Liliana Potter (2)

Do lahvičky ukládám své vzpomínky, které jsem přede všemi tak dlouho tajila:

První den v Bradavicích a okamžik, kdy jsem ho poprvé spatřila. Rozbolela mě jizva a já si myslela, že je to kvůli němu. Ten šok, když jsem zjistila kdo byl skutečně Voldemortův poskok, že on mě chránil.

To jak se vždycky choval hnusně a nenáviděl mě.

Třetí ročník a celá ta věc se Siriusem, má nechuť mu ublížit a zároveň touha dozvědět se pravdu.

Čtvrtý ročník. Konal se Turnaj tří kouzelníků. Vánoční večírek. Z nějakého záhadného důvodu profesorka McGonagallová přesvědčila Severuse, aby jí pomohl při výuce tance kvůli vánočnímu plesu. S profesorkou tančil Ron, chudák nikdy na to nezapomene. Já jsem se bavila s Hermionou a profesorka mě vytáhla, abych tančila se Severusem. Díval se na mě jako by mě chtěl každou chvíli zabít. Stáli jsme od sebe tak daleko, že by se mezi nás vešli ještě alespoň dva další lidé a s odporem se drželi za ruce. Pak do mě profesorka strčila, při tanci musíme být prý mnohem blíž. Nečekala jsem to a upadla Severusovi do náruče. Tehdy jsem si to poprvé uvědomila. Necítím k němu nenávist. I když jsme se na sebe tak šklebili, necítila jsem odpor, strach ani žádnou nenávist. Cítila jsem se … v bezpečí. Příjemně. Musela jsem silně zatnout zuby, abych se nezačala usmívat. Tehdy mě to hrozně vyděsilo. Nedokázala jsem se mu podívat do očí.

Na ples jsem šla s Ronem. On je hroznej šprt a nedokázal nikoho pozvat a mě se každý pozvat bál, protože mě pokládali za blázna se sebevražednými sklony co chce být středem pozornosti. Ron byl vždycky jako můj bratr. Bylo fajn jít s ním. Věděla jsem, že na mě nebude nic zkoušet. Hermiona šla s Krumem a Nevill s Hermioninou mladší sestrou Ginny Weasleyovou.

Ples byl moc hezký a dokonce jsem přežila i první tanec, kterým ho museli účastníci soutěže zahájit.

Ron s Hermionou se pohádali. Bylo to protože Ron žárlil na Kruma a Hermiona chtěla aby jí pozval Ron. Kdybych jim to řekla, ještě by křičeli na mě, protože si to nedokáží připustit.

Šla jsem se raději projít ven, přišel tam za mnou jeden kluk z Mrzimoru. Prý se mu moc líbím. Chvíli jsme se spolu normálně bavili, jenže pak si na mě začal dovolovat. Připadalo mi jako by z něj byla najednou chobotnice. Snažila jsem se mu uniknout. Objevil se tam Severus. Oběma nám srazil nějaké body poslal toho kluka pryč.

„V životě bych neřekla, že vás ráda uvidím.“ řekla jsem bez rozmýšlení a teprve pak jsem si to uvědomila. Musela jsem pryč. Rychle se vrátit do sálu.

Neřekla jsem nic tak hrozného, znělo to docela nevině, jako bych byla ráda, že nás vyrušil a nic se nestalo, což jsem opravdu byla, ale v tu chvíli jsem si uvědomila co k Severusovi cítím. Mám ho ráda! A ne jako učitele. Nezáleží na tom, s jakou nenávistí se na mě dívá. V jeho očích se mi občas podařilo zahlédnout i něco jiného, a to něco mě přinutilo uvědomit si to chvění žaludku, které jsem při tom pohledu cítila. Do tohoto okamžiku mi to prostě nedocházelo. Nebo jsem si to možná odmítala připustit. Uvědomila jsem si to a musela jsem od něj okamžitě pryč.

V sále jsem seděla u stolu a byla duchem nepřítomná. Stále jsem si přehrávala před očima Severuse a nutila se cítit nenávist, o které byly všichni přesvědčeni, že jí k němu cítím. Nešlo to. Nedokázala jsem se k tomu přimět.

Někdo mě vyzval k tanci. Skončila jsem s těmi nesmyslnými pokusy a šla tančit. Ani si už nevzpomínám kdo to byl. Vím jen jak špatně se mi tančilo, musela jsem dávat pozor. Se Severusem šlo tančit tak hladce. Bylo snadné nechat se jím vést, přirozené. Můj tanečník požádal o tanec nějakou učitelku se kterou tančil někdo jiný a ta souhlasila.

Ocitla jsem se tváří tvář stejně překvapenému učiteli lektvarů, Severusi Snapeovi. Nebyla jsem schopná logicky uvažovat a odejít pryč, jít si třeba lehnout. Místo toho jsme spolu začali tančit. Znovu, bylo to tak lehké, ne jako s někým jiným. Tančila jsem s ním ráda. Uvědomovala jsem si to a donutila se nedívat se mu do očí a zatínat zuby, abych zabránila úsměvu. Přesto jsem si přála, aby ta písnička nikdy neskončila. Až skončí budu opět muset předstírat nenávist. Teď už jsem si byla jistá, že jí budu předstírat, nedokážu ho nenávidět opravdu.

Poslední úkol - bludiště. Pohár byl přenašedlo a já viděla jak byl zabit Cedrik. Voldemortův návrat. Podařilo se mi utéct a přinést zpět Cedrikovo tělo, jak mě žádal. Bylo toho na mě moc a neměla jsem daleko ke zhroucení. Profesor Moody mě odvedl pryč, byl to on, on hodil mé jméno do poháru, chtěl abych vyhrála, aby mě dostal Voldemort. Chystal se mě zabít, když se objevil Brumbál a zachránil mě. Objevil skutečného Moodyho a se Snapem vyslechli podvodníka. V ředitelně jsem Brumbálovi všechno řekla, byl tam se mnou i kmotr. Brumbál s ním chtěl ještě mluvit, tak mě odvedl na ošetřovnu a vrátil se za Siriusem. Madam Pomfreyová se mě okamžitě ujala, aby mě mohla ošetřit, když do místnosti vešel rozzuřený Snape.

„Brumbál?“

„Je ještě v ředitelně. Mluví s kmotrem.“ odpověděla jsem mu automaticky. Do místnosti právě vešli Weasleyovi s Ronem. Paní Weasleyová ke mně okamžitě přispěchala, aby mě mohla obejmout. Ve tvářích většiny přítomných jsem viděla otazníky a jejich touhu dozvědět se co se doopravdy stalo. Já jsem o tom však nedokázala mluvit. Byla jsem u toho, ale nechtěla jsem tomu věřit. Musím se přesvědčit. Vstávám z postele a jdu přímo k Severusovi, nevšímám si zlomené nohy ani nesouhlasného pohledu madam Pomfreyové.

„Ukaž mi ruku.“

„CO?“ ptá se šokovaný Snape a já si ani neuvědomuji, že mu tikám.

„Musím ho vidět.“ odpovídám s jistotou, že mi bude rozumět. Musím vidět znamení zla na jeho ruce. Nevypadá vůbec ochotně to udělat. Vyhrnuji si vlastní rukáv a ukazuji mu ránu na ruce. Slyším zalapání po dechu, nevím čí a nemám chuť ani sílu se otočit abych se podívala.

„Musím ho vidět.“ opakuji, beru ho za ruku a spěšně mu vyhrnuji košili. Všichni v místnosti jsou ztuhlí šokem. Severus se nebrání, i když jsem byla přesvědčená, že to udělá. Hledím na znamení zla na jeho ruce ve své dlani a nedokážu od něj odtrhnout pohled. Ani si nevšímám Brumbála s obrovským černým psem, kteří právě vešli.

„Severusi, co vy tady děláte? Nemáte hlídat našeho vězně?“ ptá se Brumbál, kterého jsem si teprve všimla.

„To už není třeba pane řediteli.“ jed z jeho slov přímo srší.

„Není třeba?“ dožaduje se Brumbál odpovědi, když se mi podlamují nohy. Severus mě pohotově chytá do náruče a odnáší zpět k posteli. Sirius ve psí podobě rozzuřeně vrčí a vypadá, jako by se měl na Severuse každou chvíli vrhnout.

„Nic se neděje Siriusi, to jen ta zlomená noha. Jsem v pořádku.“ uklidňuji ho.

V místnosti je najednou mnoho zmatených lidí. Sirius na sebe bere svou pravou podobu a vše se postupně vyjasňuje.

Nebyl to dobrý rok. Ten další byl však ještě mnohem horší.

Už před jeho začátkem mě a mého bratránka napadli dva mozkomorové. Pak už to bylo jenom horší. Málem mě vyloučili ze školy. Ta hnusná ropucha co nás „učila“ obranu proti černé magii. Podle většiny lidí jsem byla lhářka a mysleli si o mě ještě horší věci.

Útok na pana Weasleyho a nitrobrana se Severusem. To byla přímo katastrofa. Strašně jsem se bála, aby neviděl skutečnost, že k němu necítím nenávist ale naopak ho mám ráda.

Jsem opravdu blázen jak mnozí tvrdí, když mám ráda někoho kdo se ke mně chová hnusně, někoho jako je on? Napadla mě nejednou otázka.

Sirius zemřel a já téměř taky. Voldemortovi se nepodařilo mě ovládnout a Brumbál mi odhalil věštbu, která se mě týká a která způsobila smrt mých rodičů. Bolest ze smrti Siriuse, posledního člověka z mé rodiny byla strašná.

Když jsem potkala Severuse, byla jsem rozpolcená. Chtěla jsem se mu vrhnout do náruče a oplakávat smrt kmotra, na druhou stranu jsem ho chtěla vinit z jeho smrti, i když i Brumbál mi vysvětlil, že za to nemůže. Byli jsme sami, nedokázala jsem se ho nezeptat na otázku, která mi ležela v hlavě: „Jsi šťastný? Jsi rád, že je Sirius, poslední člověk z mé rodiny, mrtvý?“

„To že jsem ho nenáviděl neznamená, že jsem si přál jeho smrt.“ odpovídá mi a mě ze srdce padá obrovský balvan. Ptala jsem se se strachem z jeho odpovědi, z odpovědi ano, jsem šťastný, že nikoho nemáš a zůstala jsi sama. Neřekl to a mě se ulevilo mnohem víc než jsem čekala.

Šestý ročník, Brumbálova smrt.

Brumbál mi v průběhu roku ukazoval nějaké vzpomínky na Toma Raddla, Voldemorta, dozvěděla jsem se o viteálech. Snape začal učit obranu proti černé magii. Podezřívala jsem Malfoye ze spolčení se smrtijedy a úmyslu zavraždit Brumbála, nevěřili mi ani Ron a Hermiona. Hermiona málem zemřela na otravu. Křiklan mi dal pravou vzpomínku a s Brumbálem jsme zjistili, že Voldemort udělal viteálů 6. Vzal mě na výpravu pro jeden z nich. Musela jsem ho donutit vypít nějaký nechutný lektvar. Byla to hrůza. Sotva měl sílu, abychom se vrátili. Nad hradem se vznášelo znamení zla. Na košťatech jsem se dostali na astronomickou věž, kde bylo. Brumbál mě znehybnil, když přišel Malfoy, který ho odzbrojil. Nedokázal ho však zabít. To udělal až Snape. Kdybych se dokázala pohnout, bolest toho okamžiku by mě srazila na zem. Odešli, smrtijedi utekli z hradu pryč a já se pomalu probírala z toho šoku. Nedokázala jsem je dohonit ani zastavit. Byla jsem zdrcená. Jak mu mohl Brumbál kdy věřit? Jak ho mohl tak oklamat, zradit? Jak mě mohl zradit? Jak jsem mu kdy mohla vůbec věřit?

Je vrah. Zabil Brumbála! Nenávidím ho. Říkala jsem si a nutila se to cítit. Po pohřbu už jsem to nemohla snést. Utekla jsem do komnaty nejvyšší potřeby. Nechtěla jsem aby mě někdo viděl. Mysleli by, že pláču kvůli Brumbálovi, nebyla to pravda. Za pravdu jsem se hluboce styděla.

Plakala jsem kvůli Severusi Snapeovi.

Plakala jsem, protože jsem mu věřila, měla ho ráda. Protože jsem chtěla aby za mnou přišel a řekl mi, že to co jsem viděla není pravda, nezabil ho a není zlý. Chtěla jsem aby přišel, chtěla jsem mu to uvěřit. Slzy mi tekly pro vědomí, že jsem ho milovala, miluji ho. Nedokázala jsem se přinutit použít minulý čas, protože to byla lež, stále ho miluji i přes to co jsem ho viděla udělat. Mučilo mě vědomí nutnosti postavit se mu, možná ho i zabít, když se znovu setkáme a strach zda to dokážu udělat. Fakt, že se o to pokusím i když mě to zlomí ještě mnohem víc.

Sedmnácté narozeniny a pátrání po viteálech. Naše setkání ve škole, kam jsme přišli pro jeden z nich. Setkali jsme se vlastně náhodou, mířili jsme na sebe hůlkami a téměř se dotýkali. Poblíž byli další učitelé a lidi, kteří by se mě pokusili chránit.

Promluvila jsem tak tiše, aby mě mohl slyšet jenom on: „Proč si to udělal?“

„Proč se ptáš? Odpověď bys mi nikdy neuvěřila.“ odsekl mi stejně tiše.

„To nevíš.“ odvětila jsem s celou bolestí a smutkem, který jsem cítila.

„Sejdeme se v ředitelně pokud zničíš to co tu hledáš. Dám ti odpověď kterou po mě žádáš.“ řekl a potom zmizel.

O tom rozhovoru jsem nikomu nepověděla a po zničení viteálu jsem opravdu šla do ředitelny. Voldemort mi právě dal hodinu na to abych za ním přišla do zapovězeného lesa. Nemohla jsem vejít do velké síně. Bylo tam tolik zraněných, mrtvých. Fred Weasley, Lupin, Tonksová. Nedokázala jsem se na ně dívat dál a běžela do ředitelny.

Severus byl uvnitř. Na stole ležela myslánka. Ani jsem se neobtěžovala vytahovat svou hůlku. Smrt mi v tu chvíli přišla snesitelnější než vědomí tolika mrtvých. Nenamířil na mě hůlku ani nezaútočil, což mě překvapilo.

„Opravdu jsi přišla.“

„Ano.“

„Nečekal jsem to.“

„Ani já.“

„V myslánce je vše co musíš vědět.“

„Proč mě radši rovnou nezabiješ, nebo mě neodvedeš Voldemortovi, aby mě zabil on. Co má tohle znamenat?“

„Musíš znát pravdu. Potom za ním půjdeš dobrovolně.“

„To bych šla i teď.“ odvětím a ponořím se do myslánky. Severus mě následuje.

Vidím jeho vzpomínky, je v nich má matka, miloval ji. Spolupracuje s Brumbálem, když se dozví, že kvůli věštbě kterou vyslechl má zemřít má matka. Voldemort se chystá vyvraždit celou mou rodinu. Smrt mé matky ho zlomí. Slíbí mě chránit. Brumbál umírá a svou smrt si volí sám ještě než se tak stane. Jsem další viteál, který Voldemort stvořil neúmyslně. On sám mě musí zabít.