Rytíř Světla

Rytíř projížděl neutěšenou krajinou. Jeho zbroj se blýskala v ranním světle. Statný bělouš cválal prašnou cestou. Oba dva jeli dlouho a zdaleka, ale ani smítko špíny na nich neulpělo.
Zdejší zem byla spálena neustálými boji o moc. Každý z pánů zde útočil na své sousedy. Uzavírali spojenectví, která ihned rušili. A prostí lidé, nemajíce vzor ve svých pánech, začali přebírat jejich způsoby. Ovšem mnohem jednodušeji. Ti se nepárali s nějakými intrikami. Jakmile se objevil někdo nepohodlný, skončil s kudlou v zádech.
Rytíř by také tak skončil, nebýt jeho jasné zbroje. Ta odstrašovala každého člověka špatného svědomí.

Jel tak dnem i nocí, než dorazil do hlavního města. Když projížděl, všichni zavírali okenice a schovávali se, kam to jen šlo. Ani mu nikdo ze strážných nezabránil ve vjezdu do paláce, protože všichni utekli.
Rytíř vjel na svém oři až do hodovní síně, kde zrovna dlel král celé země, krutý tyran a mocný mág znalý těch nejčernějších tajemství.
Dvořanstvo umlklo. Král vstal ze svého trůnu a rozhněvaně se zeptal jezdce: „Co chceš v mém paláci? Kdo vůbec jsi, že si dovolíš vjet na koni do mého domu, na moji hostinu a nepozván? Odejdi, než tě srazím do prachu smrti svými kouzly.“
„Tvá kouzla na mne neplatí. Jsem poslední rytíř Světla a přišel jsem tě vyzvat na souboj. Zítra. Míli na sever od města. Za východu slunce. Přijeď sám,“ vše pronesl prázdným hlasem, pak otočil svého koně a odcválal pryč. Nikdo jej nesledoval.
Zastavil se až míli severně od města. Slezl z koně, opřel se o meč a stoupl si čelem k městu. Čekal. Celou noc.

Jeho protivník se dostavil přesně. Pořád silně sebevědomý, protože měl v zásobě ta nejmocnější kouzla, schopná zničit pohoří. Vyslal je, jenže neměla žádný účinek. Rytíř pořád nehnutě stál.
Tasil tedy meč. Rytíř se konečně pohnul. Ostří jejich zbraní se srazila a zajiskřila. Úder stíhal úder. Útoky a úniky. Oba se zdáli nevyčerpatelní. Chvíli ustupoval ten a pak zase ten. Najednou se rytíř zastavil. Mág toho využil. Vší silou ťal. Rytířova hlava spadla. Tělo se bezvládně zhroutilo.
Král k němu sebejistým krokem přistoupil. Chtěl vědět, kdo byl jeho protivníkem. Odklopil tedy špičkou boty rytířovo hledí.
Strnul. Zuby na něj cenila pouze bílá lebka. Teprve teď pocítil opravdový strach. Pomalu ustoupil. Tak přeci to byla pravda. Vždy si myslel, že to jsou pouhopouhé báchorky.
Tělo kostlivého rytíře se zvedlo z prachu. Došel ke své hlavě, sebral ji ze země a nasadil na původní místo.
Pod mágem se podlomila kolena. Obloha potemněla a jemu zněl v hlavě prázdný hlas.
„To je tvůj trest. Myslel sis, stejně jako ostatní, že je to jenom pohádka na strašení malých dětí. Ale těm se vypráví něco jiného, něco méně skutečného. Neříká se jim o rytířském řádu, který mágové vyvraždili, o smlouvě posledního umírajícího rytíře s Ďáblem, aby jeho řád nikdy nezanikl a aby byli mrtví rytíři pomstěni. Jak můžeš vidět, smlouva byla splněna.“
Nyní, před krčícím se mágem už nestál rytíř v zářící zbroji, ale jen jeho temný obrys ověnčený plameny. Vzduch naplnilo hrůzyplné sténání tisíce hlasů.
Král se chtěl odplazit prachem a utéct, ale síla mocnější než ta jeho ho táhla do temnoty, plamenů a stenů. Bránil se ze všech sil, ale nebylo mu to nic platné. Stejně byl pohlcen - pohlcen očistcem.
Najednou všechno utichlo. Nebe bez mráčku. Bílý kůň se popásal nedaleko svého pána. Ten na něj nasedl a vydali se na cestu, do dalšího města, za dalším čarodějem. A ani smítko špíny na nich neulpělo.