My, oni a ti druzí - prolog

Probuď se.

"Ještě pět minut," zamumlala jsem a přetočila se na druhý bok. Nesnáším ranní vstávání.

Probuď se. Jestli chceš žít.

"Opravdu vtipný," zavrčela jsem. Takovýhle vtípky po ránu opravdu nemám ráda. Otevřela jsem oči, posadila se a rozespale mžourala kolem sebe. Chtěla jsem vynadat komukoliv, kdo se mě to opovážil takhle nelidsky budit. 

Jenomže to mělo háček. Nikdo tam nebyl. Pořádně jsem se rozhlídla po pokoji. Opravdu, nikdo tam nebyl. A dveře byly dokonce zavřené. Možná to byl sen. Spíš noční můra. Ve snu by mě nikdo nebudil, protože by mu to moje podvědomí nedovolilo.

Uteč.

Vyskočila jsem z postele. Kdo to řekl?

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel můj nevlastní otec.

"Dobrý ráno," pozdravila jsem ho a snažila se neznít kysele. Neměla jsem ho ráda, ale moje máma jo, takže já se musím chovat slušně.

Otčím mi na pozdrav neodpověděl. Tvářil se nějak divně. Hůř než obvykle. Pak se usmál, pokud se tomu tak dalo říkat. 

"Ke mně!" Poručil a já chtěla začít protestovat, jenomže pak se za ním objevila moje máma a můj mladší bratr.

Po zádech mi přeběhl mráz. Oni...vypadali příšerně. Byli shrbení a z úst jim stékaly sliny. A ty oči... nedívaly se mě tím milujícím pohledem jako vždycky, ale jakoby...jakoby hladově. 

Prosím, prosím, ať je to jen noční můra.

Otčím zvedl ruku a ukázal na mě. Moje máma a brácha začali vrčet.

Skoč z okna.

Oba dva se na mě podívali. Nepoznávala sem je. Pak vyrazili. Přímo na mě.

Dělej. Skoč.

Neměla jsem čas na rozmyšlenou. Všechno se odehrálo ve zlomku vteřiny. Viděla jsem moji rodinu, lidi, kteří jsou pro mě na celým světě to nejdůležitější, jak na mě běží s velmi, ale velmi špatným úmyslem. A pak jsem slyšela ten hlas, který mi říkal, co mám dělat. Zvítězil pud sebezáchovy. Věděla jsem, co musím udělat.

Rozeběhla jsem se a skočila z okna.