Temná jistota

Nikdo z nás už si nepamatuje Život. Nikdo už nepočítá dny. Nikdo nedoufá, nikdo nezná své jméno, nikdo nežije. Jsme jen zvířata, shluk nahých, špinavých, vyzáblých těl zmítajících se v téhle nekonečné tmě. Aby existovala tma, musí existovat světlo. A světlo jednoduše zmizelo, my na něj zapomněli a tahle hluboká tma je jediné co zbylo.

Probudíš se prokřehlý, neboť podchlazené tělo druhé podchlazené nezahřeje. Slepý v téhle neprostupné temnotě se snažíš prorazit si cestu masou neznámých lidských těl a po zvuku hledáš poslední záminku naší bídné existence tady. Místo, kam dnes na podlahu dopadne od stropu s hlasitým mlasknutím cosi, co nám alespoň na chvíli zachová pulsující srdce. Cpeme si do úst vše na co dosáhneme a neptáme se - snad to už ani neumíme - nahlas tu už dlouho nikdo nepromluvil.

A pak, s roztrženým rtem, a několika zanedbatelnými ranami utrženými v boji o "jídlo", se snažíš doplazit po paměti na své místo. Ledový kousíček rozbitých dlaždic, který s trochou štěstí najdeš jak jsi ho zanechal, máš-li smůlu leží na něm cizí host, nebo v lepším případě něčí zvratky.

Na tomhle místě je jediná jistota, naděje, jediný Bůh - smrt.

Přes naprostou absenci světla se zdejší "bytí" neustále cyklicky opakuje. Naše těla si i v téhle nicotnosti vybudovala jakýsi rytmus, ikdyž spíše zvířecí nežli lidský. Nikdo neudává kdy je ráno a kdy noc, ale naše těla se dokonale řídí podle času "krmení". To někdy přijde mimo obvyklý čas, a potom následuje několik dnů naprostého zmatku, dezorientovanosti a paniky, která má za následek větší počet rvaček, zabitých, a ušlapaných.

Jediné na co ještě čekáme je smrt - jediná jistota, naděje, jediný Bůh.

Ležím na zádech na kousku své země, oči mám otevřené dokořán, ale kromě tmy nevidím nic. Cítím jak mi na tělo dopadají od stropu ledové kapky, do zad řežou zmrzlé úlomky dlaždic, a ze stran mě drtí těla mých "sousedů". Ticho. Nekonečné ticho a tma. Chlad. Usínám.

A v tom... Hlasy. Spousta hlasů, dunivé rány, dusot těžkých nohou odkudsi ze shora. A pak už jen světlo. Pronikavé světlo a výstřely. Někdo vedle mě mi stiskl dlaň. "Dočkali jsme se!" Zavírám pevně oči, a snažím se vzpomenout si, jak je sakra dělá úsměv. Dočkali jsme se.