My, oni a ti druzí - 7.kapitola

Nikoho by asi nepřekvapilo, že jsem tu noc už neusnula. Jen jsem tam ležela a snažila se všechno pobrat. Samozřejmě mi to nešlo a v hlavě jsem měla pořád zmatek.

Po několika hodinách, alespoň dle mého skromného odhadu, jsem myslela, že se v té malé místnosti udusím. Chtěla jsem jít ven, ale věděla jsem, že je to nebezpečné. Možná ale…kdybych jen nenápadně nakoukla ven…snědla nějaké jahody…ty krásné, velké jahody, které právě dozrály a nikdo je ještě neotrhal…opravdu by to tak vadilo?

Povzdechla jsem si. Nemůžu to riskovat. Teď už nejsem sama, mám zodpovědnost i za Jennu a Scotta. Nemůžu je vystavit nebezpečí.

A tak jsem, znuděná a zmatená, čekala, až se někdo z mých společníků probudí.

Nemusela jsem čekat zase tak dlouho. Jenom několik dalších hodin.

Scott se probudil, zrovna když jsem seděla opřená o zeď a leštila jablko. Lepší zábava nebyla.

„Dobrý ráno,“ zabručel.

„Dobrý ráno,“ usmála jsem se na něho. „Jak ses vyspal?“

„Špatně, protože jsi měla moje podušky.“Už jsem skoro zapomněla, jak je otravný.

Nic jsem na to neřekla a dál leštila stále to stejné jablko.

Scott mě chvíli pozoroval. „Jak dlouho už to děláš?“ zeptal se.

„Asi půl hodiny,“ odpověděla jsem bez sebemenšího náznaku zájmu. „Televize tu není.“

Scott to přešel bez poznámky, vstal a došel si pro jablko ke košíku u dveří. Jak zdravá snídaně.

Chvíli jsme jen mlčky seděli. Nedívala jsem se na něho a dál leštila jablko.

„Nech toho,“ zavrčel náhle Scott. „Doháníš mě tím k šílenství.“

„Co jinýho mám dělat?“

„Koukat do zdi.“

Nejradši bych ho praštila. Ale nechám to být.

Vrátila jsem se ke své zábavě a leštila jablko ještě usilovněji než dřív. Odměnou mi byl zvuk Scottových skřípějících zubů.

Ani nevím, za jak dlouho se probudila Jenna. Ale když vstala, tak jsem si oddychla, protože z části zmizelo napětí, které v kůlně panovalo.

Po setmění jsme vyšli ven a jen tak se procházeli. Bylo to pěkné. Po chvíli se od nás Scott oddělil a my jsme zůstaly sami.

„Nemá mě rád, že?“ Zkonstatovala jsem.

Jenna se na mě s povzdechem podívala. „Je jen tvrdohlavý,“ řekla.

S tím nesouhlasím. Ale říkat nahlas to nebudu.

Šli jsme dál, až jsme se zastavili u keříků s červeným rybízem.

S úsměvem jsem začala trhat ty malé červené kuličky a cpát si je do pusy. Mám rybíz moc ráda.

Když už jsme měly rybízu dost, šly jsme dál a povídali jsme si. Nemluvili jsme o ničem vážném, jen o nějakých prkotinách.

Na chvíli se mezi námi rozprostřelo ticho. Napadlo mě, že bych se jí zeptala na vnitřní hlas, ale nechtěla jsem, aby mě měla za blázna. Pořád nevěřím tomu, co mi říkal.

„Co budeme dělat dál?“ zeptala jsem se nakonec. „Takhle nemůžeme žít napořád.“ Já prostě musím zničit pěknou chvilku.

„Upřímně nevím,“ Jenna se zastavila u velké jabloně a zadívala se do nebe. „Možná někdo vymyslí, jak nás zachránit. Na to budeme čekat. Třeba se toho dožijeme.“

Tomu snad ani ona sama nevěří. Ale naděje je dobrá věc. „Máš pravdu,“ věnovala jsem jí svůj nejmilejší a zároveň nejfalešnější úsměv. „Vždyť na světě musí být organizace, co se tím zabývají.“

„Určitě,“ přitakal Jenna a pak se rozhlédla kolem sebe. „Měly bychom se vrátit a najít Scotta.“

„Jo,“ přikývla jsem a poté jsme se vydali na cestu zpátky.

 

Uběhlo několik dní a já si začínala zvykat na nový den. Byla to pěkná rutina, ráno jít spát, večer se probudit a jít ven.

Po dvou dnech, co jsem s nimi byla, se Jenna rozhodla, že mě naučí střílet z brokovnice. Mísily se ve mně kvůli tomu dva pocity. Za prvé - jsem pacifistka a nemám ráda zbraně a taky nechci střílet do lidí. A za druhé – brokovnice, není to tak trochu klišé? Nebývá brokovnice v každým hororu? Já vím, že tohle není film, ale skutečný život, ale i tak…je to klišé.

Problém taky byl, že jsem se musela učit v noci. Já v té tmě skoro nic neviděla.

Naštěstí technické věci mi ukázali ještě před západem slunce. Seděli jsme v naší kůlně a Jenna měla na kolenou položenou nebezpečně vypadající brokovnici.

„Kde jste ji vůbec vzali?“ zeptala jsem se.

„U nás se vždycky střílelo, je to takový náš rodinný koníček,“ odpověděla mi Jenna s úsměvem a podala mi zbraň. Opatrně jsem ji vzala do rukou a bála se, že najednou vystřelí.

Scott to asi vyčetl z mého ustrašeného výrazu. „Neboj, náboje v ní nejsou,“ řekl posměšně a já zčervenala.

Jenna se na něho škaredě podívala a pak se obrátila zpátky ke mně. „Nevšímej si ho. Bude to v pořádku.“

„Uvidíme,“ ozval se Scott a měl štěstí, že v brokovnici nebyli žádné náboje. Jinak bych ho hned střelila do zadku.

„Takže…“ Jenna se nadechla. Možná začala litovat, že mě to chtěla naučit, protože jsem se tvářila opravdu vyděšeně. Já a zbraně – to nejde dohromady. Ještě jednou se na mě podívala. „Víš co? Asi bych ti to měla nejdřív ukázat.“

„Ale prosíme,“ řekl Scott, zakoulel očima a vytrhl mi zbraň z rukou. „Dívej se,“ poručil mi. „Nejdřív chytneš tady vršek,“ řekl a chytl brokovnici skoro až u hlavně, „ a zatlačíš.“ Jak řekl, tak udělal. Brokovnice se jakoby zlomila a ukázala malý otvor. „Sem dáš náboje,“ scott ukázal na ten otvor a dal do něho malý náboj. „A zaklapneš,“ jak řekl, tak udělal. „Nic složitýho.“

Nasucho jsem polkla. Jemu se to říká.

„Už je skoro tma, půjdeme ven,“ řekla Jenna a my vyšli ven.

Scott sebral ze země jablko a postavil ho několik metrů od nás na pumpu. „Tohle je terč.“

„Myslíš, že je to rozumný? Z té pumpy bereme vodu, co když ji prostřelím?“ nechtěla jsem znít tak pateticky, ale měla jsem vážný strach.

„Prosím tě, tímhle bys ji neprostřelila.“ Scott se zasmál. Aspoň, že ho bavím. „Tak se dívej,“ pokračoval ve svém výkladu. „Vezmeš brokovnici a zapřeš si ji o rameno,“ zatímco to říkal, tak to i ukazoval. „Stojíš rovně, nehýbáš se, musíš se zapřít o zem. Pak zamíříš. Tvůj cíl musí být v jedné přímce s tím malým terčíkem vepředu a čárečkou tady vzadu. Odbornými termíny tě zatěžovat nebudu. Pak vystřelíš.“ Ozvala se rána a jablko se skutálelo z pumpy. Scott sklonil zbraň a došel pro jablko. Byla v něm pěkná malá dírka. „Možná je to nezabije, ale přestanou tě honit.“ Postavil jablko zpátky na pumpu.

„Fajn. To nevypadá tak těžce,“ zalhala jsem.

Scott mi podal brokovnici.

Nejdřív ji nabij,“ poručil mi. „Musíš zlomit hlaveň,“ poradil mi, když viděl, že jen bezradně stojím. Chytla jsem za hlaveň a zatáhla. Po vynaložení velkého úsilí se opravdu zlomila. Scott mi podal krabičku s náboji. Jeden jsem vzala a neobratně ho strčila do pušky. Pak jsem zatáhla a zbraň se zaklapla. „Teď si pořádně stoupni,“ rozkázal mi. Jenna nás beze slova sledovala. „Trochu pokrč kolena, ale jen trochu,“ Scott stál u mě a přísně mě pozoroval. Bral to vážně. „Teď si dej pušku k rameni.“

Snažila jsem se, ale brokovnice mi pořád sklouzávala.

Scott si povzdechl. „Takhle,“ řekl a vrazil mi pušku mezi rameno a klíční kost, až to zabolelo. Neměl žádnou trpělivost.

Ztěžka jsem dýchala. Brokovnice byla překvapivě těžká.

„Teď zamiř,“ řekl Scott a já se o to pokusila. Jak řekl, snažila jsem se spojit čárku, terčík a jablko v jednu přímku. Bylo to těžké, brokovnice se pořád trochu pohybovala, bylo těžké udržet ji na místě. Vždycky, když jsem si myslela, že můžu vystřelit, mi o kousek klesla ruka a já musela začít mířit odznova.

„Prostě vystřel, teď už by tě dávno sežrali,“ zahučel Scott. Já se naposledy nadechla a vystřelila jsem.

Trochu mě zamrzelo, že se jablko neskutálelo z pumpy.

„Skvělé!“ Zaradovala se Jenna. „tvůj cíl bude stejně větší, než to jablko.“

„Jo,“ řekla jsem potichu. „ O dost větší.“ Nechci myslet na to, že budu střílet do lidí. Já vím, že nejsou…že se nechovají jako lidé, ale…je těžké si na tuhle myšlenku zvyknout.

„A znovu,“ pobídl mě Scott po chvíli.

Povzdechla jsem si. Sbohem, pacifistko.

 

Vystřelila jsem ještě několik dalších nábojů. V té tmě se mi hrozně těžko mířilo, ale jednou jsem se trefila. Měla jsem z toho hroznou radost. Pak jsme toho nechali, protože jsme museli šetřit náboji.

Něco jsme snědli a jen tak se poflakovali. Scott se od nás po chvíli opět odpojil, tak, jak to dělal každou noc. Asi potřeboval čas sám pro sebe a já se mu vůbec nedivím.

Několik dalších dní uběhlo bez větších událostí. Jedli jsme, spali, povídali si. Každý den byl stejný. Stereotyp mě po chvíli začal ubíjet. Věděla jsem však, že nic lepšího nedostanu.

Každou noc před spaním jsem přemýšlela o tom, co mi řekl můj vnitřní hlas. Pořád jsem čekala, že se zase ozve, ale nestalo se tak. To mě utvrzovalo v tom, že je opravdu jenom imaginární. Pořád tu však byla ta možnost, že byl skutečný a že mi říkal pravdu. A jestli bolo to, co říkal, pravda, tak doufám, že všichni vědci na světě, jsou jako já a že vymýšlí způsob, jak nás z toho dostat. Uvědomovala jsem si, že je to jen planá naděje, ale lepší než žádná.

Také jsem neustále přemýšlela nad tím, jak se to stalo. Co může ovlivnit celou lidskou rasu? Štěstí v neštěstí, o takovýchto katastrofách bylo natočeno tolik filmů, že nemusím chodit pro inspiraci daleko. Možná se zvrhl nějaký super tajný experiment. Možná za to můžou mimozemšťané. Třeba otrávili vzduch nějakým divným virem a nechávají nás navzájem se povraždit. Stejně je to vlastně jedno.

Jednoho večer jsem se probudila opravdu brzo. Slunce ještě nezapadlo a Scott s Jennou spali. Posadila jsem se a protáhla se. Pak začalo pršet. Venku se zatáhlo a já uslyšela hrom. Skvělý, bouřka.

Nikdy jsem bouřky neměla ráda. Ani teď se mi nijak zvlášť nelíbila.

Jenže jsem se příšerně nudila. Chtěla jsem ven. Řekla jsem si, že šílenci stejně za takovýho počasí nevycházejí, alespoň podle Jenniny logiky, takže proč ne? Navíc, ještě se tady neukázali.

Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Nechala jsem na sebe padat dešťové kapky. Vítr mi cuchal vlasy, ale tak nějak mi to nevadilo. Za chvíli jsem byla promočená od hlavy až k patě, ale nevadilo mi to, aspoň to ze mě smylo špínu.

Šla jsem pořád dál a dál, až jsem před sebou uviděla plot. Táhl se kolem celého zahrádkářského komplexu. Radši jsem se otočila a šla zpátky.

Najednou jsem uslyšela nějaký nový zvuk. Něco, co sem nepatřilo. Rychle jsem skočila za strom a podívala se směrem k plotu.

Uviděla jsem, jak přímo k zahradám jede nějaké auto. Docela velké a jelo pěkně rychle.

Kdo v něm může být?

Tentokrát zvítězila moje opatrnost. Tiše, skrčená u země, jsem se otočila a běžela zpátky ke kůlně.

„Vstávejte!“ zařvala jsem, když jsem rozrazila dveře kůlny, „někdo sem jede!“

„Cože?!“ Oba okamžitě vyskočili z postele a vyhrkly stejnou otázku.

„Byla jsem se projít, a uviděla jsem, jak sem jedou. Nějaké auto.“

„Kdo v něm je?“ zeptala se Jenna.

„Nevím, když jsem to auto uviděla, tak jsem hned běžela zpátky.“

„Jedou sem?“ zeptal se Scott.

„Myslím, že jo,“ odpověděla jsem. „Co budeme dělat?“

„Počkáme tady,“ řekla Jenna rozhodně. „Dnes večer nebudeme vycházet. Uvidíme, co se bude dít dál.“

Já bych utekl.

Přeběhl mi mráz po zádech. Můj vnitřní hlas. On měl vždycky pravdu. Možná bychom měli utéct. Ale ne. Nebudu nic říkat. Tentokrát se plete. Alespoň doufám.