My, oni a ti druzí - 10.kapitola

Jeli jsme pořád dál a dál směrem od zahrad a od města, pryč od těch zrůd, pryč od té malé mrchy a pryč od té, která pro nás tolik znamenala. Zachránila mě. A teď je mrtvá.

Zírala jsem do tmy před sebou. Viděla jsem v ní spoustu stínů, které mě strašili. Moje iluze bezpečí je pryč. Nemám nic. A co víc…tohle si budu vyčítat až do konce života. Měla jsem jí pomoct.

Nemohla jsi nic udělat.

Neměla jsem ji nechávat samotnou.

Nemohla jsi to vědět.

To není žádná omluva. Kdybych nešla ven, ani bychom ji nepotkali. Tu malou…hnusnou…zlou…šílenou…

Stejně by vás našla.

Nevím, co teď budu dělat.

Koutkem oka jsem se podívala na Scotta. Křečovitě svíral volat a díval se před sebe. Nedovedu si ani představit, jak se cítí. Ona byla jeho rodina. Znali se celý život.

„Jestli chceš, budu řídit,“ nabídla jsem mu potichu. Scott jen zavrtěl hlavou.

Potom nikdo z nás dlouho nepromluvil.

Ocitli jsme se na dlouhé silnici. Všude byla tma. Věděla jsem, že tady kolem nic není. Jen nějaká pole a taky pár menších vesnic, ale ty se objeví až za chvíli. Teď tu není nic.

Podívala jsem se na stav benzínu. Měli jsme skoro celou nádrž. To snad ani není možné, nejdřív klíček v zapalování a teď tohle. Tomu se říká štěstí v neštěstí.

Chtěla jsem se Scotta zeptat, co bude dál, ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné. On to neví a ani já to nevím. Zůstaneme spolu? Spojovala nás ona, my dva jsme si nikdy moc nesedli. Já ale nechci být sama. Vzpomínky na dobu, kdy jsem byla sama zavřená v temném sklepě, kdy jsem nemohla mluvit s nikým jiným než s imaginárním hlasem ve své hlavě, byly říkáš děsivé. To však nic neřeší. Co kdybychom zůstali spolu? Nemám ani to nejmenší tušení kam jít, nebo co dělat. Jestli je obecný plán přežít a počkat, až tuhle hrůzu někdo vyřeší, tak nevím…dá se tady vůbec přežít? Oni jsou všude. Kam můžeme utéct? Spousta otázek a žádné odpovědi.

„Kam chceš jet?“ zeptal se mě náhle Scott.

„Nevím,“ odpověděla jsem.

„Podle mě máme dvě možnosti,“ řekl Scott monotónním hlasem a pořád sledoval cestu. „Buď můžeme najít nějaké místo, kde se schovat, nebo můžeme jet dál a snažit se najít něco lepšího. Třeba je to jinde lepší, třeba se to stalo jenom tady, možná tuhle oblast uzavřely a jinde je to v pořádku. Třeba někde narazíme na velký plot, ve kterém je tohle všechno zavřený a možná dokážeme utéct.“

Zůstala jsem bez hnutí sedět. Dívala jsem se ven do tmy a snažila se zpracovat, co řekl. Přiznávám, že mě to šokovalo a nevím proč, chtělo se mi z toho brečet. Čekala jsem od Scotta všechno, ale tohle ne. Čekala jsem, že bude křičet, že bude chtít pomstít Jennu, že se bude chtít vrátit a všechny je zničit, nebo že na mě začne řvát, bude mě obviňovat, že je to všechno kvůli mně, nebo že se zhroutí, vždyť já čekala, že by se i zastřelil a mě s ním, ale tohle ne. Nečekala jsem, že by plánoval, co budeme dělat dál, nečekala jsem, že bude chtít jít dál, jakoby se nic nestalo. Rozhodně jsme nečekala, že bude mít nějakou naději. A tohle mě děsilo.

„Já nevím,“ zašeptala jsem znovu.

„Budeme muset najít nějakou benzínku, třeba někde bude benzín,“ přemýšlel Scott dál, „ale když se teď schováme, tak to nebude třeba. Osobně bych jel radši dál, chci vidět, jak to vypadá jinde, ale…“

„Zastav auto!“ zařvala jsem. Tohle dál nesnesu.

Kupodivu mě poslechl.

Otevřela jsem dveře od auta a vyskočila ven.

„Co se děje…?“ Scott se na mě nechápavě díval.

„Co se děje?!“ Nevěřícně jsem se na něho podívala. „Co se děje s tebou?! Mluvíš tady, jakoby se nic nestalo! Plánuješ nějaký blbosti a při tom…“ zhluboka jsem se nadechla. Křičela jsem a bylo mi to jedno. „Ona je mrtvá! A ty tady…ty tady…jak můžeš?! To ti nedochází, že je konec? Nic nemá smysl. Stejně nás najdou a zabijou! A ty tady plánuješ…meleš něco o nějakým plotu, to je ta největší pitomost, co jsem kdy slyšela! Venku nic není! Celej svět skončil! Nikde nic není! Jsme tu jen my a oni, co nás používají jako úchylný loutkoví divadlo a jako žrádlo! Nechápeš to?! Přestaň plánovat, protože je stejně po nás!“ Zhluboka jsem oddechovala. Z očí mi začali téct slzy. „Je po nás!“ zavřískla jsem znovu a sesunula se na zem. Opřela jsem se o kolo auta, obličej zabořila do dlaní a začala jsem vzlykat.

Scott jen nehybně stál a pozoroval mě. Nakonec jsem to byla já, kdo vybuchl.

„Oni ji sežrali…“ Šeptala jsem.

Ucítila jsem, jak si ke mně přisedl. Dal mi ruku kolem ramen a objal mě. „To bude dobrý,“ zašeptal.

„Jen tak…“ vzlykala jsem, „ a ona se na to dívala. Ona to udělala. A my nic. My ji nechali. Já se tak nenávidím.“ Každé slovo, co jsem řekla, jsem myslela vážně.

„Máš pravdu. Mohli jsme ji zastavit. Ale kdybychom to udělali, tak bychom teď byli taky mrtví.“ Scott na mě mluvil uklidňujícím hlasem a já to nedokázala snést. Mělo by to být naopak.

„Měla jsem tě poslechnout. Měli jsme tu malou mrchu zastřelit hned tam na místě.“ Jen při vzpomínce na tu její dětskou tvář, která nikdy neměla být ničeho takového schopná, se mi zvedal žaludek.

„Taky už je po ní. Já nikdy neminu.“

Zvedla jsem hlavu a podívala se Scottovi do očí. Byly podivně klidné. 

„Jak to děláš?“ Zeptala jsem se a nevěřícně kroutila hlavou. „Chováš se, jakoby se nic nestalo. Jakože jsi to ty, kdo uklidňuje mě?“ Zoufale jsem se mu dívala do očí. Cítila jsem, jak z těch mých tečou slzy. Chtěla bych být silná, chtěla bych svůj smutek ovládnout, ale to já nedokážu.

„Odkládám stres na jindy,“ odpověděl mi Scott a mírně se usmál. Opravdu, on, kterého jsem viděla smát se jen jednou, se právě teď usmál.

„Co je to s tebou?!“ podivila jsem se a odtáhla se od něho. „Takhle se chovat nemůžeš.“

„Můžu si dělat, co chci.“ Namítl klidně. Pak zvedl hlavu a zadíval se na noční oblohu. „Vodíš ty hvězdy?“ řekl po chvíli. „Jsou tak krásné. A co víc, jsou věčné. Už před staletími se podle nich lidé orientovali, co před staletími, ale před tisíciletími se lidé dívali na hvězdy a viděli to, co teď vidím já. Není to úžasné? Všechno okolo nich se mění. Před několika týdny bylo všechno úplně obyčejné, lidé pořád někam spěchali, něco vyřizovali, zajímali je nějaké akcie, něco, co se ani nedá chytit do ruky, jenom nějaká čísla…nebo svůj čas trávili za lesklou obrazovkou, dívali se na televizi, hráli hry na počítači, nebo se chodili ven bavit, pili, zvraceli, tancovali, ráno se na sebe nemohli ani podívat a bylo to tak normální. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsem žil ve staré kůlně, s mojí tetou a cizí holkou, naše jediná starost byla najít jídlo a snažit se přežít, co nejdéle to jde. A teď jsem tady, s tou samou cizí holkou, bez tety, kterou jsem měl hrozně rád a s šílenými výčitkami, že jsem ji mohl zachránit. Takže můj život ubíhá raketovou rychlostí, kdo ví, co se stane za dvě hodiny? Možná tu už ani nebudu. Ale ty hvězdy…“ Scott ukázal neurčitě na oblohu, „ty tu budou pořád.“

Nechápala jsem, co se to děje. Sledovala jsem toho kluka před sebou, jak se na mě nezaujatě dívá, a nevěřila jsem vlastním očím. Kdybych nevěděla, že to není možné, řekla bych, že je sjetej. Myslím, že se začíná hroutit a to mnohem horším způsobem, než se hroutím já. Musíme se z toho dostat.  „Pojedeme dál,“ řekla jsem.

„Jak si přeješ,“ souhlasil Scott, vyskočil na nohy a pomohl mi vstát. Snažila jsem se na něho nedívat jako na blázna, ale nešlo to. Děsil mě.

„Ale řídit budu já.“ Rozkázala jsem. Ani nevím, jak se to stalo, ale uklidnila jsem se. Nebrečela jsem a navenek nepanikařila. Teď musím být silná, kvůli němu. On tohle nezvládne.

Nastoupili jsme zpátky do auta a ujížděli dál do noci.

 

Asi za půl hodiny jsme dojeli k malé vesnici. Znala jsem ji, když jsem byla mladší, tak jsme jí často projížděli, protože to byla jediná slušná cesta ven z města, takže pokud jste chtěli někam jet, museli jste tudy. Pak ale postavili dálnici a tudy už skoro nikdo nejezdí.

Věděla jsem, že bychom měli jet dál a nezastavovat se. Jenomže mě to lákalo. A upřímně…pokud bych dnes večer umřela…jsem s tím smířená. Nechce se mi už dál schovávat.

„Co myslíš, zastavíme tady?“ Zeptala jsem se Scotta, který se celou cestu díval zasněně z okna. Jeho názor mě vlastně ani nezajímal, nebyl ve stavu, kdy by věděl, co je pro nás nejlepší.

Scott mi neodpověděl a dál seděl bez hnutí.

Jeďte dál.

Ach jo. Měla bych zajít na terapii.

Tady to není bezpečné. Čím dřív odsud vypadnete, tím líp.

Není to vlastně jedno? Stejně nás dostanou. A jestli to bude tady, nebo někde jinde…na tom nezáleží.

Neztrácej naději, pořád máte šanci.

Myslím, že ne. A nebudu se s tebou dohadovat, protože neexistuješ. Nejsem blázen.

Už zase? To jsem tě ještě nepřesvědčil? Proč se nezeptáš jeho?

Copak ho nevidíš? On je teď někde jinde. Ani nevím, co s ním mám dělat.

Bude mu líp. Takhle se s tím vyrovnává. Teď je nejdůležitější, abyste se dostali někam do bezpečí. Musíte někam, kde nejsou lidi.

Povzdechla jsem si. Má pravdu. Jede se dál.

 

Skoro celou noc jsme pokračovali v naší cestě. Nikdo z nás nepromluvil a můj vnitřní hlas se už neozval. Byla jsem za to ticho vděčná. Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, že něco říkat by bylo snad nemožné. Potřebovala jsem to všechno zpracovat. Ne, že by se mi to dařilo.

K mé obrovské radosti jsme k ránu narazili na benzínku. Ani jsem nevěděla, že tu někde nějaká byla. Celou jsem ji objela, abychom nebyli vidět ze silnice a zastavila jsem.

Zatřásla jsem spícím Scottem a probudila ho.

„Našla jsme benzínku,“ zašeptala jsem, ani nevím, proč jsem mluvila tak potichu, k tomu brzkému ránu se to asi hodilo, „možná tu budeme moct chvíli zůstat.“

„Skvělý,“ řekl Scott a mile se na mě usmál. Děsivý.

Obezřetně jsme vystoupili z auta. Nikde nikdo nebyl, ale i tak jsme se opatrně proplížili kolem stěny. Pořád jsem se dívala, jestli se po silnici někdo neblíží.

Rychle jsme vešli dovnitř. Byla to klasická benzínka a naštěstí s docela dobře zásobeným obchodem. Bylo v ní několik regálů s potravinami. Dost jich chybělo, ale něco tu bylo. Pomalu jsme šli dál mezi dvěma dlouhými regály. Pak jsme zabočili do vedlejší uličky a mě se začalo chtít zvracet.

Přímo před námi leželo něco, co bylo kdysi člověk. Skoro se to nedalo ani poznat, viděla jsem jen něco bílého, hnědého a červeného.

Musela jsem se otočit a zhluboka dýchat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že cítím hrozný zápach. Nevím, jak je možné,k že před tím jsem nic necítila.

„Pojď odsud,“ zašeptala jsem a zatahala Scotta za rukáv. Ten se však ani nehnul. S nakloněnou hlavou pozoroval tělo před námi.

„Myslíš, že takhle vypadá teď taky?“ Zeptal se neutrálně.

Polkla jsem. Nechci na to myslet.

„Pojď pryč,“ zopakovala jsem a snažila se na to nedívat a nedýchat.

„Nejspíš takhle nevypadá. Na to je ještě moc brzo. Ale za pýr týdnů, možná dní…“ Scott se na mě podíval. „Co myslíš?“

Zase jsem chtěla brečet. Prosím, ať tohle nedělá. Otočila jsem se k němu zády. Nechtěla jsem ho vidět. Nemohla jsem. Mám strach. O sebe i o něho. Myslíš, že z tohohle se už nevzpamatuje.

„Co se děje?“ Zeptal se Scott zmateně. Ucítila jsem, jak mi položil ruku na rameno. PO mé tváři stekla osamělá slza. Tohle nesnesu.

„Já nemůžu být ta silná,“ zašeptala jsem. „Nikdy jsem jí nebyla a nikdy nebudu.“

„To po tobě nikdo nechce,“ namítl Scott.

„Ne? A co ty? Jsi v háji. Blázníš. A já nevím, co s tím.“ Měla jsem pocit, jako bych v sobě měla obrovskou díru, která mě trhá na kousky.

„Co chceš, abych udělal?“ Zeptal se Scott. Otočila jsem a zadívala jsem se mu do očí. On se opravdu ptal. Já však odpověď neznám.

„Vrátíme se do auta,“ řekla jsem po delší odmlce. „Vyspíme se. Já budu spát, ty budeš hlídat. Pak vymyslíme, co dál.“

Scott přikývl. Vím, že se snažil to zvládnout. Já se taky snaží. Jestli se nám to podaří, to ukáže jenom čas.