Gwyn 4. část

Tak slečna si hraje na svědomí a sama zamlčí tu nejdůležitější věc? Tohle jí dá  pořádně před nos, až jí uvidí. Uvidí ji živou, skutečnou. Ne, jako nějaký přelud, nebo čím byla, když ho hlídala. Uchechtl se. Cítil se být v právu a co víc, konečně aspoň část jeho příběhu dávala smysl. Nebyl až takový blázen, jak si myslel. Na tváři měl triumfální úsměv. Věděl přesně, kde je. Tam, kde ji viděl nejlépe. Nebyl žádný hlupák. Ten poslední den, kdy ji viděl, byl shodně také dnem, kdy přišel k jejímu tajemství blíž.

„Žijí v klášteře, nebo spíš bývalém klášteře. Elena říkala, že žijí všcihni pohromadě ženy, muži, není to nic tak separovaného jako bývaly kláštery dříve. Nikdy mi neřekla kde, prý by za to byla potrestána... Ale stejně byla potrestána za to, že mi o sobě řekla pravdu...”

No a co, že za to byl trest. Měla se mu zmínit, on by to nikomu neprozradil. Měla mu to aspoň naznačit, ale ona zapírala a zapírala. Ženská jedna nevyzpytatelná. A pak si přehrával jejich rozhovory. Ano, teď to viděl jinak. Když se jí ptal na to, jestli existuje. Váhala nebo spíš nevěděla, co honem říct. Usmál se. Těšil se na její překvapený pohled. A na to, jak ji vyčiní, že mu lhala.

 

*

 

            Ukázalo se, že měl pravdu. Klášter byl poblíž místa, kde s Chloe procházeli. Další věc, kterou si uvědomil, když se jedněmi postraními dveřmi dostal dovnitř, bylo že bylo lehčí najít klášter než v něm najít Chloe. Byla noc a jediné, co viděl byly nejasné rysy této nemalé stavby. A měsíc mu jako naschvál zalezl v ten moment za mraky. Ale nic z toho ho nemohlo odradit z jeho cesty. Chvilku vyčkal ve tmě, aby si zvykl na tmu. A možná, aby vymyslel plán, na který zapomněl vymyslet cestou, neboť byl opojen vítěznou náladou.

            Z jeho čekání ho vyrušil chrchlání. Někdo tu měl pořádný kašel. Gwyn ustoupil víc ke zdi a opět zklidňoval  svůj dech na neslyšitelný. Udělal to právě v čas, pár vteřin potom se přesně na místě, kde předtím stál, objevila nějaká žena ve stejným oblečení, které měla Chloe, akorát o trochu širší. Neváhal, vyskočil ze stínu a nic netušící oběť umlčel svou rukou. Druhou, ve které měl úlomek z oštěpu, který rychle našel v kapse, ji přitiskl zezadu tam, kde se dobře probodávaly ledviny.

            „Poslouchejte a nekřičte. Chci si jen s někým od vás promluvit. Většinou ženám neubližuji, ale dejte mi jen záminku a udělám výjimku,“ řekl Gwyn tichým a pevným hlasem. Byl to přesně ten tón hlasu, který vám při takovém přepadení rozklepe kolene. Nebylo tedy divu, že žena přikývla a upustila od pokusu pištět.

            „Dobrá,“ odtáhl svou ruku od jejích úst. „Teď mě dovedete ke Chloe a neříkejte, že tu nikdo takový není, vím že tu je. Když to uděláte, tak budete moct šťastně dožít, dokud se neukašlete k smrti,“ pokusil se o úsměv, ale ten byl spíše děsivý, než uklidňující. Proto bylo dobře, že jej ta žena ani neviděla. Znovu zmateně přikývla. 

            Musel uznat, že je to tu docela zapeklité. Všechny chodby vypadaly navlas stejně. Žádný záchytný bod, nic. Bude si muset dávat pozor, kdyby musel rychle vypadnout. Po nekonečně dlouhé době se zastavila ta dívka u jedněch dveří.

            „Ta-tady spí,“ dostala ze sebe přiškrceným hlasem.

            „Fajn, poslouchej. Řekneš jí, že má jít sem ven. Neříkej jí, kdo tě poslal, ale ať prostě přijde. Ale opovaž se vyvádět rozruch. Bude mi pak jedno, kolik nocí nebudu spát, ale najdu si tě a rozpářu tě od krku až k místu, které přivede mnoho mužů k šílenství, jasné?“ Podíval se na ni pohledem, který jen dokazoval to, že by toho byl schopen. Zmizela bílá jako stěna za dveřmi. Gwyn se pak uchechtl. „To bylo dobrý,“ uznal sám sobě dobrý výkon.

            Dveře se otevřely a ven vyšla Chloe. Ne představa, ale člověk. Zabalená do tmavého pláště, který přes sebe narychlo hodila. Vcelku rychle poznala, kdo je ten člověk v šeru, které je obklopovalo. Gwyn se usmál. Nějak pozapomněl, že jí chtěl vynadat. Udělala k němu pár kroků. Čekal, že ho objeme. Jenže to ona ne, vrazila mu lehký pohlavek.

„To se dělá, strašit takhle chudáka holku?“ spustila na něj šeptem. Gwyn se nestačil divit.

„Au, co blbneš! Musel jsem tě nějak najít. Když ty mi nejsi schopná ani říct to, že jsi z masa a kostí!“

Zavrtěla hlavou.

„Nemohla jsem, nesmíme to říkat. Stejně jako nesmíme si vytvořit až moc velké pouto k těm, které hlídáme,“ povzdychla si. Pak se na něj podívala a pousmála se. „Chtělo se ti zachránit princeznu?“

Oplatil jí úsměv.

„Jo, tak nějak, tu jednu strašlivě ukecanou...“

„Víš, že se tu nemůžeš zdržet...“ pronesla už bez úsměvu.

„No jo. To mě tak nějak napadlo.“ Podrbal se vzadu na hlavě.

Nastala chvilka ticha.

Oba tak nějak tušili, co bude dál.

 

*

 

Otočil se, aby se podíval na obrysy mohutného kláštera, který byl světem sám o sobě. Kláštera, kde zůstala. Zavrtěl nad tím hlavou. Tenhle večer byl šílený. Doufal, že se ráno neprobudí někde na zemi s bolestí hlavy. Chtěl, aby tohle byla skutečnost. I ta vůně, kterou ještě teď cítil z té drobné dívky, která ho objala a popřála mu šťastnou cestu.

„A pak že ženský zdržujou,“ prohodila zrzka vedle něj. Dnes v tom černém plášti, který měla i při jejich loučení.

Zasmál se.

„Vždyť už jdu, ženská.“

„Já chápu, že ty nikam nespěcháš, ty nikam zítra ráno nemusíš, ale já vstávám před svítáním, abych se mohla starat o ty malé nevděčníky. Takže sebou pohni, nebo se večer neukážu.“

„Ty jsi dostala na starost děti? Chudáci!“

„Hele, složila jsem zkoušku, tak si nedovoluj, nebo ti ukážu, co za super triky jsem se naučila. Třeba jak zvednout věc.“

„Vždyť už jdu,“ prohodil Gwyn a vydali se spolu cestou pryč od kláštera. Ovšem jen Gwyn při chůzi byl slyšet.