Sbohem pane Bradbury

{ Tento text vznikl jako reakce na nedávné zesnutí spisovatele, který mě provázel od dětsví, který mě učil vidět v každé situaci něco krásného, který dokázal vyprávět příběhy o člověku jako nikdo jiný. V době jeho úmrtí jsem zrovna měl rozečten výběr jeho povídek, mezi které patří i povídka Stroj času (time maschine).}

{Po dočtení každé z jeho povídek jsem si vždy musel dát chvilku a vychutnat atmosféru, náladu a genialitu každé z nich. Po dočtení stroje času, během chvilky, kdy jsem se jen unášel dále tím příběhem, vynořila se inspirace pro následující povídku, kterou tedy věnuji památce toho, kdo mě v životě tolik ovlivnil. Ray Bradburymu.}


Markéta si hodila přes hlavu svetřík, aby příliš nezmokla v jarním deštíku, když běžela od svého pavilonu k hlavní bráně psychiatrické léčebny a sanatoria, kde na ni čekal David. David s Markétou byli spolužáci ze střední, a i když se jejich dráhy později rozdělili, když ona začala studovat na zdravotní sestru a on historii, zůstali blízkými kamarády, příležitostnými milenci a životními souputníky.

"To je dost, že jsi přišel," zasmála se na něj a na uvítanou mu dala kamarádskou pusu. "Myslela jsem, že už si na tohle čas neuděláš s tím tvým nedostatkem času."

"Tohle jsem si nemohl nechat ujít, jen jsem měl trochu napilno, když je konec semestru. To víš, hodně školy, hodně pití a hodně dívek."

Markéta ho vzala za ruku a rozeběhla se s ním deštěm k jejímu pavilonu, kde zrovna byla na praxi. Na sestru studovala už třetím rokem vysoké a letos dostala praxi právě tady, v psychiatrické léčebně, kde se měla starat o duševně choré lidi. Práce to byla trochu nevyzpytatelná a ze začátku ji hodně věcí zaráželo. Ale po nějaké době si na to zvykla a dokonce se jí tady zalíbilo natolik, že by tady potom dál chtěla pracovat.

"Tobě se tady skutečně líbí, co? Já vždy říkal, že jsi cvok a patříš do cvokhausu." Smál se David jak se nechal deštěm a kalužemi táhnout k pavilonu C. Markéta běžela přímo přes louže a bylo jí zřejmě jedno, že její bílé sestřičkovské oblečení bude celé od kapek z kaluží, byla prostě živel. Ale to se nedalo říct o seriozním Davidovi, který se bál o své světlé společenské kalhoty a boty z pravé kůže.

"Neříkej tomu cvokhaus, to není pěkné slovo." Obořila se na něj. "Ti lidé tady jen žijí jinak. To my nerozumíme jim, ne oni nám. Však uvidíš."

"Jo, už jsem zvedavý na ten tvůj zázrak, neobjevený poklad světa."

"Uvidíš, pan Swartz Tě bude zajímat."

Markéta musela Davida protáhnout kolem hlavní sestry, aby se ta nic nedozvěděla, protože návštěvy mimo rodinu by nebyly povoleny. Ale musela se u toho celou dobu smát, až si David myslel, že je prozradí. Ale nakonec prošli temnoucí halou pavilonu C, venku začínalo pršet stále víc, vyběhli požární schodiště, David se musel podívat Markétě pod sukni, až do třetího patra, kde se proplížili kolem pokojů několika podivně zvučících pacientů až k pokoji 308, kde ležel a spal starý, tak sedmdesáti letý muž.

"Vždyt spí!" Zašeptal David až naštvaně.

"Tak to bude v nejlepší formě. Sleduj, něco Ti předvedu..." Spiklenecky na Davida mrkla a vtáhla ho do pokoje pana Swartze. Sklonila se nad muže s pergamenovou kůží a bílími vlasy, hustým obočím a skvrnitou kůži a cosi mu pošeptala. David nikdy neměl rád nemocnice, natož blázinec. A pak tenhle muž byl očividně starý, blázen a možná i nemocný. David nedokázal odtrhnout oči od zubní protézy, která ležela na nočním stolku vedle spící vysušené mumie.

"Počkej, až se trochu probere." Ale dále Davidovi moc nestačila říct, protože někde v hale se ozval neartykulovaný zvuk a Markéta vyběhla pomoci svým pacientům.

David osaměl s mužem, který ho odpuzoval, na místě které neměl rád a se začínající bouřkou za oknem.

"Leden v Ardenách 1944." Zasípala mumie a David zpozorněl, cítil se jako uhranut. Mumie promluvila a jeho ochranitelka byla pryč. To ona mumii oživila, ona by se o ní ted měla starat. "Prý by Vás to mohlo zajímat, mladý muži, povídala Markétka." Muž stále vypadal, že spí. Oči měl zavřené, hlas jako zastřený pavučinou, ale zřejmě mluvil na Davida. Snad nejvíce ho překvapilo, že zde, ve cvokhausu, na něj někdo mluví tak srozumitelně.

"Mrzli jsme schovaní v lese, technika byla tak zmrzlá, že se nám nedařilo nastartovat a pokud sis nevzal rukavice, tak ti přimrzaly prsty ke zbrani. Pár set metrů od nás někde museli být nepřátelé, kteří na tom byli stejně jako my. Všichni společně bychom raději v tom mrazu zastřelili vlastní velitele, jen aby tenhle nesmysl skončil. Smrti kolem nás bylo snad víc, než za celou válku..."

Venku pršelo, v pokoji bylo šero, Markéta nepřicházela a mumie promlouvala napříč téměř sedmdesáti lety o hrůzách druhé světové války. David nebyl schopen se pohnout, nemohl si sednout, nemohl odejít a nemohl přestat sledovat zavřené oči starce, který očividně zažil věci, o kterých on jen četl. Na stránkách skript to vypadá tak jinak. A muž pokračoval ve vyprávění z Arden vzdálených v čase i prostoru.

Když se konečně dostával ze zmrzlého Ardenského lesa, přišla Markéta, jako nic, jako kdyby stále byla v pokoji. A možná i celou dobu byla. Přistoupila k mumii a jen mu zašeptala... "Verdun 1916." A zase zmizela někam pracovat. V její přítomnosti se David dokázal konečně posadit, byt jen na zem, vytáhnout si papír na poznámky zapisovat si.

"V krajině smrti už leželo několik vrstev mrtvých těl. Nerostla tam žádná tráva, stromy byly holé a vyvrácené, nic tam nežilo až na nemoci v zákopech, pár mrchožroutů a nás, vojáků, kteří se snažili zatlačit nepřítele. Táhlo se to už týdny, měsíce a vrstvy mrtvých narůstaly. Když se někde nějaká vrstva rozhrnula, určitě jste tam našli někoho, koho jste znali, s kým jste dříve bojovali vedle sebe. Bojíme se mrtvých, ale někdy se modlíme, aby je už přestala ta válka bavit, postavili se mezi námi jako němá barikáda a obě strany zahnali domů..."

Venku zahřmělo zrovna když pan Swartz vyprávěl o dni, kdy kanony střílely celých 24 hodin nonstop. David seděl a zapisoval si skutečné vzpomínky na tuhle bitvu. Mohlo by se mu to hodit na seminář ohledně první světové války, který bude mít ve čtvrtek.

"A pak jsem k němu poklekl, chtěl jsem si ho vzít na ramena a odnést k nám do zákopů, třeba by mi tam pomohli. Ale jak jsem ho otočil, zjistil jsem, že mu nějaká tanková střela zřejmě ustřelila obličej a pozvracel jsem se a to i přes hrůzy, které jsem už viděl. Když jsem se od něj zvedal, dopadl přímo do jeho těla dělostřelecký granát a mě to..." Pan Swartz najednou začal neartikulovaně křičet, svíjet se na posteli a brečet. Markéta se opět objevilo odnikud, jako anděl se objevila v místnosti, kde bylo temno a smrt. Zasmála se a zahnala chmury, cvakla vypínačem a vehnala světlo do temnot, pohladila mumii po čele a uklidnila ji. Její kudrnaté vlasy jí padaly na záda. "To byl jen sen, pane Swartz, jenom noční můra."

Prastará mumie otevřela vděčné oči, ze kterých stále ještě tekly slzy a v němém díky sevřel Markétě ruku. "Jsi tak hodná děvče." Jeho hlas byl ted jiný, starší, více se třásl.

"Dneska nemůžete ven do parku pane Swartz, prší tam, začala bouřka. Ale pokud chcete, přinesu dámu a můžeme si zahrát."

David nevěřícně zíral a zíral až do chvíle, kdy ho Markéta zase za ruku odvedla z místnosti, když šla pro nějaké křížovky, aby si pan Swartz mohl luštit. "Dnes už více nepoví. Ale přijd zítra. Je to pro něj těžké, ale mám pocit, že mu pomáhá, když může o všech těch hrůzách vyprávět."

"Ale jak může vyprávět o druhé světové válce, když tehdy mohl být jen kluk? Jak může vyprávět o Verdun, když tam nemohl být?" Ptal se David na to, co si zatím neuměl představit.

"Nevím, možná to někde slyšel, možná mu to také někdo vyprávěl... Možná je to cestovatel časem?" Zase se zasmála a vyprovodila ho k východu z léčebny. "Tak zase zítra, přijdeš?"

"Rád."



Dalšího dne bylo slunečno a pan Swartz seděl venku na lavičce. David si k němu přisedl, představil se pozdravil ho. Začal si s ním povídat a bavit se. Ale nic nenaznačovalo tomu, že by muž byl v nějakých válkách a mohl o nich tolik vyprávět. Prý mívá jen hrozné noční můry, ze kterých je mu úzko. Proto je tady v sanatoriu, kde se o něj hezky starají.

"Vy jste David, že? Ten Markéty kamarád?" Zeptal se starý muž po nějaké době, jako kdyby najednou zapomněl, s kým mluví.

"Ano, to jsem. A vy jste stroj času."

Muž se rozhlédl kolem, jako by potřeboval zjistit, jestli kolem nejsou nějaké zvědavé uči. "Tak tomu říkáte? To je skoro jako v té Bradburyho povídce." Všiml si mého nechápavého pohledu. "Stroj času, od Bradburyho, jak si tam od toho starého pána nechávají vyprávět, co zažil a tím cestují do minulosti." Ještě jednou se rozhlédl, "ale to není můj případ, Davide. Já to nezažil. Mě se o tom jen zdá."

Opřel se pravou rukou o lavičku a šel do pokoje. "Jsem unavený, jdu si lehnout. Ale možná by ses rád stavil za mnou na pokoji za chvilku. Třeba nebudu tak docela spát."



David listoval svými poznámkami, zatímco v nedaleké kavárně čekal na Markétu. Kroutil hlavou. Little bighorn 1876, pád Konstantinopole 1453, obléhání Alesie 52 př.n.l., pád Chorezmské říše 1224. A mnoho dalších, o některých ani neslyšel. Za poslední týden slyšel mnoho historek o různých válkách, vše si zapisoval a pokud mohl, tak si to ověřoval. Nenašel žádnou zásadní nesrovnalost. Ale často to byli věci, které opravdu pan Swartz nemohl znát. David se začínal bát.

Když Markéta přišla, povídal si s ní o panu Swartzovi. Zdá se, že se mu v poslední době značně ulevilo a zřejmě hlavně díky Davidovi. Markéta se na něj usmívala nádhernou vděčností, ale on to nedokázal už vnímat tak dobře, jak by chtěl. Stále mu v hlavě zněla slova starého pána, když se ho zeptal, s kým to hovoří.

"My jsme Ti, kdo zemřeli zbytečně, kvůli nesmyslům, a kteří ani nevěděli proč. Nechtěli jsme umřít, nechtěli jsme bojovat, tak naše duše stále vypráví naše příběhy, aby lidé nezapomněli." Nedokázal se už na Markétu usmát na oplátku.

David nezapomněl jediný z těch příběhů. Některé sepsal do knih a tyto příběhy utichly. Ale stále jich bylo tolik...



Sestřička otevřela opatrně dveře pokoje v sanatoriu a zašeptala chlapci, který ji doprovázel. "To je ten, co jsem Ti o něm vyprávěla. Jmenuje se pan Bitner, ale rád si nechává říkat David. Sleduj, něco Ti ukážu..." Přistoupila ke starému, seschlému muži a do ucha mu zašeptala "Irák 2003."