Temní andělé

Temní andělé zrození ze zármutku tísnícího se v jejich srdcích, jež pod tlakem pukají vypouštějíc chlad jejich duší vstříc světu. Jejich ocelově šedé oči, s krůpějemi žalu v koutcích, hledí na ni. Na ni ztrápenou zármutkem světa, upadající v sebe samou. Utápějící se v sebelítosti a trýznící se samotou, odpoutávajíc se od okolí. Život pro ni ztratil smysl.

Chtěli pomoci. Cítí to, co ona. Radost jim vzali andělé bělostí naplnění. Neboť co bylo jejich, mělo býti jim vzato a jimi zapomenuto.

 

Nechtěla vzpomínat na to, co bylo, ani zažít to, co ji teprve čekalo. Byla natolik zhroucená sama do sebe, že již nedokázala dále dýchat. Otevřít oči a pohlédnout na svět bez jediné kapky zášti a bolesti.

Hleděla na svůj život, obracela ho jako minci v ruce. S každou další obrátkou se stával ošoupanějším a omšelejším. Hledala poučení. Někde tam byla odpověď. Nechtěla tu být, tohle nebyla její cesta. Musela z bludného kruhu ven. Neboť zde ji nečekalo nic jiného než jen a pouze smrt. Ale ani smrt nemusela být vykoupením. Netušila co dalšího jí uchystal za její provinění, postavení se proti jeho příkazům a přáním.

 

Mince jejího života se převracela a nastavovala své odvrácené strany dál.

 

Poslední okamžiky první části její dlouhé pouti byly krásné. Slunce, vítr, smích – ani neví kdo se smál, ale byl to ten nejnádhernější smích co kdy slyšela. A pak…Pak ten náraz. Tvrdý, bolestný, ale rychlý. Její poslední výdech vytvořil mlžný opar na nárazníku. Potom už jen tma a světlo. Světlo a neznámý prostor. Čekal tam na ni. Přijal ji jako svou dceru.

Stala se nejnádhernější bytostí, snad byla malicherná. Její křídla bělostnější býti nemohla. Stala se věrnou dcerou. Plnila oč ji požádal. Každičkou myšlenku, každé přání. Jen pro něj, aby byl šťasten. Nic pro ni nemohlo být větším naplněním. Až do osudného dne. Dal rozkaz, který znamenal zkázu celého světa. Omrzel se mu a nechtěl, aby jeho existence pokračovala dál. Tehdy se poprvé vzepřela. Odmítla plnit co nařídil.

Přišel ji jako démon, jeho vztek a nenávist byla to nejhorší co kdy potkala. Zavrhl ji, vyhnal ze svého ráje a poslal na Zem. Ať si tam žije a zhyne s těmi, které tak brání. Neřekl kdy bude konec, ale bude, brzy. Věděla to. Musela jen čekat.

Mince jejího života se převracela a nastavovala své odvrácené strany dál.

Nyní je zde. Hledí do propasti a chystá se ukončit svůj život. Zbavit se utrpení. Nemůže nikomu pomoci, jen sobě. Nemá sílu zachránit to, co tolik miluje. Po čem touží – vzduch, slunce, život, lidi. Moc, kterou ji dal, jí zas vzal. Neměla čím se bránit. Mohla odejít, a možná, znovu dostat šanci napravit, co nezvládla.

 

Lstivá slova doléhala k jejímu sluchu. Vášnivě sváděl, chtěl ji. Na svou stranu. Do temnot ji vztáhnout. Věděl, co mu může dát. Čím je. Rozeklaný jazyk šeptal. Lepkavě vnikal pod kůži a sál její sílu. Toužil po ní. Šeptal o pomoci, o daru, moci. Nabízel. Na oplátku chtěl ji! Její duši! Tělo! Mělo to být jeho. S každou vteřinou její mysl chabla, srdce se halilo do hávu temnoty a nabíralo nenávist. Touha po boji  byla vším. Brány temnoty se jí otevíraly.

 

Jdou a s každým krokem je jich víc. Jdou do války. Jdou pro ni. Je čas bojovat. Jdou a mění se. Už nejsou těmi, kdo byli na okraji. Kým bylo opovrhováno a kdo byl utláčen. Jdou a nemají strach. Neustupují, ač jim není přáno. Lidé je nenávidí, přesto se nezaleknou.

Jejich pohyb vlněním moře jest. Každý dopad nohou se stává  příbojem dorážejícího na příkrý útes. Každičký pohyb jejich těl je sehraný. Jdou. Slunce dopadá, záblesky jednotlivých per se třpytí temnotou. Co šlépěj, to se k tobě více přikrádají. Pomalu tě objímají, stahují na svou stranu. Je jich moc. Jejich čas.

Zastavili. Vyčkávají. Teď je řada na ní. Ona musí projít plameny a vstoupit do jejich řad. Tak se má stát. Tak se i stane. Ať teď nebo později. Jsou tu. Je jich dost. Teď už je nikdo nezastaví, neboť bouře, ač z dáli, už k uším doléhá. Je čas.

 

Mince jejího života se převracela a nastavovala své odvrácené strany dál.

 

Okouzlena slovy, toužila po něm. Vztahovala k němu svou paži, chystajíc se jej chytit a nechat se vést. Jen pár centimetrů a bude jeho. Spatřila je. Stály téměř skryti stínem. Jejich ocelové oči se upíraly na její postavu. Hleděli na ni s naději. Nic nenabízeli, jen mlčky setrvávali v nehybných pozicích.

 

Stála o schopnost zapomenout. Nebylo jí přáno. Měla si pamatovat každičký okamžik. Každou vteřinu. Každou vteřinu, která měla trhat její duši na kusy a držet ji ve věčném utrpení. To měl být její trest. Nyní však zbraní jest.

 

Vzplála v ní síla. Odvrátila se od temnoty. Vyšla jim vstříc. Vstoupila do davu. Zaujala místo v řadě. Jdou a je jich víc. Jdou, už se nezaleknou. Jdou a bojují. Postaví se těm, co se pokusí narušit rovnováhu. Andělé bělostí naplnění už nemají možnost beztrestně ničit. Už není jen jejich pravda.  Temnými anděly již nikdy nikdo nebude pohrdat.

Nestojí už v temnotách. Nejsou posli ďábla. Jsou svobodní. Bojují, za svobodu. Nahrazují ty, jež sloužiti dobru měli. Jsou temní, jejich křídla bílá nejsou. Ale jejich duše je křišťálová, není zde tma, ani stín. Jen čistota. Válku rozpoutali. A ona, jde první. Vede jejich kroky, ke zkáze toho, jenž chystal zkázu jejich.

Poprvé otevřela oči a vzhlédla k nebi. Blankytná modř se odrážela v jejích zorničkách. Zavlněla se v závanu větru. Nadechla a roztáhla svá křídla. Nebyla bílá, ale temná jako noc. Slunce se v nich utápělo. Boj, na než čekala, byl tu. Válka o svět začala a ona nehodlala prohrát. Je v ní síla, která chrání svět a vše živé v něm.

 

Temní andělé zrození ze zármutku tísnícího se v jejich srdcích, jež pod tlakem pukají vypouštějíc chlad jejich duší vstříc světu. Jejich ocelově šedé oči, s krůpějemi žalu v koutcích, hledí na ni. Na ni, silnou a chtivou boje, za lidské pokolení, které ač předurčené zkáze, má žít.