My, oni a ti druzí - 11.kapitola

Ležela jsem na zadních sedadlech auta a předstírala jsem, že spím. Scott stál venku, opřený o kapotu auta. Párkrát se na mě otočil a já vždycky rychle zavřela oči, aby nepoznal, že jsem vzhůru. Nechtěla jsem, aby věděl, že nespím. Mohl by za mnou přijít a já s ní teď nechtěla být. Vlastně jsem nechtěla být s nikým. Být sama mi vyhovovala.

Zavrtěla jsem se. Spát v autě je tak nepohodlné. S potížemi jsem se obrátila směrem ke kufru, abych se pořád nemusela dívat na Scotta. Trvalo mi ještě dlouho, než se mi podařilo usnout.

Probuzení bylo velmi bolestivé. Všechno mě bolelo a skoro celý tělo jsem měla otlačený. Pomalu jsem se vyplazila z auta a rozhlédla se kolem sebe.

Zamrazilo mě. Scott nikde nebyl.

Divoce jsem otáčela hlavou. Ne, nespletla jsem se. On tady není.

Srdce mi začalo hrozně rychle bušit. Rozeběhla jsem se k pumě a celou ji oběhla, ale pořád jsem ho neviděla. Zastavila jsem se před pumpou a nakoukla dovnitř. Nic. Asi bych se měla jít podívat dovnitř, jenomže…tam je to tělo. A co když…co když sem přišli a já tam teď vejdu a nenajdu jen jedno tělo, ale najdu tam i jeho, zakrvácenýho, zmrzačenýho tak, že už nebude vypadat jako on…ten pohled bych nesnesla.

Ale asi tam musím jít.

Stoupla jsem si před automatické dveře a ty se otevřely.

Udělala jsem jeden krok. Pak další. Nevím proč, ale směřovala jsem k tomu tělu.

Zabočila jsem do uličky, kde mělo byt. Ztuhla jsem. Ulička byla prázdná.

Prošla jsem celou benzínku, jestli jsem se nespletla, ale po tělu se slehla zem.

Zmateně jsem vyšla ven. Co se to děje?

Pomalu jsem šla přes parkoviště až k autu. Hrozně jsem si u něho přála najít Scotta. Jenže tam nebyl. Šla jsem dál, přes celé parkoviště. Za ním bylo několik stromů a já si až teď uvědomila, že benzínka je jen kousek od menšího lesa. Moje vzpomínky se vracely. Spletla jsem se, už jsme tady byla, ale jako hodně, hodně malá. Kdysi jsem tudy jela s našima na houby a měla jsem hroznej hlad, protože jsem se nenasnídala. Pořád jsem kňučela, a tak naši zastavili na téhle benzínce a koupili mi bagetu. Byla skvělá. A pak jsme jely dál a šly do tohoto lesa na houby. Byl to jeden z posledních výletů, kam jsme jely jako rodina.

Zatřásla jsem hlavou. Na takovýhle vzpomínání nemám čas.

Třeba se Scott šel projít do lesa. Ale to nevysvětluje to zmizelý tělo.

Pomalu jsem vešla mezi stromy a doufala, že tam najdu Scotta.

„Scotte?!“ Zavolala jsem. Věděla jsem, že to není moc chytrý, že mě může slyšet někdo, kdo nemá, ale já ho prostě musím najít. Nic se však neozývalo. Šla jsem dál. Otočila jsem se. Benzínku jsem pořád viděla, ale za chvíli se mi ztratí z dohledu. „Scotte?!“ Zavolala jsem znovu. Pořád nic.

Ušla jsem ještě několik dalších kroků a pak jsem s úlevou vydechla.

Scott stál na malé mýtince. Byl ke mně otočený zády.

„Scotte?“ Oslovila jsem ho potichu. Zastavila jsem se dva kroky za ním. Nevěděla jsem, co říct. Scott stál nad čerstvě vykopaným hrobem. V ruce držel lopatu a byl celý od hlíny.

„Nezasloužil si zůstat tam jen tak ležet na podlaze. Zasloužil si klid a mír. Jenně jsem to dát nemohl, ale jemu…“ Scottovi se zlomil hlas. Přiskočila jsem k němu a objala ho. „Ona je pryč…“ vzlykal mi do ramene. Pevně jsem ho držela. Z očí mi tekly slzy. „Je pryč…“

„Bude to v pořádku,“ šeptala jsem a snažila se udržet klidný hlas.

„Co budeme dělat?“ Scott se na mě podíval a mě z jeho pohledu pukalo srdce. Nedovedla jsem mu nic odpovědět, nedovedla jsem ho utěšit a neměla jsem ani to nejmenší tušení, co dělat.

Zůstali jsme na té mýtině stát hrozně dlouho. Nepouštěli jsme se, oba dva jsme potřebovali cítit někoho nablízku, někoho, o koho se můžeme opřít. V poslední době jsme o tolik přišli. Teď jsem však věděla, že nejsem sama. Ať už jsou vztahy mezi námi jakékoli, tak právě teď vím, že se na sebe můžeme spolehnout. Nejsme přátelé, nejsme rodina, nejsme ani milenci, ale jsme tu jeden pro druhého. Když mě bude potřebovat, přijdu. A vím, že když ho budu potřebovat já, tak nezaváhá a přijde.

Vrátili jsme se k autu. I když jsem byla ráda za to, co se teď mezi námi stalo, tak jsem nevěděla, co dělat. Bylo to tak trochu trapné. Je vůbec možné, abyste se objímala a brečeli tomu druhému na rameni a pak se mohli chovat normálně?

„Dojdu pro něco k jídlu,“ zabručel Scott svým normálním hlasem, který každého ujišťoval, jak je otrávený. Nemyslela jsem si, že ho ještě někdy uslyším.

Sedla jsem si na kapotu a nastavila jsem tvář slunečním paprskům. Žila jsem v noci už moc dlouho. Zakručelo mi v břichu. Mám hlad, to je dobrý znamení.

Scott se po chvíli vrátil s jídlem. Sedl si vedle mě na kapotu a podal mi balíček sušenek.

„Dík,“ řekla jsem a otevřela jsem svoji svačinu. Vložila jsem sušenku do úst a nechala ji rozplývat na jazyku. Po tak dlouhé době, co jsem jedla jenom ovoce, mi tohle přišlo naprosto výtečné. Mňam.

Bylo docela hezké jenom sedět na kapotě auta, hřát se na sluníčku, jíst normální jídlo a chvíli na nic nemyslet. Cítila jsem se podivně klidná, Scott se vrátil ke svému normálnímu já. Nevěřila bych, že se to všechno stalo za čtyřiadvacet hodin.

„Až dojíme, zkusím natankovat,“ přerušil ticho Scott. „Pak bych tady zůstal přes noc a ráno se vydal na cestu. Když pojedeme autem, tak bude lepší cestovat za dne, protože budeme mít větší rozhled. Když někoho z nich uvidíme, stačíme utéct.“ Když domluvil, podíval se na mě a já si uvědomila, že chce slyšet, co si myslím.

„Jo, to bude asi nejlepší,“ řekla jsem menším zaváhání.

„Tak fajn,“ Scott seskočil z kapoty. „Doufejme, že tady budou mít ještě nějaký benzín.“

Taky jsem slezla z auta a sledovala ho, jak si sedl do auta. Udělala jsem dva kroky zpátky, on nastartoval auto a dojel k pumpě. Šla jsem pomalu za ním a sledovala ho, jak pumpuje benzín. Měli jsme štěstí, benzínu tam bylo dostatek.

„Můžeš se jít podívat dovnitř, jestli nenajdeš nějaký kanystry? Jinde možná nebudeme mít takový štěstí,“ požádal mě, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Pomalu jsem do budovy. Něco mi vrtalo hlavou. Celou jsem ji prošla a nic jsem nemohla najít, ale pak jsem se naštěstí podívala za pokladnu a tam jsem dva kanystry uviděla. Vzala jsem je a šla zpátky.

„Super!“ zvolal Scott, když mě uviděl. Vzal si ode mě kanystry a začal do nich tankovat benzín.

„Scotte?“ Oslovila jsem ho. „Kde jsi vzal tu lopatu?“

„Byla v kufru,“ odpověděl mi. „Neptej se mě, jak se tam dostala.“

„Aha,“ zahuhlala jsem. „Víš co? Dojdu si ještě k pro něco k pití. Chceš něco donést?“

„Jo, dík,“ odpověděl mi.

Vrátila jsem se zpátky do budovy a našla několik plechovek s pitím. Jednu jsem otevřela a pomalu jsem z ní usrkávala. Pořád jsem měla ten zvláštní pocit. Něco mi uniká. Něco se mi nezdá. Ale co? Má to něco společného se Scottem? V jednu chvíli se chová tak divně, melancholicky, mluví o hvězdách, pak se začne chovat…no…podle okolností normálně a teď…teď se chová jako ten starý Scott. Až na to, že se ptá na můj názor. A je slušný.

Třeba se s tím takto jenom vyrovnává. Třeba v tom nic víc není.

Tohle mi tu ještě chybělo. Žádný hlas k tomuhle teď nesnesu.

Bude v pořádku. Jeho hlas mu určitě pomohl.

Cože? Jeho hlas? Aha, podle tebe má takový hlas každý, že? Promiň, ne každý, jen lidi jako já, že?

Zeptej se ho na to.

Možná to někdy udělám, ale teď ne.

Vzala jsem plechovku pro Scotta a vrátila se k němu.

Scott už měl kanystry napuštěné a právě je ukládal do kufru.

„Dík,“ poděkoval mi, když jsem mu podala pití.

„Měl by ses umýt,“ oznámila jsem mu. „Myslím to vážně,“ řekla jsem, když se na mě nechápavě podíval. „Jsi špinavý. Já jsem sice taky špinavá, ale u tebe je to extrém.“ To, že měl po sobě všude hlínu, jsem nezmiňovala.

„Jestli sis nevšimla, tak horkou vanu tady asi nenajdeš,“ namítl a já věděla, jak moc potlačuje úsměv.

„Horkou vanu možná ne, ale s vodou bychom mohli mít štěstí. Je to benzínka, takže jsou tu záchody. A umyvadla.“ V tomhle budu nekompromisní. Jedu s ním v autě. Neříkám, že já nejsem špinavá a smradlavá, však se taky umyju.

Scott pohodil hlavou a pak si povzdechl. „Tak dobře,“ zabručel. „Odvezu auto dozadu, klidně se běž umýt napřed. Když musím já, tak ty taky.“

„Ani náhodou, do toho auta už si nesedneš, dokud nebudeš čistý. Já ho odvezu a ty se běž umýt.“ Můj postoj byl nekompromisní.

A tak jsem odvezla auto za benzínku a šla na dámské záchodky.

Pohled do velkého zrcadla mě vyděsil. Vypadám příšerně. Obličej jsem měla pokrytý prachem smíchaným se zaschlými slzami. Moje vlasy vypadaly jako smeták a o oblečení ani nemluvím.

Pustila jsem vodu. Potěšilo mě, že tekla opravdu teplá voda. Rychle jsem si omyla obličej, paže a všechno, co jsem mohla. Snažila jsem si umýt vlasy. Jako šampón jsem použila trochu starší mýdlo, co tam leželo. Snad to pomůže.

O něco čistší, ale ne tak, jak bych chtěla, jsem vyšla ven. Scotta jsem nikde neviděla, takže jsem usoudila, že si musí ještě užívat koupel.

Opatrně jsem nakoukla do dveří pánských záchodků a hned jsem se trochu začervenala.

Scott stál před umyvadlem, s nahou horní polovinou těla. Byl vždycky tak vysoký? Zvláštní, nikdy jsem se na něho nedíval jako…no…jako na kluka. Je vlastně docela pěkný. Před tímhle vším bych asi…ale na tom nezáleží. Tohle jsme prošvihli. I kdyby byl poslední kluk na světě, což je docela dost možné, tak bych s ním nic neměla, protože je to prostě Scott. Jsme dva lidi, co chtějí přežít a nebudeme to komplikovat.

„Rory?“ Scott se najednou otočil a podíval se přímo na mě.

„Ehm…“ Tohle není moc dobrý. „Nějak dlouho ti to trvá.“

„Horká voda, jak často se k ní dostaneš?“ Scott se pousmál a já se snažila nečervenat se. Neblbni, holka.

„Jo, to máš pravdu.  Ehm…“ Nadechla jsem se. „Jdu sbalit nějaký jídlo,“ řekla jsem, otočila se a pádila pryč.

Takže fajn, vzít nějaký jídlo.

Nabrala jsem toho, co jsem mohla. Chodila jsem pořád sem a tam, od benzínky k autu, až jsme měli nacpaný celý kufr. V regálech už toho moc nezbylo.

Když se Scott vrátil, tak jsem si zrovna četla nějaký časopis, co jsem našla. Vzala jsem jich několik, aspoň se nebudu nudit.

Až do setmění jsme se jen tak poflakovali a hledali všechno, co by nám mohlo být k něčemu užitečné. Moc toho ale nebylo. Našli jsme akorát nějaký provaz. U pokladny taky prodávali zapalovače a těch jsme nabrali hodně.

Scott šel spát jako první a já jsem držela hlídku. Byla to docela nuda. Neměla jsem co dělat a byla jsem ráda, když jsem probudila Scotta a šla spát.

Ráno jsme vyjeli hned po rozednění. Neměla jsem ani tušení, co nás čeká dál.