My, oni a ti druzí - 3.kapitola

Měla bys zavřít to okno.

Celá roztřesená jsem ho poslechla. Roztřesenými prsty jsem zavřela okno a pak si pomalu sedla na postel. Mozek mi přestával fungovat. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla.

Máš žízeň. Měla bys najít vodu.

Teď nemůžu jít ven. Zůstanu tady.

Neříkám ven. Někde tu musí být voda. Nějaký vodovodní kohoutek.

Proč mě nemůže nechat být? Chci tu jen sedět a nic nedělat. Stejně, co zmůžu? Nic.

Zlepší se to. Teď jdi ven. Najdi vodu. Pokud možno něco k snědku. Třeba i nějaký oblečení a boty. Nemysli na to, co se děje venku. To zvládneš.

Ale já se bojím, namítla jsem a cítila, jak mě pohlcuje panika. To, co jsem dnes viděla…je to víc, než by kdo kdy měl vědět. A to ještě není ani poledne.

Běž najít vodu. Jídlo. Oblečení. Pak se tu zabarikáduješ. Můžeš tu zůstat, jak dlouho tu budeš chtít. Neozvu se, když nebudeš chtít. Jen to prosím udělej.

Nasucho jsem polkla. Má pravdu. Musím to udělat. Najdu všechno, co potřebuju. Pak to bude v pořádku. Rychle jsem vstala a snažila se odtlačit skříň. Teď, když už jsem nebyla poháněna hrůzou a adrenalinem, to šlo mnohem hůř. Moje ruce mě pálily. Musím si je umýt a obvázat, nebo se ze škrábanců stane něco vážnějšího.

Konečně se mi podařilo odtlačit skříň. Pomalu jsem otevřela dveře a vykoukla ven. Nikdo tam nebyl. Vyšla jsem ven. Dřevěná podlaha pod mýma nohama hrozně skřípala. Měla jsem pocit, že to musí být slyšet až ven. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jedny dveře napravo, druhé nalevo. Ty nalevo byly poničené, jakoby do nich někdo narazil. Zamrazilo mě. Vždyť to udělal on. Myslím, že tam nepůjdu. Rozhodně jsem se otočila k těm nalevo. Obezřetně jsem je otevřela a ocitla se ve větší místnosti, stejně špinavé jako zbytek domu. Nevypadalo to, že by tam mohlo být něco, co bych potřebovala. Jen stůl, kolem něho židle, některým chyběly nohy. Na stěně visel starý obraz. Ani jsem nepoznala, co na něm má být. Povzdechla jsem si. Bylo by opravdu tak špatné najít něco užitečného hned v první místnosti?

V tomhle patře už nic jiného nebylo.

Podívala jsem se na rozpadající se schody. Mám jít dolů? Myslím, že to není ten nejlepší nápad. Ale jednou tam budu muset jít. Potřebuju vodu. Mám žízeň, vždyť jsem taky uběhla maratón.

Stejně je to špatnej nápad.

Stoupla jsem si na první schod. Je zvláštní, že můj strach zmizel. Teď jsem měla cíl. Dojít dolů. Najít vodu. Nenechat se sežrat. Další schod. A další. Už jsem dole.

Když jsem tu byla poprvé, vůbec jsem t tady nevnímala. Kdo by se mi divil. Teď jsem rozeznala čtyři dveře. Šla jsem k těm ukrytým za schodištěm, co nejdál od vchodu. Pořád jsem měla pocit, že nějakej šílenec jimi projde a zaútočí na mě.

Otevřela jsem je a uviděla malé schůdky. Asi vedou do sklepa. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila světlo. Pomalu jsem sešla dolů. Měla jsem pravdu, byl tu sklep.

Kolem stěn byly rozestavěné poličky. Dřív tu musel někdo bydlet. Možná to ani nebude tak dlouho. Na policích jsem uviděla několik konzerv. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Budu mít co jíst.

Možná bych mohla zůstat tady. Možná by to bylo bezpečnější než nahoře. Navíc ty dveře nejsou moc dobře viditelné. Ale nahoře je postel. Zatřepala jsem hlavou. To budu řešit později. Pořád nemám vodu.

Zrak mi padl na několik trubek, co vedly podél stěny. Vodovodní trubky? Takže tu bude voda. Jen musím hledat dál.

Vystoupala jsem po chodech nahoru a vstoupila do dalších dveří. Byla to jen prázdná místnost. V další místnosti jsem také nic neobjevila.

K mé neskonalé radosti se z poslední místnosti vyklubala malá koupelna. Přistoupila jsem k umyvadlu a doufala, že z něj poteče voda. Otočila jsem jím. Chvíli se nic nedělo, jen se ozývalo chrčení. Pak z něj začala téct zrzavá, špinavá voda. Za chvíli se však pročistila a vypadala normálně.

Usmála jsem. Aspoň v něčem mám štěstí.

Sklonila jsem se a napila se. Pak jsem si opatrně omyla odřeniny. Hledala jsem nějakou nádobku, do které bych mohla vodu nalít, ale nic jsem nenašla. Pak jsem ale objevila něco velmi, ale velmi špinavého. Starý, rezavý škopek. Lepší než nic.

Pečlivě jsem ho umyla a pořád poslouchala, jestli někdo nejde. Vypadalo to v pořádku.

Nakonec jsem do škopku napustila vodu a opatrně ho donesla do sklepa.  

Chvíli jsem si tam sedla a v klidu dýchala. Měla jsem chodit na jógu, dokud jsem ještě mohla. Ta by mě uklidnila líp.

Po několika minutých jsem vystoupala zpátky až do mé místnosti. Rozhodla jsem se, že si dolů snesu matraci. Pohodlí především.

Stáhla jsem ji z postele, naštěstí byla lehká a chtěla jsem ji snést dolů. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že jediný další nábytek v té místnosti je skříň, kterou jsem před tím zabarikádovala dveře. Okamžitě jsem pustila matraci a zvědavě skříň otevřela. Zaradovala jsem se. Uvnitř bylo sice zavšivené, ale přece jen, oblečení.

Nejdřív jsem snesla matraci a pak jsem se vrátila pro oblečení. Jen žádné boty jsem nenašla.

Ve sklepě jsem si sedla na matraci a prohrabávala se oblečením.

Nic z toho pro mě nebylo. Všechno bylo velké a neforemné. Nakonec jsem si vybrala košili, která kdysi bývala kostkovaná a rozhodla jsem se, že kalhoty si radši nechám od pyžama. Nechala bych si i ten vršek, kdyby nebyl zakrvácený a tak zatraceně mrňavý.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jsem v relativním bezpečí. Mám vodu. Jídlo taky, až zjistím, jak otevřít ty konzervy. Dokonce i něco ke spaní. Náhradní oblečení.

Teď můžu začít panikařit.

Ale panika nějak nepřicházela. Cítila jsem jen obrovskou prázdnotu. Všechno je pryč.

Ale co. Třeba se to nějak zvládne.

Lehla jsem si na postel. Dnešek ještě pořádně ani nezačal a já už jsem tak unavená. Zavřela jsem oči. Jestli někdo přijde, tak mi to bude jedno.

A přes všechno, co se stalo, jsem usnula.

Probudila jsem se a chvíli si myslela, že to všechno byl jen sen. Ale nebyl. To jsem věděla. Hrozně dlouho jsem si však nedovolila otevřít oči, protože až bych to udělala, tak bych nemohla předstírat, že je všechno tak, jak má být.

Nakonec jsem však oči otevřela a moje iluze se rozplynula. Pořád jsem byla ve starým, špinavým sklepě.

Povzdechla jsem si a pročísla si rukou vlasy. Jak bych teď chtěla být doma. Ne, nemysli na domov.

Pořádně jsem se napila vody ze schodku a ignorovala její divnou chuť. Pak jsem si šla prohlédnout konzervy. Většinou to byl hrášek nebo nějaká jiná zelenina. Uvědomila jsem si, že mám hlad. Jenomže otvírák jsem pořád neměla. Asi na to půjdu jako neandrtálec.

Vzala jsem jednu konzervu s hráškem, postavila ji na zem a dupla na ni. Jenomže ona se neotevřela, ale prohnula. Dupla jsem na ni znovu. A znovu. Z toho hrášku bude fašírka. Nakonec se mi ji podařilo tak rozdupat, že se rozpadla na dvě půlky. Rychle jsem je sebrala. Na zemi vytekl nějaký hrášek, ale mohlo to být horší.

Hladově jsem se pustila do svého jídla.

Chutnalo mi. A to obvykle nemám hrášek ráda.

Potom jsem chvíli jen tak chodila po místnosti. Strach mě přešel.  Proč bych se taky měla bát? Stejně už nemám co ztratit. Jen doufám, že tohle skončím jinak, než že já budu večeře.

Kdo by řekl že budu jednou používat šibeniční humor?

Já jo.

Dlouho jsem tě neslyšela. Je zvláštní, jak je člověk rád za imaginární hlas, když nemá jinou společnost.

Já nejsem imaginární. Jsem víc než skutečný.

Promiň, pořád tomu nevěřím. Verze, že jsem se zbláznila, je mnohem pravděpodobnější.

Jak myslíš.

Pořád jsem chodila po místnosti. Co kdybych se šla podívat ven? Třeba se to tam uklidnilo.

Tak trochu jsem čekala, že mi můj imaginární hlas řekne, že je to špatný nápad, ale nestalo se tak.

Opatrně jsem vyšla po schodech nahoru a otevřela jsem dveře. Všude byla tma. Asi je noc.

Ještě, než jsem vyšla ven, jsem šla vykonat svou potřebu. Ještě, že tu ten záchod je.

Hned jsem se cítila líp.

Chvíli jsem nerozhodně postávala u venkovních dveří. Možná se sem už nikdy nevrátím.

Nakonec jsem je otevřela a vyšla ven.

Venku byla tma. Nebylo tu žádné osvětlení. Udělala jsem několik kroků vpřed. Nic jsem neslyšela. Doufám, že je to dobře.

O něco jsem zakopla. Zastavila jsem se a podívala se dolů.

Začalo se mi chtít zvracet. Přímo pod sebou jsem rozeznala ostatky těla.

Udělala jsem několik kroků zpět. Já tu být nechci.

Rozeběhla jsem se zpátky ke dveřím, ale nemohla jsem je najít. Všechno se mi točilo. Divoce jsem šmátrala po zdi a doufala, že na ně narazím.

Konečně. Rychle jsem je rozrazila a běžela přímo do sklepa, kde jsem se stočila na matraci do klubíčka a začala jsem vzlykat.

Několik dalších dní jsem sklep neopustila.