My, oni a ti druzí - 9.kapitola

Běželi jsme hrozně rychle, ale i tak to bylo málo. Ozvalo se několik dalších výkřiků, které mi rvaly srdce.

Zastav se. Utíkej pryč. Vezmi to auto. Zmiz odsud.

Slyšela jsem ten hlas, ale ignorovala ho. V uších mi hučela krev a já nepřemýšlela. Jen jsem běžela dál.

Už jsme byli skoro u kůlny. Ozval se další výkřik. Už jen pár metrů a uvidíme ji. Rychleji.

A pak jsme tam doběhli.

Před kůlnou stála Emily. Usmívala se a dívala se na nás svýma dětskýma očima. Její pohled ve mně vyvolával hrůzu. Takhle se na vás dítě nemůže dívat. Dítě nemůže vypadat jako lovec.

Ale přesně tak Emily vypadala.

Zastavili jsme se několik kroků od ní. Ztěžka jsme oddechovali. Byla jsem šokovaná.

Pak prořízl vzduch další výkřik, který nepřestával. Slyšela jsem v něm šílenou agónii, něco, co by ani nemělo existovat.

Scott se chtěl rozběhnout a vrazit do kůlny, odkud se ten nelidský zvuk ozýval. Emily však udělala krůček v bok a postavila se před zavřené dveře. Zeširoka se na nás usmála.

„To bych nedělala,“ zašvitořila vesele.

Scott na ni namířil pistoli. Celý se třásl. Položila jsem mu roku na rameno. Podíval se na mě. Zavrtěla jsem hlavou. Scott zůstal stát, se zbraní namířenou na Emily, která se stále zářivě usmívala.

„Dám vám šanci utéct,“ nabídla nám svým sladkým hláskem.

„Ty mrcho…“ Zasyčel Scott.

Otoč se. Utíkej.
Další výkřik. Tentokrát slabší. Ale o nic míň bolestný. To nemůže být ona. Prostě nemůže.

„Už je skoro po ní. Moc jim chutná. Za chvíli sem přijdou. Měli byste jít, nebo přijdete o náskok.“ Emily se blýskla svýma bílými zoubky. „Uděláme z toho závod. Třeba utečete.“

Viděla jsem, že ji Scott chce střelit. Zatřepala jsem mu ramenem, ze kterého jsem stále nesundala roku. Jestli vystřelí, tak to, co je v té kůlně, půjde okamžitě po nás.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se šeptem. „Ona ti pomohla.“

„Protože se nudím!“ Holčička rozpřáhla ruce a zatočila se. „Víte, jak je to tady nudné? Vy se skoro ani nebráníte! Stačí na vás ukázat prstem a oni si vás vezmou! Sní vás! Ze začátku to byla zábava. Ale už mě to nudí. Teď chci hrát hry. Tohle byla hra. Líbí se vám? Jsem na ni pyšná. Měli jste ji vidět, když se objevili. Chudák stará. Měla tak vytřeštěné oči. Já se tak nasmála. Ona ani neutíkala. Chudáček Jenna.“

„Neopovažuj…neopovažuj se…“ Cedil Scott přes zuby, „vyslovit její jméno, ty malá…hnusná…“

„Tohle je vlastně taky zábava,“ Emily dala hlavu na stranu a pobaveně nás sledovala. „Co byste měli udělat? Víte, že už je pozdě. Pozdě bylo, už když jste ji slyšeli křičet. Slyšíte?“ Emily položila ucho ke dveřím a zasmála se. „Už nic. Už je zticha. Už je z ní jen pytel masa, nic víc. Jen krmení pro moje miláčky.“ Holčička se znovu zatočila a při tom se smála. „ A co teď budete dělat vy? Zachránit už ji nemůžete. Ale chtěli byste, že? Taky chcete zachránit sebe, ne? Tak proč se neotočíte a neutíkáte? Každou chvíli, co jste tady, máte větší šanci, že budete další. Oni mají pořád hlad.“

Šokovaně jsem ji sledovala, neschopná pohybu. Byla to jen malá holka. Ale tohle…tohle není možné. To se neděje.

Prosím, uteč, nemášuž moc času.

Musím utéct.

„Scotte…“ Zašeptala jsem. „Jdeme.“    

Scott se nehýbal. Stále mířil brokovnicí na Emily a probodával ji nenávistným pohledem.

„Asi budeš muset jít sama,“ holčička se na mě smutně podívala. „On se nehne.“

„Scotte…“ Zašeptala jsem naléhavě.

„No tak…už běž!“ Holčička na mě zamrkala. „Přece kvůli němu neumřeš.“

Utíkej.

„Scotte…“

„Už mě to nebaví!“ Vykřikla náhle Emily. Její pisklavý hlásek se zařízl do okolního ticha. „Budu počítat do deseti. Pak je zavolám. Deset…devět…“

„Scotte…!“ Zatřásla jsem mu ramenem.

Utíkej.

„Osm…sedm…šest…“
Chytla jsem Scotta za ruku a chtěla jsem ho odtáhnout. Marně.

„Pět…čtyři…“

Neumřu kvůli němu. Naposledy jsem ho zatáhla za ruku, pak jsem se otočila a utíkala pryč.

„Tři…dva…“ slyšela jsem za sebou.

Jedna.

Pak se ozval výstřel. Trhla jsem sebou a otočila se. Všechno bylo zmatené.

Viděla jsem, jak ke mně běží Scott. Chytl mě za ruku a táhl mě pryč. Koutkem oka jsem viděla, jak se Emily skácela k zemi. Dveře kůlny se rozrazily dokořán a vyběhlo z nich několik šílenců s tvářemi od krve. Bylo jich moc a běželi k nám.

My od nich co nejrychleji prchali.

Scott mě pustil. Utíkali jsme, co nejrychleji jsme mohli. Slyšela jsem, jak nás šílenci pronásledují. Vydávali hrozné zvuky, které neměli s lidskými nic společného. Zněly jako zvířata, která honí svoji kořist. A přesně to oni byli.

Byla už skoro tma. Měla jsem hrozný strach, že narazím do stromu a oni mě dostanou. Zrychleně jsem dýchala. Srdce mi bušilo. Před očima jsem měla mžitky. Všechno bylo zamlžené. Věděla jsem jenom to, že musím běžet.

Scott byl rychlejší než já. Běžel několik kroků přede mnou. Jako první dorazil k plotu a začal rychle hledat díru, kterou jsme se sem dostali. Našel ji, jakmile jsem k němu doběhla. Rychle jsme dírou prolezli a utíkali jsme k autu, které bylo asi deset metrů od nás.

Za námi ta zvířata narážela do plotu. Doufám, že nám to dá trochu času.

Auto bylo naštěstí odemčené. Rychle jsme do něho naskočili.

Podívala jsem se ven. Dva šílenci se dostali přes plot a běželi k nám.

Scott otočil klíčkem v zapalování. Nevěřila jsem tomu, že tam ten klíček opravdu je.

Scottovi se podařilo nastartovat. Rozjel se a otočil se čelem přímo k šílencům, kteří už byli skoro u nás. Pak šlápl na plyn.

Zavřela jsem oči, ale stále jsem to slyšela. On je přejel.

Ucítila jsem, jak se auto otáčí. Otevřela jsem oči. Scott šlápl na plyn a my rychle ujížděli pryč.