My, oni a ti druzí - 4.kapitola

Celé dny jsem byla zavřená ve sklepě. Jednou za čas jsem se odvážila ven a to jenom proto, abych si napustila vodu. Ven z domu by mě však nikdo nedostal.

Když jsem předtím vyšla ven a zakopla o to nehybné tělo, tak se to ve mně zlomilo. Pochopila jsem, co se děje. Pochopila jsem, jak moc je to v háji.

Veškerý svůj čas jsem trávila schoulená na matraci, ze které jsme vstala jen tehdy, abych se napila nebo najedla. Celá jsem se třásla. Byla jsem absolutně vyděšená.

Nevím, za jak dlouho, ve sklepě byla pořád tma a já ztrácela pojem o čase, mi došlo jídlo. Nevěděla jsem, co dělat. Můj vnitřní hlas se mi zkoušel něco říct, ale já ho neposlouchala. Můj mozek fungoval divně. Před mýma očima se všechno točilo a já nebyla schopná normálně myslet. Pokud pojdu hlady, bude mi to jedno.

Možná bych tak opravdu skončila, kdyby nebylo onoho dne.

Jako vždycky jsem seděla na matraci a rukama si objímala kolena. Myslela jsem na to, jak mi máma dělávala palačinky. Já i můj brácha jsme je milovali a vždycky jsme se prali o tu první. Teď už nebudou žádné palačinky.

Najednou jsem uslyšela, silné bouchnutí. Vyskočila jsem na nohy, srdce mi bušilo jako o závod. Potom jsem uslyšela kroky. Pak další ránu.

Strachy jsem se nedokázala pohnout.

Chvíli se nic nedělo.

Moje zvědavost byla silnější než strach.

Pomalu jsem vyšla po schodech a přitiskla jsem ucho ke dveřím. Pozorně jsem poslouchala.

No tak,“ slyšela jsem z druhé strany dveří, „no tak, ty to zvládneš.“

Kdybych tak věděla, kdo tam je.

Pak jsem uslyšela další bouchnutí. Vchodové dveře.

„Ty bastarde!“ Uslyšela jsem výkřik, očividně ženský. Pak se ozval výstřel.

Ztuhla jsem a čekala, co se bude dít dál.

„No tak, prosím…“ slyšela jsem tu ženu. Pak jsem slyšela další zvuky, ale nedokázala jsem je rozeznat.

Co mi ale došlo, bylo, že ta žena zněla normálně, v rámci možností. Možná je jako já.

Měla bych otevřít?

Otevři.

Poprvé po dlouhé době jsem znovu uslyšela ten hlas. Nikdy bych to nepřiznala, ale docela mi chyběl. Poslechnu ho.

Pomalu jsem dveře otevřela na malou škvírku.

Uviděla jsem ženu, celou špinavou a zakrvácenou, jak se sklání nad nějakým tělem. Myslím, že se ho snažila ošetřit.

Otevřela jsem dveře dokořán.

Žena vyskočila na nohy a namířila na mě zbraň. Myslím, že brokovnici.

„Nestřílej!“ Řekla jsem a zvedla ruce nad hlavu.

Žena spustila zbraň. „Ty jsi normální.“

„Jo,“ přikývla jsem.

Žena se zpátky otočila k člověku na podlaze.

Já se rozhlédla po chodbě a uviděla na zemi ležet bezvládné tělo. Na hrudi mělo krvavou střenu. Rána z brokovnice.

„Pomoz mi, musím ho ošetřit,“ řekla žena. Nebyla to žádost, ale rozkaz.

„Můžeme ho snést dolů. Tam budeme v bezpečí.“ Navrhla jsem.

Žena opět přikývla. „Pomoz mi s ním,“ poručila a chytla ho za ramena. Já jsem ho opatrně vzala za nohy a společně jsme ho snesly dolů do sklepa. Tam jsme ho položili na mou matraci.

„Tady je voda,“ řekla jsem a ukázala na škopek s vodou.

Žena se rozhlédla po místnosti. Pohledem se zastavila na hromadě oblečení, které jsem tam nanosila. „Udělej z toho obvazy,“ nařídila, pak se otočila nad, jak jsem teď poznala, zraněným mužem.

Udělala jsem, jak mi řekla a začala jsem trhat jednu starou košili na cáry, které mohly posloužit jako obvazy. Přitom jsem ji pozorovala.

Žena opatrně sundala zraněnému košili. „Podej mi kus látky,“ řekla a já ji podala kus rukávu. Žena látku namočila a začala jí omývat jeho rány.

Zvědavě jsem ji sledovala. Byla první člověk, kterého jsem po dlouhé době viděla. Nevím, jestli to dělala ta špína a krev, ale připadala mi docela stará. Její věk bych si však nedovolila tipnout.

„Nemáš tu nějaký alkohol? Nějakou dezinfekci?“ Zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou, ale pak jsem si uvědomila, že mě nevidí. „Ne, nemám.“

Žena si povzdechla. „Podej mi aspoň ty obvazy.“

Podala jsem jí je. „Můžu nějak pomoct?“ zeptala jsem se, ale ona zavrtěla hlavou. Podívala jsem se na zraněného a málem jsem omdlela. Na těle měl několik kousanců. Nebyly hluboké, ale hodně krvácely. Poznala jsem v nich otisky lidských zubů.

Žena začala pečlivě obvazovat zranění. Ruce se jí ani trochu netřásly.

Já jsem tam jen tiše seděla a čekala. I přes všechny okolnosti jsem byla ráda, že už nejsem sama.

Když byl muž obvázaný, tak se neznámá postavila a ještě jednou se pozorně rozhlédla po sklepě. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě.

„Rory,“ odpověděla jsem popravdě a překvapilo mě, jak divné bylo vyslovit svoje vlastní jméno.

„Jak dlouho tady jsi, Rory?“ Zeptala se neznámá.

„Od toho, když…“ odmlčela jsem se a sklopila pohled k zemi. „Od začátku.“

„To je dlouho. Byla jsi tu pořád sama?“

Přikývla jsem a prohlížela si svoje neskutečně špinavé prsty na nohou.

„Já jsem Jenna,“ představila se žena.

Konečně jsem vzhlédla a podívala se Jenně do očí. Nedívala se na mě naštvaně, ani tvrdě, nebo vyděšeně, ale trochu starostlivě. „Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Byli jsme hledat jídlo,“ řekla Jenna a trochu se jí roztřásl hlas. Otočila se na zraněného, pak zpátky na mě a pokračovala. „Jenomže jsme jich několik potkali. Stačili jsme jim utéct, ale dva nás sledovali. Pak ho…napadli. Jednoho jsem střelila. Toho druhého jsem omráčila. Oba jsme se stačili dostat sem. Pak omdlel. Zbytek už znáš.“

Snažila jsem se představit, jak tahle žena mohla omráčit nějakého šílence. Když jsem se na ni zadívala pořádně, tak jsem si uvědomila, že bych proti ní stát nechtěla. I přes její věk vypadal silně. Stála hrdě. Myslím, že by dokázala zničit kohokoliv, kdo by jí chtěl ublížit.

„Kdo je on?“ zeptala jsem se.

„To není důležité.“

Dál jsem se na to neptala.

„Toho nahoře musíme odtáhnout ven,“ řekl Jenna. „Ten smrad by je za chvíli přilákal.“ Jak domluvila, tak šla nahoru. Následovala jsem ji.

Vyšly jsme na chodbu a já uviděla to tělo. Děsivý pohled. Spousta krve. Nejenom kolem rány. Celý jeho obličej byl pokrytý krví a dalšími věcmi. Nechtěla jsem ani přemýšlet nad tím, co to bylo.

Začalo se mi chtít zvracet.

Jenna se podívala na můj bledý obličej a povzdechla si. „běž dolů. Já to zvládnu sama.“

„Ne, já…“ Chtěla jsem říct, že jí pomůžu, ale trochu se mi zatočila hlava. Radši jsem se otočila a se studem sešla dolů do sklepa.

Opatrně jsem si sedla vedle zraněného. Kdo to asi může být?

Podívala jsem se mu na obličej a překvapilo mě, jak mladý ve skutečnosti vypadá. Nevím proč, myslela jsem, že je o mnoho starší. Teď, když jsem se mu dívala do obličeje, který Jenna očistila od špíny, jsem si uvědomila, že nebude o moc starší než já.

Když jsem se na něho dívala, bylo mi neuvěřitelně úzko u srdce. Tohle bylo zase něco jiného. Nebyl to ten zkrvavený kluk, kterého jsem viděla dřív, nevypadal jako nikdo z těch lidí, co jsem viděla utíkat a křičet. Tenhle byl ošetřený. Měl na sobě obvazy. Nevím proč, ale přišlo mi to hrozně zvláštní. I při tom všem se o něho někdo postaral. Ta žena...Jenna… ona se o něho postarala. Je to zvláštní. Nikdy dřív bych si nepomyslela, že mě něco takového bude tak udivovat. Vždyť lidé se o sebe starají. Ale po tom všem, co se stalo, když jsem viděla, jak na sebe lidi útočí a snaží se navzájem sežrat, jsem na to zapomněla. A teď, jsem si díky němu vzpomněla.

Jenna se vrátila do sklepa a sedla si vedle mě.

„Bude v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Bude. Ty kousance nejsou tak zlé. Ztratil vědomí, když jím praštili o zeď.“ Jenna ho smutně pozorovala a já přemýšlela, jaký vztah k němu já. „Až se probudí, tak odejdeme.“

Zarazila jsem se. Nechci, aby odešli. Nechci být zase sama.

„Můžeš jít s námi, jestli chceš,“ dodala Jenna a já za to byla vděčná.