Brána světů

Možnost výhledu na západ slunce mne zase vytáhla ven. Po obloze se sice honily mraky, ale to nevadilo. Byl jsem opět v lese. V mém malém a přitom obrovském lese skrývajícím nějaké tajemství. Velmi často se mi o Doubravské hoře zdály sny, kde je odhalovala. Les byl daleko větší a uvnitř se daly najít zajímavé věci. Bylo po dešti a hvozd voněl. Úzká cestička mne vedla mezi kmeny pamatujícími národní obrození na jedno místečko, které mne obzvlášť přitahovalo. Cestou jsem sledoval opět lidskou neúctu k Matce Zemi. Ačkoliv je Doubravská hora přírodní památka, pubescenty to ani v nejmenším nezajímá a udělali si po celém lese cyklistickou dráhu spojenou se skokánky, můstky a podobnými šílenostmi. Co na tom, že devastují okolí? Co na tom, že už v lese vyjezdili spousty dalších cest o šířce dálnice? Mimo jiné je tu i další skládka materiálu. To si vážně někdo myslí, že když bordel není vidět, tak přestane existovat? Kdy už to lidi pochopí?
Konečně jsem byl zase na skále. Díval jsem se do údolí, v němž se tvořila mlha. Mlžné cáry stoupaly i z lesa a mne lehce zamrazilo. Kdo ví, co se v ní skrývá. Pradávný strach našich předků z mlhy se přeci jen promítl do mého nevědomí. Je to pořád v nás. Slunce zmizelo v mracích a jen červánky dávaly tušit, kde to asi tak bylo. Ani hory v dálce nebyly vidět. Padlo dusno. Jen tady byla cítit taková těžká vůně, opojná. Hodně opojná. Opřel jsem se o skálu a díval se do dáli. Okolo lehce ševelily lístky na dubech a břízách. Přivřel jsem oči a poslouchal. Pak jsem ucítil kouř. Klasický dřevěný kouř. Kde se tady vzal oheň? Otevřel jsem oči a strnul. Byla tma. Já asi usnul. To snad ne.
Opět jsem začichal. No jo, nezdálo se mi to. Vítr přinášel kouř odněkud zleva. Sešel jsem ze skalní plošiny a zamířil ke zdroji. Plamen jsem zahlédl pod skalní deskou, která byla dávnou tektonickou činností vyražena ze země ven.
„…za uchem květ, vlasy trávou zavázaný…“
K uším mi dolétlo drnkání na kytaru a útržek staré nedvědovky. Tam, uprostřed borovic, u ohně seděl někdo, kdo vzpomínal na staré dobré časy vandrů. Došel jsem blíž a nevěřil svým očím. O tomhle se mi kdysi zdálo. Byl tady camp. Zůstal jsem stát, jako ochromený. Seděli tu tři trampíci, tak ve věku šestnácti, možná sedmnácti let. Holka s kytarou, jejíž vlasy se rudě blýskaly v odlescích ohně. Oblečená byla jak z osmdesátých let. Vyrudlá vojenská košile, otrhané džíny a kanady. Na krku spoustu camrátek. Ti další dva vypadali podobně, jen to byli kluci a oba se škorpili. No, nedivil jsem se. Jeden byl dle žlutého šátku seveřan a druhý podle krásného černého jižan. Chvíli jsem je pozoroval a málem zaslzel. Vzpomněl jsem si na to, co už není a co mi strašně chybí. Opatrně jsem vkročil do záře ohně.
„Ahoj kamarádi,“ řekl jsem potichu. Hlasitěji to nešlo, jak jsem měl stažené hrdlo. Všichni tři vzhlédli.
„Ahoj, Jimmy,“ řekla ta holka.
„Ahoj. Ty mne znáš?“ zeptal jsem se udiveně. Přikývla. Sedl jsem si k ohni a díval se na ně. Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem zmatený. Tohle tady být nemělo. Tady vede cestička dolů. Není tu camp. Dívka začala znovu hrát na kytaru a zpívat. Písničky starých Brontosaurů se linuly večerem a já si připadal jak o dvacet let dříve.
„Hele, ty jižanská špíno, podej mi to polínko, ať tě s ním nejprve praštím, a pak přiložím,“ rýpl si ten se žlutým šátkem do svého kamaráda.
„Nic tomu usoplenýmu žluťákovi nedávej. Buď hrdý na to, že jsi Jižan,“ vložil jsem se do debaty s úsměvem.
„Tak a máš to, Rychlej Same. Jsme v převaze!“ uchechtl se černý šátek.
„Kde jste se tady vzali?“ vyhrkl jsem konečně. Dívka přestala hrát a zadívala se na mne.
„A kdo jste? Tebe jsem už někde viděl. Ale nevím kde. A kdy. Jak to, že mne znáš?“
Její temné oči ještě více potemněly, jak si posunula klobouk s liščím ocasem více do čela. Pak se usmála.
„Někde jsi mne potkal. To se stává. Já si tě pamatuju. A kde jsme se tady vzali? Jsme tady na vandru. A jsme tady už dlouho.“ Díval jsem se na ni a pořád mi to celé nějak nedocházelo.
„Proč jsi k nám přišel, Jimmy? Víš to?“
„No, usnul jsem na skále, a pak ucítil kouř. Tak jsem přišel.“
Zavrtěla hlavou.
„Ne, tak to nebylo. Ty jsi k nám chtěl přijít. A hledáš cestu sem na camp už dlouho. Jenže tady není konec. Cesta vede dál. Nejsi na ni nachystaný.“
O čem to mluví?
„Ale můžeš tu s námi zůstat. Jestli chceš. Aspoň do rána. Teď už stejně není vidět. Kde máš věci?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nemám. Usárna stojí doma ve skříni. Zabalená, ale mám to domů kousek. Dojdu si pro ni, když tu na mne počkáte.“
„To nevadí. Já ti půjčím deku. Mám ji navíc,“ řekl Seveřan.
„Ty se, Jimmy, oblečeš do vandráckýho a nevezmeš si bagáž?“ zakroutila hlavou ta holka. Měla pravdu. Když jdu na Doubravku, beru si na sebe často věci jako na vandr.
„Kdo vlastně jste? Jak se jmenuješ?“ vyhrkl jsem.
„Třeba jako jeden pták. Nebo kytka. Na tom nesejde, Jimmy. Vyspi se, jelikož ráno bude vše vypadat jinak. Tady ve skalách jeden nikdy neví. Však to znáš sám.“
Vzal jsem deku, kterou mi podával Rychlý Sam, jak jsem vyslechl jeho jméno a šel si lehnout na vrstvu uschlého listí v ohrádce. Dívka začala opět zpívat. Co je to za sen? Nějak se z něj nemohu probudit. A chci vlastně?
Ráno byla zima. Otevřel jsem oči. Na ohništi doutnalo poleno. Ve vzduchu byla cítit syrová vlhkost. Takový ten podzimní čmuch. No, to se dalo čekat. Les už dával najevo daleko dříve, že je připravený na podzim. O měsíc dříve uzrály jeřabiny, duby jsou obsypané žaludy. Tak se mi to nakonec nezdálo. Jsem pořád tady. A navíc, není vidět město. Všude je les a mlha. V tom mlíce vystupují jen okolní stromy a skály jako černé přízraky. Podzim, jak má být. Takový ten, co mám rád. Rozhlédl jsem se. Ti tři spali kousek ode mne, zalezlí do spacáků. Začínalo mi docházet, co se včera stalo. No, jestli je to sen, tak krásný a jestli halucinace, tak také. Nebo se konečně podařilo to, co chci už velice dlouho. Prošel jsem Bránou. V tom případě jsem ale tam, kde jsem chtěl být.
Přiložil jsem pár klacíků na doutnající ohniště a rozfoukával uhlíky. Chvíli to trvalo, ale nakonec žluté jazýčky objaly těch něco málo klacíků, co jsem okolo ohniště našel. Spacáky se zavlnily. Nasbíral jsem ještě další klacky, kterých se tady pod borovicemi válelo docela dost, a nanosil je k ohni. Plameny už pěkně vyrazily a hladově se zakusovaly do další dřevěné snídaně.
„Byla ti v noci zima, Jimmy?“ ozval se mi za zády hles té holky.
„Ani ne, Ty co jmenuješ třeba jako kytka, nebo ten pták.“
Kamínek mne strefil do zad.
„Br, dneska je zima,“ zahučel druhý spacák, ze kterého se vyklubal onen jižan.
„Nebuď měkkej,“ ušklíbl jsem se. Měl jsem štěstí. Kožená halena dovedla izolovat teplo, tudíž mi zima nebyla. Ale na rukou a tváři jsem chlad cítil. Ale to je asi tou mlhou.
Za chvíli už všichni seděli kolem ohně. Ta holčina se zeptala, zda opravdu chci jít dál. Že se můžu ještě vrátit. Podíval jsem se jí do očí.
„Když se vrátím domů, do toho světa lidí, tak najdu cestu zase sem? Třeba bych sem jel na vandr. Je tu krásný camp, kamarádi jako za starých časů. No, pověz? Nebo je to spíše dílo náhody, že jsem byl ve správnou dobu na správném místě?“
„Jimmy, sem moc lidí nechodí. Ale máš pravdu. Asi bys sem už cestu nenašel. Asi. To nedovedu odhadnout. Ale nevím, jestli jsi připraven na to, jít dál. Les je veliký. Hodně veliký a také záludný. Dole je řeka a ta ústí do velkého jezera. Okolo jsou močály. Musíš přes to jezero. Ale je tam převozník. Jen si ho musíš zavolat. A zaplatit mu. Máš čím?“
Mé ruce vjely do kapes a vytáhl jsem pár mincí. Ona se však usmála a zavrtěla hlavou.
„Tvé lidské peníze ti tady jsou k ničemu. Jemu se platí vzpomínkami. Kterou jsi ochoten mu dát?“ Mávl jsem rukou.
„Mám jich dost takových, kterých se chci zbavit.“
„On nebere každou. Věř, že si vybere sám. Ale jeho výběr ti nemusí být po chuti.“
„On je Charon, že jo? Převozník mrtvých. Už tady chybí jen Kerberos. Tříhlavý pes. Strážce brány. Ale ti strážci, jste vy tři, že? Tři hlavy, tři přátelé. Ten camp tady asi vůbec není. Je to tu jen kvůli mně. A kdyby sem přišel třeba nějaký motorkář, přivítají ho tady Hell Angels v americkým baru, co? Proto jsi mi nechtěla říct své jméno. Žádné nemáš. Nebo snad ano?“
Dívka se jen pousmála.
„Podcenila jsem tě. Dochází ti to rychle. Ale nechci ti brát iluzi. K jezeru to je ještě daleko. Měl bys jít, jestli tam chceš dojít ještě před večerem. A dej pozor. Budeš si muset poradit sám. Se vším. Tady už není nikdo, kdo by tě vedl za ruku, jako u vás. Tady už není tvůj svět a ty jsi tu nedopatřením. Tak se podle toho chovej. Hlavně se ujisti, že tam chceš opravdu jít, a hlavně kam chceš jít. Co tu vlastně hledáš? Víš to sám?“
Zamyslel jsem se. Opravdu jsem věděl, co tu vlastně chci? Urovnal jsem si nůž na stehně a řekl:
„No, uvidíme. Co se mi může stát? Jen mne někdo, nebo něco zabije. Tam se ale už vrátit nechci.“
„Opravdu ne? Nikoho tam nemáš? Nikomu nebude líto, že tě už třeba neuvidí?“
„Snažíš se mě zlomit, ale takových co by mou ztrátu nepřežili, moc není. Vlastně nikdo.“ Zvedl jsem se a podíval se do mlhy. Cestička vedla tak, jako v reálu, otázka je kam.
„Tudy?“ ukázal jsem na ni. Ti tři přikývli.
„Neuhýbej z ní. Dovede tě k řece. Jestli sejdeš, ztratíš se. Navěky.“ Rozloučil jsem se.
Kameny mi zakřupaly pod podrážkami a já si pomalu uvědomoval bizarnost světa, kde jsem. Nebo byl bizarní ten náš? Co je realita? Z mlhy se vynořovaly koruny stromů a já stále klesal a klesal. Slunce se rýsovalo na obloze jako kotouč opalizující v šedobílém závoji. Za chvilku mne však pohltilo přítmí lesních velikánů. Byl jsem mezi obrovskými buky. Jako v reálu, jen ty zdejší neměly kůru rozřezanou nápisy a obrázky od lidí. Zvolnil jsem krok. Pocítil jsem cosi. Ten pocit, při kterém si dávám pozor. Mlha byla hustá a nebylo nic vidět. Jen občas jakoby se jí mihl nějaký stín. Ruka mi bezděčně sjela k rukojeti nože, otázka je, zda by mi tady pomohl. Opatrně jsem se plížil mezi buky, oči upřené do mlh. Vikingové věděli, proč měli z mlhy strach. Mohlo se v ní skrývat cokoliv. A tady už tuplovaně. Začalo sněžit. Teplota klesla ještě více a sněhové vločky s tichým šuměním dopadaly na spadané listí a barvilo ho na bílo. Nevím, čemu jsem se divil. Jsem v říši legend, stínů. V předpeklí ráje. Najednou jsem to uviděl. Z šedivé clony sněhu a mlhy se vynořily postavy. Nejprve pět a pak další a další. Byly děsivé. Kostlivci se zbytky masa a šatů. Někteří byli již hodně staří. Podle věcí válečníci, ale i obyčejní lidé. Nebo alespoň zbytky lidí. Jejich šepot se mi dral do hlavy. Byl zmatený, nesrozumitelný. S očima plnýma děsu jsem se tomuto procesí snažil vyhnout. Cesta vedla přímo mezi ně. Musím je obejít. Rychle jsem se rozhlédl. Tamhle mezi stromy nebyli. Zamířil jsem k nejbližšímu buku.
„Jestli sejdeš, ztratíš se. Navěky.“ Noha se mi zarazila uprostřed pohybu. Podíval jsem se zpět na ty přízraky. Co když se také ztratili? Vyděsili se zrovna tak jako já a uhnuli z cesty.
Pomalu jsem se blížil k tomu hrůznému zástupu. Jejich šepot byl silnější a silnější, ale nerozuměl jsem mu. Zněl naléhavě, ale já opravdu netušil, co mi říkali. Jak jsem se k nim blížil, rozestupovali se přede mnou. To mi dodalo odvahy. Lesem se začal šířit zápach. Hniloba, rozklad. Smrt. Byli to oni. Pochopil jsem. Sešli z cesty. Kdybych před nimi uhnul, za čas bych vypadal stejně a také tady bloudil. Oni už cestu nevidí. Jak jsem procházel mezi nimi, cítil jsem jejich doteky. Pak mi to došlo. Jsou slepí. Jen slyší. Zrychlil jsem, abych byl z té bukové zóny venku. Honem pryč. V reálu bych už měl být na betonce vedoucí ke hradu, ale tady asi nic takového nebylo. Ve spěchu jsem se prodral tím houfem oživlých kostí a stanul mezi duby. Ani nevím, jak dlouho mi to všechno trvalo. Slunce už prorazilo mlhu a nyní jeho paprsky pronikaly mezi stromy a příjemně hladily. Bylo i tepleji. Ohlédl jsem se. Přízračné tváře dávno mrtvých se ztrácely v šedých chuchvalcích, které se převalovaly za mými zády. Raději jsem opět přidal do kroku, abych byl odtamtud pryč.
Dubový les mne přijal do své náruče a hned mne přivítal nádhernou podívanou. Kousek ode mne se zjevil jelen. Velký, nádherný, byl jak duch lesů. Majestátně na mne pohlédl a pak opět zmizel. V dálce jsem zaslechl hučení vody. Už jsem asi blízko. Cestička vedla dále do lesa a opravdu mne zavedla k lesní bystřině. Uvědomil jsem si, kde jsem. V reálném světě byl tady malý potůček, vytékající ze studánky. To znamená, že to jezero je vlastně ta lesní tůň, do které se vlévá. Jak je to vše bizarní. Cestička se ztrácela v křoví, které lemovalo břehy říčky. Musel jsem se jím prodírat, až jsem nakonec stanul na břehu jezera. Vodní hladina se leskla ve slunečním svitu a rozprostírala se do dáli. Na druhý břeh jsem nedohlédl, a to i díky mlze, která se začala nad vodou tvořit. U břehu byl malý můstek. Zarazil jsem se. Stály tu čtyři postavy. Dva muži a dvě ženy. Nebyli staří. Jejich věk se však těžko určoval. Bylo vidět, že jedni sem přišli v páru. On měl v očích slzy a ona jen lhostejnost. Přesto ji držel za ruku. Upoutali mne více než ti další dva. Ti už nedávali najevo nic. Jen ta druhá žena, spíše dívka mi něco připomněla, ale nevěděl jsem co. Ona stáhla z větve roh a mohutně na něj zatroubila. Nic se nedělo. Až najednou. Na hladině se objevila loď. Byl to knarr. Vikingská loď, jejíž vysoká příď nebyla zdobena drakem. Na její palubě stál u kormidla muž v plášti s kápí. Sestoupil jsem k ostatním. Nevšímali si mne. Přemýšlel jsem, jestli také prošli přízračným lesem s umrlci, nebo jejich cesta vedla jinudy.
Člun přirazil k molu a ti čtyři se hrnuli na palubu. Lodník je však zastavil. Pak se dotkl čela každého z nich. Sledoval jsem výrazy jejich tváří. Tomu zkroušenému se obličej rozjasnil, jakoby z jeho majitele někdo sejmul velkou tíhu. Dívka se tvářila stále stejně. Asi ji nic netížilo a těch dobrých vzpomínek měla na rozdávání. Asi měla v životě štěstí. Ti poslední dva se zatvářili opačně. Nechápal jsem. Převozník si bere vzpomínky. Tomu prvnímu asi odňal takovou, která ho velmi tížila, ale ti dva? Co jim vzal?
Jeho palčivé oči zářící z pod kutny se zabodly do mé duše.
„Kdo jsi? Nepatříš sem,“ ozvalo se svištivě nad břehem.
Polkl jsem.
„Chci převézt,“ odvětil jsem nesměle.
Lodník přistoupil ke mně a jeho ruka mi spočinula na čele. V hlavě mi nastal chaos. Vzpomínky se tam mlely jedna s druhou a já je prožíval znovu, jako bych tam byl. Viděl jsem celý svůj dosavadní život. Pak se něco stalo. Jedna zmizela. Nevím jaká. Ale vím, že to bylo něco, co se mi asi nelíbilo.
„Nastup,“ zasyčel převozník. Nadechl jsem se. Jsem na hranici. Odtud jsem ještě mohl zpět, ale z druhého břehu to už asi nepůjde.
„Nastup,“ řekl převozník opět. Vykročil jsem. Sbohem všichni, co jste mne nenáviděli, nebo mnou pohrdali. Mějte se dobře. Mé nohy stanuly na palubě. Usadil jsem se na lavici. Člun se dal do pohybu. Jak vypadá svět za tím jezerem? Koho tam potkám? A co ti, co sešli z cesty? Ti, co bloudí v mlhách? Jsou navěky ztraceni? Pohlédl jsem na převozníka, jako bych čekal odpověď. On však nezúčastněně držel kormidlo a hleděl k přídi. Mlha nám zůstala za zády a vyjasnilo se. Bylo tady i docela teplo. Jakoby se blížilo jaro. Stejná vůně. Jako v jarním lese. Konečně jsem také viděl břeh. Nevím, co jsem čekal, nějaké monumenty? Nebylo tam krom stromů a mola nic. Jako na tom, ze kterého jsme odpluli. Chvíli jsem si dokonce myslel, že to Charon nezvládl a zabloudil. Že jsme se vrátili. Vysoká příď zamířila k molu a během několika minut se u něj zastavila. Ti čtyři se zvedli a zamířili na břeh. Jako já. Tady jsem ale zaváhal. Bylo tu několik cest. Jedna vedla k vrcholům, které se rýsovaly v dálce. Tady už nebyla Doubravka ani její odlesk v tomto světě, i když bych asi soudil, že Doubravská hora je odlesk tohoto světa. Tady byl jiný les. Další cesta vedla někam do hlubin temného hvozdu, který začínal kousek od břehu. Ta třetí vedla mezi suché stromy. Byla kamenitá a šel z ní strach. Z každé z těch cest někdo přišel a ujal se těch, co teď připluli. Dva byli vedeni k těm suchým stromům. To vypadalo na cestu do dost děsivého místa. Peklo? Ale já na peklo moc nevěřím. Alespoň ne to v křesťanském pojetí. To bylo totiž vyhrazeno, ne pro zlé lidi, ale pro nevěřící. Ať jsou, či nejsou dobří lidé. Po této cestě byli odváděni ten poslední muž a první žena. Jen letmo pohlédla na svého partnera, který už v očích slzy neměl. Jeho pohled ale patřil bytosti, která vyšla z přítmí stromů a uchopila jej za ruku. Pak oba zmizeli v temném lese. Dívka zamířila se svým průvodcem k horám. Její cesta vedla loukou a otevřenou krajinou. Ti poslední dva byli odváděni po poslední cestě. Vanul odtamtud chlad a zmar. Zůstal jsem tu sám. Ani převozník tu už nebyl. Jeho loď byla pryč. No, nebyla to jeho starost, kam kdo půjde. I když…ulehčoval lidem od zlých vzpomínek, a jiným zase přitěžoval? Kdo ví? Jenže co mám teď dělat já? Jsem tady navíc. Nepatřičný. Živý. Nebo už ne? No, mezi ty suché stromy jít nechci. Do Nifelheimu. Místa křivopřísežníků. Vrahů. To snad nejsem. Ten temný hvozd bude jaká cesta? A ty hory? Tam si asi zase jít nezasloužím. Tak dobrý nejsem. I když jsem skoro dokonalý, tak jen skoro. Nadechl jsem se a ještě se rozhlédl, zda mi odněkud nejde přeci jen naproti nějaký průvodce. Nešel. Asi sem vážně nepatřím. No nic. Už tady jsem a tak se podívám jak to tady vypadá. Jenže nastal problém. Hlad. Neměl jsem žádné jídlo a žádné prostředky na lov. Snad jen…no, vyrobím si oštěp. Uvidím, jestli něco ulovím. Nožem jsem odsekl mladý javorový kmínek a vyřezal na něm hrot. Byl jsem celkem spokojený. Pak mne napadlo, jestli lze tady vůbec lovit? Duše zvířat? Otočil jsem se k jezeru. Třeba tam budou ryby. Vlezl jsem si na molo a naklonil se nad vodní hladinu s oštěpem připraveným k bodnutí. To co jsem ale v jezeře uviděl, nebyly ryby. Byly to tváře, děje. Bolest, smutek, zoufalství. Zalapal jsem po dechu. Musel jsem se posadit. Co to je? Copak to jezero je místem zatracení? A existuje vůbec zatracení? Ale co tam tedy je? Sebral jsem veškerou odvahu a nahlédl tam znovu. Málem mne to vtáhlo. Tolik bolesti jsem ještě pohromadě neviděl. Rychle jsem se doplazil na břeh. Pryč od té prokletí vody. Tak tady ryby lovit nebudu.
Slunce se sklonilo k západu, když jsem konečně rozdýchal, co jsem viděl ve vodě. Na hladině se z mlžného obzoru opět vynořila Charonova loď. Rituál s rozdělováním cest se opět opakoval a nová várka mrtvých šla na svou další pouť. Rozhodl jsem se následovat tu největší skupinu, jelikož ta mířila do temného hvozdu. Vykročil jsem za nimi. Měl jsem obavy, zda mne vůbec vidí, jelikož mne zatím každý přehlížel jak krajinu.
Cesta vedla lesem, ale zvláštním. Nevěřil jsem svým očím. Stromy se rozestoupily a tam… Krajina, jak ji známe. Jenže lidé, které jsem tady začal potkávat, vypadali zvláštně. Jak vystřižení z učebnice dějepisu. Keltové, Římané, středověk, novověk. Dole v údolí zuřila bitva. Další a další výjevy mne překvapovaly jeden za druhým. O co tady šlo? Co je to za svět? Tady by se mi líbilo. Mít meč, tak se zapojím. Jenže jsem tušil, že by to asi neprošlo. Je tohle Valhalla? Nebo kde to jsem? Z lesa po mé pravici se ozval řev a na cestu vylezl velký medvěd. Byl poraněný. Za ním vyběhli tři lovci. Medvěd se proti nim otočil. Jeden to odnesl hned. Mávnutí pracky a střeva venku. Druhý se snažil uhýbat, ale ten třetí ho najednou vrhl proti šelmě a sám začal prchat. Otočil jsem se, abych se klidil. Ten huňáč byl docela naštvaný a já nechtěl být na pořadu dne. Málem jsem vrazil do krásné ženy ve splývavých šatech. Tahle mne však nepřehlížela, ale dívala se mi do očí a já cítil sílu jejího pohledu. Pak konečně promluvila:
„Dostal jsi se daleko. Ale dál už ani krok. Mohl bys poničit víc, než si myslíš.“
Udiveně jsem se na ni podíval.
„Ty…vy mne vidíte? Nikdo tu na mne nereaguje. Co je to tady? Kdo jsou ti lidé?“
Umlčela mne mávnutím ruky.
„Víš, kdo jsem?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Opravdu ne?“ Tentokrát se usmála.
„Jsi bohyně?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne, nejsem, ale bohové mne často posílají. Bohyně času, osudu, mi říkají, kdy mám kam jít. Ale to si vy lidé neuvědomujete. Často mne voláte. A já musím často jít, ačkoliv nechci. Ani tvůj čas ještě nenadešel a přitom jsi už několikrát po mne zatoužil. Ještě nevíš, kdo jsem?
„Zubatá,“ vydechl jsem.
„Zubatá? Ale no tak. Copak vypadám jako kostlivec? Nebo mám kosu? Ale pochopil jsi. Jsem Smrt. Průvodkyně na druhý břeh, klíčnice od zapovězených dveří. A ty jsi těmi dveřmi prošel. Proč?“
„Mám otázky,“ vyhrkl jsem.
„Anó?“ protáhla posměšně. „Každý má otázky. Proč zrovna tobě bych na ně měla odpovědět?“
„Prosím, paní,“ zašeptal jsem.
Usmála se. Nebyla zubatá. Byla úplně normální.
„Kde to jsem? Proč se tamhle válčí? Je to Valhalla?“ Tahle otázka ji rozesmála.
„Valhalla? Asgard? To sis vybral špatnou cestu. Měl jsi jít do hor. Tihle tady si prožívají znovu situace, při kterých selhali. Dokud neobstojí. Až to udělají a mohou jít dál. Tady je podsvětí.“
„Takže ti lovci…“
Zavrtěla hlavou. „Jen jeden. Ten poslední. On obětoval svého druha ze zbabělosti. Až překoná sám sebe, může odejít. Tamti jsou jen stíny. Stejně jako ti bojovníci. Všechno to jsou zbabělci, kteří v důležitých chvílích života selhali.“
„A tady jsou trestáni.“
„Trestáni?“ podivila se Smrt. „Jsou léčeni. Dostává se jim nové příležitosti najít v sobě to dobré a překonat sami sebe. To není trest. Co ještě chceš vědět?“
„Je toho moc. Co mám dělat?“
„Vrátit se. Nemáš tu být. Jdi zpět. Převozník tě převeze, i když to nedělá.“
„Zase budu platit vzpomínkou?“
Smrt zavrtěla hlavou. „Ne. Dostaneš ji zpět. Tak to musí být.“
Ohlédl jsem se do směru, kde bylo jezero a vzpomněl si na tu hrůzu co je pod hladinou. S otázkou v očích jsem se otočil zpět na ženu.
„Když zaplatíš převozníkovi, vezme ti to co tě nejvíce tíží a dá to tomu, kdo ti to způsobil. Když to není komu dát, nebo si ti lidé odpustí, odhodí to do jezera. Je plné hrůzy, strachu a stesku. Vy lidé si dovedete působit tolik zla, že jsem to nikdy nikde neviděla. A dost už vyptávání. Je čas abys šel. Dovedu tě k jezeru a zavolám převozníka.“ Vykročila na cestu a já za ní. Měl jsem ještě spousty otázek, ale v jejích očích byla němá výstraha.
Po nějaké době jsme stanuli na břehu té děsivé vody. Jezero stesků. Tak jsem ho v duchu pojmenoval.
„Chtěl bych se ještě zeptat na spoustu věcí…“ Utnula mne.
„Nejsi o nic více, než ostatní. Už tak jsem ti řekla více než je zdrávo. Ale budiž. Jednu otázku ti ještě dovolím. Jednu.“ Zapřemýšlel jsem. Co mne zajímalo asi tak nejvíc. Jistě, kdy nastane můj čas. Už už jsem se nadechoval, když jsem si vzpomněl na les. Na mlhu a ty bludné duše.
„Ano, mám ještě jednu otázku. Když jsem odešel od strážců, tak jsem vstoupil do bukového lesa. Byla tam mlha. A spousta lidí. Bloudili v té mlze a asi se ztratili. Jak je možno jim pomoci?“
Smrt se usmála.
„Už jsem si myslela, že mne zklameš. Ano, je možné jim pomoci. Ale to může udělat jen někdo kdo je odvážný. Jsi takový? A hlavně to může udělat jen někdo, kdo sem nepatří. To je třeba důvod, proč bohové otevřeli tajné dveře pro tebe. Je nutné jít do toho lesa, a ty nebožáky odvést k jezeru. A zaplatit za ně. Dokážeš to?“
„Snad,“pípl jsem nesměle.
Člun přirazil ke břehu.
„Tak jdi. A žij správně.“
„A to je jak?“
„Otázky jsi už vyčerpal. Ale sám víš. Bohové ti to už řekli. Jednou se zase setkáme. Spolehni se.“ Poslala mi vzdušný polibek a loď i se mnou vyplula na jezero. Břeh pomalu mizel v mlze a já čekal, kdy mi převozník vrátí mou vzpomínku.
Knarr se blížil k molu. Dubový les mne vítal večerem, pod korunami stromů se již rozprostíralo šero. Otočil jsem se k lodníkovi.
„Neodjížděj, prosím. Přivedu ty, co tě už dlouho hledají. A zaplatím za ně.“ Kápě pomalu přikývla.
Vyrazil jsem šerem po sotva znatelné cestičce podél říčky a pak dubinou do kopce. Už jsem věděl kudy, tak to trvalo docela krátce. Stejně už ale byla úplná tma, když jsem se ponořil do mlh bukového lesa. Zase jsem je uviděl. Motali se tam mezi stromy. Děsivé stíny a přitom ti největší chudáci, co jsem kdy viděl. Pohled na ně mne už tolik neděsil. Vlastně skoro vůbec. Přemýšlel jsem, co je na tom vlastně tak statečného? Proč záleželo na odvaze? Zkusil jsem na ně promluvit.
„Hej, převozník čeká. Pojďte.“ Kostlivé tváře se na mne otočily, ale nerozuměly. Vzal jsem nejbližšího za ruku a táhl za sebou. Šel. Tohle zabralo. Připojovali se k nám další a další. Nakonec jsem lesem táhl za sebou několik desítek postav. Kolik jich tady v mezisvětí ještě je? Věřím, že tisíce. Ale pořád nevím, co je tady na tom tak statečného. Co? To mi došlo, až když nastupovali na palubu lodi. Za každého jednu vzpomínku. Musel jsem se vzdát části života. A k tomu člověk potřebuje hodně odvahy.
Sledoval jsem odplouvají loď a přemýšlel, co si vlastně za ty lidi její kormidelník vzal. Nějak jsem netušil. Bylo mi ale jasné, že některé lidi nebudu znát. Spoustu míst nebudu poznávat. Mé kroky teď vedly opět do skal. Byl tam přece camp a na něm tři lidi, co jsou na vandru a hrají nedvědovky.
***