Argus Filch

Bylo už pozdě k večeru, když oba chlapci přišli na svět. Jejich rodiče na ně byli velmi pyšní, a to nejen proto, že doufali, že oba chlapci budou pokračovat v jejich šlépějích, ale hlavně proto, že doufali, že i oni budou kouzelníky. První přišel na svět hošík, který jim po celý zbytek života dělal jen potěšení, jako malý vůbec neplakal a když vyrostl, byl z něho dobrý člověk ale i kouzelník. Tento hoch dostal jméno Radabert, po svém dědečkovi z matčiny strany.
Druhým však byl chlapec, který byl předurčen k tomu, aby po celý svůj život nenáviděl svého bratra, ale a záviděl mu ve všech směrech, jak jen takový moták, jakým měl být i on, jde. Tenkrát to nikdo netušil a vlastně by to nikomu nevadilo. Snad by byl ten chlapec šťastnější, kdyby přijal svůj úděl, ale to mu nikdy nikdo neřekl a vlastně on to nikdy slyšet ani nechtěl. Měla teprve nadejít ta doba, kdy chlapec, jenž dostal jménu Argus po otci svého otce a měl zanevřít na celý ten svět, který už jako děcko tolik miloval.
* *

Obě děti byly svými rodiči stejně milovány a nikdy mezi nimi nebyly rozdíly. První poněkud nešťastnou událostí v Argusově životě byla náhoda, díky níž došlo k záměně mezi oběma chlapci. Stalo se totiž jednou večer, kdy oba chlapci ještě neuměli mluvit, ale jeden z nich tenkrát dokázal něco, co mu ten druhý pak navždy záviděl.
Radabert měl odjakživa rád zvířata a obzvláště si oblíbil zpěvavé ptáčky, kteří mu každý večer, poté co jim matka a otec dali dobrou noc a nechali je spát, přilétali a prozpěvovali mu tichounce písničky. Ten večer byli v pokoji oba hoši. Radabert seděl u okna a vyhlížel ven, kdy už přiletí jeho malí zpěvaví přátelé a jeho bratr jako vždy trápil jednu ze svých mudlovských hraček, které dostal od své babičky.
Po nějaké chvíli ptáčci skutečně přiletěli, sedli si za okno a svými zobáčku na něj ťukali, Radabert je nadšeně pozoroval a tleskal, to přirozeně vzbudilo Argusovu pozornost a jak už to u bratrů bývá, rozhodl se, že ptáčky odežene, nenápadně si stoupl ke zdi a pak podél ní přešel až k místu, kde si Radabert s ptáčky hrál. A když to nečekali, vyskočil ze svého úkrytu a poškleboval se na ně. Ptáčci se samozřejmě lekli a se skřehotem odletěli, Radabert začal plakat a natahovat za nimi své ručky, ale sklo v okně mu to nedovolovalo. A pak se stalo něco zvláštního, Radabert udělal své první kouzlo. Nikdo nevěděl jak, ale ti jeho maličcí opeření přátelé najednou létali po pokoji, až se nakonec usadili na Argusově posteli. Ten se k nim pomalu přibližoval a chtěl je odehnat, když vtom do pokoje vtrhli rodiče, které vyburcoval ten hluk, který mezitím hoši tropili. Ale co neviděli? Pro ně to byl ten nejšťastnější den, když zjistili, že jejich syn je malý čaroděj jako oni sami, Argus bude kouzelník, říkali si.
Ano, skutečně řekli Argus, protože si mysleli, že to je právě jeho zásluha, že ptáčkové jsou v pokoji a vlastně proč ne, vždyť přišli ve chvíli, kdy o tom nemohl nikdo pochybovat.
Jak hoši rostli, ukázalo se nejednou, že i jejich druhý syn má v sobě něco magického, ale nikoho to už nepřekvapovalo, vždyť musí být stejný jako Argus. ,,Jsou to přeci bratři," říkali.
Radabert vyrůstal ve stínu svého bratra, ale nikdy mu to nevadilo, mohl se potulovat venku v přírodě a hrát si jak mu bylo libo, nemusel se učit všechny nesmysly, kterými příbuzní zahrnovali Arguse, a v celku měl velmi šťastné dětství.
Argus oproti tomu rostl a byl vychováván v přesvědčení, že jednou dostane dopis a půjde do školy kouzelníků, což se mu velmi zamlouvalo. Přeci jen ho hry s jeho bratrem už poněkud nudily. Radabert byl až příliš tichý, klidný a nechtělo se mu hrát si na dobyvatele a mučené, což byly oblíbené Argusovy hry.
* * *

Čas utekl jako voda a najednou bylo chlapcům jedenáct let. Tedy věk kdy obvykle chodí dětem sovy s dopisy napsaným zeleným inkoustem, kde na obálce je zvláštní znak.
Nikdo nepochyboval o tom, že v rodině je minimálně jeden kouzelník, ale když tu jednou seděli u snídaně a opravdu přilétli sovy, co nosí poštu, jaké to bylo zklamání a nezvyklé překvapení, když místo před Argusem přistála nádherná sova pálená před Radabertem.
Rodiče chvíli netrpělivě seděli a čekali, že snad ta druhá sova přiletí za okamžik, ale když se nic nedělo, oba vyskočili a stoupli si vedle Radaberta, nejdřív si pořádně přečetli adresu, na které stálo:

Radabert Filch
Bleskoryšavá 14
Stodánky
Molánov

Nebylo pochyb, ale jak je to možné. Radabert také chvíli nevěřil vlastním očím, když viděl všechna ta dlouhá zvláštní písmena, ale když pohlédl na znak Bradavic, nebylo pochyb. To on dostal dopis, on je taky čaroděj. Podíval se na sovu, ta jemně zahoukala, roztáhla křídla a zase odletěla. S nedočkavostí otevřel svůj dopis a rodiče mu blaženě stáli za zády, společně pak četli zase a znovu a opakovali, co vše bude potřebovat, a zase a znovu mu gratulovali.
Argus se mezitím vytratil ven.
* * * *

Stál u okna. Dnes jeho bratr odjíždí, kufry jsou už v autě. Celá rodina ho bude doprovázet, tedy skoro celá. On raději zůstal doma. Jak moc se mu chtělo brečet a křičet. Jak nenáviděl celý svět. Copak taky nedokázal kouzlit, vždyť tu žábu do vzduchu vyhodil a ne jednu.
Stál tam a pozoroval to všechno, jako ve snovém oparu si vzpomínal, jak dlouho do noci vysedával v kuchyni, když už ostatní spali, a za posledních nocí čekal, že ta sova, ta stejná sova přinese dopis i jemu. Ale žádná sova už nepřiletěla. Nebyl žádný dopis, kterým by mu oznamovali, že on je studentem Bradavic – školy čar a kouzel.
Nenáviděl, a to bylo to poslední, nač myslel, když viděl, jak mu bratr mává z auta na rozloučenou.
Argus Filch… nenáviděl.
Argus Filch… byl smutný.. poprvé za svůj život litoval, že není něco víc než je.
Je moták.