Překvapení, 2.díl

PŘEKVAPENÍ, 2.DÍL

Tma a samota, tak takhle jednoduše bych mohla popsat, co mě poslední týden obklopuje, co mi dělá jedinou společnost. Každé ráno se probouzím se strachem, že mě někdo najde. I když by to byla velká náhoda. Pro svůj úkryt jsem si vybrala staré, již léta zavřené skladiště a pro jistotu nepoužívám žádná kouzla, aby mě nikdo nenašel. Ale i tak mě zaplavují pocity hrůzy, kdykoliv uslyším třeba jen malé zaškrábání, to dělají myši a jiná havěť. Jsou tu všude kolem mě.
V hlavě mi stále leží vzpomínka na ten onen osudný den, který za tohle všechno může. Tome, kdybys tak věděl, jak na tebe myslím. A i na ten slib, jenž jsem ti dala. Ale nevím, jestli ho dodržím. Tohle je tak strašné, to radši vyjdu ven, smrt mi za tebe stojí. Všechen tok myšlenek mi zastaví toto rozhodnutí, ANO, půjdu. To jediné mi teď v hlavě zní.
Rychle vstanu. Tak rychle, až se mi zamotá hlavu. Chvíli musím počkat, než se to urovná. Poté se rozhlédnu po prostorné budově. I když to není nijak sympatické místo, přeci mi jen přirostlo k srdci, vždyť mě chránilo před smrtí. Ministerstvo se jistě už dovědělo, co se stalo a Smrtijedům milost Lorda Voldemorta nezabrání mě zabít a jak sám řekl, mám se ukrýt i před ním – příště bych už nemusela mít tak velké štěstí.
Otočím se, ujistím se, že mám stále při sobě hůlku. Sice jsem ji nepoužívala, abych se neprozradila. Ale teď ji již musím mít připravenou, přece jen vejdu do světa plného nebezpečí… Rázným krokem vykročím ke dveřím. Chytám za kliku, otevírám a…
Přede dveřmi stojí on, Lord Voldemort.
Musím se tvářit asi dost překvapeně, čemuž se ani nedivím, protože on se rozesměje takovým zlým temným smíchem, přeběhne mi úplně mráz po zádech. Potom konečně promluví: „Tak se, Wyrdo, znovu setkáváme. Ale jak vidím, tak nejsi moc ráda, že mě vidíš. Copak, že by to minule byly pouze plané řeči? No, alespoň mi to usnadní… CRUCIO…
Zaplaví mě vlna šílené bolesti. Tepe mi ve spáncích, hlava mi třeští, tělem mi prochází další a další bolest, mám strach, že za chvíli puknu, že se rozskočím. V duchu řvu DOST, ale pochybuji, že mě poslechne…. Náhle přestane. Podívám se na něj tázavě. I v jeho očích vidím překvapení, tohle asi neměl v plánu. Tento výraz ovšem trvá jen chviličku, teď se opět tváří nepřístupně a chladně.
„Tome…“ ale víc nestihnu říct, skočí mi totiž do řeči: „Neříkej mi tak!“ řekne vztekle. „Nejsi nic než jen prachobyčejná špína, bystrozor, pche. Takových jsem zabil, tak nevím proč ne tebe, i když tvoji smrt si rád vychutnám. I když… mám jeden návrh… Mohla by sis zachránit kůži a být se mnou, když mě tak miluješ, jak jsi mi před týdnem říkala. A ke všemu znáš mnoho užitečných věcí…“
Je mi jasné, kam míří, on chce, abych byla Smrtijedkou! Ne, nemůžu, vždyť jsem bystrozorka.
„Copak, už ti je jasné, kam mířím? Co na můj velkorysý návrh říkáš? Byla bys má nejbližší.“
I když je to velmi lákavá nabídka, objevují se ve mně pochybnosti. Vzpomeň si, co dělá svým Smrtijedům, i těm nejbližším, jak jim říká. Co když je to jen léčka? Ne, to nemůžu přijmout… Ale, co když opravdu budu výjimka, co když mě opravdu miluje? Co když?... Ne, on neumí milovat a nemá slitování… Má, vždyť už jednou mne nechal žít, tak proč ne znovu a navíc bych žila po jeho boku?... Přece ale nezradím ministerstvo a ostatní, vždyť vím tolik informací… No vidíš, toho bys mohla využít, právě kvůli nim by tě nechal žít… Ne, nemůžu… Prostě NE!! Mé pocity jsou tak silné, až to poslední úplně zařvu.
„Takže ty říkáš ne! Co jiného bych taky mohl čekat od někoho, jako vy, Nehelvítští. Statečnost! Ještě by tam měli přidat: a díky ní častá úmrtí! Brzy přibude další.“
„Pes, který štěká, nekouše! A ty tu zatím štěkáš a nic neděláš, tím se opravdu té smrti brzy dočkám,“ začnu se smát. Přestávám se bát, naplňuje mě odvaha. Rozhodla jsem se! Musím ho zabít! I když, to by znamenalo, že ten Potterovic kluk… Ne, nesmím ho zabít, ale prostě musí být potrestán.
„Protože mě zdržuješ a také proto, že si chci tvoji smrt vychutnat. Bude dlouhá a bolestivá, to nemusíš mít strach…. CRUCIO…“
Projede mnou taková bolest, až ztratím vědomí.
Už vidím v dáli ten tunel, o kterém tolik lidí mluví. Slyším volání, hlasy rodičů, volají mě k sobě, prý se zde budu mít báječně. Láká mě to, ale potom slyším hlas, který chce, abych se vrátila mezi živé, volá: „Wyrdo, probuď se! Tohle mi nemůžeš udělat!“ zní tak důležitě.. Ohlídnu se za světlem tunelu. Ještě je čas, však já se brzy vrátím.
Pomalu otevřu oči. Nade mnou se sklání smrtelně bílá tvář, hned v ní poznám jeho! On mě volal zpět? Jak to? Vždyť mě chtěl zabít…
„Jsem rád, že jsi zpět, takhle totiž nemůžeš zemřít! To by bylo moc milosrdné.“
Teď už chápu. Přemýšlím co dělat. Sáhnu do kapsy, kde bych měla mít hůlku, ale nic tam není! Rozhlédnu se! Nikde ji nevidím.
On asi pochopí, co hledám. „Nehledej ji, nemá to cenu.“ Vytáhne ze své kapsy moji hůlku! „Hledáš tohle, že? Přece si nemyslíš, že bych ti nechal hůlku, abys ses mohla bránit!“
Moje odvaha mě opouští, už nemám se čím bránit. Už nemohu!
„Tak ty si takhle, Tome, představuješ boj? Já bez hůlky? Čeho se bojíš? Vždyť jsi přece nejmocnější kouzelník, teď když už Brumbál není. Nebo se snad bojí někoho jako já? Ale prosím tě. Že bych přece jenom měla pravdu? Já to věděla, ty mne nedokážeš zabít! Na to nejsi silný. Zklamal jsi jednou, zklameš i po druhé. Co jiného bych tak od někoho jako ty, měla také čekat.“ Snažím se ho co nejvíce dráždit, chci, aby tohle už konečně skončilo. Prostě se mi to musí podařit! Nečekám na odpověď a rychle pokračuji: „No? Co bude dál? Co se bude dít, až všichni zjistí, že jsi selhal podruhé? To už nebudeš onen obávaný Voldemort, bude z tebe nicka.“
Tímto jsem asi udeřila do správného místa, vidím, jak rudne vzteky – jeho bílá tvář je teď rudá zlostí, vzteky.
„Wyrdo, ty snad pochybuješ o mé síle? O tom, že tě nedokáži zabít. Tak tady máš důkaz: AVADA KEDAVRA,“ zařve.
Naposledy vydechnu, naposledy se podívám do jeho tváře, umírám s pocitem vítězství. Povedlo se!
„Nee!“ Vykřikne Voldemort, „tohle jsem nechtěl, ona… ta… měla trpět a ne tohle!“ cloumá jím zlost.
Jenže já s tím nic neudělám. Utíkám k tomu bílému tunelu. Rodiče a ostatní tam na mne stále čekají. Přišla jsem brzy, jak jsem slíbila…..