Liliana Potter (3)

Uzavírám lahvičku a dávám jí Severusovi do ruky. On jí schovává do kapsy.

„Mám poslední přání.“ říkám a nedokáži se mu podívat do očí.

„Jaké?“

„Chci polibek.“

„Co?!“ ptá se šokovaně a o krok ustupuje: „Proč?“

„Chci vědět jaké to je.“

„Procházela jsi celou školou. Tam bylo dost lidí. Mohla si políbit někoho z nich.“

„Nikoho z nich nemiluju.“

„Mě taky ne.“ odpoví a já mu nedokážu říct, že se mílí.

„Chtěla bych vědět jaké to je. Chci to poznat než umřu.“

„Měla si na to mnoho času. Proč až teď?“

„Protože umřu.“

„A proč ne dřív?“

„Protože se nechci líbat když nemiluji.“

„A teď si změnila názor?“ naléhá.

„Ne.“

„Koho?“

„Možná ti to řeknu potom.“ odpovídám a stále se na něj nedokáži podívat.

Cítím jak se ke mně pomalu přibližuje a pokládá mi ruku na tvář, abych se mu podívala do očí. Netuším co v nich vidí. Druhou rukou si mě přitahuje do náruče. Pak se naše rty setkají.

Polibek je zprvu váhavý a opatrný, postupně však nabírá na hloubce. Nic krásnějšího jsem v životě nezažila. Přeji si aby tento okamžik mohl trvat věčně. Jsem šťastná a nezáleží na tom, že mě za okamžik zabije muž, který zavraždil mé rodiče. Všechna bolest, kterou jsem vytrpěla v tomto životě, ani ta není důležitá. Existuje jen tato chvíle. Tento polibek. Okamžik štěstí.

Nevím jak dlouho to trvalo, bylo to však dokonalé. Téměř neochotně se od sebe odtrháváme a na mě doléhá všechno to, na co jsem dokázala tu chvíli nemyslet. Můj úděl. Osud nazval by to někdo. Nespravedlnost, odpověděla bych já.

„Na koho si myslela?“ ptá se mě Severus a vytrhává mě tak ze zamyšlení.

„Na muže kterého miluji.“ odvětím po pravdě, neschopná dodat: na tebe.

Někdo se blíží a já se rychle halím do neviditelného pláště. Ještě mě nesmí spatřit. Na Severusově obličeji se opět usazuje kamenný výraz.

„Našel si ji?“ ptá se příchozí smrtijed.

Severus: „Ne. Ty?“

„Ne. Nikde po ní není ani stopy. Pán zla bude zklamaný.“

„To ano.“ souhlasí Severus a společně jdou za ním a ostatními smrtijedy. Tiše je následuji.

Vidím je všechny. Mnoho smrtijedů, Voldemortův had je v kouzelné kleci, aby se mu nic nestalo. Neměla bych naději ho zabít. Musí to dokázal Ron s Hermionou. Schovávám svou hůlku, nechci být v pokušení a chystám se svléknout plášť.

Ještě jednu věc.

Musím mu to říct. Velice opatrně se přibližuji těsně k Severusovi. Nikdo mě nesmí vidět a kromě něj mě nesmí ani slyšet. Tak abych se ho nedotkla, ale přece dost blízko abych mu mohla zašeptat ta slova: „Myslela jsem na tebe. Miluji tě Severusi Snape.“

Odcházím na druhý konec prostranství a ve skrytu stromu schovávám plášť do kapsy. Klepou se mi nohy, když vystupuji před Voldemorta. Bojím se, abych neupadla. Musí mě zabít dřív něž se to stane. Nechci se před ním ponížit. Dát najevo strach. Upřeně si hledíme do očí a nikdo nevydá ani hlásku. Pak se rozkřičí Hagrid. Pohlédnu na něj. Některý ze smrtijedů ho po chvilce umlčí. Nedokáži se nepodívat na Severuse. Pohlédnu mu do očí a veškerý strach ze mě padá. Vybavuje se mi náš polibek a nebojím se. Čekám na smrt a vůbec to nebolí. Těsně před tím než mě zasáhne paprsek zeleného světla se mi zdá, jako bych v jeho očích také zahlédla lásku a jsem šťastná. Jednou se opět setkáme.

 

Probírám se na londýnském nádraží a mluvím s Brumbálem. Je toho tolik co si musíme říct. Ještě nemůžu jít dál. Musím se vrátit. Porazit Voldemorta.

Samozřejmě to není tak, že bych skutečně musela, já chci.

 

Probouzím se v zapovězeném lese na zemi, nedávám to však znát. Okamžitě by mě zabili. Tentokrát doopravdy. Musí být přesvědčeni o mé smrti.

Někdo má zkontrolovat, zda jsem skutečně mrtvá. Jak to vypadá, má smrt způsobila něco i Voldemortovi, který se zvedá ze země. To nevypadá dobře. Může ucítit tep, tlukot srdce. To je vážné. Co budu proboha dělat?

Někdo se ke mně sklání. Je to žena. Její ruka se zastaví na mém srdci a znehybní, když ucítí jeho tlukot. Prozradí mě a zemřu.

Slyším jí šeptat: „Draco? Je naživu? Je na hradě?“

„Ano.“ odpovídám matce Draca Malfoye na všechny ty otázky.

„Mrtvá.“ prohlásí ona nahlas.

Všichni smrtijedi se smějí a oslavují. Hagrid brečí. Severusův hlas mezi nimi neslyším, i když musím mít zavřené oči jsem si jistá, jeho bych poznala vždycky. Někdo mě bere do náruče. Je to Hagrid, nikdo jiný by se mnou nezacházel tak opatrně.

Vrací se k hradu jako vítěz.

Já jsem mrtvá a žádné jiné nebezpečí mu nehrozí. Voldemort vyhrál.

Hada má položeného okolo krku, ani klec není třeba. Dobře. Bude snazší ho zabít. Jen musím počkat až se mi naskytne nějaká příležitost. V tomto okamžiku by mě pravděpodobně hned zabili. Musí se něco stát! Jinak moc velkou šanci mít nebudu.

Procesí se zastavuje a Voldemort prohlašuje: „Liliana Potterová je mrtvá. Nemáte naději. Vzdejte se a budete ušetřeni. Každý kdo se pokusí bojovat zemře a celá jeho rodina s ním. Vyjděte z hradu a vzdejte se!“

Od hradu je slyšet šum hlasů a když mě spatří v Hagridově náručí také vzteklý a bolestný řev. Bolí mě poslouchat jejich zoufalství, jenže zatím nemohu nic dělat. Voldemort Hagridovi přikazuje položit mě k jeho nohám. Někdo z lidí proti němu vystupuje, chce na něj zaútočit, ale Voldemort ho pohotově znehybní. Je to Nevill. Nezabil ho okamžitě, takže z něj chce udělat výstražný příklad. Musím zasáhnout! Naráží mu na hlavu moudrý klobouk a zapaluje ho. Z lesa vybíhají kentauři a útočí na smrtijedy. Rychle si oblékám neviditelný plášť a vidím jak se Nevill probírá ze ztuhlosti, vytahuje z klobouku nebelvírův meč a jedním rychlým pohybem usekává hadovi hlavu.

Poslední viteál je zničen! Už zbývá jen sám Voldemort. Je opět smrtelný.

Bojištěm se rozléhá Hagridův křik: „Lili? Kde je Lili?“, který si zřejmě jako jediný všiml, že mé tělo zmizelo.

Rozhlížím se, musím najít Severuse. Na které straně bojuje? Po všech smrtijedech, které vidím vrhám zaklínadla a oni padají k zemi bez vědomí toho, kdo je přemohl. Matka Draca Malfoye nebojuje, hledá syna a nezáleží jí na tom, kdo vyhraje.

Kus ode mě je Severus a bojuje s nějakým smrtijedem. Někdo na něj útočí a já reaguji zcela automaticky, nezajímá mě zda je to smrtijed nebo ne, stavím mezi se mezi ně a blokuji ho. Strhávám si plášť, nevšímám si užaslých a překvapených výkřiků a bojuji se smrtijedy po Severusově boku.

„Musím ho zabít. Musím to udělat já.“ říkám mu.

„Zvládnu je. Běž.“

„Nenech se zabít!“ říkám ještě a probíjím si cestu k Voldemortovi, který právě bojuje se třemi učiteli. Pohlédneme si do očí a nikdo jiný pro nás už neexistuje. Jediným rozzuřeným kouzlem odmršťuje učitele a okamžitě okolo sebe začínáme kroužit.

Bojujeme.

Vyhrávám a v ruce mi přistává bezová hůlka, která mi patří.

Vyhráli jsme, ještě však není konec. Belatrix nepříčetná ze smrti svého pána metá kletby všude kolem sebe. Vysílá proti mně nějakou kletbu, Severus k nám přibíhá a odráží jí. Nikdo není schopen ji odzbrojit. Už přemohla mnoho lidí, jen zázrakem ještě nikdo nepřišel o život. Teď míří na Ginny Weasleyovou. Kletba jí však nezasáhla naplno. Tomu zabránil Draco Malfoy. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on se Belatrix postaví. Věděla jsem o jeho mírném pobláznění Ginny, nenapadlo by mě ale, že jí bude chránit. Musí jí mít opravdu rád. A to jsem byla přesvědčená o tom, že láska je pro Malfoye sprosté slovo.

„Nikomu z mé rodiny už neublížíš!“ řve paní Weasleyová a vrhá se do souboje s Belatrix. Je velice nebezpečná, jenže paní Weasleyová už přišla o syna a možnost ztráty dalšího dítěte nehodlá připustit. Boj se zdá nekonečný, Belatrix však prohrává.

Vyhráli jsme. Je konec.

A žili šťastně až do smrti, chtělo by se říct.

Kdyby to tak mohlo být jako v pohádkách.

Otáčím se na Severuse právě včas, abych viděla jak raněný padá k zemi. Dobíhám k němu, chytám ho těsně před dopadem na zem.

„Severusi.“

„Lili, jsem tak rád že nejsi mrtvá.“

„Já bych byla mnohem radši, kdybys neumřel ani ty, když jsme právě vyhráli.“

„Neřekl bych, že to dokážu ovlivnit.“

„Neštvi mě! Teď tě umřít nenechám.“

„Kdybych věděl, že tě to naštve, tak bych se nechal zabít mnohem dřív.“

„Hodně blbej vtip.“ odpovídám mu s úsměvem a slzami v očích a vůbec si nevšímám lidí kolem. Madam Pomfreyová se věnuje Ginny. Žije, ale je na tom dost špatně. Odnášíme zraněné dovnitř, na ošetřovnu. Vysvětluji všem Severusovu úlohu ve Voldemortově zničení a on je na tom pořád hůř, začínám mít strach o jeho život. Teď mi nemůže umřít.

Ginny se probírá, časem by měla být zcela v pořádku. Madam Pomfreyová vyšetřuje Severuse, bohužel však nikdo netuší co se mu stalo, zda ho zasáhla nějaká kletba. Nedává mu moc šancí na přežití.

Hermiona s Ronem jsou u Ginny se zbytkem jejich rodiny. Jsem opravdu ráda, že žije, ale nedokážu odejít od Severuse. Je na tom stále hůř. Co budu dělat jestli umře? Honí se mi hlavou otázka. To přece není spravedlivé. Ztratila jsem už tolik. Nemůžu přijít ještě o něj!

Držím ho za ruku, když druhou zavadím o váček, který nosím na krku, byl to dárek od Hagrida. No ovšem! Dárek. Kdysi jsem dostala malou lahvičku. Od Brumbála. Je v ní nějaký lektvar. Ten ho dokáže zachránit. Bude žít!

Je to už dlouho. Dal mi malinkatou lahvičku se slovy, že dokáže zachránit život jednomu člověku. A když jsem namítla, že jeden je málo, že nechci aby nikdo umřel. Nedokázala bych se rozhodnout. On mi tehdy odpověděl, abych si jí schovala do doby až pro mě jeden člověk bude znamenat celý svět. Abych zachránila člověka, který znamená celý svět. V tu chvíli jsem nechápala co mi tím chtěl říct. Až teď jsem pochopila.

„Severusi.“ promlouvám k němu zatímco hledám tu malinkatou lahvičku: „Severusi vzbuď se, tohle musíš vypít.“ dávám mu ji před ústa.

„Co to je?“

„Zachrání tě to. Nevěříš mi?“

Severus se na mě z posledních sil ušklíbne a vypije obsah lahvičky. Okamžitě usíná. Nemám sílu se vůbec pohnout. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem spala nebo měla nějaké jídlo. Jsem tak unavená. Pokládám hlavu Severusovi na hruď, pravidelný tlukot jeho srdce mě uklidňuje. Během okamžiku usínám.