Gwyn 3.část

*

Chloe vážně věřila tomu, že Gwyn se nerozejde hned k nevěstinci. A o to víc zklamaně si připadala, když přesně tam hned po vchodu do města zamířili. Nehodlala se přetvařovat a dala mu znát, jak moc se jí to nelíbí.

„Bylo by lepší, kdyby ses takhle vracel k jedné dívce, která by určitě byla moc šťastná,” prohlásila zamračeně.

„Tahle taky bude šťastná až uvidí, jak dobře zaplaceno dostane...” prohodil Gwyn, který si nehodlal nechat zkazit náladu, když má vše, co chtěl. Peníze a za chvíli i to potěšení.

„Hezky ti kazit náladu, ale tyhle dny už bys měl mít za sebou. Nemyslíš, že je trochu nezodpovědné a naprosto k ničemu si takhle kupovat pocit, že k někomu patříš?”

„Spíš že do někoho patřím, jsi chtěla říct,” zasmál se a vstoupil do nevěstince. Naučil se už v takových domech pohybovat. Chloe mlčela až do chvíle, kdy přišli ke schodům. To bylo na ní neobvyklé, nejspíš se snažila přijít na nějaký argument.

„ Nemrač se tak. Je tu dost Gwyna pro obě.“

„Aby jsi se nerozdal, když se dáváš kus sebe každé hezčí... dívce za peníze!“

„Má představa žárlí a navíc ani neumí být sprostá?“ ušklíbl se.

Zarazila se.

„Možná jsem jen tvé svědomí, které se ti snaží říct, že tohle není ten správný způsob života. Když ty si to tak tvrdohlavě ignoruješ...“ pronesla o poznání tišším hlasem se zlověstným podtónem.

„Žádné svědomí nepotřebuju, vystačím si sám. Svědomí jen kazí náladu, je na houby,“ pronesl s opovržením.

„Takže takhle jsi spokojený?“ zeptala se, když měl ruku na klice.

Otevřel dveře a pohlédl na dívku v pokoji. Takové bezchybné tělo za tak málo nečekal – jen měsíční výdaj za jídlo pro dva. Slyšel Chloeina  slova a věděl, že by měl odpovědět, protože jinak se může zdát, že na ni zapomněl. Její přítomnosti, ačkoliv byla pouze v jeho hlavě, si byl jasně vědom. Ale právě proto se jen usmál na dívku v pokoji a vešel do místnosti. Chloe nechal za dveřmi. Stejně se nikdy nechtěla připojit.

*

Člověk si zvykne na cokoliv. A to platí na celou škálu věcí od komfortu, přes snídani do postele, až do pekelných muk. Jednou si zvykne každý. Díra, která vznikne po té, co to něco je odtrženo, je přímo obrovská. Změní se celý den, změní se celý svět daného jedince. A Gwyn to poznal na vlastní kůži. Přestal mít vidinu. Zmizela stejně rychle jako odešla. Nebyl nikdo s kým by se hádal. Z větší části to bylo jao zbavit se velkého kamene, uvědomil si Gwyn, když právě na jednom balvanu seděl. Bylo to přes týden, co už byl bez té otravné postavy, která mu často připomínala svědomí, které neměl.

Byla otravná. To přiznával, ale aspoň tu nebylo takové ticho. Zamračil se. Pokusil se, ji sem přivolat. Byla v jeho mozku, stačilo se jen pořádně soustředit ne? Po dlouhých pár minut se upřeně soustředil na ten hlas, který si moc dobře pamatoval. Rozhlédl se a zamračil se, když zjistil, že jeho úsilí přišlo vniveč.

„Jsem asi jediný člověk, kterému se podařilo naštvat vlastní vidinu tak, že se  ode mě rozhodla utéct,” uchechtl se a nechal to plavat. Vstal a popadl svou tornu. „Čas jít dál. V kapse mám až moc peněz, abych je vláčel sebou,” prohodil zvesela. Zamračil se, když neslyšel odpověď. Vlastně ani nečekal, že by na to odpověděla, ale byl už to takový zvyk, že ho to, že mu neodpověděla, naprosto zmátlo. Naposledy nad svou situací zavrtěl hlavou a vydal se směrem k nejbližšímu městu.

*

Seděl v hospodě a snažil se svůj mozek namočit do lihu. Vidiny přece přichází nejčastěji k opilcům a šílencům. Nevěděl, do jaké kategorie patří, možná do obou v této chvíli. Každopádně se mu nezjevila.

„Přítelkyně?“ zeptal se ho starší muž, který seděl o židli vedle. Gwyn na něj pohlédl. Ještě nebyl natolik opilý, aby vyklopil vše, ale byl už moc opilý na to, aby mlčel.

„Spíš dobrá část mne...“

„Taky jsem ji ztratil,“ pronesl muž s lesknoucíma se očima.

Gwyn zavrtěl hlavou a odfrkl si.

Nemůže mít ani tušení. Je to jiné než ztratit víru, nebo část prstu.

Stařík nemohl mít ani zdání.

„Jmenovala se Elena. Zachránila mi tolikrát život... Dokonce mi dala i důvod žít. A pak...?“

„Umřela?“ tipnul si chladně Gwyn s nedbalým zájmem. Cizí neštěstí ho netrápilo tolik jako jeho vlastní ztráta.

„Už jsem ji nikdy neviděl... Zakázali jí mne. Prý se to nesmí. Navazovat vztah s někým, koho hlídají... Šeptala mi to ten večer předtím než zmizela.“ Stařík se napil ze svého korbelu a mlaskl. Nechal si čas, jako by vzpomínal na chvíle s tou, o které básnil.

„Jo, ženský, kdo je kdy pochopí, co? Jednu noc špitají do ouška a další jsou v trapu,“ zahalasil Gwyn, aniž by si uvědomoval onen zraněný pohled, jakým se na něj stařík díval. Ten jen potřásl hlavou nad mladickou nerozvážností, negativismem a nechápavostí.

„Dodnes si pamatuju její oblečení. Šaty krémově hnědý barvy, úplně prostý a  zakrývaly všechny její přednosti, až mě to štvalo. Přes ně tmavě červenej plášť, kterej schovával ramena. A tak bledá pleť, až se zdálo, že byla jen přelud...“

Gwyn se zakuckal. Praštil džbánem o pult a mohutně si odkašlal.

„Co si to říkal?“ zasípal. „Jak jsi to popisoval?“

Stařík se na něj podíval.

„Takže jsi taky měl jednu z nich jako strážkyni, co?“

Gwyn nevěřil svým uším.

„Ona... Chloe není jediná? Ono jich je víc? Kde jsou?“ vyskočil ze židle a vztyčil se nad staříka. Nedočkavě k němu přistoupil, až jej málem převrátil. Stařík se navzdory tomu neuvědomělému útoku usmál.