Sirius 2

Jaké to bylo štěstí, že Ayne se přátelila zrovna s Lily Evansovou … mohli se vídat každý den! Bylo sice pravdou, že s touhle dvojicí dívek se vždycky objevovala i Nancy, ale to bylo Siriusovi jedno. Dalo mu to sice velkou práci, aby nesoustředil veškerou svou konverzaci a přítomnost k téhle překrásné dívce, ale zatím se ovládal. I když to párkrát byl nelehký úkol.
…
. Tím, že se s ní o prázdninách něco skutečně stalo, se nezměnila jen svým vzhledem, ale hlavně svými schopnostmi. Její věčně horké ruce,veselá povaha, nadání pro ohnivá kouzla … nic z toho nebylo jen tak náhodné … jen Lily věděla, co za tím vězí, ale za žádnou cenu její tajemství nechtěla povědět, když se jí na to kluci ptali. Ale stejně tak ani neřekla Ayne, kam se ztrácí všichni čtyři za úplňku a proč jsou ráno tak unavení a bolaví.
A právě díky tomu, že v ní vyrostla i odvaha, se jednou vydala po stopách mizících kamarádů, aby zjistila, copak to skrývají.
od srpna se stala také zvěromágem, takže jí přeměnění v drobného netopýra usnadnilo neslyšné pronásledování až na školní pozemky, kde se pánové vydali k vrbě mlátičce.
Tam přišel první šok. Buclatý Peter Pettigrew se proměnil v docela malou krysu, mrštně se vyhnul větvím vrby a zastavil její rány dotekem o tlustý kmen. Poté se dovnitř vydali i ostatní. Ayne rychle letěla za nimi.
Šli dlouhou klikatou chodbu plnou kořenů. Cesta se začala prudce zvedat. Šplhali však stále nahoru, dokud se před nimi neobjevily staré dveře. Otevřeli je a vešli dovnitř. Bohužel to Ayne nestihla a přibouchli jí je před očima.
Zavěsila se za trám a snažila se aspoň poslouchat, co se děje uvnitř. Bohužel hlasy jí splývaly, ať se snažila sebevíc. Když v tom se ozvala hlasitá rána, po ní druhá … a po chvíli ticha začal Remus hlasitě křičet … jeho hlas se však měnil v hrubší a hlubší stále víc a víc …
Hledala nějakou škvírku, kudy by nahlédla dovnitř … když vtom se dveře rozlétly a ona se očima střetla s obrovským vlkodlakem. Vypískla a chtěla se dát na útěk, ale drápem se zachytla za vlkodlakovu kůži a nemohla se osvobodit, zatímco ji obrovskou rychlostí vlekl po klikaté cestě pryč. Za sebou zahlédla velkého černého psa, který je pronásledoval s hlasitým štěkotem.
Už už t vypadalo, že se vlkodlak objeví na školních pozemcích, ale odbočil do jiné uličky a za chvíli se i s Ayne visící na jeho rameni objevil v Zapovězeném lese.
Nějakou dobu ji ještě vláčel, ale pak se jí podařilo uvíznout ve větvích, odkud se vymotala mnohem sráz. Určitě dodnes lituje toho, že se při pádu na zem proměnila své lidské podoby. Hlasité žuchnutí nemohlo Luponovi uniknout. Prudce se otocil, zavyl a rozběhl se zpátky k ní.
Ayne utíkala, co jí síly stačily, ale husté větve a kořeny, o které stále zakopávala, ji zpomalovaly a ona přicházela o své síly běžet dál. Ani nevěděla, kudy se má rozběhnout, aby se vyhnula střetnutí. Oči ji pálily, jak ji neustále šlehaly větve, měla pocit, že jí plíce za chvíli vyskočí z těla, když v tom se před ní objevil černý velký pes, přesně ten, co je pronásledoval z Chroptící chýše.
Lekla se jej a uskočila. Spadla mezi velké pařezy, o jeden se opřela a začala oddychovat, smířená s osudem. Černý pes však nebyl jediným překvapením, když se vedle něj objevil ještě dvakrát takový jelen. Podařilo se jim zahnat vlkodlaka pryč a ten se rozběhl jiným směrem, na kořist, kterou před chvílí honil, si ani nevzpomněl.
Ayne si lehla na záda, stále těžce oddechovala, a zadívala se na nebe. Přes husté stromy nešlo ani vidět. Rozhostilo se ticho … které však trvalo jen pár vteřin. Zanedlouho totiž zaslechla šustění listí a kroky … lidské kroky … doufala.
Skrčila se za pařez a zadívala se do dálky, kdo to může jít. Snažila se vytáhnout z kapsy hůlku, ale ruce se jí tak klepaly, že to nedovedla. Přetřela si proto svou dlaň prsty a vytvořila tak několik plamínků, kterými si posvítila dopředu.
"Tak a teď mi vysvětlíš ty, Ayne, jak tohle děláš, když už víš naše tajemství," ozvalo se jí nad hlavou.
Byl to Sirius. A hned jí také došlo, kdo byl oním černým psem.
"J-já … já. Čert to vem," polkla řadu otázek a dala se na vysvětlování kamarádovi. Ten si sedl vedle ní a poslouchal.
"Hele, prostě, jsme vzácné. Všechny čtyři. Ale já nevím, kdo jsou ty ostatní tři," začala a zahlédla Siriusův nechápavý pohled. Složila si ruce do klína a pokračovala: "Když máš mámu, co ovládá oheň víc, než všichni kouzelníci kolem, říká se, že ovládá třetí element. Kdyby moje máma ovládala květiny a půdu a tak, ovládala by první … kdyby vzduch, tak druhý a čtvrtým je voda. No a když se jí narodí dcera, tak při dovršení plnoletosti tuhle schopnost zdědí po své mámě," vysvětlila, jak nejrychleji uměla.
"Sirius na ni chvíli nevěřícně hleděl a pak se nadechl: "Takže, ty jako … ty jako ovládáš třetí element, oheň … takže … proto je ti pořád teplo, proto ti tak jdou tahle kouzla …," vysvětloval. Nejspíš hlavně sám sobě. A jeho kamarádka přikývla.
"Je spousta vychytávek, co umím, ale sama jich ještě spoustu neznám. Spoustu věcí se teprve učím," dodala ještě.
"Teda …," usmál se nevěřícně Sirius.
"Jen o jedno tě chci poprosit, na celé škole to ví jen učitelé a Lily. A teď ty. Je mi jasné, že ten jelen alias James, mě viděl, takže to budete vědět i vy čtyři. Jen tě prosím, a prosím i ty tři, abyste si to nechali pro sebe. Nechci být ani zdroj atrakcí, ani zdroj obdivu," požádala jej.
"Neboj, kluci to neřeknou. A já taky ne," dodal. Chvíli mlčel, aby se mu získaná informace lépe usadila. Pak se probral a pobídl Ayne, aby se dali na cestu zpět.
Celou cestu se oba soustředili na to, aby nezakopli a nevzbudili zbytečnou pozornost. Promluvili až se octili na okraji Zapovězeného lesa. Tady se museli rozloučit.
"Tak ti děkuji za neobvyklý večer," usmála se Ayne. Sirius jí úsměv opětoval.
"Zítra se potkáme, jo? A prosím tě, omluv Remuse. Obvykle vydrží celou proměnu strávit v Chroptící chýši, ale dnes se nám ho nepodařilo zadržet. Při každém úplňku vlkodlak u školy neběhá. A jestli ti můžu poradit, radši si do postele doleť, jako netopýra tě aspoň nikdo nepozná. Jo a," dodal, "Jsi krásný netopýr."
A s těmito slovy se z vysokého kluka stal o něco menší pes, který se po louce rozběhl do tmy.