Liliana Potter (1)

Sedíme se Severusem Snapem v ředitelně a držíme se za ruce. Ještě ho nechci pustit. Před okamžikem mi ukázal své vzpomínky a já jsem rozpolcená. Jsem šťastná, že není zlý a neslouží Voldemortovi, není nepřítel a má mě rád. Miloval mou matku, mě však nechrání jen kvůli ní, chránil mě i kvůli mně samotné. To proto byl tak rozzuřený, když se dozvěděl, že musím zemřít.

Jsem další viteál. Jsem smutná a mám strach, protože musím zemřít. Ani na chvíli nepřemýšlím o tom, že bych to neudělala, přesto se bojím. Stalo se mi mnoho zlých věcí, nikdy jsem však nechtěla zemřít. Doufala jsem, že Voldemorta porazím a budu moci žít a zkusit být šťastná. Vím že to bylo velice nepravděpodobné, ale já přesto v hloubi duše tu hloupou naději měla. Teď už je všechno pryč a nezáleží na tom. Na ničem nezáleží. Dnes zemřu. Opakuji si stále v duchu ta slova, abych je přijala, smířila se.

Severus nemluví a já jsem mu za to vděčná. Nechci slyšet, že ho to mrzí, že to takhle nemělo dopadnout a další slova, která stejně nic nezmění.

Dnes zemřu.

Podívám se na hodinky a uvědomuji si že je čas jít. Voldemortova lhůta vyprší za necelou půlhodinu. Nedovolím, aby dnes umírali další lidé. Další přátelé a spojenci.

„Musíme jít.“ promlouvám po chvíli a hlas mám podivuhodně klidný.

„Ano.“ souhlasí Severus a pomáhá mi vstát. Musím se ho podržet, abych neupadla.

„Ty se odsud dostaneš, aby tě nikdo neviděl?“

„Stejně jak jsem se dostal sem.“ souhlasí

„Setkáme se na kraji zapovězeného lesa. Odvedeš mě za ním. Sama bych to asi nenašla.“

„Dobře.“

Není co víc říct. Bylo to tak dáno a stane se to. Zemřu, aby mohli být zachráněni všichni ostatní, aby oni mohli žít.

„Severusi?“ otáčím se na něj před odchodem s neviditelným pláštěm v ruce.

„Ano?“

„Jsem ráda, že nejsi zlej.“

Oblékám si plášť a nechávám ho tam překvapeného stát a odcházím.

Ve škole nikdo není, i obrazy jsou prázdné. Většina je ve velké síni. Venku pár lidí hledá přeživší a odvádí je dovnitř. Cestou si všímám Nevilla. Musím mu říct o hadovi. Musím mít jistotu. Svlékám si plášť a přicházím k němu.

„Neville?“

„Lili? Co tu děláš? Hrozně jsem se lekl. Neviděl jsem tě.“

„Chtěla jsem ti něco říct.“

„Děje se něco?“

„Ne, jen jsem chtěla, kdyby se ti naskytla příležitost, musíš zabít Voldemortova hada.“

„Hada?“

„Ano. Jeho hada, je pořád s ním. Dokud nezemře had nemůže zemřít ani Voldemort. Tak kdyby se ti naskytla příležitost...“

„A kam jdeš? Nechceš se mu vzdát že ne?“

„Co? Ne, vůbec ne. Musím si teď něco zařídit. Ron a Hermiona o tom hadovi taky ví, jen sem ti to chtěla říct. Ahoj.“ nečekám na odpověď a zase si oblékám plášť a odcházím do zapovězeného lesa. Nedokážu se podívat do Nevillovi zmatené a podezřívavé tváře.

Les je temnější než obvykle a okamžitě si uvědomuji důvod. Je plný mozkomorů. Nedokážu projít. Patrona vyvolat nemůžu a nevím, jestli bych to v této chvíli dokázala.

Vzpomínám si na kámen vzkříšení ukrytý ve zlatonce a konečně si i uvědomuji způsob jak jí otevřít. Otáčím kamenem v ruce a okolo mě se objevují rodiče, Sirius a Lupin. Nejsou tu aby se vrátili. Jsou tu pro mě, to já půjdu za okamžik za nimi. Jdu hlouběji do lesa a dívám se, kdy potkám Severuse. Sama bych tu mohla bloudit hodiny. Mozkomoři mi nedokáží ublížit, nedostanou se přes rodinu, která mě chrání.

Kus vpředu je nějaký muž. Pomalu se k němu blížím, abych zjistila jestli je to on. Ano. Je to Severus Snape. Opatrně se rozhlížím jestli tu není ještě někdo.

„Jsem tady. Můžeme jít Severusi.“

„Lili?“

„Ano. ... Bál ses, že se neukážu?“

„Ne.“ říká jako by chtěl ještě něco dodat.

„Co se děje?“

„Nic, jen...“ nedokáže dokončit větu. Nechci ho nutit jí dokončit. Trochu se bojím jak by mohla znít.

„Potkala jsem Nevilla. Řekla jsem mu o tom hadovi. Ví to ještě Ron, Hermiona a ty. Oni toho hada zabijí. Určitě to dokáží. Ty jim pak budeš muset pomoct zabít Voldemorta. Někdo to musí dokázat. Až,.. potom bude zbývat už jen jeden viteál. Až bude zničen i ten Voldemort bude smrtelný. A někdo ho zabije. Ale i když jim ho pomůžeš zničit, neuvěří ti. Zabil jsi Brumbála a i když to bylo na jeho žádost, neuvěří ti a pravděpodobně tě taky zabijí.“

„Já vím.“

„Je mi líto, že ti nemohu nějak pomoct.“

„Tím se nemusíš trápit. Na rozdíl od tebe jsem věděl od začátku jak to může skončit. … Zlobíš se na něj?“

„Na koho?“

„Na Brumbála. Že ti to neřekl, v podstatě tě k tomu donutil.“

„Ne, vlastně ne. Abych řekla pravdu, tak ho docela chápu. … A ty se na něj zlobíš?“

„Zlobil jsem se, ale muselo to tak být.“

„Ano. Musí to tak být. Brumbál jen dotáhl svůj plán na Voldemortovu porážku dál něž my. Je to důležité. On musí být zničen. A pokud musím zemřít, aby se to stalo, udělám to. To jsem věděla vždycky.“

„Na tom se spolu shodneme. On je zlo a musí zemřít.“

Dál už jdeme mlčky a já cestou upouštím kámen. Když jsem se Severusem, tak ho nepotřebuji. Nechci aby ho někdy někdo našel.

„Je to ještě daleko?“

„Ne. Jen pár metrů.“

„V tom případě tě chci o něco požádat.“ dodávám si odvahu a vyslovuji slova, kterých se bojím snad víc než smrti.

„Ano?“

„Mohl bys mi dát lahvičku?“

„Na co?“

„Tys mi ukázal své vzpomínky a já ti chci ukázat některé svoje.“

„Proč?“ ptá se a z ničeho hůlkou vytváří lahvičku, kterou mi podává.

„Za chvíli umřu a chci abys mě poznal.“ z úst mi splyne holá pravda, která mě řeže do srdce. Na to Severus nemá odpověď. Možná je to tak lepší.