My, oni a ti druzí - 2.kapitola

Cítila jsem, jak se mi po tvářích řinou slzy. Chtěla jsem si je setřít, ale ucítila jsem bodavou bolest. Moje odřený ruce nemají slzy moc v lásce.

Chvíli jsem jen ležela, neschopna pohybu, se zavřenýma očima, vzlykající a deprimovaná a hrozně jsem si přála, aby to byla jen noční můra.

Jenže probuzení pořád nepřicházelo. Může být tohle skutečnost? Jestli jo, tak tohle nemá cenu.

Pořád jsem je před sebou viděla. Moji rodinu. Tomyho. Všechny ostatní lidi. Ty jejich výrazy. Vyceněný zuby. Divoký pohledy. Byli celý od krve. Od lidské krve.

Pořád jsem slyšela ten křik. Nikdy jsem nic takovýho neslyšela. Kdo by taky kdy slyšel člověka, kterého doslova žerou? Ach ne. To nejde. Tohle se přece neděje.

Posadila jsem se a snažila se uklidnit. Nepomohlo to. Dala jsem se do hysterického pláče. Podívala jsem se na svoje ruce, zkrvavené a špinavé. Oblečená jsem byla jen v pyžamu. Ani boty jsem neměla. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mě bolí chodidla. Ale nechci se na ně podívat.

Možná by bylo lepší, kdyby mě taky sežrali. Aspoň bych teď to všechno nemusela cítit.

Takhle nemysli.

„Cože?“

Takhle nemysli a buď potichu, ať tě nenajdou.  Slyším, co si myslíš.

Málem jsem zapomněla. Ještě k tomu všemu slyším hlas ve svý hlavě. Možná jsem se zbláznila.

Nezbláznila ses.

Tomu tak budu věřit. To bude asi trauma. Nebo posttraumatický stres. Ale ten by neměl přijít tak brzo. Navíc jsem se z toho ještě nedostala. A asi ani nikdy nedostanu.

Nezbláznila ses. Tohle je skutečný.

Můj vnitřní hlas by tohle určitě říkal, kdybych se zbláznila. Sakra, teď se dohaduju sama se sebou. Totální blázen.

Dokážu ti to. Přece jsem tě probudil. Dnes ráno. Jinak by tě sežrali.

Zarazila jsem se. To dává smysl. Ale ne, to není možný. Co když…ne. Ale je pravda, že si to pamatuju. Ten hlas, o mě probudil. Je to možný? Ne. Ale to, co se děje venku, taky není možný. Proč bych teda nemohla slyšet nějaký hlas uvnitř své hlavy? A v podstatě…ten hlas se mě snažil chránit, alespoň za tím. Bylo by pěkný mít te´d něco pozitivního. Beru všechno.

Takže už věříš, že neblázníš?

Ne. Ale jsem ochotná akceptovat, že možná něco slyším. Stejně to není důležitý. Ach jo. Vstala jsem z postele a začala přecházet po pokoji. Zastavila jsem se u okna a dívala se ven. Dostala jsem hroznou chuť ucítit čerstvý vzduch. Tahle místnost byla příšerná. Otevřela jsem okno.

Zavři to okno.

Já jsem svůj vnitřní hlas ignorovala, vyklonila se z okna a nasála čerstvý vzduch. Pak jsem ale uslyšela křik. Byl daleko, sotva slyšitelný, ale na mě měl stejný účinek, jako by někdo křičel přímo vedle mě. Ruce se mi začaly třást a já se svezla na zem. Teď jsem se třásla celá. Tohle není možný. Tohle se neděje.

Pak jsem uslyšela vrčení. Bylo to blízko. Šlo to z ulice.

Nemohla jsem si pomoct. Vydrápala jsem se na kolena a nenápadně jsem se podívala z okna.

Nedívej se. Schovej se.

V té chvíli se ozval srdcervoucí křik. Tentokrát byl velice, ale velice blízko.

Z okna jsem viděla kluka, mohlo mu být sotva patnáct, jak se krčí u zdi. Na oblečení měl krev a na obličeji krvavou ránu. Viděla jsem, jak k němu přiskočil muž a vrhl se na něho. Zakousl se do něho a kluk křičel. Nemohla jsem od toho odtrhnou oči. Kluk se ho snažil odstrčit, ale muž praštil s jeho hlavou o zeď  a dál žral. Kluk ztratil vědomí.

Někde v koutku mysli mě napadlo, že bych mu měla jít pomoct. Jenomže na to jsem moc vyděšená. A navíc, zabil by mě taky.

Sama vím, že je to jen chabá výmluva.

Pak muž najednou otočil hlavu a podíval se mi přímo do očí. Všude měl krev, ale ta nebyla jeho.

Rychle jsem se skrčila, ale bylo pozdě. Teď si pro mě přijde.

Nepanikař. Přistrč tu skříň ke dveřím. Nepřijde sem dřív, než s ním skončí.

Hlas v mé hlavě. Má pravdu. Podívala jsem se z okna. Pořád tam byl, skloněný nad něčím, co dřív bývalo člověk.

Zvedla jsem se a snažila ignorovat moje srdce, které se snažilo vyskočit z hrudi. Zapřela jsem se do skříně, jediného nábytku kromě postele, který tu byl a snažila se ji dostat ke dveřím. Byla hrozně těžká. Šlo to pomalu. Po milimetrech. Měla jsem hrozný strach. Pořád jsem čekala, že ten šílenec vejde do dveří a vrhne se na mě. To mi dodávalo sílu. Nesmím se nechat sežrat.

Už to skoro je.

Zatlačila jsem, co jsem nejvíc mohla. Skříň překryla dveře. Doufám, že se sem nikdo nedostane.

Pomalu jsem šla k oknu a bála se, co uvidím.

Moje nejhorší obavy se potvrdily. Muž už tam nebyl. Jen něco zkrvaveného. Nemohla jsem pochopit, že to byl dřív člověk. Byl to jenom kluk. Jak se to mohlo stát?

Uslyšela jsem, jak někdo běží po chodech. Následovala prudká rána do dveří. Ne do mých dveří. Někdo vyrazil dveře ve vedlejší místnosti. Pak se ozvaly rychlé kroky a muž začal dorážet na dveře mé místnosti.

Nevydej ani hlásek.

Zacpala jsem si pusu rukama. Myslím, že začnu křičet. Mám takový strach. Ať přestane.

Z druhé strany dveří se ozývalo vrčení.

Pořád jsem stála u okna. Podívala jsem se ven a přemýšlel, jestli bych s něj nemohla vyskočit. Bylo to ale hrozně vysoko. I kdybych přežila, tak bych daleko neutekla.

Najednou se v uličce objevila žena. Mladá a vystrašená. Žena šla přímo k mému domu. Jestli vejde dovnitř…

Už byla skoro u domu. Nemůžu to přece takhle nechat.

„Pozor! Utíkej, je tady!“ zařvala jsem na ni.

Ona ke mně vzhlédla, stejně vyděšená jako já. Chvíli jsem se na sebe jen dívala.

Bouchání na dveře ustalo.

„Jde k tobě, utíkej!“ Zařvala jsem.

Žena se okamžitě otočila a utíkala. Zmizela za rohem právě ve chvíli, kdy se z domu vyřítil ten šílený muž.

Doufám, že mu uteče. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Určitě mu uteče.

Nemusíš mě utěšovat, zavrčela jsem v duchu a snažila se ze své mysli vytěsnit všechny myšlenky. Nechci si nic pamatovat. Ani toho kluka. Toho šíleného muže. Tu ženu. Nic. Chci zapomenout.