Začarovaná noc. (4)

Zvládneme to.
Stále si ta jeho slova musím přeříkávat. Jakobych měla pocit, že tím něco změním, že zmením celou situaci, ale nejde to. Jsou věci, které neovlivním.
Páni. Nevěřím tomu, co říkám. Snad jsem se smířila s tím, že můj přítel je magor, co chodí do sekty k lidem, jenž věří v ďábla a dělají potrhlý obřady, aby si vyléčili své komplexy ze svého vlastního zkaženého života. A co já? Já tam půjdu s ním, jen protože mě o to poprosila policistka. Může být něco horšího?
Asi ne.
A kdo ví, co tam semnou hodlají dělat. Možná mi podřežou žíly a nebo jiné, hrozné a zároveň nesmyslné věci. Nevěřím tomu, co dělám. Nevěřím tomu, co dělá on. Nevěřím ničemu a nikomu.

"Mami?"
"Ano Emo?"
"Mám zbaleno, v kolik pojedeme na chatu?"
"Ooo, Emo. Jak ti to mám říct? Víš na chatu nepojedeme. Potřebuju něco dodělat v práci. A pak ještě vyřídit pár věcí ohledně Terezky. Nezlob se. Pojedeme příště."
Vlastně se to dalo čekat. Tereza byla vždy důležitější, než já. A nepojedu na chatu jen kvůli tomu, že ona potřebuje vybavit nový šatník, jinak by se frajerka nelíbila. Otec by semnou jistě nejel, protože má důležitější věci. Pivo by mu zvětralo a k tomu nesmí přece dojít. I když o tohle by se neměl bát. Je vždy vybavený pivem ve sklepě. A zajímá někoho, co já? Ovšem že né. Budu v sektě naprostejch magorů a každičkou sekundu se budu bát o svůj život. Stále se na mě bude každý dívat a myslet na mě jako na kus masa a nebo jako na zrádce. Musím odejít a to hned.
Ale ne.
Je to tu zase.
Prosím, teď ne.
Je pozdě.
Jsem opět ve skrýši a vidím partu, jenž se snaží zasvětit mladou dívku do jejich rituálu. Ona už nemá sílu křičet a tak jen nahá leží a nevnímá okolí. Michael jí píše krví na tělo a já se jako obvykle snažím vytrhnout z té noční můry, jo jen kdyby to šlo. Vidím, ale pokračování. Možná bych se měla divit, ale vlastně už není čemu. Dívku začínají znásilňovat. Nemusím to vidět.
Nechci to vidět.
Pryč.

"Emo!Emo!Proboha vzbuď se! Terezo volej záchranku." Kříčí matka, jako na lesy. A já jsem ráda, že neohluchnu. Jsem zase v realitě, ale moje matka neví co se stalo. Myslí si snad, že mám infarkt.
"Nikam nevolej. Jsem v pořádku!" Snažím se matku uklidnit. Ale to se mi nedaří. Záchranka přijede za pět minut a já se vezu v autě, které houká, jakoby snad šlo o těžký případ. Přitom mi nic není, ale to oni neví. A ani to vědět nebudou.
Nejsem blázen.
Řekli by, že jsem cvok. A to nemám za potřebí.
"Šlečno. Slyšíte mě? Co se stalo? Vzpomínáte si?" Mluví na mě doktor a ještě mi svítí do očí malou baterkou, což je mimochodem hodně nepříjemné. A tak se jen v duchu bavím tím, že tento doktor studoval polovinu svého života a přitom o lidském podvědomí ví akorát tak kulový a jistě by ani nepřijmul to, že mám nadpřirozené schopnosti. A ja to můžu vědět?
"Mám nadpřirozené schopnosti. A tak jsem viděla do budoucnosti, ale i minulosti." No co. On mi to stejně nebude nikdo věřit, tak proč si neužít ty vyděšené tváře? A taky, že mám pravdu. Doktor na mě kouká, jak na osmý div světa. Matka kroutí hlavou a zděšeně se ptá, zda jsem nezcvokla a Tereza, má skvělá sestra, se směje tomu co říkám. Otec jen sedí a dívá se na hodiny. Asi se bojí o své pivo, protože už delší dobu je bez dozoru.
"Slečno. Jaký je den? Jak se jmenujete? Víte kde jste?" Snaží se doktor mě přivést zpátky do reality, i když v ní už dávno jsem.
"Dnes je pondělí. Jmenuji se Ema. Jsem v nemocnici a chci domů. Tohle je moje matka a támhleto setra Tereza a ten muž, co se dívá na hodiny je otec. A vy jste pan doktor a svítíte mi do obličeje a je mi to nepříjemné." Pan doktor se začne usmívat a vlastně celá atmosféra je zase o něco uvolněnější.
"Měla jste moc vysoký tlak a tak jste omdlela. Nic vážného se nestalo, ale kdyby nastaly komplikace, zavolejte mi. Tak se mějte hezky. Nashledanou."
Nikdo asi nemůže uvěřit tomu, co se mi stalo. Ale mě to je jedno. Já jsem v pořádku a to je pro mě teď hlavní, až na to, že jsem musela jet záchrankou a vážně to nebylo tak super, jak si mnozí myslí.

Druhý den...

"Dobrý den."
"Ahoj Emo, tak asi by jsme si měli promluvit. Dnes se tam půjdeš zasvětit ano? Já s tebou pošlu posily, to se nemusíš bát. Vlastně bych ti někoho ráda představila. Emo tohle je Petr. Chodí na stejnou školu, jako ty. Možná se znáte, je jen o rok starší a pomáhá mi."
Hm.
Vysokej. Černé, krátké vlasy a hnědozelené oči. Je celkem hezký, ale viděla jsem i hezčí. V naší škole jsem ho nikdy neviděla. Tváří se vážně a to mě tak trochu znepokojuje.
"Ahoj, já jsem Ema."
"Ahoj Emo, Petr."
"Já vás zatím obeznámím s plánem. Emo ty se k Michaelovi budeš chovat, jako obvykle. Projdeš tim jejich obřadem. Potřebuju aby jsi něco vyfotila. Musíme mít důkazy, bez nich nemůžeme jednat. Dávej pozor, nesmí se to zvrtnout. Nesmí na tebe padnout podezření a snaž se rozeznat, kdo další za tím vším stojí. Nějákej jejich vůdce a kdo to je. Dávej na sebe pozor. Budeš mít vysílačku. Dáme ti jí do ucha, tam nebude nic nápadného, protože přes něj budeš mít vlasy. Petr ti bude krýt záda. Kdyby něco, řekneš - "Mám hlad." To bude naše znamení. Nějáké otázky?"
"Rozumím. Ale nejvíce na tom plánu se mi líbí to heslo. Lepší jste vymyslet nemohla."
"Emo, myslím to vážně!"
"Promiňte."
"Tak jděte už."

A tak jedu s Petrem mým parťákem v autě. Celá se třesu, bojím se toho co přijde. A navíc mě znervoznuje to ticho, které panuje při cestě. Nevydržím to. Ale uff. Konečně začal mluvit.
"Tak ty jsi ze stejný školy?" Ptá se a celou dobu kouká na cestu.
"Asi už to tak bude. Jak dlouho se znáš s Irenou?"
"No vlastně už skoro odmalička. Teprve nedavno jsem pro ni začal pracovat. Tenkrát se v naší škole začali dít hrozný věci. Zjistili jsme, že jde o vztah učitele a žákyně a také o drogy. A teď i sekta, svět se zblásnil."
"To ano."
"Jak dlouho jsi u ní ty?"
"No vlastně taky chvíli, zvláštní, že jsem tě nikdy neviděla."
"Ani já tebe ne."
Jen jsme se tak na sebe podívali a pousmáli se na sebe. Je asi opravdu v pohodě. A já se cítím víc v bezpčí, když je někdo u mě. Cesta uběhla rychle a já jsem v ulici, kde bydlí Michael. Nejsme před jeho barákem, protože by se vyptával, kdo mě svezl.
"Děkuji za svezení."
"Není zač Emo. Dávej na sebe pozor." Zase ten jeho úsměv.
A tak jsem se na něho také usmála. Je zatím docela milý. Ale na to teď není čas. Jdu po chodníku a jen si říkám, abych byla přirozená a bavila se s Michaelem, jako vždycky. Není to tak lehké, když víte, co dělá. Ale něják to zkusím. Teď jde i o mě. O to, abych mu ukázala, jak mě zradil. Abych ukázala spravedlnost. Zaslouží si to. Chudák holka. Nejhorší na mých snech je to, že nevím zda to co se mi vždy zdá je budoucnost, nebo minulost. Zda ta dívka je opravdu ta samá blondýnka, jako ta, která utíkala lesem a jestli se jedná o tu dívku, která skolabovala u nás ve škole. Zdáli se mi odlišné a tak bohužel nevím. Ale jediné co vím je to, že pokud se to ještě nestalo, musím ji ochránit a vlastně ochránit i ty další.
A to také udělám.