Příběh o Lexi

3. Stone Tower
Vzhledem k tomu že se blížila zima. Lexi se rozhodla, že pojede raději na jih než na sever. Zimy na jihu nebývají tak kruté a navíc tam měla možná ještě nějaké známé.
Do cesty se jí připletl Stone Tower. Bylo to největší město oblasti a tak se rozhodla, že zůstat v tomto městě bude nejlepší. Město má vysoké kamenné hradby. Dominantou tohoto města jsou dvě vysoké věže společně s citadelou, která ležela na malém návrší. Je také promyšleně postavené, je rozdělené ještě vnitřní hradbou, za kterou jsou především měšťanské domy, lepší obchody, několik cechů chrámů, no prostě lepší společnost. Nedaleko za městem stojí středně velký, dřevěný přistav.
Lexi se bez problému se dostala do města a rozhodla si ho nejdřív projít a zjistit která hospoda by byla pro ni nejlepší.
„No jo už jsem tu nějaký čas nebyla, ale moc se to tu nezměnilo, budu se muset poptat na nějaké známé, snad tu ještě budou žít,“ pomyslela si Lexi a pokračovala v procházení města.
Ulice byly plné lidí, davy proudily sem a tam v nekonečných zástupech. Lidi neustále chodili do obchodů a zase z nich vycházeli s rozličným zbožím. Lexi procházela vším tím a pozorovala davy proudící sem a tam, neměla příliš v lásce lidi, ale když byla sama, také ji to nevyhovovalo. Mělo to co dočinění s její minulostí jako malá toho viděla a zažila víc, než měla.
Procházela dalšími a dalšími ulicemi hlouběji do města. Kde domy jsou vysoké a jen kamene, cesta byla dlážděna velkými kamennými dlaždicemi. Taky prošla přes několik náměstíček a jedno velké hlavní náměstí, na kterém byla nádherná kamenná kašna. Socha krásné ženy v nadživotní velikosti která svírá v rukou bronzový džbán, ze kterého do kašny vytéká proud vody. Je to kouzelná socha z dávných časů dar od krále z lesního království. Kde se socha postavila tak z ní začala téci voda.
Lexi přešla tento nádherný výjev bez větší pozornosti, měla namířeno k citadele, ta stála na kamenném návrší a před vchodem do ní byla vyhlídka s malým parčíkem. V momentě jakmile Lexi našla cíl své cesty, uvázala svého koně u kasáren a zamířila k blízkému osamocenému dubu, pod kterým si udělala pohodlí, opřela se o něj, hleděla do dáli. Vzpomínala na místo, kde se narodila a nějaký čas vyrůstala. Šum zeleného podzimního listí nad její hlavou jí připomínal lesy. Slunce zářící v tenhle jasný podzimní den občas prosvitlo přes třepetající se dubové listí a vytvářelo na zeleném trávníčku kolem smutné Lexi, zlatavé záblesky. Nic z těchto nádherných výjevů jí ovšem nerozehnalo její chmury.
Lexi v útlém dětství potkala velká tragédie a to když její matku krásnou Tréé zabili. Stalo se to ve městě Harstad na západě. Nebylo to nikterak velké město ne tak velké jako Stone Tower, ale je to největší město Západu. Tréé zemřela před vnitřní městskou bránou. Stalo se to tak že po deseti dnech krutých bojů se oddílům orků povedlo nečekaně díky magii prorazit hlavní bránu. Orci na svých vrcích postupovali, hlouběji a hlouběji do města. V jejich čele stál ohavný šaman, který v rukou dřímal, starou křivou dřevěnou hůl, na jejímž konci, byla lebka s jasně zelenýma planoucíma očima. S pomocí té hole šaman ničil vše, co jim stálo v cestě. Z hole proudily vlny ohlušujícího zvuku, vlny síly která dokázala dřevo rozpraskat a železo pokroutit. Žádný rytíř proti nim neměl šanci a tak když při ústupu za vnitřní hradby byl Viktor Harstad Otec Lexi raněn, rozhodla se Tréé že se s orčím šamanem utká. Padesátka plně vyzbrojených statečných rytířů v těžkých železných plátových zbroji se rozhodli hordě postavit. V čele stála Tréé. Která se rozhodla utkat s orčím šamanem. Byla to krutá a nelítostná bitva, nakonec se rytíři probojovali masou orků. Tréé stanula tváří v tvář šamanovi. Rozpoutala se bitva dvou mágu nelítostná a krutá s jediným cílem toho druhého zabít. Vzduchem lítaly blesky, víry síly, moci tak silné že orci s vojáci přestali bojovat a všichni ucouvli. V jednom okamžiku se zdálo že Tréé podlehne. Byla to ovšem jen zástěrka. Za šamanem se objevil bílý magický meč který mu rozbil lebku na dřevěné holi, on zakolísal a Tréé na něj v mžiku seslala déšť blesků. Teny překonaly šamanovy ochranná kouzla a několik jich projelo ohavným zeleným tělem. Šaman padl mrtev na dlážděnou zem a kolem něj se začala objevovat louže orčí zelené krve.
Poté co Tréé porazila šamana, jeho hůl explodovala a všechny v okolí ta síla porazila na zem. Hned v zápětí se na ochromené rytíře a Tréé přihnali Orci na vrcích. Při té krvavé bitvě byla oslabená Tréé roztrhána jedním ze škaredých ohavných vrků. Lexi co by osmiletá holčička, tohle všechno sledovala s podobného místa jaké je právě to, na kterém se teď nachází.
„Klid a mír to je ale krásné místo a zároveň v tenhle jasný slunečný den mi to přináší tolik vzpomínek,“ pomyslela si Lexi. Nevěděla ovšem že z citadely vyšel pohledný středně vysoký mladík, který si jí všimnul a právě zamířil k ní s úmyslem nemilosrdně ji vyrušit.
V tom zčistajasna na Lexi někdo promluvil: „hej Lexi jsi to ty?“
Lexi sebou škubla, právě byla vytrhnutá ze svých vzpomínek a v mžíku vyskočila.
„To není možné! Fabiane, jsi to ty! Vypadáš starší. A tak nějak mužnější.“ Při tom se Lexi pochichtla, aby zakryla šok, který měla ze své naprosté nepřipravenosti.
Fabian se pousmál a uchechtl se: „No teda Lexi vždyť jsi tu nebyla sedm let. Ale jak to že vypadáš pořád stejně?“
Stál vedle ní na trávníku u stromu, pod kterým předtím Lexi seděla. Nebylo na tom malém náměstíčku moc lidí a převážně jen ti kteří chodili do hradu a z hradu. Byl to krásný den, jeden s těch nádherných podzimních, slunce na ně poblikávalo s koruny stromu. Lexi úplně zapomněla na důvod, proč jsem přišla.
„No to není pravda, taky jsem o sedm let starší. To je tím že mám s části elfskou krev,“ řekla Lexi a poté honem pokračovala.“ A co ty jak se máš? Co děláš? Tehdy jsi byl takový dobrodruh a plánovali jsme tolik věcí.“
„No to jo a té srandy co jsme si užili! Jak jsi, třeba hospodskému nalili do piva rum,“ vzpomínal Fabian.
„No jóooo a jak pak všem to pivo šmakovalo,“ přidala se Lexi, brala si věci a pokračovala v rozhovoru: „A přitom si tak vesele hostinský pobrukoval.“
„No jo ale jen do chvíle než se sám toho piva napil a přišel na to, že je tam jeho rum,“ zasmál se Fabian.
Lexi mu pokynula, aby šli, ovšem dále pokračovala v rozhovoru: „Jak pak zuřil a všechny obviňoval, že mu to udělali, ale nikdy na mne nepřišel, tedy aspoň myslím.“
„Ne opravdu nikdy Lexi San,“ zachechtal se Fabian, ušklíbl se a řekl, „dodnes jsi mi neřekla, jakpak jsi to udělala, ale každopádně jsi tu sázku vyhrála.“
„A nebo jak jsi dal tomu veliteli stráží do helmy koňské lejno. Vypadalo to, že pukne vzteky,“ zavzpomínala Lexi, přitom brala opratě svého koně a zamířila směrem do města.
Fabian ji následoval: „Teda měl jsem tehdy na mále! Málem mě viděl. Ještě štěstí že byl tak opilý a množství alkoholu v jeho těle mu nedovolilo ani pořádně stát na nohou.“
Jo tak tohle si myslíš, pousmála se Lexi a pokračovala v rozhovoru: „To je pravda užili jsme si tehdy spoustu srandy a legrace. Fabiane, kam vlastně jdeme?“
Fabian rozpřáhl ruce a prohlásil: „No přece do hospody, oslavit tvůj návrat!“
„To je mi jasné ale do které, veď mě!“ Prohlásila autoritativně Lexi, následovala ho a přitom vzpomínali na staré časy.

4.U Havrana

Došli do středně velké hospody, jmenuje se U Havrana, byla to solidní stavba, celá s kamene, velikými okny, vevnitř byl krásný dubový lokál s velkým masivním výčepním pultem. Byl čas oběda a většina lidí právě jedla.
„Vypadá to tu moc hezky, je to tu celé nové,“ řekla Lexi a usmála se na Fabiana.
„Vyhořelo to tu. A teď je tu nový majitel. Tak jdeme na pivo! Teď tě určitě přepiju,“ prohlásil Fabian, a šel za Lexi směrem ke stolu.
„No jo ale já se nejprve pořádně najím! Mám hlad jako horda skřetů,“ prohlásil Fabian. Lexi se usadila a Fabian naproti ní.
„No jo tak to moc nerozkřikuj. Víš, že jsem plachá, mám taky hlad,“ načeš se Lexi, laškovně zachichtala: „nebo ti uteču. Jak se mají ostatní?“
Fabian se zatvářil rozpačitě a řekl: „Ze staré party vím jen o Glenovi, po ostatních se slehla zem. Většinou šli do světa. Nebo s nějakou bandou za nějakým úkolem či dobrodružstvím.“
Přistoupilo k nim hospodské děvče a zeptalo se jich: „co si račte přát“. Lexi si objednala, mezitím než si objednal Fabian, si ji začala prohlížet a vzpomínat. „Taky jsem byla kdysi tak mladá a pracovala v hospodě, to už je ale pěkně dávno. Tehdy jsem byla ještě plná snů. Mohla bych si přes zimu najít práci v hostinci.“ Děvče odešlo a Fabian přerušil Lexi myšlenky slovy.
„Tak Glenovi se povedlo si naklonit pár vlivných lidí ve městě a vlastně mne též,“ trochu se napřímil, vydmul hruď, pootočil hlavou do leva a zatvářil se jako by mu to tu patřilo: „Povedlo se nám rozjet obchod s dovozem piva. A to jenom díky tomu že jsme chodili na výpravy. To bylo jednou tak, že jsme se z jedné vraceli…“ Pokračoval ve vyprávění příběhu. Lexi zaujatě poslouchala a doufala, že brzo donesou jídlo. Žaludek jí dával za vinu, že nesnídala. „Jídlo, jídlo, jídlo, to voní! Ať už to přinesou“ Honilo se jí hlavou.
„Cože Lexi?“ Přerušil vyprávění Fabian, rozmrzele se podíval, že mu Lexi nevěnuje dostatek pozornosti. Lexi si uvědomila své toulky myšlenek k žaludku a hned se to pokusila napravit.
„Nezdá se ti, že jim to nějak dlouho trvá?“ A hodila na Fabiana nevinný tázavý pohled. Fabian podlehl jejímu kouzlu, zapomněl se tvářit uraženě a přivětil: „No trvá to nějak déle, ale.“
Lexi mu skočila do řeči a řekla: „Pokračuj prosím dál. Co bylo, když jste tam našli ty zubožené lidi?
Fabian zaskočen Lexiinou zvědavostí po příběhu, začal pokračovat ve vyprávění.
Jakmile se najedli, donesli jim piva a začali připíjet na staré časy.
„Na zdraví Lexi na dobrodružství!“ Pronesl Fabian a korbely se srazily ve vzduchu, Lexi pokračovala. „A hlavně ať si při tom užijeme spoustu dobrodružství.“

Fabián se toho hned chytil a začal mluvit. „Nuže Lexi když jsi opět tady tak to bychom mohli něco podniknout. Po Glenovi je už houby ten se akorát teď stará o své účetní knihy, podnik a ženu. I když nestěžuji si. Přeci jen mám podíl a vydělává to slušně, jenomže nebaví mne jen jezdit do okolních měst uzavírat obchody, prodávat. A tak jsem si říkal, že bychom se buď mohli přidat k nějaké bandě lidí, kteří půjdou za nějakým dobrodružstvím. Nebo taky vyrazit někam na vlastní pěst. Tyhle zemně jsou stále příliš řídce obydlené, a ačkoliv nic hrozného se tu neděje přeci jen potvor je tu všude víc než jindy. Chodí sem z hor, ze severu nebo se jen tak zjeví nějaký rarach a terorizuje nějakou vesnici. Těžší úkoly jsou i hodně dobře placené a proč si nevydělat nějaký ten peníz navíc.“
Fabian se tázavě podíval na Lexi. Doufal, že se nezměnila a někam s ním za nějakým dobrodružstvím vyrazí. Lexi právě hleděla na dno kriglu tak upjatě jako by z něj chtěla věštit. Zdvihla hlavu, přeletěla pohledem přeplněnou hospodu a začala mluvit,: „no určitě ale doufám, že se to moc neprotáhne, nemám zimu ráda. Navíc vidíš sám, že jsem dobrodruh. Peníze potřebuji jako sůl. Podívej se, jaký mám hubený měšec.“ Prosebně se zatvářila a potom se uculila.
„Jestli chceš, můžeš bydlet u mne,“ řekl Fabian.
„Ale ne mám ráda svůj klid. Na večeři či na oběd přijdu ovšem ráda. Kdybych u tebe bydlela, ještě bys po mne chtěl, abych vařila, a kdo ví co ještě “ Odvětila a začala se společně s Fabianem tomu smát. Měli oba dva v sobě pěkných pár piv. Hospoda se s přicházejícím šerem začínala pomalu plnit.
Fabian se ale nechtěl nechat jen tak odbýt: „tady a klid? Srandu si dělej z někoho jiného. Spíš u mne a hotovo!“ Lexi si pomyslela: „Asi cestuji už příliš dlouho.“ A odpověděla mu. „Tak dobrá. Ale já jsem zvyklá si hned po ránu dát jedno pivko na probuzení, budu mít absťak a budu nerudná. Navíc jsem nechtěla, abys mne ráno viděl neupravenou a rozespalou.“ Lexi vyprskla smíchy a Fabián se hned v zápětí také rozesmál. Přistoupilo k nim děvče a doneslo jim další pití.
„Tak Fabiane, tohle je poslední. Jsem unavená z dlouhé cesty. Navíc nechci tady být v době, kdy tu bude narváno.“ Řekla Lexi, Fabianovi a on odpověděl: „no jo nedivím se ti, by to dopadlo jak vždycky.“
Rozhlédl se po hospodě, začínalo tam být už narváno, na výčepu hospodský čepoval jedno pivo za druhým. To si vyzvedávala obsluha, dávali mu za ně peníze. Kmitali v různých směrech po celém lokále. V rohu byla nějaká skupina zámožně vypadajících trpaslíků, zjevně o něco hráli. Opodál u stolu seděl oddíl potrhaných vojáku, asi se vraceli z nějaké bitvy na severu, vypadalo to jako by slavili. Nebo taky parta lovců nadprůměrně velikých lidí z východu. Byli větší jak průměrní lidé a hodně mohutní, tak trochu připomínali malé tróly. Také tam bylo spousta kupců jak bohatých tak otrhaných seděli v hloučcích se svými osobními strážci, popíjeli, jedli, slavili. Tato hospoda je živoucím ztělesněním tohoto žijícího města.
Když oba dva dopili, Lexi si pronajala akorát v hostinci stáj, aby tam mohla nechat svého koně. Pak už nic nebránilo tomu, aby se s Fabianem odebrali k němu domů.
Domek ležel na severní straně města, spíše v chudinské čtvrti, ale zdejší město bylo poměrně dost bohaté a tím pádem tady vlastně žádní chudí lidi nebydleli, ti bydleli v přilehlých vesnicích a pracovali na statcích. Vlastnit cokoliv v tomhle městě byl poměrně veliký luxus.


5. U Fabiana
Je to to ne velký domek, hezky zařízený, celý dřevěný, na patro postavený. Spodek domku Fabian pronajímal. Ve vrchních čtyřech místnostech bydlel.
„No máš to tady pěkné,“ řekla Lexi a procházela si jednotlivé místnosti.
„Já vím,“ řekl Fabian a pokračoval v rozhovoru: „Tady mám ložnici pro hosty, je ti plně k dispozici já budu spát ve své.“
„To je ale hezky zařízený pokoj. Tady to bude lepší než v hostinci.“ Pomyslela si Lexi, hodila své věci do kouta na zem a ironicky prohlásila: „To jsou ale krásné komnaty, ukázala by nám vaše výsost i zbytek paláce?
„Zde mám svou královskou pracovnu,“ řekl napřímil se a samolibě se ušklíbl.
„Pracovnu,“ ironicky vyštěkla Lexi a začala se strašně smát, celá zalykající smíchem dodala: „Ty a pracovat, Fabiane to mi k tobě vůbec nesedí.“ Smíchy se opřela o stěnu a pronesla, „Už bych neměla pít.“ Fabian se neudržel a začal se smát taky.
„No to víš, jsem teď vážený muž.“ Pronesl přes smích Fabian a Lexi se opět rozchechtala, ironicky pronesla „Ty? Ortodoxní povaleč a maximálně tak šikovný flákač.“ Ještě se oba tomu chvíli smáli, až se při tom popadali za břicha. Potom se opilecky ale hlavně přátelsky objali. „Jsem ráda, že tu jsi, jdu spát.“ Dodala Lexi, Fabian odvětil „Já taky. Dobrou, jsem moc rád, že jsi zpátky.“ Poté se oba odebrali do svých pokojů a usnuli.