Liliana Potter (4)

Probouzí mě Severusova ruka ve vlasech: „Lili?“

„Promiň, musela jsem usnout. Jsem hrozně unavená. Jak je ti?“

„Dobře. Ten lék zabral.“

„To jsem ráda.“

„Měla by sis jít lehnout.“

„Už jdu. Jen jsem chtěla vědět, že jsi v pořádku.“

Pomalu vstávám a musím se přidržet postele, abych se udržela na nohou. Severus také vstává a doprovází mě k nebelvírské koleji.

„Co teď budeš dělat?“

„Jak to myslíš?“

„Vyhráli jsme. Zůstaneš tu učit? Budeš dál ředitel? Jak to bude?“

„Netoužím po tom, být ředitelem. Nevím zda tu zůstanu jako učitel. To všechno se bude muset teprve rozhodnout. Stejně jako mnoho dalších věcí.“

„Ano. Zítra bude velice dlouhý den.“

„To rozhodně. Odpočiň si.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“ loučíme se a já vcházím do nebelvírské věže a mířím do svého pokoje. Teprve když si lehnu do postele, vzpomenu si na lahvičku se vzpomínkami, kterou jsem Severusovi dala. Na okamžik mě zachvátí panika a touha okamžitě ho najít a vzít mu jí. Potom si to rozmýšlím. Má právo to vědět, to obelhávání mě už unavuje. Uvidím jak bude reagovat.

Teď jsem se správně měla probudit o takových 5 - 10 let později šťastně vdaná s pár děcky, nejlépe k nějaké zvláštní příležitosti, kde bych potkala všechny své přátele a zářila bych štěstím. Jo kdyby to tak mohlo být jako ve filmech. Zaspat všechny následné problémy.

Dnešní den byl nekonečný. Příbuzní si přijížděli pro své mrtvé a přeživší s rodinami odjížděli. Bylo nutné vyřešit co bude se školou. Bude se muset opravit, takže se pro tento rok uzavře a otevře se až ten příští školní rok. Poslední ročník dostane příležitost buď opakovat, nebo složit zkoušky později. Každý dostane na výběr. Já s Ronem a Hermionou budeme asi muset opakovat, protože jsme tu celý rok nebyli. Ron by zkoušky samozřejmě zvládl i tak, ale nedokáži si představit, že by si nechal utéct příležitost tolik se toho naučit. Ředitelkou školy se stane profesorka McGonagallová. Severus zůstane jako učitel obrany proti černé magii. Dohodl se tak s novou ředitelkou.

Právě jsem doobědvala, když u mě zastavuje Severus s velice zvláštním výrazem ve tváři. První co mě napadne, je to že viděl ty vzpomínky a okamžitě se mi udělá nevolno.

„Mohu s tebou mluvit?“

Hrdlo mám stažené, sotva dokážu promluvit: „Samozřejmě.“

„Venku. Projdeme se?“

Jen přikývnu na souhlas a následuji ho na školní pozemky. Čekám kdy začne mluvit. Já bych v tuhle chvíli ze sebe nedostala ani jediné slovo.

„Viděl jsem to.“ prohlásí a nemusí pokračovat, abych věděla co má na mysli. Odmlčí se, jako by nevěděl jak pokračovat, co říct.

„Lili,... já … to nejde... jsem pro tebe moc starý, nikdy by nám to nemohlo fungovat... Je mezi námi mnoho...“

„Já vím.“ přerušuji ho „Po pravdě věk je ten nejmenší problém.“

„Pravda.“

Chvíli mlčky procházíme školní pozemky a já si užívám jeho blízkost. Nemohlo by nám to fungovat, to vím, ale srdci se poručit nedá.

„Proč si mi tu lahvičku dala?“

„To přece víš. Myslela jsem, že zemřu.“

„Proč sis jí tedy nevzala zpět?“

Nedokážu si pomoct a musím se zasmát: „Vzpomněla jsem si na ní až když jsem ležela v posteli. Napadlo mě běžet za tebou a vzít ti jí, jenže pak jsem si to rozmyslela.“

„Proč?“

„Řekla jsem si, že máš právo to vědět.“

Nechápavě se na mě dívá.

„Já vím, že by to nefungovalo, znám všechny ty problémy, které nám brání v tom být spolu, jen mi došlo, že ti nechci lhát, chci abys znal pravdu. Nebaví mě předstírat nenávist.“

„Co bude?“ ptá se a já vím na co.

„Přátelé?“

„Přátelé.“ potvrdí a podáváme si ruce.

Jsem divná, když se chci přátelit s mužem, kterého miluji? Napadá mě otázka. Nedokážu si představit, nikdy ho už nevidět, nemluvit s ním. Potřebuji jeho blízkost. Chci se s ním přátelit! Nemůžeme být spolu jako pár, jako přátelé ano. Bude to těžké? Zjevuje se další otázka. Kdy přestanu cítit lásku a zbude jen přátelství? Stane se to? Musí!

Dál se mlčky procházíme každý zabraný ve svých myšlenkách. Celou cestu do nebelvírské věže jsem duchem nepřítomná a mám v hlavě mnoho otázek. Představuji si, jaké by to bylo kdybychom spolu se Severusem skutečně chodili. Jak by se všichni tvářili. Ron s Hermionou, vzali by to? Smířili by se s tím? A co všichni ostatní? Byl by to určitě skandál. Minimálně pokud by se do toho vložil tisk. Strašná představa. Vzpomínám na ten náš polibek a uvažuji o tom, že by to za ten cirkus co by vznikl stálo.

Hermiona: „Lili, kde jsi celou dobu? Za chvíli odjíždíme do Doupěte, jdeš přece s námi, už jsme mysleli, že tě budeme muset jít hledat. Kde si byla?“

Ron: „Viděli tě odcházet se Snapem.“

„Jo, procházeli jsme se a mluvili jsme.“

„Tak dlouho? A o čem proboha?“ ptá se Hermiona překvapeně.

„Shodli jsme se na tom, že k sobě necítíme nenávist a budeme přátelé.“ oznamuji s úsměvem.

„Super!“ nadšení z jejího hlasu právě nesálá a i mě pomalu úsměv mizí.

„Já myslel, že ho nesnášíme dlouho.“

„Já ne.“

„Já teda jo.“ odsekne Hermiona.

Vyrážíme na cestu. Loučíme se s Hagridem a pak jdeme do Prasinek, kde se máme setkat s Hermioninými rodiči a společně se přemístíme do Doupěte.

Ron: „Moc dlouho se nezdržím. Musím ještě do Austrálie, najít rodiče a vrátit jim paměť.“

„Taťka slíbil, že ti pomůže, když počkáš po pohřbu.“

„Dobře.“

Zbytek cesty panuje rozpačité ticho. Je zvláštní vidět ty dva jako pár. Jsem ráda, že jsou konečně spolu, ale představa, že jim budu dělat křena mě moc netěší.

Vracíme se z pohřbu. Pořád se nemůžu smířit s Fredovou smrtí. Vždycky jsem Freda a George brala jen jako dvojčata. Nerozdělitelná. A teď je jeden z nich mrtvý. Pro rodiče musí být strašné přežít své dítě. Všichni jsme smutní, ale je vidět, že to nikdo nevzdává, Weasleyovi mají ještě další děti, nemůžou přestat žít, i když to tolik bolí.

Druhý den ráno se Ron s panem Weasleym přemisťují do Austrálie, aby Ronovi rodiče nalezli co nejdřív.

„Můžeš zůstat tady Lili. Všichni budeme rádi.“ nabízí mi paní Weasleyová, abych zůstala bydlet u nich.

„Děkuji. To je od vás moc milé. Prozatím vaší nabídku využiji. Alespoň dokud dům v Londýně neudělám trochu obyvatelným. V budoucnu bych ho chtěla zrekonstruovat, ale na to je čas. Nejprve si musím dodělat školu. Po dokončení školy bych už ráda bydlela v Londýně. A než se stanu bystrozorkou, bude to taky chvíli trvat.“

„Samozřejmě tu můžeš zůstat tak dlouho, jak budeš chtít.“

„Měla bys na to myslet. Aby ti nakonec nehráblo, když tam budeš bydlet jenom s Kráturou.“ poznamená Hermiona.

„Díky za tvou starost. To přežiju. Navíc se dá teď s Kráturou vycházet mnohem líp. I ve vaření se hodně zlepšil.“

„Jak myslíš.“ ušklíbne se.