Krev poslední naděje

Bylo, nebylo…

Ne.

Jak se vůbec tvoří takové pověsti? Odkud se bere ten prvotní popud k tomu, aby si lidé začali mezi sebou vyprávět příběh, který přetrvá generace a stane se posléze pověstí v tom pravém slova smyslu?

Nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Proč by taky. Znával jsem je a jako každý jsem věděl, že i když jsou třeba založeny na pravdě, tak od ní mají hodně daleko. Mýty, kouzla a čáry. Jak by někdo zdravé mysli mohl uvěřit tomu, že se něco podobného skutečně stalo? Jenže někdy se tomu tak opravdu děje.

Svět už nikdy nebude místem, jakým byl doposavad. Stále více lidí přestává věřit v Matku Alvi, Bohyni naší země. Sama otřásla vírou smrtelníků. Žádní historikové a kronikáři nepamatují na jedné straně tak rozsáhlé požáry a na té druhé, v jiných končinách, zase povodně a silné bouře. Vyvstala otázka: Za co, že nás to trestá? Má to být snad nějaká zkouška naší věrnosti?

Pokud ano, selhali jsme. Dostali jsme strach a řada z nás se uchýlila k novému náboženství. Znenadání, jako blesk z čistého nebe, objevil se na Alvi nový Bůh, nesoucí po své zemi jméno Alvan. Kázal lidu, že začne-li ho uctívat, zjedná nápravu všech škod a obnoví znovu pořádek.



„Lyku, počkej!“ křikl na mě kamarád a doběhl mě.

Měl jsem zrovna namířeno do knihovny, ale asi mi nebylo souzeno tam dojít včas. Skončili jsme, jako už tradičně s Krastem, v hostinci Na Náměstí.

„Pojď blíž,“ naklonil se ke mně přes stůl a začal mi šeptat novinky, na něž přišel. „Proslýchá se, že Alvan není zdaleka jediný, kdo se stal Bohem Ziinu. Je jich víc. Bůh vodstva, ohně, vzduchu. A budou přibývat. Hovoří se o tom, že se k nim právě teď přidávají ještě Bohové lásky a života. Tohle je naše šance, Lyku. Musíme se nějak dostat do Areje, kde ten jejich chrám má bejt.“

„Zbláznil ses? Chceš jen tak sám sebe prohlásit za Boha?“ oponoval jsem mu.

„Jo? A jak si sakra myslíš, že to udělali oni?“

„Kraste, to není jen tak. My přeci nemáme žádné nadpřirozené schopnosti, abychom něco takovýho mohli učinit.“

„Hele, jsme dobrej tým, už hodně dlouho. Mám známý a od nich zaručený informace. Na myšlení seš tu ty. Pořád čteš ty filosofický spisy. Musí se tam psát i něco o tom, jak nějakou moc získat, ne?“

„Moc. Ani nevíš, co to je. Má neskutečně mnoho podob. Když nevíš nic víc, těžko něco vymyslím,“ přestával mě ten rozhovor bavit.

Krastus byl skvělý, ale všechno si představoval hrozně jednoduše. Podařilo se mu ale to, co určitě bylo jeho původním záměrem. Nahlodat mě.

Znal mě příliš dobře na to, aby věděl, že mne hrozně žere, když něco nevím, a že se po tom budu pídit, dokud skutečně na něco nepřijdu.

Došel jsem do knihovny.

„Jdeš zase pozdě, Lyku,“ dostal jsem na uvítanou vynadáno od správce. „Měl jsi tu být před hodinou. Je tu spousta práce.“

Nutno říct, že mě huboval zcela po právu. Škemral jsem u něj o místo jeho pomocníka dost dlouho a teď asi litoval, že k tomu svolil.

„Doženu to. Zůstanu tu přes noc a udělám vše, co je třeba.“

„Ach to mládí. Kdy se chceš naučit, že takhle to prostě nefunguje? Zůstávat tu přes noc. To jsou mi ale nápady.“

„Copak tak moc záleží na tom, kdy práci odvedu? Důležitý je přeci výsledek, nebo snad ne?“ opatrně jsem nadnesl.

„Jsi volnomyšlenkářský. Chápu, že je pro tebe obtížné zvyknout si na nové postavení, ale nic jiného ti, hochu, nezbývá. Takhle to chodí možná v kruzích, v nichž jsi byl vychováván. Ne mezi normálními lidmi.“

Pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo to na nejvýš citlivé téma.

„Je opravdu nutné mi zrovna tohle připomínat?“ zeptal jsem po chvíli.

„Dokud se s tím nevyrovnáš, tak ano. Sám víš nejlépe, proč to udělal.“

„To máte pravdu. Vím to přesně. Je to jen proto, že jsem byl moc hrdý na to, abych se mu doprošoval.“

„Jsi pyšný, Lyku, a takové chování nikdy neujde svému trestu.“

„Nechci se hádat, ale pletete se. Jsem prvorozený syn a jako takový bych měl mít na převzetí jeho funkce nárok. Jenže on není schopen uznat jiné hodnoty než ty, co považuje za správné on sám. Upírá tím Bonatee možnost růst. Vy jste přeci dost vzdělaný na to, abyste viděl, že ty věčné války a výboje k ničemu nevedou. Pak se lidé diví, že je Matka Alvi trestá za jejich přečiny.“

„Zahráváš si se zradou. Ještě štěstí, že to slyšely jen mé staré uši,“ rozhlédl se kolem. Evidentně měl strach bavit se o podobných věcech i nadále, a proto raději obrátil řeč jinam: „Jsem unavený, půjdu domů. Na stole máš seznam úkolů. A nezapal tu nic těmi svícemi!“

Ještě se na mě jednou přísně podíval a pak odešel. Zůstal jsem v celé velké budově knihovny sám. Vzal jsem lísteček a začal plnit jeden úkol za druhým. Většinou to nebylo nic složitého. Rovnání knih, vracení jich do regálů, které byly na správcův věk již příliš vysoko. Bavilo mě to. Nenáročnou práci, při níž jsem si mohl v klidu vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky, jsem vždy miloval.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi muž řekl. Opravdu působím na své okolí pyšně? Nejsem přeci takový. Chci jen to nejlepší pro osadu, která mi je domovem. Proč mi v tom je bráněno? Kéž by jen byl nějaký způsob, jak získat patřičné zadostiučinění.

A on byl. Měl jsem cestu otevřenou přímo před sebou. Stačilo jen vykročit. Dodělal jsem, co mi bylo řečeno. Zbylo mi hodně času. Ještě nebyla ani půlnoc.

Spisy o moci. Začal jsem hledat.





„Tomu říkáš pořádek?“ zeptal se mě správce, když ráno přišel do knihovny a našel mě u stolu s přes sebe otevřenými knihami.

„Ne,“ usmál jsem se.

Ztratil jsem pojem o čase, ale byl jsem pevně přesvědčen, že jsem našel to, co jsem potřeboval.

„Musím si ještě něco opsat. Pak to tu dám do pořádku. Nemějte strach. To, co jste mi zadal, tak jsem udělal. Do hodiny to tu bude, jak jste zvyklý.“

„No jen aby. Cos to vůbec hledal?“ zeptal se a podíval se na tituly spisů. „Tak filosofie moci chlapce zajímala. Pořád sis nedal pokoj? Nenaznačil jsem ti snad včera dost jasně, že tohle nebudeš v běžném životě nikdy potřebovat?“

„Ano, naznačil,“ slušně jsem mu odvětil, „a právě proto jsem to musel udělat. Asi máte pravdu. Jsem pyšný. Chci všem ukázat, že jsem měl pravdu a že jste mě podcenili.“



„Kraste, bal věci,“ přišel jsem za ním do práce, když jsem v knihovně vše dokončil, „vyrážíme do Areje.“

„Děláš si srandu? Tos na to přišel tak rychle?“ zeptal se mě nedbaje na to, že má v obchodě zákazníky.

„Když máš patřičnou motivaci, tak to jde jako po másle,“ prohlásil jsem, i když to ve skutečnosti zase tak triviální záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát, nebyla.

Valná většina lidí tu neumí číst ani psát. Ve škole je to pouze jako nepovinný předmět. Nepřikládá se tomu, navzdory námitkám učenců, velká váha. Pouze vzdělaný poslouchá vzdělaného, a to ještě žádný náčelník nebyl.

Mohl jsem hovořit o štěstí, že zrovna já k té hrstce vybraných patřil, nemluvě o té ojedinělé možnosti, že jsem měl ke knihám, a to i k těm nejvzácnějším, volný přístup. Někdy není ani tak důležité vědět co hledat, ale hlavně kde. A z toho jsem právě v tuto chvíli nejvíc těžil.

„Tak, vážení, musíte mě omluvit. Obchod právě zavírá,“ vykázal všechny ven, naházel pár věcí do batohu, uvázal tučný váček s penězi kolem opasku a vyšel za mnou na ulici. Stál jsem u dvou osedlaných koní a čekal na něj.

„Připraven,“ oznámil mi, poplácal koně a vzápětí na něj naskočil. Následoval jsem ho a nasedl též.

„Takže východní branou a pak po severním okraji poloostrova až k Mlžnému pobřeží?“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou, „na jih k řece a po ní pak jejím údolím až k deltě. Měla by se vlévat do oceánu přímo u hranice Areje. Bude to rychlejší.“

„Tak tedy vzhůru k lepším zítřkům, Lyku,“ pobídl oře a tryskem uháněl k bráně.

„Sbohem Bonateo. Kéž jednou dostaneš náčelníka, který vymění boje za diplomacii,“ loučil jsem se s rodnou vesnicí. Nikdy bych nevěřil, jak bude lehké rozžehnat se s domovem. Ale ono bylo. Už mě tu nic nedrželo. Prostě jsme odjeli.



„Fajn, tak už mě zasvětíš konečně do plánu?“ ptal se mě Krast, když jsme přesedali v Kliosu na loď. V koňském sedle se závažná témata probírat nedají, v zajetí poklidné řeky již ale ano.

„Dobrá tedy. Ta podstata je vcelku jednoduchá. O to je to celé geniálnější. Lidské emoce, obzvláště pak strach a touha v sobě skýtají velký potenciál. Vem si například sám sebe. Žene tě odhodlání získat moc a stát se jedním z Bohů. Vkládáš do toho svou energii, věnuješ tomu čas. Každým podobným činem doslova roztáčíš vír nějaké neviditelné síly. A teď si uvědom, že to dělá úplně každý. Je to lidská přirozenost – snít, strachovat se o sebe a své blízké, milovat. A takhle bys mohl pokračovat dál.“

„Jinými slovy, je to velké,“ užasl.

„To bych prosil. Je to až s podivem, že celá ta léta tu sílu nikdo nevyužíval. Zůstávala planetě samotné, která ji však nijak nemohla využít.“

„Fajn a čeho budeme Bohy?“ zajímal se, aniž by se předem snažil zjistit, jak se na tu energii napojit. Nicméně to spolu beztak dost úzce souviselo, takže jsem mu odpověděl s dobrou vůlí k tomu malé vysvětlení přidat.

„Tak jestli někdo využil lidský pud přežití a stal se Bohem života, nabízí se stát se Bohem smrti…,“ ještě jsem ani nedomluvil a už mě přerušil.

„…tak počkej jako. Bohem smrti? Ty ses zbláznil. To by znamenalo otevírat vír do Lordofu a vodit tam mrtvé místo Andělů smrti.“

Má snaha vysvětlit mu něco navíc byla ta tam. Nesnáším, když mi někdo takhle skáče do řeči a nenechá mě dokončit myšlenku.

„Ty tomu fakt věříš, že něco jako Andělé smrti existují? Prosím tě, vždyť to jsou povídačky, kterými se krmí malé děti. A pokud ti to vadí, klidně se Bohem smrti stanu sám.“

„Máš to mít, buď si jím. Co máš tedy pro mě?“

„Bůh hříchů. Lidé se bojí hřešit. Kají se, což je výborný zdroj energie. Lepší?“ zeptal jsem se s trochou naléhavosti v hlase. Nic jiného jsem totiž připraveného v záloze neměl.

„To zní lépe. Tak a teď zaber a pádluj, ať nám to nikdo nevyfoukne.“

Usmál jsem se a vnitřně si oddychl. Vymýšlet něco jiného se mi fakt nechtělo.



Konečně jsme dorazili k ústí řeky.

„Jak to najdeme?“ zeptal se mě Krast, když viděl neprostupný mlžný závoj před námi.

„Našel jsem v knihovně jednu starou mapu z dob, kdy to tu nevypadalo jako dnes. Vydáme-li se pravým ramenem delty, tak by nás proud měl zanést k jižnímu pobřeží Areje. Tam už by ta mlha být neměla,“ zapomněl jsem dodat: Doufám, protože tím, co jsem mu právě vylíčil jsem si nebyl jistý ani trochu. To ale Krastus nemusel vědět.

Naštěstí jsem se nezmýlil. Zakotvili jsme na písečném pobřeží, kde už byly vidět věže námi hledaného chrámu Ziinu.

„Vítej v zemi Bohů,“ pronesl jsem.



Příchod do chrámu jsem si představoval trochu jinak. Bylo vidět, jak se tu vše rychle mění. V atmosféře byl patrný zmatek. Ani ti, co se už modlami stali, nevěděli, co se bude dít dál. Octli jsme se mezi lidmi, kteří se akorát dokázali chytit příležitosti. Pořád ale lidmi, ne nesmrtelnými bytostmi.

Přivítání od Alvana, jenž byl jediný známý i na veřejnosti, nebylo právě přívětivé.

„Takže vy chcete usednout po mém boku a stát se také Bohy. Víte vůbec, co to znamená a odkud brát moc?“

„Ano,“ ujal jsem se slova a řekl jsem mu to, co jsem chtěl sdělit Krastovi na lodi. „Pátral jsem po tom, odkud ta energie pramení a jak se na ni napojit, aby se dala převést na nějakou hmatatelnou podobu.“

„Tak povídej,“ řekl se zájmem.

Považoval jsem to za jakousi zkoušku, takže jsem bez váhání spustil.Chtěl jsem udělat dobrý dojem.

„Vzal jsem si k ruce nějaké filosofické spisy a taky knihy popisující magii čarodějek. V jejich kořenech stojí hodně. Technicky vzato využívají jako strážkyně dědictví Matky Alvi její sílu. Cítí ji a žijí v souladu s ní. Jen ale málokteré se na ni dokáží skutečně napojit, aby ji využily v podobě nějaké konkrétní nadpřirozené moci.

Přesto však byly v některých knihách popsány případy, kdy ji takto použily. Z nich jsem vycházel. Dlouho jsem přemýšlel, jak to dokázaly. Moc kolem pocházela z emocí. Nedělaly nic jiného, než že se na ně napojily a nechaly je sebou prostupovat. Bylo jich neuvěřitelné množství. Tolik, že jejich tělo už té síle nestačilo a začaly se šířit v podobě světelných vln do okolí. Čarodějky se staly středem, domovem té neskutečné, nehynoucí energie.

Ovládnutí a zkrocení těchto emocí jim pak umožnilo s nimi pracovat, jak zrovna potřebovaly. Chtělo to jen čas a trpělivost, aby nad něčím tak velkým mohly převzít kontrolu.

Je to možné. Jde to. Ony to dokázaly. Vy také.Proto nevidím důvod, proč bych toho nebyl schopen já s Krastem,“ uzavřel jsem myšlenku a pak Alvanovi sdělil, kterými Bohy bychom se rádi stali a z kterých konkrétních emocí bychom sílu čerpali.

Z Boha Alvi byla cítit značná míra entusiasmu. To, co ale vyslovil, mému pocitu z něho právě dvakrát neodpovídalo.

„S Bohem hříchů problém nemám. Ale náš Alívan, Bůh života, bere moc z toho samého, co ty říkáš u Boha smrti. To fungovat nebude,“ oznámil nám.

Krastus se na mě podíval. Někde uvnitř sebe věděl, že to celé s mocí byl můj nápad a že by mi ho neměl brát a využít ho jen pro své zájmy. V očích měl ale jasně obtisklého něco jiného. Naprosto čitelně jsem v nich četl: Já se postavení Boha nevzdám pro nic za nic.



Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vyvést z rovnováhy. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen do konce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.

Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás Alvan, „dnes utváříme dějiny.“



Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastus, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.

Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kde se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc, než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Svou moc jsem plně ovládl, scházela poslední část zpečetění mého nového postavení – přijetí božské nesmrtelnosti. Od tohoto okamžiku mě dělilo už jen několik málo dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.



„Co tu děláš, Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že s tebou něco je. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co se děje?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s ohledem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Nejednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musí být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá nesmrtelná stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám v krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz. Za normálních okolností se nic nestane. Oči nám slzí i bez naší vůle a je to přirozená reakce na některé podněty. Je to právě naše moc, co jim zabraňuje tělo takto opustit.

Člověk pláče, když si sáhne na své dno. Božská moc vychází z emocí. Proto když nás něco vnitřně položí, nedokážeme se na ně v ten okamžik napojit. Jsme oslabeni a nic nebrání tomu, aby se tato vzácná přísada vyplavila z našeho těla.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“



Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.



Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvává. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.



Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:



„Je-li ti život milý,

Dej na moc pradávné síly.

Získej sklo s obsahem vzácným,

Nechť je ti tento okamžik spásným.

Máš umřít? Nic se neděje.

Ber! Zde je má krev poslední naděje.“