Příběh o Lexi 6-7kap

6.
Když se Fabian probudil, Lexi byla už dávno pryč. Potkali se spolu až po obědě.
„Nazdar Lexi už jsem tě začínal postrádat.“
„Zdravím! To víš, potřebovala jsem si ještě něco zařídit. Nemá cenu, aby ses snažil to ze mne dostat.“
„Teda pěkně neoblomná jako vždycky.“ A při tom se zasmál, moc od srdce to ale nebylo.
Lexi si stoupla naproti Fabianovi. Zatvářila se zvědavě a zeptala se ho. „Tak co, už víš, kam vyrazíme?“
„No, ještě ne. Nějak jsem neměl čas to zjistit,“ a zatvářil se rozpačitě. Celé dopoledne totiž vyspával.
Lexi mu na to odvětila: „To jsi celý ty, sliby chyby Fabiane!“ A při tom se na něj usmála. Fabiana to povzbudilo a ujal se nabídky.
„Tak můžeš jít semnou a zajdeme se zeptat, zda by neměli nějakou zajímavou práci.“
„Ne, ne. Fabiane, nemůžu jít s tebou. Musíš jít sám, potřebuji se podívat na koně a musím ho nechat okout. Sejdeme se na večer u Havrana.“
„No tak dobře, tak v šest?“
„Dnes spíš v sedm,“ odvětila Lexi, pohodila svými černými vlasy a byla ti tam.
Když Lexi došla do hospody, bylo opět narváno. Fabian už tam byl.
„Teda Lexi tvá dochvilnost je obdivuhodná. Máš půl hodiny zpoždění.“
„Já nemám zpoždění nikdy, vždy chodím tehdy, kdy mám přijít,“ a uchechtla se.
Objednali si pití a Fabian i jídlo, protože Lexi nechtěla.
„A stejně by mne zajímalo, kde jsi byla, že ani nechceš jíst.“
„No znáš mne. Mám šlechtickou krev a patří mi město na severu. Takže je mou povinností jít pozdravit zdejšího vévodu. No a to máš oběd i večeři, to se protáhne,“ a laškovně se na Fabiana usmála, on se začal smát: „Hahaha. Vidím, že to s tebe nemám šanci dostat.“ Jsem zvědav, co si vymyslíš příště.
„Určitě zase něco. Raději mi pověz, co jsi vymyslel?“ Fabian se zatvářil rozpačitě a začal hovořit.
„No jeden úkol by tu byl, ale nešli bychom na něj sami. Těsně přede mnou ho vzala jedna parta. Tak jsem dal s nimi řeč a vzali by nás k sobě. Jenže dali by nám menší podíl. Mrzí mne to, ale co se dá dělat. Ale výhody tohoto úkolu jsou, že je to blízko a i tak je tam strašně vysoká odměna. Bylo by to skoro padesát zlatých na jednoho no představ si to. A to jenom za to že zabijeme nějaké trolly. Měli by být dokonce jen dva. A to mám pocit, že dokonce před lety jsem šel na podobný úkol. Je to u jedné vesnice. Tam se máme přihlásit a taky si vyzvednout odměnu.“ Lexi se napila a začala mluvit.
„No, Fabiane. Podmínky sice nejsou nic moc, ale zní to dobře. Jen se bojím, jestli to bude jen tak toto je dobře placené a to je divné i přesto že dostaneme menší podíly. Ale ráda bych někam už vyrazila. A vzhledem k tomu že jsi nás už do toho dostal tak jo. Na zdraví.“
„Na zdraví!“ A oba korbely se srazily ve vzduchu.“
Další den vstali časně za ranního rozbřesku. Ulice byly ještě prázdné, když na hlavním náměstí na ně čekalo dalších šest postav připravených na cestu. Dojeli blíž, jedna z postav na ně pokynula, pozdravila je a rovnou zavelela k odjezdu. Postavy hbitě naskočili na koně a muž, který je oslovil, vyjel jako první směrem ven z města. Fabian s Lexi jeli na konec a když tak projížděli na koních ulicemi Fabian říká Lexi: „To je Mark. Moc toho nenamluví, ti tři za ním patří k němu, jsou to tvrdí chlápci. Dej si na ně bacha, ta žena s tím chlápkem to jsou stopaři, jsou z lesů, najal je, protože umí kouzlit ta žena léčit a ten chlápek co jede vedle ní, to je on. Nevím, co umí, ale prý je dobrý. A když o někom Mark řekne, že je dobrý tak to něco znamená“.
Lexi se zeptala: „Jak znáš Marka? Přijde mi takový strohý …“
„Znám Marka jen z hospody, je to takový známý, párkrát jsme spolu pili.“
To už ovšem míjeli stráže u brány a pomalu se dávali do cvalu, dokud slunce ještě nepálí a koně jsou svěží, takže na další konverzaci nebyl prostor.
Projížděli přilehlými osadami, hájky přes řeku a zamířili na sever.
Jeli celý den a až k večeru se jejich vůdce rozhodl, že dál nepojedou a zůstanou ve vesnici, kterou potkali. Všichni okamžitě zamířili do krčmy, kde si poručili jídlo a pití. Krásný závozní hostinec bylo tam celkem narváno.

7.
Markovi muži se nijak neštvali s obsazenými stoly. Vyhlídli si jeden. Sedělo u něj pár vesničanů a ty prostě násilně vyhodili. Pár lidí od okolních stolů akorát znervóznělo. Ale nikdo se vyhozených lidí při pohledu na Markovy muže nezastal. Fabian pošeptal Lexi: „Drsňáci, co?“
„Spíš bych řekla nafoukaní.“ Fabian se zatvářil dotčeně, ale nic neřekl. Všichni se posadili ke stolu, začali si objednávat, jíst a pak pít.
V hospodě vládla bujará a veselá nálada. Ketrin a Luk se omluvili hned po jídle a šli si raději lehnout. Nedělal jim ten hluk s vydýchaným vzduchem v přeplněné hospodě dobře. Lexi s Fabianem tam ovšem zůstali. Chtěli se lépe seznámit s Markem a jeho muži.
Fabianovi se večer celkem vlekl. Když se všichni pořádně napili, měli snahu věnovat se jen Lexi. Netušil co mu vadí víc, jestli to že se s ním nikdo nemoc nebaví, nebo že se všichni u stolu věnují jen jí.
Jako by na ní bylo něco magického? Jsou jak pomatení. Neustále se ji snaží bavit a vykládají všelijaké historky. Je to tvrdá konkurence. Když tak nad tím přemýšlím. Jak to dělá? Dlouze a zkoumavě se na ni zahleděl. Najednou uviděl něco víc. Ne jen krásu, byla tam jistá nedostižnost a jakoby na kratičký čas nemohl z ní spustit oči. Stěží, se odtrhl.

Co to bylo? Jak to nad ní začínám uvažovat?! Je to přelud? Či kouzlo? Které jsem dřív opomněl? Vždyť je to jen kamarádka. Povzdechl si. I když nebezpečně krásná! Och ne! Už zase! Co to se mnou je?! Musím odejít! Fabián vstal ze židle a omluvil se, že už půjde spát.
„No jak chceš,“ řekla Lexi. „Ale byla bych raději, kdybys tu s námi zůstal, chtěla jsem ti koupit pití.“
Zatvářila se na něj prosebně. Fabián před kouzlem jejího obličeje úplně zrudnul a jak opařený se posadil. Cítil se z neznámého důvodu dokonce i provinile. Hned v zápětí jim děvče doneslo pití. Lexi jí hodila pár mincí. Promluvila na Fabiana: „Tak ty jsi chtěl odejít? Aniž bychom si popovídali?“ Fabian zrudl ještě víc. Mark a jeho tři muži začali být strašně hluční. Úplně se změnilo jejich chování. Ovšem Lexi a Fabiana si ani nevšimli. Za to se začali navážet do lidí u vedlejšího stolu. Zjevně chtěli vyvolat nějakou bitku.
„ Fabiane jsem teď opilá a při tom bývám upřímná. Moc upřímná. Můžeš mne mít ale ne na věky. Jen mne musíš chtít.“ Po těch slovech se zdvihla a odešla od stolu a nedopitého piva. Jeden z Markových mužů toho ihned využil a obrátil zbytek piva do sebe.
Fabian tam jen tak seděl. Přemítal slova. Které mu ta krásná žena řekla.
Lexi došla do svého pokoje, zavřela dveře, ale nezaklopila petlici. Kouzlem se převlekla. Náhle s ní byla nádherná křehká dívka, ve večerních šatech. Najednou se místo staré škaredé komody objevil nádherný toaletní stolek ze židlí a zrcadlem. Posadila se tam a začala si jemně a dlouze česat vlasy.
Věřím ti, Fabiane. Vím, že už nejsi žádné ucho a že ti to dojde. Rukou udělala gesto a náhle místo starého slamníku tam stála nádherná veliká vyřezávaná postel z bohatými měkkými přikrývkami. Najednou Lexiin obraz v zrcadle zmizel. Namísto něj se tam objevil obraz lokálu. Který se začal stáčet přes celou místnost, až ulpěl na Fabiánově obličeji.
Tak to jsem zvědavá. Jestli to tomu natvrdlíkovi dojde. Je pravda, že jsem mu to nijak neulehčila, ale proč taky. Buď na to má, nebo nemá. Tebe očarovávat nebudu, ale no tak.
Fabian vstává. Pln zmatku a otázek. Pomalu se odebírá směrem k točitým dřevěným schodům, které vedou do patra. Stoupá vzhůru s jedinou myšlenko:. zeptat se Lexi ,co to mělo znamenat! Prochází chodbou mezi jednotlivými pokoji. Náhle si uvědomuje, co chce udělat! Přistupuje ke dveřím a chce zaklepat. Když tu náhle pod klepnutím se dveře pootevřou. Otevírá je. Vchází do místnosti. Tam od toaletního stolku vstává ta nejnádhernější žena, kterou kdy za ta léta viděl. V překrásných propasovaných šatech. S dmoucí se hrudí. Krásnými až po zadek dlouhými hustými blonďatými vlasy.
„Lexi jsi to ty? Já tě nepoznávám!“ Lexi k němu zlehka po hustém perském koberci, který se tu objevil odnikud, jemně a lehce přichází. Uštědřuje mu dlouhý sladký polibek. Fabian ji objímá. Přitahuje ji blíž k sobě. Jeho hruď a její bujné poprsí se setkávají. Fabián jí k sobě tiskne čím dál víc a víc. Lexí cítí jak jí tlak v prsou roste. Jak její rty spalují žhavé polibky vášně. Jak Fabiánovy ruce, ji tisknou. To teplo z jeho rukou jí prostupuje. Obětí je stále silnější a silnější. Je mu blíž a blíž. Polibky stále žhavější a energičtější. Až se nakonec celá jejich těla setkávají.
Po chvíli polibky ustávají a Lexi se k Fabianovi tiskne. Na hruď se mu choulí. Náhle cítí jemný a sladký polibek ve vlasech. Ze silné a hrdé ženy je křehká a něžná dívka. Toužící po muži. Chvíli tak nehybně setrvají. Lexi začíná jemně vzdorovat silnému a tvrdému obětí. To povoluje. Její tělo postupně a jemně zlehýnka dostává svobodu. Otočí se k němu. Dlouze ho políbí. Odtahuje se od něj. Otáčí se a obchází postel. Pak jemně a lehce vklouzává pod přikrývky.
Fabián, celý šťastný a vyjevený z té nádherné chvíle, přistupuje k posteli. Zdvihá přikrývku. Když tu náhle zjišťuje. Že žena pod přikrývkou je celá nahá. Rozepíná si košili. Povoluje opasek. Svléká se. Zdvihá přikrývku. Náhle spatří to krásné, útlé, nádherně tvarované, tělo ženy, která ho toužebně pozoruje. Vklouzává za ní. Jemná hebká ručka se ho dotýká. Jeho ruka hledá tu krásnou dívku. Kterou oči jeho předtím spatřily. Prsu se dotýká. Nemilosrdně jak list po vodě přejíždí po něm dál a dál. Tak měkká. Hebká. Jemná. Ruka jeho pokračuje ve své dlouhé zdánlivě nekonečně krásné cestě. Až na zádech se octne. A celé tělo dívky sličné k sobě přitahuje. Rty, se opět setkávají.
Ráno se Fabián probouzí, ruka jeho vpravo šmátrá. Pak nalevo. Všude jenom slamník. Najednou oči otevírá. Je ve svém pokoji. Nikde nikdo. Jen stará skříň. Jeho věci v rohu hozené. Naproti komoda a okno, kde první paprsky zahánějí tmu a zvěstují příchod rána.
O hodinu dříve úplně v jiném pokoji se probudila Lexi. Úsměv na obličeji radostný a spokojený výraz ve tváři. Oči se otevírají a jakoby malé obláčky před ní byly. Úsměv rychle mizí, radostný výraz v obličeji odchází s ním. V očích však zděšení není. Rukou se opírá o obláčky. Jemně vstává, prohlíží si své spací oblečení a hodnotí jej. Hezké mám dobrý vkus. Na druhou stranu na obláčku se překulí. Když tu náhle … Vyraz zděšení! Na obličeji se jí promítne. Fabián! Co ten tady dělá?
Ruka náhle k čelu míří. Když tu náhle … Vzpomínky na včerejší večer. Krásnou vášnivou noc! Na mysli má. Pod tíhou vlastních vzpomínek, najednou do oblaku opět upadá. Malé obláčky jemné a hebké kolem ní se vznesly. Ruky její míří k obličeji a pak do vlasů. Mezitím horlivě si promítá vše, co se v noci odehrálo. Ale úsměv blažený na obličeji má stále. Náhle ruce vlasy tentokrát jen po ramena dlouhé nahmataly a pramínek svírající se v ruce před obličejem objevil. Výraz v obličeji se opět změnil. Na vlasy pohled probodávající se objevil. A Lexi si povzdechla: Tak to jsem dobře řádila, když i vlasy jsem si na blond změnila. Jak krásné opět jsou.
Přinutila se odpoutat od myšlenek, nad nocí. A najednou vlasy jí jakoby ožily, přeformovaly se. Z blonďaté náhle černá opět se stala a prodloužily se na večerní délku. Znovu je uchopila a pronesla: Tak, to je v pořádku.
Přetočila se na bok k Fabiánovi. Ten lehce chrápal a z pusy mu tekla grinda. Otřepala se. Ten strašlivý obraz zahnala. Zavřela oči. A když je znovu otevřela, všude se vznášely jen obláčky. Fabián byl pryč ve své posteli. Zrušila oblačnou postel. Jemně se snesla k zemi. Podivila se, jak to tady všechno předělala. Začala vzpomínat, jak to tu vypadalo předtím a vracet to do původního stavu. Nakonec se převlékla, šla dolů na snídani a blaženým spokojený úsměvem v obličeji měla.

V lokále u jednoho stolu právě snídala Ketrin s Lukem. Tak si přisedla k nim. Objednala si snídani a po včerejším večeru raději vodu. Po snídani se dali všichni tři do debaty. Kde že jsou všichni ostatní a co se tady asi tak stalo, že tu chybí tři stoly.
Za nedlouho se dopotácel Fabián. Šel někam ven. Když se za půl hodiny vrátil z venku, tentokrát už umytý a mnohem lépe vypadající než včera. Těžce přisedl k nim na židli a jen je poslouchal. Byl celý zničený a bledý. Lexi na něj jen prohodila uštěpačnou poznámku, že ty jsi včera pil s trpaslíky? Ale v pohledu bylo něco jiného něco spokojeného něco prozrazujícího a říkajícího, že ho ráda vidí. O další půl hodiny se z vrchu připotácel Mark a potom dovedl z venku celé mokré a zablácené své tři společníky. Byl na ně žalostný pohled. Navíc vypadali nějak zbitě. Jen Lexi našla odvahu se jich zeptat. ¨
„Co se tady včera stalo?“ Jenže nějak nebyli vůbec sdílní odpovědět. Ale naneštěstí pro ně ji zaslechl hostinský. Už si to k nim vykračoval. Při pohledu na Lexi cítil povinnost vše náležitě vysvětlit.
Při barvitém líčení situací, které tady vznikly. Fabián přemítal, zda li to včera byl sen, nebo ne?
Teda, co to včera bylo? Že bych se v ní včera tak spletl? Je to vůbec možné? Ale je pravda, že se spíš cítím unavený než opilý. Ale to by spíš odpovídalo tomu, co si pamatuji jenže je to tak neuvěřitelné. Vypadal jinak a její pokoj taky. Tím bych mohl začít! Porozhlédnu se tam.“
Zatím co Fabian byl ztracen ve svých myšlenkách. Hostinský domluvil. Obdařil Marka pohrdavým pohledem a Marek mu ten pohled vrátil.
Ten den se už nic zvláštního nestalo. Fabian u Lexi nic s toho co viděl nenašel. Tak mu nezbylo nic jiného než to přisoudit na vrub pivu a svému poblouznění. Navzdory silné kocovině vyjeli ještě dopoledne. Tempo nebylo tak svižné jak předešlý den, ale nebylo se čemu divit.