barona zahleděl. Nežli stačil jakkoliv odvětit, baron odhrnul nešikovně závoj z tváře urozené dámy. Té se již na líci začala červenat oteklina z předchozího nešťastného střetu s rytířskou zbrojí. Dáma, zřejmě ještě stále značně otřesena, se vůbec nebránila, když jí opilý vládce hradu popadl a začal surově líbat.
Gustav až zatajil dech vzrušením. Jak by si přál, aby jí mohl také políbit. Alespoň jednou. Při té představě se opět začervenal ve tváři a začal se rozhlížet, zdali si nikdo nevšiml jeho smělých přestav. Jakoby mu někdo mohl nahlédnout do jeho myšlenek. Ale všichni pobaveně sledovaly to co se dělo na pódiu. Z letošních královských trhů si nebude baron pravděpodobně mnoho pamatovat. Za to v městských krčmách se stanou zaručeně nejoblíbenějšími historkami. Jak se tak Gustav rozhlížel, zdali se nikdo nesměje jeho smělým představám, všiml si velikého stínu jak přeletěl nad nádvořím. Instinktivně pohlédl vzhůru do nebe. Nic tam však nebylo. Žádný tak veliký předmět nad hradem neletěl, i přesto se zdálo, jakoby na kratičký okamžik zakryl celé náměstí. Byl to ten starý mnich s dlouhou holý. To on jediný, nikým nepovšimnutý, procházel davem a ten velký stín mu šel v patách. Neochvějně se zvětšoval a pomalu pohlcoval celé nádvoří. Když ten stín dopadl na Gustava, zaplavil ho pocit hrůzy a chladu. Zdálo se, že si toho nikdo jiný nevšiml. Vzduch se stal tak ledovým, až se mu roztřásly kolena. Možná to bylo tím pocitem hrůzy, který se na něj tlačil jako neviditelný drak z nebes.
Ten muž sice vypadal jako mnich, ale Gustav si to nemyslel. Pokračoval dál svou pomalou chůzí, až k podiu, jako by ho nemohlo nic zatavit. Byl vůbec člověk z masa a kostí, nebo jen další z duchů, kteří bloudí Gustavovo tichým zvláštním světem? Když podivný putník stanul před vznešenou tribunou, zatavil ho strážce. Chvíli spolu rozmlouvaly. Gustav si nebyl jistý, zdali ho skutečnost, že podivný poutník je z masa a kostí, spíše uklidnila či nikoliv. Znovu zmateně pohlédl do nebe, ale nic tam neviděl. Strážce přispěchal za pánem hradu na pódium a tam o něčem chvíli diskutovaly, načež se baron začal hlasitě smát. Přikázal strážci, ať přizve nově příchozího na jeviště. A když onen podivný poutník stanul na pódiu přede všemi, Gustav věděl, že tohle bude nejhorší chvíle jeho života. Chtělo se mu utíkat a křičet. Říct všem o nebezpečí, které tento muž přestavuje. Chtělo se mu utíkat daleko od tohoto místa, od toho děsivého stínu. Zůstal však nehnutě stát. Někomu by se mohlo zdát, že sbírá odvahu k tomuto činu. Gustav však byl již dávno smířen se vším co se mu v jeho tichém zvláštním světě stane.









„Co má se stát, to ať se stane,
k vašim službám vzácný pane.


S těmito slovy přestoupil starý poutník před opilého vládce hradu. Baron naň chvíli mlčky hleděl a pak propukl v hluboký smích.
„Jsem bard, který vám v tento velký den přinesl dar. Dar pro celé město!“ pokračoval poutník.
„Báseň na počest tohoto lidu i jeho pána!“ Zvolal, a jeho hluboký a jasný hlas se rozléhal i v dalekých uličkách hradu. Dav propukl v nadšený jásot plný nedočkavé zvědavosti. Tomuto zvuku musel ustoupit i opilý vládce hradu. Napil se ze svého měděného poháru, při čemž se již po několikáté polil tmavým vínem. Potom majestátně rozpřáhl ruce na publikem a pronesl: „Nechť nám tento žebrák poví tu svou báseň, a pak možná dostane něco do huby!“
Když se baron snažil křičet, znělo pouze jak slabá ozvěna hlasu, který před chvílí vyšel z úst podivného poutníka. Chtěl ještě něco říct, ale křik mu vysušil hrdlo. Znova se tedy napil ze svého měděného poháru, který byl již téměř prázdný a šel se posadit na blízkou tribunu pro vznešené panstvo. Když se baron pohodlně usadil a páže mu dolil tmavého vína dal mávnutím ruky znamení, ať cizinec začne.
Stařec přestoupil mlčky před obecenstvo s kamennou tváří. Ruce v podivném gestu, jakoby něco neviditelného svíral v objetí. Chvíli nic neříkal a když začal, jeho slova prostoupila každým kouskem nedočkavého ticha posluchačů. Možná, že kdyby ti lidé nebyli tolik naivní a ješitní, uvědomili by si, že ten hlas, který zní nezastavitelně nad jejich hlavami, nemůže patřit žádnému smrtelníkovi.


„Když první slova uslyšíš,
budou ti znít jak rajský smích.
Pozorně ta slova poslouchej,
neb tajný odkaz je v nich skryt.“

„První sloka čarovná,
úsměv na tváři ti vyvolá.
Každý kousek této básně,
do mysli ti veplouvá.“

„Nechť ta slova větrem zní,
A po duši tě pohladí.
V básni slova lahodná,
Neslyšet se nedají.“


A skutečně ti lidé, tolik naivní a ješitní se smáli. Smál se i baron s celou svou vznešenou tribunou. Dokonce i mladý strážce u brány slyšel tu báseň zřetelně a i jemu svítila tvář nepřítomným úsměvem. Ostatně jako všem.


„Můžeš jenom tiše stát,
i tak se nikam neschováš.
Nebo zkusit utíkat,
a tím mi svoji duši dáš.“

Ostrá jako břity mečů,
tajně do útrob se zaryly.
Teď už musíš poslouchat,
neb tvou mysl spoutaly.

„Každým krokem vzad i vpřed,
jen více se mi odevzdáš.
Již není času bránit se,
i když vzdát s nehodláš.“


Při těchto slovech už vymizel usměv z tváře i opilému vládci hradu. Jestli někdo chtěl vstát a něco udělat, tak teď byla ta chvíle. Nikdo však nic neudělal.Na tvářích posluchačů již byla poznat zmatenost a beznaděj. A nejednomu z nich tekly po tvářích slzy, hlavně dětem.


„Sotva druhá sloka odezní,
budoucnost v minulost se promění.
Nejistě ticho zaplní,
bezbranné dětské křičení.

„Choulí se ve strachu před smrtí,
byť se jich ještě nedotýká.
Ale pře tím uslyšíte,
sami sebe křičet, vzlykat.“

„To pláčí ti nejmladší,
když je hrůza přišla políbit.
A ty marně snažíš se,
pro ně svou duši nasadit.“

„Nebuď blázen, nemysli si,
že s tím něco uděláš.
Předhodil jsem vaše děti,
hladovým bohům na oltář.“


Ve výherci rytířského turnaje se schovávala trocha zdravého rozuma a chrabrosti. Tasil svůj meč a chytal se utnout tuto báseň i s mnichovou hlavou. Další slova mu však vzala sílu v nohou i pažích.


„Slabost do tvých údů vniká,
už nohy tě nést nechtějí.
Padni tedy na koleny,
ruce v gesto prosební.“

„Ve svém městě žil si pyšně,
to byla vize falešná.
Bůh zapomněl na toto místo,
kde ho už nikdo nepozná.“

„Inu lhůta už ti vypršela,
již není čas k modlení.
Ovládl jsem vaše těla,
a teď je čas k mučení.“


Teď již mnozí tušily, že klečíc křičí v panice, protože nad nimi bylo vyřčeno mocné zaklínadlo. Výherce turnaje se snažil přiblížit k poutníkovi po kolenou, mávajíc pro tom mečem tak unaveně, jakoby jeho zbraň vážila více, než celá království.



„Nediv se ty pyšný červe,
že již pouze rudou uvidíš.
To tvé oči pláčí rudě,
a krev ti stéká po tvářích.“

„Já předhodil jsem přes vás kletbu
jako sametový plášť.
A ty slzy krve v dlaních,
jsou vaše nekonečná zášť.“

„Co je to ta silná bolest v hlavě,
ten pravidelný ostrý vpich.
To je odkaz čiré hrůzy,
jenž je v mích verších skryt.“


Mocné zaklínadlo přinutilo ronit krvavé slzy a oslepilo i ty nejodvážnější. Výherce rytířského turnaje konečně našel cíl a ťal a ťal. Kdyby mohl vidět, zamrzl by jistě hrůzou, neboť sekal do urozené dámy. Jenomže v tom křiku, který vycházel z úst každého, ťal omámen beznadějí dál.


„Rudé matné siluety,
již více nikoho nerozpoznáš.
Celé město se topí v krvi,
… I ty záhy ochutnáš.“

„Můžeš křičet,
avšak marný je tvůj křik.
Hloupý, kdo si myslí,
že mou báseň může přerušit.“

„Ve čtvrté sloce povím ti,
kam tvá duše odplouvá.
Do tmavých hlubin pekelných,
bolest vnitřnosti ti nadouvá.“


Posel vyprávěl svou báseň nemilosrdně dál, i přesto, že to co se dělo pře jeho očima, by dokázalo odvrátit se i ty nejkrutější trýznitele. Magická slova všechny mučila a oni si jenom přáli, ať už to skončí. Nechť tedy přijde konečně smrt, ale mnich nepřestal.


„V drtivé sevření,
jako v nekonečná muka odění.
Jenž obyčejné dýchání
ve spalující oheň promění.“

„Do vašich životů vpadl jsem,
jako rána morová.
A až jediný budu odcházet,
nezbude nikdo, kdo vás pochová.“

„Slyším vaše nářky:
Prosím nech nás odejít!
Pro vaši pýchu nemohu,
se vašich proseb nabažit.“


Na obličeji podivného posla se objevil kratičký záchvěj svědomí, nad nechutností, kterou způsobil. Ale v zápětí se opět jeho ústa protáhla do toho zlomyslného šklebu, který odhalil až nelidsky černé zuby.
Nyní se v bolestech a krvi svíjelo před ním celé panství. Jako červi na rozkládající se mršině. I jejich těla brzy prožerou červi a po této krutosti nezbude nic. Jen holé kosti vypovídající o strašném prokletí. Nyní přišel čas ukončit všechny nářky. Zaklínač začal opět pronášet slova nad krvavým publikem. Tentokrát však jeho slova byla téměř neslyšitelná, pouze jako vzdálená ozvěna, zněla ta slova v uších těch ubožáků.



„A až se moje slova v šepot promění,
poznáš, že již nemůžeš se vykoupit.“

„Šepot se ticho promění,
bolesti pominou a spánek přinese ti klid.“

„Ve snu povolí to spalující sevření
a v tom tichu našel svůj konec tento lid.“


Po následujících slovech se nad věžemi Farwellu rozhostilo mrtvolné ticho. Už nikdo
neplakal, nekřičel, ani nedýchal.


Kdyby byl někdo toho sic slunného, přeci chmurného dne stál opodál a hrad z uctivé dálky sledoval, všiml by si podivné události. Chvíli po vyhlášení výherce rytířského turnaje a krátce předtím, nežli se nad věžemi panství rozhostilo mrtvolné ticho, mohl by spatřit jak brány města spěšně opouští psi, kočky i kdejaký kůň či osel, který nebyl řádně přivázán. Mezi nimi však běžel i jeden mladík. Mlčky ho táhlo za ruku jakési malé trávou porostlé stvoření. Bez zastavování, uhýbajíce psům, přeskakujíce kočky, a šlapajíce po krysách i jiné havěti. Pryč do bezpečí. Daleko od tohoto prokletého místa.
Nikdo tam však nestál. Žádný náhodný pozorovatel, který by snad v budoucnu mohl vyprávět o tom, co se tu dnes opravdu stalo.