Vyvrhel

Vyvrhel

Na trávě se třpytily kapičky srážející se mlhy. Bylo chladno a Blake ležel natažený v blátivé strouze na okraji zhuntované okresky. V ruce třímal starý kapesní dalekohled, skrz nějž zkoumal rezavá vrata bývalé krajské nemocnice. Byla zpola pootevřená a sem tam byly vidět mihotající se obrysy pohybujících se postav. Přes rameno si přehodil pistolovou kuši a vyrazil podél topolového větrolamu směrem k malé pobořené zídce lemující celý nemocniční komplex. Doplazil se k části, která mu poskytla dostatečné krytí, zapálil si cigaretu a čekal do setmění v naději, že všichni přítomní boudou již spát.
Večer zlehka nahlédnul škvírou ve vratech do vnitřku budovy. Nikdo se nehýbal. Na zdrolené betonové podlaze vystlané borovým jehličím leželi čtyři lezci a hlasitě chrápaly. Před nimi na stolku pomalu dohořívala petrolejová lampa, ozařujíc mohutnou postavu korpulentního černocha zavěšeného na ocelovém laně. Vysel tam již přes týden. Od doby Blakeova prvního příchodu sem. Zkraje byl samozřejmě živý. Blake si vybavoval, jak strašlivě křičel, když ho sem poprvé za nohy vlekly po tvrdé zemi. Nadával, prosil, škemral jako pes, aby ho nechali jít a to i ve chvíli, kdy už hrozně potlučený, celý modrý, vysel na laně hlavou dolů. Bodly ho do břicha tak, aby hned neumřel, ale aby pomalu v hrozné agónii umíral, jako nějaké zvíře. Dokonce ho vždy, když omdlel, polívaly ledovou vodou z potoka, aby se zase probudil, to vše jen kvůli jejich pobavení nad černochovými zoufalými, prosebnými nářky. Jsou to jen bezcitná zvířata.
Dlouho nelenil a popadl vlákno, které leželo hned vedle hadrů toho oběšence. Potom vyšel ven, před vrata nasunul veliký kovový kontejner, tak aby ty zmetky uvěznil a skrze mříž v okně napravo k nim vhodil bzučák. Potom si rutinně zapálil cigaretu, pozorujíce skrze okno jak pomateně pobíhají ze strany na stranu a vrážejí jeden do druhého jak smyslů zbavení. Sledoval, jak začínají krvácet z nozder, jak se pomalu v křečích hroutí jejich kostnatá těla k zemi a kňučí bolestí. To vše do doby, než mu zhasla cigareta. Poté se s vláknem v ruce vydal zpátky k jeho zuboženému příteli Anselmovi, jenž seděl zapřený zády o vykotlaný kmen přelomeného dubu, jehož silný kmen s hustým větvovím jim posloužil jako provizorní přístřešek. Blake kolem něho prošel bez povšimnutí, míříc rovnou ke svému vojenskému báglu, jenž byl plný nábojů a starého oblečení. Pouze na dně leželo posledních pár krabiček cigaret, pečlivě zabalených do plastové fólie, aby za žádnou cenu nepromokli. Cigarety byla jedna z jeho posledních vzpomínek na minulý život. Možná to byla i poslední věc, kterou měl v tomto bordelu stále rád.
„Ty mě tu necháš.“
„Ano.“
„Nejsi o nic víc člověkem, než ty zvířata tam venku.“
„Našel jsem vlákno. Mám ho již v batohu, takže hned zítra se vydám na cestu.“
„A mě tu necháš zdechnout, stejně jako si nechal Jana zdechnout dole v kaňonu,“
řekl stařec a vyplivl před sebe hustý chrchel krve.
„Jestli chceš, tak tě zabiju hned teď. Trefím tě kuší rovnou do spánku, takže nic neucítíš.“
„Naser si, ty bastarde jeden,“ stařík si odplivl a znovu pokračoval.
„Necháváš za sebou víc mrtvol, než ti špinavci tam venku!“
„To určitě nedělám,“ řekl mu Blake klidným hlasem, jako by ho starcovi řeči nikterak nevzrušovaly.
Anselmo chtěl pokračovat. Již se nadechoval k odpovědi, ale nakonec si uvědomil, že to je jen plýtvání silami, zkoušet přemlouvat někoho s Blakeovou náturou, takže jen zavřel oči v představách, že již brzy bude daleko odtud.

Kapitola druhá

Připadám si jako ten největší vyvrhel. Nicota na okraji společnosti, jenž je vyháněna jako vetřelec z míst, kde být chce a nucena žít v místech, kde tomu tak není. Mezi hranicemi města, z něhož se nad krajinou vznáší opar moderní civilizace a hranicí pekla, v němž se již ani ptáci nevznášejí. V místě, kde neumírá jen svět sám o sobě, nýbrž i má duše. Jediná věc, o které můžeme každý z nás říci, že patří jenom nám samotným.

Zápisky z Blakeova sešitu

Zakloněn dozadu sbíhal prudký sráz, tak, aby neupadl, víříc za sebe do vzduchu množství prachu. Když seběhl, dolů zvedl svůj batoh, který pustil před sebou, tak aby mu na zádech nezavazel, při krkolomném klesání. Otřel si pot z čela a začal si dalekohledem prohlížet malou vesničku sto metrů na východ od něj. Kdysi tam nemohlo bydlet více jak dvěstě nebo třista lidí. Ležela v malém údolíčku mezi zvrásněnými poli. Kdysi nejspíš zelená, krásná krajina. Teď už jen šedá a pustá.
Vydal se směrem ke středu vesnice, doufajíc, že v některém z domů narazí na trochu potravy, a zároveň se vyhne lezcům. Možná se dnes i vyspí v posteli.
S kuší přes rameno a koltem u pasu se vydal přímo do středu vsi, kde si všiml bývalého obchodu s potravinami. Do očí ho bodal studený protivítr, takže si neustále otíral uslzené koutky rukávem mikiny. Došel ke dveřím obchůdku, s vytaseným koltem podél své pravé nohy.
Opatrně vešel dovnitř. V puse čerstvě zapálenou cigaretu, která ho uklidňovala. Na zemi ležela dvě rozcupovaná ženská těla. Obešel je pevným krokem a nahlédnul s pistolí namířenou před sebe přes pokladní pult. Nikde nic. Kolt pomalu zasunul zpátky do pouzdra a začal se rozhlížet po regálech. Byly zaprášené a celý obchod páchnul vlhkostí a rozkládajícími se ženskými těly.
„Bingo,“ řekl si, když z jedné z polic vytáhnul dvě vepřové konzervy, které okamžitě začal otvírat zkrouceným šroubovákem. Sedl si na zemi. Zády od těl a dal se do jídla, rozhodnut zde dnes přenocovat.
Poté, co dojedl a již nic jiného v obchodě neobjevil, začal zkoumat potrhanou mapu, kterou kdysi sebral jednomu mrtvému vojínovi. V mapě si zaškrtl vesnici, v které se právě nacházel a začal počítat kilometry, které mu zbývají ke staré vojenské základně na druhém konci teritoria. Ještě asi třicet kilometrů. Dva dny cesty.
Hned po probuzení, co se napil čaje z borového jehličí, vykouřil půl krabičky cigaret a vykonal potřebu do smáčené krabice od banánů, vyrazil na pochod. Směrem k vojenské základně, na níž se nalézají nákladní i vojenské křižníky.
Cesta byla tvrdší a tvrdší. Do slzavých očí mu vířil studený vítr prach z polí a cest. Koukal kolem sebe a přemýšlel nad vším, co bylo.
Kdysi tu jistě byli zemědělci. Drobní statkáři se tu proháněli v jejich traktůrcích a se stéblem trávy v ústech si pobrukovali jejich oblíbené melodie z rádií. Jak já to miloval. Miloval, ale nevážil. Pak přišly ty zprávy.
Jak vysoko jsme všichni skákali, když jsme se dozvěděli, že nejsme ve vesmíru sami. A jak hluboko jsme všichni padali, když jsme zjistili, že bychom radši sami setrvali.
Během dvou měsíců jsme byly schopni létat ke vzdáleným planetám. Během dalšího půl roku jsme vybudovali Město. Jeden gigantický živý organizmus plný návštěvníků ze vzdálených galaxií. A během dalšího půl roku jsme nedobrovolně ztratili polovinu naší krásné planety a udělali z ní pustinu, v níž teď musím tvrdě bojovat o každé nadechnutí. Dvanácti miliardové Město začínalo být přecpané a lidé se začínali bouřit. Ještě si pamatoval, jak nesl veliký transparent s nápisem:

NECHTE NÁS ŽÍT NAŠE ŽIVOTY
A LEŤTE DOMŮ

Neletěli. Začali se rozrůstat na všechny strany a vytlačovali původní obyvatele země. Nás, lidi. Neměly jsme na vybranou. Byli nám technologicky nadřazení. Jen někteří lidé měli štěstí a dokázali při revoltě uprchnout ve hvězdných křižnících. A nás ostatní poslali za hranici Města, kde vypustili plyn, jenž z většiny z nás učinil lezce. Někteří jsme nevím, proč zůstali normální.
Vzpomínal, jak jeho syn poprvé začal dostávat křeče do celého těla. Z úst mu tekla pěna a bělmo mu začalo modrat. Zkřivila se mu záda a vypadaly všechny zuby. Byla to hrůza. Celý týden to pozoroval s kuší v ruce, připraven ho zabít.
Nedokázal to.
Jediné, co mu po něm zbylo, byl prázdný sešit. Ten, do nějž si zapisoval události, které zde prožil. Den za dnem noc za nocí. Byl teď jeho jediným přítelem. Jedinou věcí, včetně cigaret, jež mu pomáhá utřiďovat si vlastní myšlenky tak, aby ho nepohltily.

Kapitola třetí

Už zase jsem celou noc prozvracel. Někdy mi přijde, že se tím mé tělo ze mě snaží dostat všechny ty špatnosti, jenž mi zde byly spáchány a jenž jsem já páchal na ostatních. Ale copak mám na vybranou. Má snad člověk výběru ve chvílích největšího zoufalství. Prostě jen děláte jak smyslů zbavení. Naprosto bez rozvahy činíte tak, jak byste za normálních okolností nikdy nečinily. Jste jen stroje ovládané vašimi pudy. Vaší touhou po přežití. Jak je mi líto chvil, kdy jsem se musel uchýlit k zabíjení mých přátel, jen pro trochu vody. Je mi i líto chvil, kdy jsem je jedl.

Zápisky z Blakeova sešitu

Lezci byli úplně všude. Něco je k té základně přitahovalo, stejně jako je přitahují lidské mrtvoly. Zejména dětské.
Jejich hnědá těla se hrbila k zemi. Jen okolo hlavního hangáru jich napočítal asi na třicet.
Neustále si nervózně přitahoval popruh z kuše více k prsům, očekávajíc okamžitý výpad jednoho z těch všiváků. Jsou totiž neskutečně bystří, o čemž se Blake již mnohokrát na vlastní kůži přesvědčil.
Naštěstí pro něj, místo jenž chtěl navštívit, nebyl hlavní hangár, ale pouze jeden z vedlejších, v nichž se nacházejí dopravní křižníky, jenž sloužívaly k dopravě vojenských hodnostářů na vzdálené planety, zejména z politických důvodů. Kdysi v nich také létal, ještě z kraje, když je všude ve vesmíru vítali s otevřenou náručí. Ještě před tím, než lidem došlo, že je návštěvníci jen chtějí zneužít ve vlastní prospěch. Lidé pro ně jsou jen tupá zvěř.

Kapitola čtvrtá

Pokud někdo čtete, tak věřte, že lidé nebyli jen tupou zvěří, nýbrž rozumná rasa s vlastními city a nekonečným odhodláním poznávat dosud nevídané. Což vedlo k jejich záhubě.

Zápisky z Blakeova sešitu

Celý upocený se metr za metrem ploužil tichou nocí. Zpocenými dlaněmi pomalu nadzvedával vrata hangáru, když tu ho náhle do prsou zasáhl šíp, jenž letěl neslyšně vzduchem.
Nevěděl, odkud to přišlo. Prostě tam stál jak opařený a z hrudi mu tekla stružka rudé krve. Sklouzl k zemi a zády se opřel o pootevřená vrata hangáru. Roztřesenou rukou si zapálil cigaretu, rozhlížejíc se před sebe na desítky spících lezců.
Kouknul na šíp hluboce zaražený v levé plíci a říkal si, že jednou to skončit muselo. Ikdyž si přál, aby to dopadlo jinak. V pravé náprsní kapse měl vložené vlákno, po němž se pídil přes dva roky. Jediná věc, s níž bylo možno zažehnout motory křižníků, které neslyšně vyčkávali necelých deset metrů za jeho zády.