Povídky z lesa - O skřítcích a minci

"To bylo hezké vyprávění," štěbetaly víly jedna přes druhou a dokonce i dryády přikyvovaly. "Ano, ano... má to myšlenku," řekla jedna se vší vážností.

"Stejně bych chtěla radši nějaký veselejší příběh," řekla jedna malá víla.

"Ach vy víly, pořád jen radovánky a žádnou moudrost nedoceníte," kroutila jiná dryáda hlavou.

"Ale to vůbec není špatný nápad," promluvil ent shovívavě k jedné víle. Dryády mlčely.

"Přišli jsme sem slavit, ne smutnit," vysvětlil ent. "Povím vám tedy příběh o skřítkovi, kteří našel poklad.

 

 

To tak jednoho dne malý skřítek Frnílek vyrazil na průzkum rozpadlé obory, která stála sama nedaleko louky, na které onen skřítek žil. Vykračoval si tak hnědých botkách se zahnutou špičkou a zeleném kabátku, klobouček švihácky nakřivo a když už ho bolely nožky, umluvil jednoho hraboše, aby ho ten zbývající kousek svezl. Skřítek byl jak se patří zvídavý a proto prolezl celou oboru od základů po střechu a prohlédl si každé málé smítko, každý ztrouchnivělý kus dřeva, zkrátka se protáhl každou skulinkou, kterou objevil, ale nic zajímavého nenašel. Už se smrákalo a on chtěl dorazit zpátky domů co nejdříve, znovu tedy zavolal hraboše a jak tak čekal, všiml si něčeho třpytivého v trávě vedle dřevěného prkna. Vesele poskočil, neboť si pomyslel, že to bude ten objev na který čeká - a opravdu! Našel minci, docela zašlou a špinavou, ale když ji otřel o stéblo trávy, hned vypadala o něco lépe. Rozhodl se tedy, že si ji vezme domů a tam ji patřičně očistí a prozkoumá. Vylezl na hraboše a už si to pelášili zpátky na louku. Slunce mezitím skoro zašlo a zanechalo po sobě na obloze jen mlhavý opar růžové barvy, jak jeho poslední paprsky ještě zbarvovaly oblohu. Doma se Frnílek hned musel pochlubit ostatním skřítkům z louky a i pár květinových víl se přišlo podívat na jeho nález. Jedna z nich donesla v uvadlém kvítku, který našla na zemi, trošku vody a společnými silami minci očistili.

"To je nádhera," vzdychla jedna víla a skřítek se za sborového "Ó" dmul pýchou nad svým úlovkem. "Třeba jich tam je víc," řekl tiše jeden skřítek a druhý, který stál vedle něj, se zamračil. "Tolik ho obdivují a to našel jen nějaký zaprášený plíšek. A podívej, jak ta krásná víla se v něm celá zhlíží! Kdybychom taky takový měli, určitě by se o nás taky ostatní taky tolik zajímali," řekl závistivě. "Máš pravdu," řekl ten první. "Vyptáme se ho, kde plíšek našel a pak najdeme ještě větší a hezčí a budeme jich mít víc! To potom budeme oblíbení!" dodal a s uličnickým úsklebkem se podíval na druhého skřítka.

"Taková krása... určitě bylo nebezpečné ho získat!" vzdychl schválně nahlas jeden z nich.

"Bylo tam spousta dřeva, hotové trosky, málem jsem se poranil," řekl vychloubačně Frnílek.

"A jistě to bylo daleko, že jsi se vrátil tak pozdě."

"Ále, až tady kus za okrajem louky."

Skřítci si mnuli ručičky, jak hezky to z něj vytáhli a hned druhý den umluvili dva hraboše a nechali se dovézt na to místo. Chvíli trvalo, než ho našli, ale pak už na nic nečekali a pobíhali po troskách a rejdili a šmejdili a hledali z plných sil další kousek lesklého kovu. Den už se krátil, ale oni pořád nic nenacházeli. Už to chtěli vzdát, když se zbrklejšímu skřítku zazdálo, že přecejen něco vidí a rozběhl se po kusu dřeva, který držel střechu až k tomu lesku. Jenomže to byl jen kousek skla, od kterého se doráželo slunce. Zklamaný skřítek se zrovna chystal slézt, když ten druhý zakřičel: "Pozor!" a trám povolil. Malý překvapený skřítek se zřítil spolu se střechou do trosek a druhý se hrozně vyděsil. Volal na něj, ale nic se neozývalo a tak dostal o kamaráda veliký strach. Hned se nechal hrabošem odvézt na louku, ale nikdo tam nebyl. Všichni měli práci jinde. Už nevěděl, co si počít a pak ho napadlo, že by se zastavil za nymfou z nedaleké studánky. Přecejen byla o dost větší a vládla vodě, čekal tedy, že něco vymyslí a zachrání jeho přítele, druhého skřítka.

Nymfa si vyslechla příběh a prosby skřítka a zamračila se.

"Byli jste oba tak nezodpovědní,závistiví a chamtiví. Proč bych vám teď měla pomáhat?" zeptala se přísně.

"Moc se omlouvám, vážená paní, my to nemysleli zle. My jsme prostě chtěli aby nás měli taky tak rádi jako Frnílka," dušoval se nešťastný skřítek.

"Ale takhle to přece nejde. Ostatní vás budou mít radši, když budete poctiví a hodní a místo nesmyslů se budete věnovat něčemu, co vám jde. Každý má svůj úkol. Frnílek možná hledá poklady, ale vy máte přece také své dobré stránky. Za to vás nikdo nebude mít míň rád."

"Teď už jsme se poučili, prosím, pomoz nám!" zaškemral znovu skřítek a nymfa si povzdechla.

"Nuže dobrá, pomohu vám, ale příště ať se to neopakuje!" pohrozila skřítkovi, vystoupila z vody, vzala jej do ruky a během chvíle byli zpátky u rozpadlého domu. Tam poprosila vodu, aby nadzvedla střechu a vyplavila trosky a skutečně se jí podařilo vyplavit s třískami i otřeseného, ale celého skřítka. Pak se vrátila zpátky do své studánky a mokří skřítci se se svěšenými hlavami vrátili domů, kde už na ně všichni čekali. Když jim povykládali svou historku, někteří se zasmáli, ale hlavně je ujišťovali, že je mají rádi právě takové, jací jsou a nemusí kvůli tomu hledat nějaké špinavé plíšky v nebezpečných troskách.