Lapač snů.

Měsíc osvětlovat malý lesní palouk, kde jsem seděla. Bylo to moc skutečné na to, aby to byl sen a moc magické, aby to byla realita. Vítr si pohrával s mými vlasy. Vyrušilo mě šustění listí na stomě.
Na palouk přiběhlo zvíře. Nejdříve jsem se lekla, ale v jeho očích jsem viděla ochranitelský odraz. Nebála jsem se.
Promněnil se v obyčejného kluka a sedl si vedle mě. Bylo mi najednou lépe s ním.
V lese něco zařvalo. Strašně jsem se ulekla. Když jsem se chtěla naklonit, abych viděla co to na nás míří, ten kluk mě objal a najednou..... Jsem se probudila. Celá zmatená a otřesená. Sedla jsem si a zhluboka se nadechla. Pak si znovu si lehla a upadla do spánku...

Šla jsem úzkou chodbou, kde nebyly dveře ani okna. Jen dřevěné zábradlí. Chodba se divně točila a měla více odboček než jakákoli jiná chodba. Bála jsem se a každým krokem byla nejistější.
Oslnivá záře přede mnou. Lekla jsem se, ale jak jsem zamrkala poznala jsem, kdo to je. Byl to ten chlapec z předchozího snu. Ulevilo se mi, že ho vidím a byla jsem dokonce ráda, že tu je. Sice to nechápu, ale jeho blízkost mě uklidňovala. Chytl mě za ruku a společně kráčeli chodbou. Před námi se obejvily dveře. Normální dveře. Hnědé. Dřevěné.
Sáhla jsem na kliku a když jsem otevřela, něco vyběhlo, ale nevím co, protože mě najednou objal a já... Se probudila. Nemohla jsem usnout a tak jsem sešla do knihovny si o tomhle něco přečíst. Bylo to dost divné. Trošku jsem se bála otevřít knihu ,,Sny a jejich kouzla“, ale chtěla jsem vědět, co je ten kluk zač. Každé slovo odpovídalo tomu klukovi ze snu. Bylo to až moc neskutečné.
Poslední odstavec stránky: ,,Když se vám ve snu zjeví chlapec, který na sebe může vzít podobu čehokoli a je nebesky krásný, je to LAPAČ SNŮ..“