Hodinář - úvod

Za starých časů v zemi zaslíbené svobodě žil mezi tisíci lidí a kouzelných bytostí člověk, který střežil tajemství celé země. Dřív měl přátelé a rodinu, ale všichni lidé, kteří byli blízko jeho srdci zemřeli. Tenhle člověk s dlouhým šedivým vousem, šedýma, zakalenýma očima na kterých seděly tenké brýle a s vrásčitou tváří měl malou chatrč, z které nikdy nevycházel. Malý poslíček nosil starci jídlo a vodu a nechával mu ji na zápraží, stařec mu za to vždy nechal něco na oplátku. Jednou vyřezávanou sošku, jindy šípy do jeho malého luku a sem tam i nějakou minci.
Od východu do západu slunce seděl u čtvercového stolu a pracoval. Hodiny pod jeho rukama se tvořily takřka samy od sebe. Lidé si k němu přišli pro hodiny, které jim předal mezi dveřmi, odebral peníze a vzápětí jim zabouchl dveře před nosem. Nikdo neměl možnost s ním rozhovor rozvést dál. Až na jednu stařenu, která se objevila za jednoho zimního večera na zápraží. Na oblečení měla jemný poprašek sněhu a boty měla celé promočené. V rukou držela knihu v kůži, která byla omotána rudým koženým pásem.
Vešla do domu a zavřela za sebou dveře. Dřív, než dveře zaklaply, spustila se obrovská vánice a ostrý vítr narážel do zchátralých trámů oken a dveří, nějakou škvírou občas prolétlo pár vloček sněhu. Stařena se otočila k Hodináři a podala mu knihu. Hodinář stál a jen si ji prohlížel a knihu si od ní nevzal. Stáli dlouhou a tichou dobu čekajíc, kdo promluví první.
Nakonec to byla žena, kdo promluvil první. Položila knihu na stůl mezi součástky z hodin a sedla si na jednu ze židlí.
,,Víte, proč jsem přišla.“ Řekla; její hlas zněl chraplavě, jakoby měla vyschlo v hrdle.
,,Možná,“
,,Uvědomujete si, kolik máte času? Všechno závisí na vás!“ Vykřikla stařena a bouchla seschlou rukou o stůl, který vydal tichý sten. ,,Máte čas jen do rána. Musíte to udělat, prostě musíte.“
,,Udělám to, co považuji já sám za vhodné. Můj život, moje rozhodnutí. Sama jste to byla vy, kdo mluvil o svobodné vůli člověka.“
,,Ale tohle je jiné. Víte, kolik jich zemře?“
,,Hodně,“ Řekl prostě hodinář a přešel ke dveřím. ,,A taky to byla vy, kdo uprostřed náměstí rozkřikoval, co se s námi děje po smrti. Odejděte.“ Řekl tichým výhružným hlasem a pootevřel dveře. Malou škvírou proletělo dovnitř ledový vzduch. Žena vstala, knihu nechala ležet na stole. Dřív, než opustila dům, otočila se ke starci a přistoupila k němu natolik blízko, že spolu od sebe byli sotva pět centimetrů.
,,Už nikdy neuvidíte vycházející slunce.“ Zasmála se mu do obličeje a přitom odhalila zuby pokryté mechem.
Ten den, kdy vyšlo slunce z východní strany se na západě, kde žili ohnivý a vodní lidé pospolu s živelnými bytostmi a na východní, kterou obývali zemní a vzdušní rozlehl novorozenecký pláč dívky a chlapce. Mezitím na severu se ozvala dutá rána, jak staré tělo spadlo na zem probodnuté kopím a slabé cinknutí, jak kovové brýle spadly na kamennou podlahu.
Nikdo ve vesnici, kde stařec zemřel, neznal důvod, proč. A kvůli darovanému životu dvou dětí nastalo období, na které budou všichni dlouho vzpomínat.